Tajemná Artia: pamětní sady medailí a numismatika pod socialistickým dohledem

Luxusní dřevěná etue, uvnitř sametová výstelka a v ní zlaté medaile s leštěnými plochami. Na víku státní znak, uvnitř číslovaný certifikát s názvem firmy, jejíž jméno dnes většina lidí spojuje spíš s gramodeskami a knížkami pohádek. Jenže tahle etue nikdy nebyla určena československému sběrateli. Byla vyražena v Kremnici, zabalena v Praze a odeslána do Západního Německa, Itálie nebo Spojených států – jako jeden z tisíců nenápadných kulturních „vývozních artiklů", které měly jediný úkol: přinést státu tvrdou měnu.

Řeč je o Artii, podniku zahraničního obchodu pro dovoz a vývoz kulturních statků, který od roku 1953 do roku 1990 plnil v řadě oblastí roli výhradního kanálu v rámci systému PZO. Artia nebyla mincovna. Nerazila, nenavrhovala, neměla vlastní lisy. Přesto její jméno dnes rezonuje v numismatických katalozích jako synonymum pro jedny z nejvzácnějších českých a slovenských medailových ražeb druhé poloviny 20. století. V tomto článku se podíváme na to, proč ražby Artia vznikly, jak fungovaly v kontextu socialistického zahraničního obchodu a které série jsou na trhu dlouhodobě nejvyhledávanější.

Proč stát vyvážel kulturu za devizy

Abychom pochopili fenomén Artie, musíme se nejprve krátce zastavit u mechanismu, který celý systém poháněl. Po únoru 1948 převzal československý stát monopol na zahraniční obchod. Zákon č. 119/1948 Sb. zmocnil ministerstvo zahraničního obchodu k zakládání specializovaných podniků, z nichž každý dostal výhradní právo obchodovat s určitým typem zboží. Těmto podnikům se říkalo podniky zahraničního obchodu – zkráceně PZO.

V praxi to znamenalo, že žádný výrobce nemohl samostatně prodat svůj produkt do zahraničí. Strojírenský závod musel projít přes Strojexport, chemička přes Chemapol, textilka přes Centrotex. A kulturní statky – knihy, gramodesky, umělecké předměty, poštovní známky, starožitnosti i mince – spadaly pod Artii.

Důvod existence celého systému byl pragmatický: stát potřeboval devizy, tedy zahraniční měny směnitelné na světových trzích. Československá koruna nebyla volně směnitelná, a tak každý dolar, marka či lira získaná vývozem představovala strategický zdroj, bez něhož nešlo nakoupit technologie, suroviny ani zboží ze Západu. Kulturní export měl přitom jednu velkou výhodu oproti strojírenskému – nemusel konkurovat cenou, ale unikátností. Kniha s ilustracemi Vojtěcha Kubašty, nahrávka České filharmonie nebo sada leštěných medailí s motivy pražských katedrál neměla na světovém trhu přímou konkurenci. Stát tak mohl získat devizový příjem relativně „čistě", bez nutnosti dotovat výrobu nebo podbízet se cenami.

Zároveň ale existovalo neustálé napětí mezi ideologickou kontrolou obsahu a komerční atraktivitou na zahraničních trzích. Režim chtěl kontrolovat, co se vyveze – co „reprezentuje" socialistické Československo. Trh ale chtěl motivy, které se prodají: české památky, historické osobnosti, tradiční řemeslo. Artia se v tomto prostoru pohybovala obratně – její produkce se často řídila atraktivitou na zahraničních trzích, i když formálně podléhala státnímu dohledu.

Artia: od akciové společnosti k socialistickému monopolu

Artia byla zřízena opatřením ministra zahraničního obchodu (datovaným 22. prosince 1952, č. 1/53) jako akciová společnost pro dovoz a vývoz kulturních statků se sídlem v Praze. Jako podnik zahraničního obchodu působila od roku 1953 – v září téhož roku byla vyhláškou č. 300/1953 Ú. l. formálně transformována na PZO. Vznikla tak instituce, která po téměř čtyři desetiletí držela monopol na zahraniční obchod s československou kulturou.

Spektrum činností Artie bylo pozoruhodně široké. Podnik se vnitřně členil do čtyř hlavních obchodních skupin, z nichž každá měla na starost jiný segment „kulturních statků":

• Gramodesky a gramofony – ve spolupráci se Supraphonem zajišťovala Artia vývoz dlouhohrajících desek, převážně klasické hudby, ale i jazzu a populární hudby. Na exportních vydáních se často objevovalo označení Artia Prague spolu s logem okřídleného koně.
• Nakladatelství a knihy – Artia vydávala a vyvážela publikace v cizích jazycích, proslavila se zejména bohatě ilustrovanými dětskými knihami a uměleckými alby. O rozsahu svědčí nakladatelské bibliografie (Bücherverzeichnis), které Artia průběžně vydávala pro jednotlivá období.
• Časopisy a periodika – zajišťovala distribuci československých časopisů do zahraničí.
• Známky, mince, medaile, starožitnosti a šperky – právě tato skupina je pro nás klíčová. Zajišťovala vývoz poštovních známek, starých mincí, medailí, starožitností, kartografických produktů, učebních pomůcek i šperků včetně českého granátu.

Součástí obchodního portfolia Artie byl i export filmových materiálů a kopií, který doplňoval hlavní čtyři skupiny.

A právě ve čtvrté obchodní skupině – té s mincemi, medailemi a starožitnostmi – vznikl fenomén, který dnes sběratelé loví jako návraty z ciziny.

Artia jako celek používala jako svůj symbol Pegasa – okřídleného koně, který spojoval představu umění a obchodu v jednom znaku. Na exportních gramodeskách, certifikátech i etuích medailí se logo s Pegasem stalo rozpoznávacím prvkem, který zahraniční sběratelé dodnes identifikují na první pohled. Volba Pegasa byla v dobové reflexi vykládána jako symbol vazby na umění a kulturní produkci – odkaz k Múzám a inspiraci, přirozený pro podnik, jehož posláním bylo přenášet československou kulturu do zahraničí.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 ztratily podniky zahraničního obchodu své monopolní postavení. V červnu 1990 byla založena Artia, akciová společnost pro zahraniční obchod, jako právní nástupce PZO Artia. Společnost však vstoupila do likvidace již v roce 1994. Část jejího nakladatelského dědictví převzalo nakladatelství Aventinum, které dodnes udržuje odkaz na původní značku.

Ražby Artia: proč medaile, proč novoražby, proč v kvalitě PROOF

Motivace: český příběh v kovu pro zahraniční sběratele

Artia sama nerazila, ale ražbu zadávala Mincovně Kremnica, která disponovala potřebným technickým zázemím a zajišťovala vysokou kvalitu produkce. Artia fungovala jako objednatel, distributor a exportér – článek mezi výrobou a zahraničním trhem. Motivace byla dvojí: na jedné straně stála poptávka zahraničních sběratelů a numismatických obchodníků po „českém příběhu v kovu", na druhé straně devizový zájem státu.

Výsledkem byly série pamětních medailí a novoražeb, které se z velké části vyvážely do západních zemí – především do Západního Německa a Itálie. Většina ražeb se v tehdejším Československu, jak vzpomínají pamětníci, doslova „ani neohřála".

Je důležité vysvětlit, co se rozumí pojmem novoražba. Nejde o padělek. Novoražba je pozdější ražba, která vychází z historického vzoru – buď z původních, nebo nově vytvořených razidel, případně z navazujících konceptů. Právě tato kombinace historické inspirace a moderního provedení fascinuje sběratele: novoražba je zároveň odkazem na minulost i svébytným numismatickým artefaktem své doby.

Dvě hlavní linie produkce

Numismatická produkce Artie se dá rozdělit do dvou hlavních proudů. První tvořily návraty do českých mincovních dějin – reinterpretace a tematické řady inspirované slavnými historickými ražbami, jako byly pražské groše, jáchymovské tolary nebo kutnohorské dukáty. Artia tak navazovala na tradici, kterou v meziválečném období rozvíjeli medailéři jako Otakar Španiel a podporovali doboví numismatici a iniciátoři pamětních ražeb jako např. Karel Chaura.

Druhou linii představovaly tematické dukátové medaile – originální série věnované dějinám, osobnostem, architektuře a umění. Veduty Prahy, korunovační klenoty, československé katedrály, portréty panovníků a kulturních velikánů – to vše nacházelo odezvu u zahraničních sběratelů, pro které představovalo exotický, a přitom umělecky vysoce kvalitní materiál.

Kvalita, balení a certifikáty

To, co odlišuje ražby Artia od běžné medailové produkce, je jejich prezentace. Medaile byly zpravidla raženy technologií leštěných razidel (anglicky proof), uloženy v polstrovaných dřevěných etuích a doplněny číslovanými certifikáty. Samotné ražby často číslovány nebyly – číslo nesl certifikát. Celkový dojem byl luxusní a reprezentativní, což odpovídalo exportnímu určení: etue s medailí měla být dárkem, investicí i vitrínovým exponátem zároveň.

Pro sběratele, kteří dnes tyto ražby vyhledávají, je klíčové sledovat kompletnost sady: přítomnost originální etue, certifikátu, stav ploch a hran. U některých položek bývá uvedeno puncování s údaji o ryzosti kovu. Samostatnou kapitolou jsou exportní certifikáty vydávané zahraničními distributory. 

Autoři: Zdeněk Kolářský a další

Klíčovou osobností výtvarné stránky produkce Artie byl akademický sochař a medailér Zdeněk Kolářský (1931–2022). Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se od poloviny 60. let systematicky věnoval medailérské a mincovní tvorbě a je autorem nebo spoluautorem převážné většiny dukátových medailí vydaných pod hlavičkou Artie. Jeho práce se vyznačuje precizním reliéfem a citlivou prací s historickými motivy – jeho medaile působí coby umělecké miniatury i sběratelské objekty. Kolářský se mimo jiné podílel na emisích dukátů k 600. výročí úmrtí Karla IV. (sada nominálů 1–2–5–10 dukát, rok 1978) a na řadě dalších významných ražeb.

Vedle Kolářského se na produkci podíleli i další autoři, například Andrej Peter, ale Kolářského jméno je s fenoménem Artie spojeno nejsilněji.

Proč jsou dnes ražby Artia tak vzácné

Vzácnost ražeb Artia pramení z několika faktorů, které se vzájemně posilují. Náklad většiny sad byl velmi nízký – u řady sérií se uvádí pouhých 100 až 700 kusů, u stříbrných variant často kolem 300 sad. Většina produkce byla určena na export, což znamená, že se rozptýlila po celém světě – od soukromých sbírek v Německu přes numismatické obchody v Itálii až po aukční síně v USA. Na domácí československý trh se dostala jen minimální část.

Přístup běžných sběratelů k numismatickému materiálu byl navíc v socialistickém Československu do značné míry regulován. Možnost dostat se k zajímavějšímu numismatickému materiálu nebyla jednoduchá – exportní produkce měla přednost a na domácí trh zbývalo jen to, co nebylo určeno k vývozu.

Po roce 1990 se část exportovaných ražeb začala postupně vracet na český a slovenský trh – prostřednictvím aukcí, soukromých prodejů a sběratelských burz. Cesta jedné etue tak může vypadat následovně: vyražena v Kremnici, zabalena v Praze, prodána přes distributora do Německa nebo Itálie, desítky let v soukromé sbírce za hranicemi – a po pádu železné opony návrat domů, kde ji český sběratel objeví na aukci jako vzácný doklad éry, v níž byl socialistický stát ochoten vyvézt svou historii v kovu, jen aby za ni dostal marky a dolary.

Nejznámější sady a novoražby Artia

Následující přehled představuje osm vybraných tematických okruhů, které Artia vydala. Ke každé sadě uvádíme historický kontext, jaká byla emise a její místo v produkci Artie. Uvedené hodnoty jsou orientační k začátku roku 2026 – finální cenu vždy určuje poptávka a nabídka. Artia vydala samozřejmě i řadu dalších sad, na které zde nezbylo místo - namátkou Oživení kremnického baníctva, Josef Mánes, Paměť padlým a umučeným, Velká Morava, Hrady a zámky a další. Popisovat zde budeme zlaté sady, ale je třeba dodat, že naprostá většina z nich měla i svůj stříbrný, levnější protějšek.

Desáté výročí vzniku ČSR

Rok 1928 byl pro mladou Československou republiku příležitostí k první velké bilanční oslavě. Deset let od vyhlášení samostatnosti – to byl moment, kdy se nový stát potřeboval ukázat nejen diplomaticky a hospodářsky, ale i symbolicky. A mince byly odjakživa jedním z nejmocnějších nástrojů státní symboliky. Tehdy vznikly slavné ražby s nápisem „Jsem ražen z českého kovu", především pětidukát a desetidukát z roku 1928, které v sobě spojovaly hrdost na domácí surovinovou základnu s ambicí představit Československo jako kulturně vyspělý stát s vlastní medailérskou tradicí. O vzniku této medaile jsme psali více v článku Příběh vzniku medaile Jsem ražen z českého kovu.

O více než čtyři desetiletí později na tuto tradici navázala Artia tematickou řadou využívající ikonografii ražeb z roku 1928. V aukčních katalozích se tyto ražby objevují s dvojitým datováním typu 1928/1974, které signalizuje, že jde o nové kompozice inspirované historickými motivy, nikoliv o prosté repliky původních ražeb. Motivy zahrnují alegorie státnosti, národní patrony a symboly mladé republiky. Pro zahraniční sběratele představovala sada atraktivní vstup do příběhu československé státnosti – navíc v provedení, které svou kvalitou předčilo mnohé dobové západní produkce.

Milénium svatého Václava

Rok 1929 přinesl jednu z největších kulturních událostí meziválečného Československa – oslavy tzv. svatováclavského milénia. Oslavy vycházely z tehdy obecně přijímaného roku 929 jako data smrti knížete Václava; novější historiografie častěji pracuje s rokem 935, definitivní jistota však chybí. Svatováclavské milénium se stalo masovou společenskou událostí, která daleko přesáhla rámec církevní připomínky. Svatý Václav byl tehdy – stejně jako dnes – vnímán jako ztělesnění české státnosti, patron země a symbol kontinuity od raného středověku po moderní republiku. V roce milénia vznikly slavné medaile navržené Josefem Šejnostem a známé dukátové ražby Otakara Španiela s ikonickým jezdeckým zobrazením sv. Václava.

Artia na tyto motivy navázala v sadách uváděných v katalozích s datováním 1929/1973. Autorem novoražeb byl Zdeněk Kolářský, který pracoval s odkazem Španielova a Šejnostova díla. Medaile byly dodávány v exportním balení s etuí a certifikátem. Ikonografie čerpá ze zavedených svatováclavských motivů – kníže Václav, jezdecké zobrazení, andělé – a přenáší je do moderního medailérského jazyka. Pro zahraniční publikum šlo o srozumitelný a vizuálně působivý příběh: patron české země v kvalitním kovu, zasazený do kontextu tisícileté tradice.

Výročí zavraždění Albrechta z Valdštejna

Albrecht z Valdštejna (1583–1634) patří k nejambivalentnějším postavám českých a evropských dějin. Geniální vojevůdce, podnikatel, stavebník i politik, který se ze zchudlé větve starobylého českého panského rodu vyšvihl na vrchního velitele císařských vojsk – a jehož příběh skončil atentátem v Chebu v únoru 1634. Jeho palác v Praze – dnešní sídlo Senátu – je dodnes jednou z nejvýznamnějších světských staveb raného baroka v české metropoli, kombinující prvky pozdní renesance a manýrismu s nastupujícím barokním stylem. Právě 300. výročí jeho zavraždění v roce 1934 vyvolalo vlnu připomínkových akcí a pamětních ražeb, mezi nimiž vynikla tolarová medaile vydaná Karlem Chaurou (na ražbě uváděn jako inv.) a rytá Karlem Špánkem (sc.).

Artia se k tomuto tématu vrátila na počátku 70. let. V aukčních katalozích se sady objevují s datováním typu 1934/1972. Motivy kombinují portrét Valdštejna s rodovou heraldikou a letopočty – klasickou kombinaci „portrét + znak", která fungovala na exportních trzích skvěle, protože ji zahraniční sběratel dokázal číst i bez znalosti české historie. Sady existují ve zlatých i stříbrných variantách, oboje s velmi nízkým nákladem.

Veduty Prahy

Praha byla a je tím nejsilnějším „kulturním kapitálem", který Československo mohlo na zahraničních trzích nabídnout. Série Veduty Prahy z roku 1974 toto pochopila dokonale. Veduta – panoramatický pohled na město – je žánr s dlouhou tradicí v evropské grafice a malířství. Přenesení vedut na medailový reliéf vytvořilo miniatury, které kombinují dokumentární přesnost s uměleckou interpretací.

Autor série Zdeněk Kolářský zachytil konkrétní pražské stavby a panoramata, přičemž každá medaile v sadě nese jiné dukátové označení. Ražby byly vydány v extrémně nízkém nákladu – u zlaté varianty je to jen 200 kusů. Dnes patří Veduty Prahy k jedněm z nejvzácnějších sad Artia a na trhu se objevují jen výjimečně. Pro sběratele jsou přitažlivé nejen vzácností, ale i tím, že každá medaile je zároveň malou lekcí pražské architektury.

Korunovační klenoty

České korunovační klenoty – Svatováclavská koruna, královské žezlo a královské jablko – představují nejkoncentrovanější symbol české státnosti. Jejich síla spočívá v tom, že jsou srozumitelné univerzálně: koruna jako znak královské moci funguje v každé kultuře, každém jazykovém prostředí. Právě proto byly ideálním tématem pro exportní medaile.

Sada Korunovační klenoty, vydaná Artií v roce 1972, patří k nejznámějším položkám celé numismatické produkce podniku. Autorem je Zdeněk Kolářský. Raženo bylo pouhých 300 sad ve stříbrné variantě, medaile jsou uloženy v polstrovaných dřevěných etuích. 

Svoboda, Dubček a rok 1968

Rok 1968 – Pražské jaro, naděje reformy a následná okupace – se stal jedním z nejsilnějších příběhů 20. století, který rezonoval daleko za hranicemi Československa. Jména Ludvíka Svobody a Alexandra Dubčeka se stala mezinárodními symboly odporu a naděje. Pro medailovou tvorbu to byl nevyhnutelně silný námět.

Téma těchto ražeb medaile k 50. výročí ČSR (1968) s motivy Svobody a Dubčeka kombinuje portréty osobností s historickými symboly, Jana Husa a svatého Václava a vytváří tak „ikonografii paměti", v níž se reformní naděje roku 1968 propojují s hlubšími vrstvami české identity. 

Katedrály

Katedrála je od středověku měřítkem civilizace – její stavba trvá generace, její existence přesahuje století. Právě proto téma sakrální architektury fungovalo jako „exportní jistota": katedrála je srozumitelná napříč kulturami, nepotřebuje vysvětlení, a přitom nese silný příběh.

Sada Katedrály v Československu, vydaná Artií v roce 1973, zachycuje nejvýznamnější sakrální stavby – katedrálu sv. Víta v Praze, dóm sv. Martina v Bratislavě a katedrálu sv. Petra a Pavla v Brně. Autorem je opět Zdeněk Kolářský. Každá katedrála v sadě je zároveň zástupcem jedné z historických zemí - Čech, Slovenska a Moravy, čímž sada získává další symbolický rozměr: představuje celek státu skrze jeho duchovní stavby.

Kutná Hora

Kutná Hora je pro numismatiku tím, čím je Bordeaux pro vinařství – místem, kde se příběh oboru rodí. Bohaté zásoby stříbra objevené ve 13. století proměnily původně nenápadné údolí ve středních Čechách v jedno z nejvýznamnějších hospodářských center středověké Evropy. Těžba stříbra dosáhla svého vrcholu ve 14. století za vlády Karla IV., který využíval kutnohorské zdroje k financování svých ambiciózních stavebních projektů. Kutná Hora byla tehdy druhým nejdůležitějším městem Českého království po Praze a kutnohorská mincovna ve Vlašském dvoře razila slavný pražský groš, který se díky své kvalitě a váze stříbra stal mezinárodním platidlem a základem měnového systému celé střední Evropy. Ostatně více si o tomto ikonickém místě můžete přečíst v článku Kutná Hora: Stříbrná pokladnice českých králů.

Sada Kutná Hora, vydaná Artií v roce 1972, zachycuje toto dědictví prostřednictvím motivů spojených s městem – především chrámu sv. Barbory, patronky horníků, který je dodnes ikonou Kutné Hory zapsanou na seznamu UNESCO. Autorem medailí je Zdeněk Kolářský, ražba zahrnuje kusy z razidel „čtyřdukátu" i dalších nominálů. Stříbrné varianty byly raženy v nákladu pouhých 300 sad.

Pro sběratele je Kutná Hora víc než hezký motiv na medaili. Je to brána do dějin českého mincovnictví – od středověké těžby stříbra přes ražbu groše až po tradici, na kterou Artia vědomě navazovala. Kdo drží v ruce kutnohorskou medaili Artia, drží zároveň odkaz na sedm století mincovní historie.

Medaile z našeho e-shopu

Odkaz v etuji

Artia představuje jeden z nejpozoruhodnějších paradoxů československé kulturní historie. Podnik vzniklý z pragmatické potřeby získávat devizy pro socialistický stát vytvořil – byť nepřímo, jako objednatel a exportér – numismatické artefakty, které dnes patří k nejvyhledávanějším položkám českého sběratelského trhu. Kombinace kvalitního provedení v technice leštěných razidel, nízkého nákladu, exportního určení a postupné fragmentace po světě z nich udělala vzácnosti, po kterých sběratelé pátrají napříč kontinenty. V jistém smyslu je příběh ražeb Artia příběhem o ironii dějin: stát, který omezoval soukromé vlastnictví a kontroloval přístup ke sběratelskému materiálu, vytvořil produkci, která se po jeho zániku stala objektem právě toho volného trhu, jemuž se bránil.

Etue z úvodu nakonec svůj příběh uzavřela. Vyražena v Kremnici, zabalena v Praze, prodána do Düsseldorfu nebo Milána – desítky let v cizí vitríně, než ji po pádu železné opony přivezl zpátky český sběratel. Němý svědek doby, kdy se československá historie vyvážela v kovu.

Miroslav Uďan