Mecenáš
Mecenáš je osoba, která finančně či materiálně podporuje umění, vědu, kulturu nebo vzdělávání, aniž by za to očekávala přímý zisk. Pojem pochází od jména římského aristokrata Gaia Cilnia Maecenata, který ve starověkém Římě podporoval básníky a umělce. V numismatice mecenáši často financovali ražbu reprezentativních mincí a medailí.
Historie
Gaius Cilnius Maecenas (70–8 př. n. l.) byl blízkým přítelem a poradcem císaře Augusta. Pocházel z etruské aristokratické rodiny usazené v Aretiu, dnešním Arezzu, a díky svému postavení a bohatství mohl podporovat nejvýznamnější římské básníky své doby. Mezi jeho chráněnce patřili Vergilius, Horatius a Propertius, kteří díky jeho podpoře mohli tvořit bez existenčních starostí. Maecenas jim poskytoval nejen finanční zajištění, ale i venkovské vily, kde mohli v klidu pracovat. Vergilius například získal statek v Kampánii, kde napsal své Georgiky a započal práci na Aeneidě. Horatius obdržel sabinský statek, který se stal jeho útočištěm a inspirací pro mnoho básní.
Tradice mecenášství však existovala již dlouho před Maecenatem. Ve starověkém Řecku podporovali umělce bohatí občané a vládci. Syrakuský tyran Hierón I. (478–467 př. n. l.) zval na svůj dvůr básníky Pindara, Bakchylida a Aischyla, pro které byly syrakuské slavnosti příležitostí k prezentaci nových děl. Makedonský král Filip II. vytvořil na svém dvoře v Pelle kulturní centrum, kde vychovával svého syna Alexandra. V helénistickém období se největšími centry mecenášství staly Alexandrie za vlády dynastie Ptolemaiovců a Pergamon pod vládou rodu Attalovců. Ptolemaios I. Sótér založil slavnou Alexandrijskou knihovnu a Músaion, první vědeckou instituci světa, kde působili učenci jako Eukleides, Archimédes či Eratosthenes.
Raně středověké mecenášství bylo především doménou církve a panovnických dvorů. Karel Veliký vytvořil na svém dvoře v Cáchách centrum vzdělanosti, takzvanou karolinskou renesanci. Pozval učence Alkuina z Yorku, který reformoval vzdělávací systém říše, a podporoval opisování antických rukopisů v klášterních skriptoriích. Za vlády Alfonse X. Moudrého v Kastilii (1252–1284) vznikla toledská překladatelská škola, kde se překládaly arabské vědecké spisy do latiny. Alfons sám se podílel na sestavení astronomických tabulek a podporoval tvorbu právních kodexů.
Vrcholný středověk přinesl nový typ mecenáše – bohatého měšťana. V italských městských státech jako Florencie, Benátky či Milán začali bankéři a obchodníci soupeřit s aristokracií v podpoře umění. Rod Medicejských se stal symbolem renesančního mecenášství. Cosimo Medicejský Starší (1389–1464) založil první veřejnou knihovnu v Evropě a podporoval humanistické učence. Jeho vnuk Lorenzo Nádherný (1449–1492) vytvořil na svém dvoře jedinečné kulturní prostředí, kde působili Marsilio Ficino, Pico della Mirandola, Angelo Poliziano, Sandro Botticelli a mladý Michelangelo Buonarroti. Lorenzo sám byl básníkem a znalcem umění, osobně se podílel na výběru umělců a zadávání zakázek.
V českých zemích se prvním velkým mecenášem stal Karel IV. (1316–1378), který chápal kulturu jako prostředek posílení prestiže českého království. Založil pražskou univerzitu jako první ve střední Evropě, pozval do Prahy italské malíře a architekty, nechal vybudovat Karlštejn a zahájil stavbu katedrály svatého Víta. Podporoval kronikáře, iluminátory rukopisů a zlatníky. Jeho syn Václav IV. pokračoval v podpoře iluminátorského umění – za jeho vlády vznikla proslulá Václavova bible.
Renesanční mecenášství v českých zemích vrcholilo za Rudolfa II. (1552–1612), který přenesl císařskou rezidenci do Prahy a vytvořil zde jedno z nejvýznamnějších kulturních center Evropy. Na pražský hrad pozval astronomy Tychona Brahe a Johanna Keplera, malíře Giuseppe Arcimbolda a Bartolomea Sprangera, sochaře Adriaena de Vriese. Rudolfova kunstkomora obsahovala tisíce uměleckých děl, přírodních kuriozit a vědeckých přístrojů. Z jeho podnětu vznikaly luxusní ražby tolarů a medailí s vysokou uměleckou hodnotou, které vytvářeli nejlepší medailéři jako Antonio Abondio nebo Alessandro Abondio.
Třicetiletá válka přinesla úpadek mecenášství v českých zemích, ale postupně se objevili noví podporovatelé umění z řad katolické šlechty. Albrecht z Valdštejna (1583–1634) nechal vybudovat v Praze palác s rozsáhlými zahradami a podporoval Italy působící v Čechách. Rod Lobkoviců systematicky budoval umělecké sbírky a hudební kapely. František Antonín Špork (1662–1738) založil na svém panství Kuks špitál s barokním komplexem soch Matyáše Bernarda Brauna a podporoval první opery v Čechách.
Osvícenské 18. století přineslo nový typ mecenášství zaměřený na vědu a vzdělání. František Štěpán Lotrinský a jeho manželka Marie Terezie podporovali přírodovědce a založili přírodovědecké sbírky, které se staly základem vídeňského Naturhistorisches Museum. V Čechách hrabě František Josef Kinský podporoval první české učence národního obrození a Kašpar Maria Šternberk se stal spoluzakladatelem Národního muzea.
Devatenácté století bylo obdobím průmyslových mecenášů. Podnikatelé, kteří zbohatli během industrializace, investovali do kultury jako prostředku společenské prestiže. Josef Hlávka (1831–1908), architekt a stavební podnikatel, založil Českou akademii věd a umění a Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Cukrovarník Josef Bohuslav Homann vybudoval sbírku více než 100 000 mincí, kterou odkázal Národnímu muzeu.
Mecenášství v numismatice
Mecenáši měli zásadní vliv na rozvoj medailérství a mincovnictví od renesance až po současnost. Objednávali pamětní ražby k významným událostem rodiny či státu, portréty na medailích sloužily jako prostředek reprezentace a politické propagandy. Papež Julius II. nechal v roce 1506 razit pamětní medaili při položení základního kamene nové baziliky svatého Petra, čímž odstartoval tradici papežských medailí trvající dodnes. Každý papež od té doby vydává výroční medaile dokumentující důležité události svého pontifikátu.
Renesanční mecenáši často zaměstnávali vlastní medailéry. Zikmund I. Starý v Polsku podporoval italské mistry jako Giovanni Maria Mosca, kteří vytvořili jedny z nejkrásnějších renesančních ražeb střední Evropy. Medicejové ve Florencii zaměstnávali Pisanella, prvního velkého renesančního medailéra, který vytvořil nový typ portrétu na medailích – realistický profil s detailním zpracováním.
V období baroka mecenáši financovali ražbu tematických medailí s alegorickými výjevy, oslavnými nápisy v latině a složitou ikonografií odkazující na antickou mytologii a křesťanskou symboliku. Tyto medaile neměly platební funkci, ale sloužily jako diplomatické dary, odměny za vojenské a civilní zásluhy nebo reprezentační předměty vystavované v kunstkomorách. Barokní mecenáši také podporovali rozvoj techniky ražby – financovali experimenty s novými slitinami, zlepšování razidel a vývoj lisů umožňujících přesnější ražbu.
Moderní mecenášství v numismatice pokračuje prostřednictvím soukromých sběratelů, nadací a kulturních institucí. Někteří současní mecenáši financují vydávání uměleckých medailí s tématy ochrany přírody, míru nebo sociální spravedlnosti. Významné banky a korporace objednávají jubilejní ražby, které rozdávají jako prestižní dary. České mincovny spolupracují s mecenáši na limitovaných edicích, které svou uměleckou hodnotou přesahují běžnou produkci a stávají se okamžitě vyhledávanými sběratelskými předměty.
Zajímavosti
- Maecenas nikdy nezastával oficiální politický úřad, přesto měl větší vliv než mnozí senátoři – jeho moc spočívala v přátelství s císařem a schopnosti spojovat lidi.
- Termín mecenat se v různých jazycích ustálil jako označení pro systematickou podporu umění – v italštině mecenatismo, ve francouzštině mécénat.
- Největší soukromou numismatickou sbírku v českých zemích vybudoval textilní průmyslník a mecenáš Heinrich Mattoni, který ji později daroval Národnímu muzeu.
- Mnoho barokních medailí neslo nápis Pretium Laborum Non Vile (Cena práce není nízká), což vyjadřovalo uznání mecenáše vůči umělci.
- Papežové jako mecenáši numismatického umění nechávají od 16. století razit takzvané Anno Domini medaile, které dokumentují každý rok jejich pontifikátu.