Mansa Musa: nejbohatší člověk v dějinách

Mansa Musa na velbloudu v čele karavany – současná ilustrace

V červenci 1324 se u pyramid v Gíze na tři dny utábořila karavana poutníků mířících do Mekky. Vedl ji Mansa Musa, vládce západoafrické říše Mali, a za tři měsíce v egyptské metropoli rozdal a utratil tolik zlata, že podle současníka al-Umarího zlato v Egyptě zlevnilo a ještě po dvanácti letech se jeho cena nevrátila. Proto se o něm dnes píše jako o nejbohatším člověku v dějinách. Pro sběratele je ale zajímavější jiná otázka: jak se platilo v říši, která nerazila mince, odkud Musa své zlato bral – a jak se jeho kov proměňoval v dináry, florény a dukáty.

Ve zkratce

  • Mansa Musa vládl říši Mali zhruba od roku 1312; zemřel nejspíš roku 1337, podle jiného výpočtu už 1332.
  • Do Káhiry dorazil na pouti do Mekky v červenci 1324; podle al-Umarího pak mithqal zlata klesl z 25 na méně než 22 stříbrných dirhamů a dvanáct let se nevrátil.
  • Mali vlastní mince nerazila – platilo se zlatým prachem váženým na mithqaly (asi 4,25 g, váha islámského dináru), solí, mědí a mušlemi kauri.
  • Západoafrické zlato proudilo přes Saharu do mincoven Maghrebu a dál do Evropy; s novým přísunem zlata začaly roku 1252 Florencie a Janov razit florény a genovina, Benátky roku 1284 dukáty.
  • Katalánský atlas (obvykle datovaný 1375) zobrazuje Musu se zlatým předmětem v ruce a nazývá ho nejbohatším vládcem „celé té oblasti“, ne celého světa.

Říše Mali: zlato, sůl a měď

Říše Mali vyrostla v povodí horního Nigeru z malého mandinského království a v době Musova nástupu zahrnovala i většinu území dřívější Ghanské říše. Za jeho vlády dosáhla největšího rozsahu a sahala do dnešní Guineje, Senegalu, Mauritánie, Gambie a Mali. Musa se ujal vlády na počátku 14. století, obvykle se uvádí rok 1312, a za nejasných okolností. Sám později v Káhiře vyprávěl, že jeho předchůdce vyslal na průzkum Atlantského oceánu nejdřív dvě stě lodí a potom dva tisíce, druhou výpravu vedl osobně a Musu ustanovil svým zástupcem; když se nevrátil, stal se Musa mansou, tedy králem. Část historiků se domnívá, že předchůdce spíš sesadil a příběh o plavbě si vymyslel, jiní plavbu berou vážně.

Mapa: přibližný rozsah říše Mali v západní Africe s vyznačeným Timbuktu

Bohatství Mali nestálo na tom, že by mansa sám vlastnil zlaté doly. Hlavní naleziště ležela v Bambuku mezi řekami Senegal a Falémé a v Bure na horním Nigeru, které obchodníci otevřeli v 11. nebo 12. století; později přibyla pole v lesní oblasti Akanů na území dnešní Ghany. Mali z nich bohatlo hlavně díky tributu a obchodu. Podle al-Umarího Musa tvrdil, že má na zlato výhradní právo a vybírá ho jako tribut; zlaté valouny patřily panovníkovi a obchodníci za ně dostávali stejnou hodnotu ve zlatém prachu. Odhaduje se, že ze západní Afriky pocházely asi dvě třetiny zlata, které obíhalo ve středověkém Středomoří.

Druhou oporou byla sůl. Na saharském solném dole Taghaza se kopaly silné desky soli, z nichž byly postavené i tamní domy, a karavany je vezly na jih, kde sůl s každým dnem cesty zdražovala. Za Musovy vlády se Taghaza dostala pod kontrolu Mali. Třetím zbožím byla měď z Takeddy, které bylo v subsaharské Africe málo a vyměňovala se za zlato v poměru, který by dnes působil nespravedlivě. Říše vybírala poplatky ze zlata, mědi i soli, které přes její území šly, a města v ohybu Nigeru – Timbuktu, Djenné a Gao – na tomto obchodu bohatla.

Zlato, které se vážilo: jak se platilo v říši bez mincí

Pro numismatika je na Mali nejpozoruhodnější to, co chybí: žádné mince Mali neznáme a není jisté, zda se v říši ražená mince vůbec používala. Pevná měna neplatila v celé říši, zboží se směňovalo za sůl, měď nebo zlato a mezi platidly nechyběly ani mušle kauri, které přicházely se severními karavanami. Hlavní mírou hodnoty byl ale zlatý prach, vážený a balený do sáčků už od dob Ghanské říše. Obíhal po celé říši, jeho hodnota ale nebyla ve všech oblastech stejná.

Zlato se vážilo na mithqaly. Mithqal je arabská váhová jednotka asi 4,25 gramu a zároveň váha islámského zlatého dináru – mince, kterou na tuto váhu ustálila reforma chalífy Abd al-Malika roku 696–697. Tehdy dinár ztratil obrazy převzaté z byzantských a sásánovských vzorů a nesl už jen arabské nápisy s vyznáním víry; jméno si vzal od římského denáru. Slova mithqal a dinár se proto v arabských zprávách o Mali střídají, aniž by šlo nutně o minci: „sto mithqalů zlata“ znamená sto dinárů hodnoty, ať v minci, nebo v prachu. Pro samotné Mali se uvádí mithqal o něco těžší, kolem 4,5 gramu. Slovo přežilo i středověk: v 18. století obíhala v ohybu Nigeru zlatá mince zvaná mithqal, ražená v Nikki na území dnešního Beninu, a ze slova mithqal pochází i název mosambické měny metical.

Západoafrické zlato uměli čistit už dávno před Musou. V saharském obchodním městě Tadmekka archeologové našli doklady postupu z 9. až 11. století, při kterém se zlato tavilo se sklem: nečistoty přešly do skla a zůstal čistší kov. Našly se tam i hliněné formy na zlaté střížky. Na sever pak zlato odcházelo jako cihly, pruty, prach i jako hotové mincovní střížky – kotoučky připravené k ražbě, které teprve v mincovnách na druhém břehu Sahary dostaly nápis. Mali tak nebylo emitentem mincí, ale zdrojem kovu pro mince cizích panovníků. Muž, jehož jméno se dnes vyslovuje jedním dechem se slovem zlato, nemá na žádné minci své jméno.

Pouť do Mekky: co psali kronikáři a co z toho platí

Mapa trasy pouti Mansy Musy z Mali přes Saharu a Káhiru do MekkyPouť do Mekky, hadždž, je jednou z pěti základních povinností muslima a Musa se na ni vydal roku 1324, přičemž po dobu nepřítomnosti svěřil vládu synovi. O velikosti jeho průvodu ale víme jen z arabských autorů, kteří psali až po události, a jejich čísla se výrazně liší. Moderní historici je proto čtou jako rétoriku, která měla vyjádřit nevídanou nádheru, ne jako soupis.

Pozdější arabské zprávy mluví až o dvanácti tisících otroků v brokátu a jemenském hedvábí, z nichž každý prý nesl zlaté pruty o váze asi 1,8 kilogramu. Timbuktská tradice zapsaná až v 17. století, tři sta let po pouti, uvádí šedesát tisíc mužů a pět set otroků se zlatými holemi. Osmdesát velbloudů prý neslo každý 23 až 136 kilogramů zlatého prachu – už samo rozpětí ukazuje, že nejde o skutečný soupis. Mansa měl osobní stráž kolem pěti set mužů a v Káhiře se pod ním nesl červený prapor se žlutými znaky a slunečník.

Traduje se, že Musa cestou rozdával zlato chudým a každý pátek dal postavit mešitu. Moderní odhady, podle nichž vezl na pouť až 18 tun zlata, jsou jen dopočtem z týchž zpráv al-Umarího a Ibn Chaldúna; stojí na jediném řetězci podání, ne na nezávislých svědectvích. Zlato, které Musa vezl, byl pravděpodobně tribut nashromážděný za léta, kdy se Musa na pouť připravoval. K přípravám nejspíš patřily i nájezdy na sousední nemuslimské země, z nichž říše získávala otroky pro doprovod; historik Michael Gomez odhaduje, že jich mohlo být přes šest tisíc ročně. V Káhiře pak Musa uvedl, že dobyl čtyřiadvacet měst i s okolím.

Káhira 1324: sultán, dary a cena mithqalu

Karavana dorazila na okraj Káhiry v červenci 1324, tři dny tábořila u pyramid v Gíze a 19. července překročila Nil. Musa se ubytoval ve čtvrti Karáfa a spřátelil se s jejím správcem Ibn Amírem Hádžibem, který se od něj o Mali leccos dozvěděl. Tyto zprávy později převzal Šiháb ad-Dín al-Umarí (1301–1349), damašský učenec a autor příručky o mamlúcké správě, který do Káhiry přišel krátce po Musově návštěvě. Jeho encyklopedické dílo Masálik al-absár je hlavním pramenem o celé pouti.

Egyptu tehdy vládl mamlúcký sultán an-Násir Muhammad, za jehož vlády už jednou putoval do Mekky jiný mansa, Sakura. Sultán čekal, že Musa před ním padne na tvář a políbí zem. Musa se nejdřív zdráhal a podle al-Umarího informátora nakonec prohlásil, že se klaní Bohu, který ho stvořil, a teprve pak se poklonil; sultán mu na oplátku napůl povstal vstříc. Oba panovníci si pak vyměnili dary a vycházeli spolu dobře. Musa v Káhiře pobyl tři měsíce a 18. října odjel s oficiální karavanou do Mekky.

Za ty tři měsíce Malijci zlato rozdávali i utráceli. Podle al-Umarího nezůstal na dvoře žádný emír ani držitel královského úřadu, který by od Musy nedostal náklad zlata, a káhirští obchodníci na jeho družině vydělali nevyčíslitelné částky. Pozdější egyptský historik al-Makrízí doplňuje, že Musovi lidé nakupovali otrokyně, zpěvačky a oděvy.

Co přesně se stalo s cenou zlata, je numismatická otázka. V mamlúckém Egyptě obíhalo vedle sebe zlato a stříbro: zlatý dinár, tedy mithqal zlata, a stříbrný dirham. Cena zlata se proto vyjadřovala počtem dirhamů za mithqal. Al-Umarí uvádí, že před Musovým příchodem mithqal neklesl pod 25 dirhamů, potom spadl na 22 a méně a ani po dvanácti letech, kdy psal, se na původní hodnotu nevrátil. Šlo tedy o pokles zhruba o osminu. Údaj se týká ceny zlata ve stříbrných dirhamech; o cenách ostatního zboží al-Umarí nic nepíše. Al-Makrízí píše o poklesu dináru o šest dirhamů, prameny se tedy neshodují ani v rozsahu.

Egypt měl navíc za an-Násirovy vlády potíže s vlastními mincemi: v oběhu byly podváhové a znehodnocené kusy a sultán dal razit nové, aby je nahradily. Na jeho mincích se objevují tituly, které jiní mamlúčtí sultáni nepoužívali, například al-Malik al-Azam – největší král. Historik Warren Schultz upozornil, že výkyv o tři dirhamy nevybočuje z běžného kolísání ceny zlata v mamlúcké době. Tvrzení o „zničené egyptské ekonomice“ nebo dolarové „škodě“ proto prameny nenesou; doložené jsou jen údaje o ceně mithqalu v dirhamech, a ty se u al-Umarího a al-Makrízího liší.

Kam teklo zlato z Bambuku: od dinárů k florénům a dukátům

Výřez Katalánského atlasu: Maghreb, jezdec na velbloudu a Mansa Musa na trůnu se zlatým předmětem v ruceZlato, které Musa rozdal v Káhiře, bylo jen jednou vlnou proudu, který tekl přes Saharu po staletí. Západní cesty vedly z Walaty a od Nigeru přes Taghazu do Sidžilmásy na okraji dnešního Maroka. Karavany velbloudů vedli dobře placení berberští průvodci; Ibn Battúta, který jednou takovou karavanou cestoval, uvádí, že běžná karavana měla kolem tisíce velbloudů, ty největší až dvanáct tisíc. Na jih vezly sůl, látky a měď, na sever zlato.

Sidžilmása byla branou, kudy zlato vstupovalo do severní Afriky, a kdo ji ovládal, mohl razit zlaté mince. Už v 10. století se tu podle arabského historika al-Masúdího razilo súdánské zlato a zeměpisec Ibn Haukal zaznamenal směnku na 42 000 dinárů, kterou sidžilmáský obchodník vystavil kupci v Audaghustu na jižním okraji Sahary – tak velkou částku prý na svých cestách nikdy neslyšel. Když Sidžilmásu v polovině 11. století obsadili Almorávidé, do dvou let tu razili dináry. Almorávidské dináry pak téměř po celé století zaplavovaly středomořské trhy a soupeřily s fátimovskými. Křesťanské státy Pyrenejského poloostrova jim říkaly marabotiny neboli maravedí a kastilský král Alfons VIII. je napodoboval i s arabskými nápisy. Pozdější islámský dinár nazývali Kastilci doblou.

Západní Evropa razila po staletí téměř jen stříbro; zlato razily jen její okraje s islámskou tradicí – Kastilie a León napodobovaly almorávidské dináry a na Sicílii razil od roku 1231 císař Fridrich II. zlaté augustaly. Nový přísun zlata z „Bilád as-Súdán“, jak arabští autoři nazývali země jižně od Sahary, který přicházel se saharskými karavanami, umožnil roku 1252 Janovu a Florencii začít razit zlaté mince. Florén nesl na líci florentskou lilii a na rubu stojícího svatého Jana Křtitele a vážil asi 3,5 gramu ryzího zlata; Florencie ho razila v téměř nezměněné podobě až do roku 1533 a ve 14. století ho napodobovalo kolem 150 mincovních pánů. Benátky přidaly roku 1284 dukát s klečícím dóžetem před svatým Markem, vyražený ze zlata o ryzosti přes 99 procent, a razily ho bez podstatných změn až do zániku republiky roku 1797. Až do těžby v Novém světě pocházela většina zlata používaného v Evropě z Afriky.

Zhruba v době Musovy pouti přišla zlatá mince i do střední Evropy. V Uhrách začal Karel Robert z Anjou kolem roku 1325 razit florény z domácího zlata a Uhry se staly jedním z hlavních evropských zdrojů tohoto kovu. V Praze dal roku 1325, rok po Musově návštěvě Káhiry, razit první českou zlatou minci Jan Lucemburský – florén podle florentského vzoru s lilií a svatým Janem Křtitelem, za jehož ražbou stáli italští odborníci a který platil 16 pražských grošů. Jeho syn Karel IV. pak razil florény s vlastní polopostavou se žezlem a jablkem a s českým lvem; slovo dukát pro ně je pozdější pojmenování. Odkud pocházel kov konkrétních ražeb, dnes říct nelze. Kov pro zlaté mince, které Evropa v té době přijala, ale pocházel z velké části ze západní Afriky.

MinceKde a od kdyZlato
zlatý dinár (mithqal)islámský svět, reforma Abd al-Malika 696–697asi 4,25 g
almorávidský dinár (maravedí)Sidžilmása a další mincovny Maghrebu a Andalusie, od 11. stol.zlato ze západní Afriky
florénFlorencie, 1252asi 3,5 g ryzího zlata
genovinoJanov, 1252asi 3,5 g ryzího zlata
dukátBenátky, 1284asi 3,5 g, ryzost přes 99 %
uherský florénUhry, Karel Robert, kolem 1325podle florentského vzoru
český florénPraha, Jan Lucemburský, 1325asi 3,5 g

200 Kč na první nákup a e-book „5 pravidel pro první minci“ zdarma

Napište nám e-mail. Obratem pošleme kód na 200 Kč (platí 14 dní při nákupu nad 2 000 Kč) a tři strany, po kterých poznáte, co dělá minci cennou, jak se čte zachovalost a na co se ptát prodejce.

Návrat do Mali: Timbuktu a dvanáct tisíc mithqalů

V Mekce Musa podle zpráv zabránil krveprolití, když se jeho poutníci v posvátné mešitě střetli s tureckými poutníky a obě strany už tasily meče. Zpáteční cesta se ale nevydařila. Musova družina zůstala v Mekce i po skončení pouti a vracela se odděleně od hlavní karavany; než dorazila do Suezu, řada poutníků zemřela zimou, hladem nebo při přepadeních a výprava přišla o velkou část zásob. Když Musovi došly peníze, musel si podle Ibn Battúty, Ibn ad-Dawádárího i al-Umarího půjčit od egyptských obchodníků na vysoký úrok a prodat část toho, co v Káhiře nakoupil. Sultán an-Násir mu dřívější štědrost oplatil vlastními dary.

Mešita Djinguereber v Timbuktu, hliněná stavba s minaretemNa této cestě se Musa seznámil s básníkem a znalcem práva Abú Isháqem as-Sáhilím z Granady, který odešel z al-Andalusu kolem roku 1321 a po cestách po Egyptě, Sýrii, Iráku a Jemenu putoval roku 1324 do Mekky. Musa ho přemluvil, aby šel s ním do Mali, a přivedl s sebou i další učence, mimo jiné málikovské právníky. As-Sáhilí se usadil v Timbuktu. Jediná stavba, kterou mu arabské prameny jednoznačně připisují, je audienční síň v sídle mansy. Ibn Chaldún zapsal, že za ni Musa zaplatil 12 000 mithqalů zlata, tedy zhruba 51 kilogramů; v částce mohl být i rozpočet stavby. Jindy mu Musa daroval 4 000 mithqalů v jediném dni. Pro představu: 51 kilogramů zlata by vystačilo zhruba na čtrnáct a půl tisíce florénů o váze 3,5 gramu.

Tradice z 19. a 20. století připisovala as-Sáhilímu i velkou páteční mešitu Djinguereber v Timbuktu, postavenou podle tradice po Musově návratu, kolem let 1325–1327, a dokonce celý súdánsko-sahelský styl hliněných mešit. Novější bádání to odmítá: tento styl vyrostl ze saharských mešit a z místní stavební tradice a obraz as-Sáhilího jako zakladatele západoafrické architektury je historiografický mýtus. Djinguereber je postavená téměř celá z hlíny, vláken, slámy a dřeva, pojme dva tisíce modlících se, od roku 1570 ji nechal obnovit timbuktský soudce Akíb a od roku 1988 patří ke světovému dědictví UNESCO.

Timbuktu se za Musy a jeho nástupců stalo střediskem islámské učenosti; Musa podle zpráv posílal západoafrické učence studovat do Fesu. Podle timbuktské kroniky Tárích as-Súdán se mu na zpáteční cestě podrobila města Gao a Timbuktu. Historici o tom pochybují, protože skupina poutníků by bohaté a silné město sotva dobyla. Ibn Chaldún připisuje dobytí Gao Musovu vojevůdci Saghmandžovi, jiná zpráva už mansovi Sakurovi. Musa každopádně navázal styky s egyptskými mamlúky i s marínovskými sultány v Maroku.

Dluhy a smrt Mansy Musy

Půjčky z Egypta se Musovi připomínaly ještě léta. Podle al-Umarího a Ibn Chaldúna nedostali věřitelé zpět nic, nebo jen část, jiné zprávy se v tom rozcházejí. Roku 1334 se vydal do Mali alexandrijský obchodník Sirádž ad-Dín, aby od mansy vymohl dlužnou částku, a zemřel v Timbuktu jako host as-Sáhilího. Nejdřív se mluvilo o otravě, jeho syn však dosvědčil, že otec zemřel přirozenou smrtí. Styky s Marokem udržoval i as-Sáhilí, který mezi lety 1331 a 1337 cestoval do Maghrebu a vyměnil si dary s marínovským sultánem Abu l-Hasanem.

Ani datum Musovy smrti není jisté. Když se dopočítá z délek vlád, které uvádí Ibn Chaldún, vychází rok 1332. Týž autor ale píše, že Musa poslal posly gratulovat Abu l-Hasanovi k dobytí Tlemcenu, které padlo v květnu 1337; než sultánovo poselstvo s odpovědí dorazilo, Musa už nežil. Al-Umarí zase tvrdí, že se Musa vrátil s úmyslem vzdát se trůnu a žít v Mekce, ale zemřel dřív. Historik Nehemia Levtzion považoval za nejpravděpodobnější rok 1337 a přijali ho i další badatelé. Nástupcem Musy se stal syn Maghan, který vládl jen asi čtyři roky, a po něm Musův bratr Sulajmán.

Mali očima Ibn Battúty

Novodobá busta cestovatele Ibn Battúty v muzeu v TangeruNejpodrobnější známý popis říše Mali od očitého svědka z doby jejího rozkvětu napsal Ibn Battúta, cestovatel z marockého Tangeru, který Musu už nezastihl. Na podzim 1351 vyrazil z Fesu do Sidžilmásy, kde koupil velbloudy, a v únoru 1352 se vydal s karavanou přes poušť. Po pětadvaceti dnech dorazil do Taghazy, kde domy a mešita stály ze solných desek kladených otroky kmene Masúfa. Místo se mu nelíbilo – voda byla brakická a všude mouchy –, ale podle jeho slov se v té bídě obchodovalo se zlatým prachem po kintárech, velkých váhových jednotkách.

Ibn Battúta zaznamenal i ceny. Velbloudí náklad soli, tedy dvě desky, se ve Walatě, jižním konci saharské cesty, prodával za osm až deset mithqalů zlata a v samotném Mali za několikanásobek. Přechod přes poušť ze Sidžilmásy do Walaty trval dva měsíce a vedl přes zhruba 1 600 kilometrů; pro poslední úsek posílala karavana napřed zvěda, aby jí z oázy poslali naproti vodu.

V sídle mansy se Ibn Battúta setkal se Sulajmánem, který vládl zhruba od roku 1341. Zúčastnil se smuteční hostiny za zesnulého marínovského sultána Abu l-Hasana a stěžoval si, že uvítací dar od mansy byl ubohý; Sulajmán mu pak dal ubytování a zlato. Ve srovnání s Musovou proslulou štědrostí ho Ibn Battúta líčí jako lakomce. Zapsal také, že mansa nosil zlaté a stříbrné kopí jako odznak moci a že se v zemi dá cestovat bez obav z lupičů. Při návštěvě Timbuktu roku 1353 viděl hrob as-Sáhilího, který zemřel roku 1346. Domů se vracel přes Takeddu, kde se těžila měď a odkud se pruty kovu vozily na jih a směňovaly za zlato; v září 1353 vyrazil s velkou karavanou k Sidžilmáse a do Maroka dorazil počátkem roku 1354. Morová epidemie, která o několik let dřív zasáhla Evropu i severní Afriku, do Mali podle všeho dorazila až po jeho návštěvě. Sulajmán zemřel kolem roku 1360; je pokládán za posledního velkého vládce Mali a po jeho smrti vypukla občanská válka.

Soumrak říše a zlato u Atlantiku

Po Sulajmánově smrti se na trůnu střídali krátce vládnoucí panovníci. V 70. letech 14. století zpustošila válka s Tuaregy z Takeddy město Gao a oblast kolem něj se z moci Mali vymanila. V letech 1433–1434 ztratila říše Timbuktu ve prospěch Tuaregů, o tři roky později i Walatu. Roku 1468 dobyl Timbuktu songhajský vládce Sunní Alí a Songhajská říše převzala roli, kterou dříve hrálo Mali.

Zlato si mezitím našlo novou cestu. Od roku 1445 zakládali Portugalci na západoafrickém pobřeží obchodní stanice a koncem 15. století z oblasti Akanů získávali obchodem 400 až 550 kilogramů zlata ročně – kov, který dřív putoval přes Saharu, začal odplouvat po Atlantiku. Saharský obchod pak těžce zasáhlo marocké tažení proti Songhajům, rozhodnuté 13. března 1591 bitvou u Tondibi. Mali se jako zmenšené království udrželo do konce 16. století. Roku 1599 jeho vojsko podlehlo u Djenné Maročanům vyzbrojeným palnými zbraněmi a říše se pak rozpadla na samostatná náčelnictví.

Katalánský atlas: Musa na evropské mapě

Zpráva o Musově pouti dorazila až do Evropy, kde středověcí vzdělanci o západní Africe věděli málo – jen to, že je bohatá na zlato. Od 14. do 16. století pak evropské mapy zakreslovaly do Afriky bohatého černého krále. Nejslavnějším a nejstarším zachovaným vyobrazením Musy bývá označován Katalánský atlas, mapa světa na pergamenu, kterou vytvořil židovský kartograf Abraham Cresques z Mallorky, kam se sbíhaly zprávy námořníků. Obvykle se datuje rokem 1375, mohl ale vzniknout o několik let později; roku 1380 ho aragonský král Petr IV. daroval francouzskému králi Karlu V. a dnes ho uchovává Francouzská národní knihovna v Paříži.

Mansa Musa na trůnu se zlatou korunou, žezlem a zlatým předmětem v ruce – výřez Katalánského atlasu

Musa na mapě sedí na trůnu se zlatou korunou na hlavě, v jedné ruce drží žezlo a ve druhé kulatý zlatý předmět – podle výkladu kouli, minci, nebo valoun zlata. Katalánský nápis vedle něj zní: „Tento černý vládce se jmenuje Musse Melly a je pánem černochů Guineje. Tento král je nejbohatší a nejvznešenější z celé té oblasti pro hojnost zlata, které se v jeho zemích nachází.“ Vlevo nad ním je zakreslena Taghaza, solný důl na cestě ze Sidžilmásy do Timbuktu. Historik Hadrien Collet upozornil, že se tato slova o jedné oblasti dnes běžně vytrhují jako superlativ platný pro celý svět a všechny doby a že atlas je jednou z prvních evropských stanic na cestě, kterou Musova pověst prošla.

Obraz zlatého krále se na evropských mapách udržel další dvě století a postupně se vzdaloval skutečnosti. Na mapě z Ancony z doby kolem roku 1529 má vládce Mali bílou pleť, evropský oděv a strunný nástroj a latinský nápis chválí jeho moudrost a velké bohatství. Na mapě z Messiny drží černý vládce vedle nápisu Guinea dva velké zlaté kruhy a nedaleko jdou velbloudi, a Atlas královny Marie z roku 1558 zobrazuje „císaře Mali“ se zlatou korunou, žezlem a šperky. Afrika byla pro Evropany stále hlavně zemí, odkud přichází zlato.

Kolik zlata měl Mansa Musa doopravdy

Představa západoafrického krále, který je bohatší než všichni ostatní, je o tři sta let starší než Musa. Arabský zeměpisec Ibn Haukal, který Maghreb procestoval kolem roku 950, napsal o králi Ghany, že je nejbohatším králem na zemi díky pokladům zlata vytěženým za jeho předchůdců. Musa sám tuto pověst živil: v Káhiře podle arabských zpráv vyprávěl, že zlato v jeho zemi roste jako rostlina. Arabští autoři přitom chválili spíš jeho povahu než poklady – Ibn Kathír ho popsal jako pohledného mladého muže a Ibn Chaldún jako spravedlivého člověka a velkého krále, o jehož spravedlnosti se dosud vyprávějí příběhy. Historici dnes dodávají, že jeho vláda může působit jako zlatý věk Mali hlavně proto, že je ze všech nejlépe zapsaná v arabských pramenech.

Wakanda – fiktivní africké království z filmu Black PantherInternetové články a žebříčky posledních let mu připisují jmění kolem 400 miliard dolarů a řadí ho na první místo všech dob. Jde o novinářský přepočet, který se v odborné literatuře objevuje jen ojediněle. Historici považují převod na dnešní dolary za metodicky neudržitelný: středověké hospodářství saharského zlata nelze měřit jako moderní majetek a u panovníka nejde oddělit osobní jmění od státní pokladny. Arabští autoři možná ani nechtěli udat přesné číslo, jen vyjádřit, že Musa měl víc zlata, než si dokázali představit. Do populární kultury se dostal i obecnější obraz bohaté africké říše, o které Evropa nevěděla – třeba fiktivní Wakanda z filmu Black Panther; přímá předloha v Mali ale doložena není.

Zajímavě se rozchází i vzpomínka na Musu doma. V ústní tradici mandinských vypravěčů, griotů, zaujímá méně místa než jeho předchůdci a dobyvatelé. Část vypravěčů mu vyčítá, že se odchýlil od tradice a bohatství Mali promrhal. Některé jeho rysy přitom splynuly s postavou Fadžigiho, „otce naděje“, který podle tradice putoval do Mekky pro posvátné předměty, a jméno Musa se v mandinské tradici stalo téměř synonymem pro pouť.

Investiční zlato z našeho e-shopu

 

Zlato bez vlastní mince

Mansa Musa je postava, u které se legenda a doložená historie oddělují obtížně. Jisté je, že stál v čele říše, přes jejíž území šla velká část zlata středověkého světa, a že jeho pouť roku 1324 zanechala v Káhiře stopu, kterou si současník al-Umarí zapsal v číslech: mithqal za méně než 22 dirhamů místo 25. Všechno ostatní – desítky tisíc poutníků, tuny zlata a stovky miliard dolarů – je dílem kronikářů, kartografů a novinářů, kteří z něj postupně udělali nejbohatšího člověka v dějinách.

Pro sběratele má jeho příběh zvláštní pointu. Musa nerazil jedinou minci a jeho říše počítala zlato na váhu, přesto zlato ze západní Afriky, nad jejíž velkou částí vládl, putovalo do mincoven Maghrebu, Egypta i italských měst. Když dnes držíme v ruce florén nebo dukát o váze kolem 3,5 gramu, držíme minci, jejíž zrod umožnil i kov vážený kdysi na mithqaly v ohybu Nigeru.

Miroslav Uďan

Design Shoptak.cz | Platforma Shoptet