Dvacetiletý mladík stojí na břehu Hellespontu a hledí k břehům Asie. V ruce svírá kopí, které za chvíli vrhne do písečné pláže na druhém břehu. Podle antických historiků tímto gestem symbolicky prohlásil svůj nárok na asijská území. Tento mladík není nikdo jiný než Alexandr III. Makedonský, kterého historie zná jako Alexandra Velikého. Jeho příběh je fascinující směsicí ověřených historických faktů a legend, které se rodily už za jeho života.
Během pouhých třinácti let vlády dokázal něco, co se nepodařilo žádnému vojevůdci před ním ani po něm – vytvořil říši sahající od Makedonie po řeku Indus, od Egypta po Střední Asii. Jeho tažení nezměnila jen politickou mapu starověkého světa, ale odstartovala zcela novou epochu – helénismus. Dodnes fascinuje historiky svými vojenskými schopnostmi, filozofy svou vizí univerzální říše a sběratele mincemi, které jsou hmatatelným svědectvím jeho odkazu. Pojďme společně prozkoumat život muže, který se stal legendou ještě za svého života a jehož vliv formoval civilizaci na následující tisíciletí.
Makedonie před Alexandrem
Makedonie poloviny 4. století př. n. l. nebyla žádnou velmocí. Tento hornatý kraj na severu Řecka byl dlouho považován řeckými městskými státy za polobarbarskou periferii. Makedoňané sice mluvili řeckým dialektem a uctívali řecké bohy, ale jejich monarchický systém a pastevecký způsob života se výrazně lišil od sofistikované kultury Athén či Korintu. Vše změnil až Filip II. Makedonský, Alexandrův otec, který nastoupil na trůn roku 359 př. n. l. v kritické situaci – Makedonie byla obklíčena nepřáteli a zmítána vnitřními rozpory.
Filip byl vizionář a stratég, který během dvou desetiletí proměnil zaostalé království v dominantní sílu řeckého světa. Jeho reformy byly revoluční v každém ohledu. Vytvořil profesionální armádu vycvičenou v nové taktice – proslavené makedonské falangy s dlouhými kopími zvanými sarissy, které měřily až šest metrů. Tato formace byla téměř neprůbojná zepředu a v kombinaci s těžkou jízdou na křídlech tvořila devastující útočnou sílu. Filip také zavedl ženijní jednotky schopné obléhat města pomocí katapultů a obléhacích věží – technologie, kterou později Alexandr dovedl k dokonalosti.
Diplomatické schopnosti Filipa II. byly stejně důležité jako jeho vojenské reformy. Uzavíral strategická spojenectví, využíval rozkoly mezi řeckými městy, podplácel politiky a když bylo třeba, neváhal použít rukojmí nebo sňatkovou politiku. Jeho sedm manželství bylo nástrojem diplomacie stejně jako osobní preference. Centralizoval královskou moc, vybudoval efektivní správní systém a především vytvořil loajální důstojnický sbor z makedonské šlechty, která byla vázána osobní přísahou králi.
Mladý princ Alexandr dostal to nejlepší vzdělání, jaké si tehdejší svět dokázal představit. Od třinácti let byl jeho vychovatelem Aristoteles, nejvýznamnější filozof své doby. V Mieze, vzdělávacím centru, které Filip zřídil speciálně pro výchovu mladých aristokratů, studoval Alexandr společně s budoucími společníky a generály literaturu, rétoriku, medicínu, přírodní vědy, etiku a politickou filozofii. Aristoteles mu vštípil lásku k poznání a systematickému myšlení – později si Alexandr na tažení vozil celou knihovnu a tým vědců.
Fascinovala ho především Homérova Iliada – příběh o trojské válce se stal jeho celoživotní obsesí. Spal s výtiskem pod polštářem a Achilles, největší řecký hrdina, se stal jeho vzorem a ideálem. Už jako teenager však Alexandr prokázal, že není jen snílek. Ve třinácti letech, když Filip táhl na výpravu, zastupoval ho jako regent Makedonie. V šestnácti letech velel levému křídlu makedonské armády v bitvě u Chairóneie (338 př. n. l.), kde jeho jízda prolomila linii proslulé thébské Posvátné družiny. Toto vítězství učinilo z Filipa hegemona Řecka a z Alexandra uznávaného vojenského velitele.
Vzestup mladého krále
Rok 336 př. n. l. přinesl dramatický zvrat, který změnil běh dějin. Filip II. byl zavražděn během svatebních oslav své dcery Kleopatry s Alexandrem I. z Épiru, bratrem jeho manželky Olympias. Vražda se odehrála v divadle v Aigai, starobylém hlavním městě Makedonie, před zraky celé makedonské elity a zahraničních vyslanců. Vrah, tělesný strážce Pausaniás, bodl Filipa dýkou a pokusil se uprchnout ke koním, které měl připravené. Byl však dostižen a zabit Alexandrovými společníky dříve, než mohl cokoliv vysvětlit.
Motivy vraždy zůstávají dodnes nejasné a historici nabízejí několik teorií. Mohlo jít o osobní pomstu – Pausaniás byl údajně Filipem ponížen a nedosáhl spravedlnosti. Některé prameny naznačují perské spiknutí, protože Filip plánoval invazi do Asie. Nejkontroverznější teorie obviňuje samotnou Olympias, Alexandrovu matku, která byla Filipem odstavena kvůli jeho sňatku s mladou Kleopatrou Eurydike. Někteří dokonce podezřívají samotného Alexandra, i když většina historiků to považuje za nepravděpodobné. Pravda každopádně zemřela s Pausaniem.
Dvacetiletý Alexandr se ocitl v kritické situaci. Makedonská šlechta ho sice rychle uznala za krále, ale Filipova smrt vyvolala vlnu nepokojů po celé říši. Řecké městské státy viděly příležitost zbavit se makedonské nadvlády. Athény otevřeně slavily Filipovu smrt, Démosthenés se objevil na agóře s věncem na hlavě. Théby se připravovaly na povstání, Sparta nikdy makedonskou hegemonii neuznala. Thrácké a ilyrské kmeny na severu, které Filip držel v šachu vojenskou silou, se začaly bouřit. Dokonce i v samotné Makedonii existovali potenciální uchazeči o trůn.
Alexandr musel jednat rychle a rozhodně. Nejprve zajistil svou pozici doma – dal popravit několik potenciálních rivalů včetně svého bratrance Amynty. Pak se bleskově vydal na jih do Řecka. Jeho rychlost zaskočila všechny – dorazil do Thermopyl dříve, než se řecké státy stačily zorganizovat. Thessalský spolek ho uznal za svého vůdce, stejně jako Amfiktyonie. Korintský spolek obnovil jeho postavení hegemona a potvrdil plánovanou výpravu proti Persii.
Na jaře 335 př. n. l. vedl Alexandr preventivní kampaň na sever. Porazil Tribally v horách Haimu, překročil Dunaj na improvizovaných vorech a demonstroval makedonskou sílu Skythům. Když se vracel, dozvěděl se o povstání Théb. Město bylo povzbuzeno falešnou zprávou o Alexandrově smrti a s athénskou podporou vyhnalo makedonskou posádku z Kadmeie.
Alexandrova reakce byla blesková a brutální. Za necelé dva týdny dorazil s armádou z Ilýrie k Thébám – vzdálenost přes 480 kilometrů horským terénem. Město bylo dobyto útokem, vypáleno a srovnáno se zemí. Z 30 000 obyvatel bylo 6 000 zabito a zbytek prodán do otroctví. Z celých Théb zůstal stát pouze dům básníka Pindara a chrámy – gesto, kterým Alexandr ukázal úctu k řecké kultuře i v okamžiku nejtvrdší represe. Zničení Théb, jednoho z nejvýznamnějších řeckých měst, šokovalo celé Řecko. Athény okamžitě vyslaly posly s omluvou, ostatní státy se rychle podřídily. Alexandr dosáhl svého cíle – zajistil si poslušné zázemí pro asijské tažení.
Tažení proti Persii – první fáze
Na jaře roku 334 př. n. l. překročil Alexandr s armádou Hellespont. Jeho síly čítaly asi 35 000 mužů – 12 000 makedonské falangy, 7 000 spojeneckých Řeků, 5 000 žoldnéřů, 7 000 lehké pěchoty z Balkánu, 5 000 jezdců včetně elitních hetairů (společníků) a thessalské jízdy, plus ženisté a podpůrné jednotky. Ve srovnání s Perskou říší to byla nepatrná síla, ale šlo o nejlépe vycvičenou a organizovanou armádu své doby.
Alexandr si byl vědom symboliky svého tažení. První, co učinil po vstupu na asijskou půdu, byla návštěva Tróje. U hrobu Achilla složil oběť a vyměnil si svou zbroj za starobylé zbraně z trojského chrámu Athény. Jeho přítel Héfaistión položil věnec na hrob Patrokla, Achillova druha. Celý rituál měl jasný význam – nové řecké tažení proti Asii, pomsta za Tróju i za perské invaze do Řecka.
Bitva u řeky Grániku
První střetnutí s perskou armádou přišlo v květnu 334 př. n. l. u řeky Gránik (dnešní Biga Çayı v Turecku). Peršané pod velením satrapů Malé Asie zaujali obrannou pozici na východním břehu řeky. Jejich strategie byla riskantní – postavili jízdu přímo k řece, pěchotu tvořenou řeckými žoldnéři nechali v záloze. Alexandrovi generálové, zejména zkušený Parmenión, radili počkat do rána a překročit řeku jinde. Alexandr však rozhodl jinak.
Útok začal pozdě odpoledne. Alexandr osobně vedl jízdu hetairů šikmo přes řeku, zatímco falanga postupovala čelně. Boj v řečišti byl chaotický – koně ztráceli půdu pod nohama, bojovalo se v bahně a vodě. Alexandr byl snadno rozpoznatelný podle bílého chocholu na přilbě a stal se terčem perských útoků. Perský šlechtic Spithridatés ho zasáhl sekerou do přilby a chystal se k druhému úderu, když ho probodl Kleitos Černý, Alexandrův osobní strážce. V další vřavě byl Alexandrův kůň Búkefalos raněn, ale král pokračoval v boji pěšky.
Makedonská převaha se postupně projevila. Perská jízda byla donucena k ústupu a řečtí žoldnéři zůstali osamoceni. Alexandr jim odmítl nabídnout milost – v jeho očích byli zrádci helénské věci. Z 20 000 žoldnéřů jich přežilo jen 2 000, kteří byli posláni do makedonských dolů. Ztráty Peršanů byly katastrofální – padla většina satrapů Malé Asie včetně Spithridata a Mithridata, Dáreiova zetě. Alexandr demonstrativně poslal 300 ukořistěných perských zbrojí do Athén s nápisem: "Alexandr, syn Filipův, a Řekové kromě Lakedaimoňanů věnují tuto kořist z barbarů obývajících Asii." Záměrné vynechání Sparty bylo politickým gestem.
Dobytí Malé Asie
Po vítězství u Graníku se Alexandrovi otevřela cesta do nitra Malé Asie. Většina řeckých měst na pobřeží ho vítala jako osvoboditele – Alexandr je osvobozoval od perských posádek, obnovoval demokratické zřízení a formálně je prohlašoval za svobodné (i když prakticky zůstávaly pod makedonskou kontrolou). Sardis, hlavní město Lýdie a klíčová pevnost, se vzdaly bez boje. Správce Mithrénés předal Alexandrovi pokladnici s 5 000 talenty.
Jediný vážný odpor kladl Halikarnassos (dnešní Bodrum), kde se opevnil Memnón z Rhodu, schopný řecký žoldnéřský velitel v perských službách. Obléhání trvalo několik měsíců a vyžádalo si nasazení obléhacích strojů. Město nakonec padlo, ale Memnón s částí posádky unikl na moře. Jeho plán vést námořní válku v Egejském moři a přenést konflikt do Řecka představoval vážnou hrozbu, ale Memnónova smrt v roce 333 př. n. l. tyto plány zmařila.
Střet titánů – Alexandr versus Dáreios
Bitva u Issu
Po zajištění Malé Asie postupoval Alexandr podél pobřeží do Kilikie. V listopadu 333 př. n. l. došlo k nečekanému setkání s hlavní perskou armádou. Dáreios III. se rozhodl osobně vést armádu proti makedonskému vetřelci. Paradoxně se oba velitelé minuli – zatímco Alexandr postupoval podél pobřeží na jih, Dáreios překročil horské průsmyky a objevil se v Alexandrově týlu u města Issos.
Bitevní pole bylo pro Peršany nevýhodné – úzká planina mezi mořem a horami znemožňovala rozvinout početní převahu. Moderní odhady hovoří o 60-100 000 perských vojácích proti 35 000 Makedonců. Dáreios postavil řecké žoldnéře do středu, lehkou pěchotu na svahy hor, jízdu k moři. Sám zaujal pozici v centru za linií řeky Pinaros.
Alexandr reagoval asymetrickým útokem. Zatímco Parmenión s levým křídlem držel perskou jízdu u moře, Alexandr s hetairy zaútočil šikmo na perské levé křídlo. Po divokém boji se probil perskou linií a stočil se k centru, mířil přímo na Dáreia. Perský velkokrál, vidoucí makedonského krále řítícího se k jeho vozu, ztratil nervy a uprchl z bojiště. Jeho útěk způsobil kolaps perské armády.
V Dáreiově opuštěném táboře našel Alexandr královskou rodinu – matku Sisygambis, manželku Statejru, dvě dcery a malého syna. Zacházel s nimi s královskými poctami, což vyvolalo obdiv i u nepřátel. Když Sisygambis omylem pozdravila vysokého Héfaistióna jako krále, Alexandr prý řekl: "Nemýlíte se, matko, i on je Alexandr." Kořist byla obrovská – 3 000 talentů ve zlatě a stříbře, luxusní vybavení perského dvora. Alexandr poprvé okusil perský luxus a podle Plútarcha poznamenal: "Tak tohle znamená být králem!"
Mezi Issem a Gaugamely
Místo pronásledování Dáreia se Alexandr rozhodl nejprve zajistit středomořské pobřeží. Většina fénických měst se vzdala, ale Týros odmítl vpustit Makedonce do města. Následovalo jedno z nejslavnějších obléhání starověku. Týros ležel na ostrově 800 metrů od pobřeží a byl považován za nedobytný. Alexandr nechal navézt hráz k ostrovu – monumentální inženýrský projekt, který trval sedm měsíců. Týřané se bránili zuřivě, používali zápalné lodě, vrhali rozpálený písek na útočníky. Když bylo město konečně dobyto v červenci 332 př. n. l., následoval masakr – 8 000 obránců pobito, 30 000 prodáno do otroctví.
Během obléhání Týru přišla Alexandrovi druhá mírová nabídka od Dáreia – polovina říše po řeku Eufrat, 10 000 talentů výkupného za rodinu a ruka jeho dcery. Když Parmenión poznamenal, že by nabídku přijal, kdyby byl Alexandrem, král odpověděl: "I já bych ji přijal, kdybych byl Parmeniónem."
Egypt a založení Alexandrie
Koncem roku 332 př. n. l. vstoupil Alexandr do Egypta. Země na Nilu ho přijala bez odporu – Egypťané nenáviděli perskou nadvládu a vítali jakéhokoliv osvoboditele. Perský satrapa Mazakés předal zemi bez boje. V Memfidě, starobylém hlavním městě, proběhla Alexandrova formální intronizace jako faraona podle tradičních rituálů. Alexandr obětoval egyptským bohům včetně posvátného býka Apise – gesto, které kontrastovalo s předchozím perským pohrdáním egyptským náboženstvím.
Nejzáhadnější epizodou egyptského pobytu byla návštěva věštírny boha Amóna v oáze Síwa. Cesta pouští byla nebezpečná – písečná bouře málem zahubila celou výpravu, podle legend ji zachránili posvátní ptáci poslaní bohem. V chrámu přivítali kněží Alexandra jako "syna Amóna-Rea". Soukromá konzultace s věštírnou zůstává tajemstvím – Alexandr nikdy neprozradil, na co se ptal a co mu bylo řečeno. Od této chvíle však začal více zdůrazňovat svůj božský původ, což znepokojovalo makedonské společníky.
Na zpáteční cestě z oázy založil Alexandr své nejslavnější město – Alexandrii. Místo vybral osobně na pobřeží západně od nilské delty. Podle Plútarcha sám vytyčil půdorys města moukou, když nebylo po ruce vápno. Ptáci, kteří mouku sezobali, byli vyloženi jako předzvěst budoucí prosperity. Město bylo navrženo velkoryse – široké ulice v pravidelném rastru, přístavy chráněné ostrovem Faros, čtvrti pro různé národnosti. Alexandrie se rychle stala největším městem helénistického světa a centrem vzdělanosti. Její knihovna obsahovala podle pozdních antických autorů až stovky tisíc svitků, Músaion přitahoval učence z celého Středomoří. Maják na ostrově Faru, vysoký přes 100 metrů, se stal jedním ze sedmi divů světa.
Rozhodující střet u Gaugamel
Na jaře 331 př. n. l. opustil Alexandr Egypt a vydal se na sever k rozhodujícímu střetu s Dáreiem. Perský velkokrál měl dva roky na přípravu a shromáždil největší armádu, jakou mohl – moderní odhady se pohybují mezi 100 000 až 200 000 muži. Armáda zahrnovala elitní jednotky Nesmrtelných, válečné vozy s kosami na kolech, 15 slonů, jízdu z Baktrie a Sogdiány, pěchotu ze všech koutů říše.
Dáreios pečlivě vybral bojiště u vesnice Gaugamela nedaleko Arbél (dnešní Erbíl v Iráku). Nechal planinu urovnat, aby vyhovovala jeho vozům a jízdě. 30. září 331 př. n. l. večer dorazil Alexandr se svými 47 000 muži. Parmenión radil k nočnímu útoku, ale Alexandr odmítl: "Nekradu vítězství."
Ráno 1. října 331 př. n. l. začala bitva, která rozhodla o osudu největší říše světa. Alexandr použil mistrovskou taktiku šikmé linie. Zatímco centrum postupovalo pomalu, pravé křídlo pod jeho velením se posunulo doprava, hrozilo obejít perské levé křídlo. Když Peršané reagovali posunem svých sil, vznikla mezera v jejich linii. Alexandr okamžitě využil příležitosti – s klínem hetairů vpadl do mezery a mířil přímo na Dáreia.
Dramatický okamžik nastal, když Alexandr prorazil k velkokrálovskému vozu. Dáreios, vidoucí makedonského krále blížícího se s oštěpem v ruce, podruhé v životě ztratil nervy. Přesedl na koně a uprchl z bojiště. Jeho útěk, stejně jako u Issu, znamenal kolaps perské armády. Bitva však nebyla u konce – Parmenión na levém křídle čelil těžkému tlaku perské jízdy a indických slonů. Alexandr musel přerušit pronásledování Dáreia a vrátit se na pomoc.
Gaugamela byla Alexandrova nejtěžší bitva. Makedonské ztráty byly nejvyšší z celého tažení – přes 1 000 mrtvých včetně veteránů z Filipových válek. Perské ztráty se počítaly v desítkách tisíc. Význam vítězství byl obrovský – Achaimenovská říše fakticky přestala existovat jako organizovaná síla.
Pád perských metropolí
Po Gaugamelách se Alexandrovi otevřela cesta do srdce Perské říše. Babylon, největší město tehdejšího světa s možná 200 000 obyvateli, otevřel brány bez boje. Alexandr vjel do města na Dáreiově válečném voze, obyvatelé ho zasypávali květinami. Mazaios, perský velitel, který statečně bojoval u Gaugamel, byl potvrzen jako satrapa – první z Peršanů, kterého Alexandr ponechal na tak vysoké pozici.
V Babylonu strávil Alexandr měsíc reorganizací správy. Rozdělil moc mezi civilního správce (Peršana), vojenského velitele (Makedonce) a správce financí (Řeka) – systém, který aplikoval v celé říši. Obnovil Esagilu, Mardukův chrám, který Peršané nechali chátrat. Toto gesto mu získalo podporu babylonského kněžstva.
V Súsách, administrativním centru říše, našel Alexandr neuvěřitelné bohatství – 40 000 talentů stříbra a 9 000 talentů ražených mincí. Pro představu – roční příjem Athén v době největší slávy byl 400 talentů. Našel zde také trofeje z řecko-perských válek včetně bronzových soch tyranobijců Harmodia a Aristogeitona, které poslal zpět do Athén.
Cesta do Persepole vedla přes průsmyk Perské brány, kde satrapa Ariobarzanés připravil past. V úzkém průsmyku čekalo 40 000 obránců. První Alexandrův útok byl odražen s těžkými ztrátami. Alexandr však našel horskou stezku, v noci obešel perské pozice a zaútočil z týlu. Obránci byli rozdrceni mezi dvěma makedonskými silami.
Persepolis, ceremoniální hlavní město Achaimenovců, padlo v lednu 330 př. n. l. Město bylo vydáno vojákům k drancování – jediný případ za celého tažení. V paláci našel Alexandr 120 000 talentů stříbra – největší poklad starověku. V květnu 330 př. n. l., během bujarých oslav, vypukl požár, který zničil paláce. Prameny se rozcházejí v příčině – Diodóros a Plútarchos popisují opileckou párty, kde athénská hetéra Thais navrhla zapálit symbol perské moci. Arriános naznačuje záměrný akt pomsty za perské vypálení Athén. Ať tak či onak, Alexandr tento čin později litoval.
Pronásledování Dáreia a konec Achaimenovců
Dáreios mezitím uprchl do východních satrapií s nadějí, že shromáždí novou armádu. Alexandr ho pronásledoval neúnavně přes íránskou náhorní plošinu. V červenci 330 př. n. l., poblíž Kaspických bran, byl Dáreios zavražděn vlastními satrapy vedenými Bessem, satrapou Baktrie. Bessos se prohlásil za nového velkokrále pod jménem Artaxerxés V.
Když Alexandr našel Dáreiovo tělo, projevil nečekanou úctu. Zahalil mrtvolu svým vlastním pláštěm a nařídil královský pohřeb v Persepoli po boku achaimenovských předků. Tímto gestem se prezentoval ne jako dobyvatel, ale jako legitimní nástupce perského trůnu, mstitel zavražděného krále. Bessův čin odsoudil jako vlastizradu a vyhlásil ho psancem.
Nejtvrdší kampaň – Střední Asie
Následující tři roky (330-327 př. n. l.) strávil Alexandr v nejnáročnější části svého tažení – dobýváním Baktrie a Sogdiány (dnešní Afghánistán, Turkmenistán, Uzbekistán a Tádžikistán). Toto území se výrazně lišilo od všeho, s čím se dosud setkal. Místo velkých bitev čelil partyzánské válce, místní vládcové střídavě přísahali věrnost a rebelovali, horské pevnosti byly považovány za nedobytné.
Pronásledování Bessa vedlo Alexandrovu armádu přes některé z nejnehostinnějších oblastí Asie. Překročili pusté oblasti mezi Baktrou a řekou Oxus (dnešní Amudarja), kde mnoho vojáků zemřelo žízní v rozpálených stepích a polopouštích. V Baktrii konečně Bessos padl do rukou – zradili ho vlastní spojenci. Alexandr ho nechal soudit perským soudem a popravit perským způsobem – uřezání nosu a uší, pak ukřižování.
Ale Bessova smrt neznamenala konec odporu. Nový vůdce povstání, Spitamenés, vedl brilantní gerillovou kampaň. Útočil na makedonské posádky, zásobovací linie, izolované jednotky, a když přišla hlavní armáda, rozprchl se do pouště. V jednom případě zničil celý makedonský oddíl 2 000 mužů v údolí Zeravšanu.
Dobytí Sogdijské skály
Symbolem odporu se stala Sogdijská skála – pevnost na strmém útesu považovaná za nedobytnou. Obránci se Alexandrovi vysmívali, že by potřeboval vojáky s křídly. Alexandr vybral 300 dobrovolníků zkušených v horolezectví, slíbil obrovské odměny prvním, kdo dosáhnou vrcholu. V noci, za pomoci železných kolíků a lan, vyšplhali po považované za nepřístupné stěně. Ráno obránci uviděli Makedonce nad sebou – 30 horolezců při výstupu zahynulo, ale psychologický efekt byl devastující. Pevnost se vzdala.
Právě zde potkal Alexandr Roxanu (Roušanak), dceru sogdijského šlechtice Oxyarta. Podle Plútarcha to byla láska na první pohled – Roxana byla prý nejkrásnější žena Asie po Dáreiově ženě. Svatba proběhla podle makedonských i místních zvyků. Politicky to byl geniální tah – sňatek s místní princeznou uklidnil sogdijskou šlechtu a mnoho rebelů přešlo na Alexandrovu stranu.
Krize identity a konflikty
Dlouhý pobyt ve Střední Asii prohloubil napětí mezi Alexandrem a makedonskou šlechtou. Král stále více přejímal perské zvyky – nosil perský oděv při neformálních příležitostech, přijal perský dvorský ceremoniál, začleňoval perské šlechtice do správy. Nejvíce kontroverzní bylo zavedení proskynesis – klanění se králi, které Řekové a Makedonci považovali za hodné pouze bohů.
Napětí vyvrcholilo několika krizemi. Spiknutí Filóty (330 př. n. l.) – syn Parmenióna, velitel jízdy, byl obviněn ze spiknutí proti králi. Ať už byl vinný či ne, byl popraven po makedonském soudu. Alexandr preventivně nechal zavraždit i starého Parmenióna v Ekbatanách – krok, který šokoval armádu.
Nejtragičtější byl incident s Kleitem Černým (328 př. n. l.). Během opilecké hádky v Marakandě (Samarkand) Kleitos, který Alexandrovi zachránil život u Graníku, začal kritizovat královu "orientalizaci" a ponižování Filipových veteránů. Alexandr v záchvatu vzteku probodl Kleita kopím. Když vystřízlivěl, propadl zoufalství – tři dny odmítal jídlo a plakal nad tělem přítele.
Incident s dvorním historikem Kallisthenem (327 př. n. l.), Aristotelovým synovcem, ukázal rostoucí propast mezi Alexandrem a řeckou inteligencí. Kallisthenés odmítl proskynesis a byl později obviněn ze spiknutí pážat. Zemřel ve vězení za nejasných okolností.
Indické tažení – poslední velká výprava
Na jaře 327 př. n. l. překročil Alexandr s armádou průsmyky Hindúkuše a vstoupil do Indie. Jeho znalosti o subkontinentu byly mlhavé – věřil, že za Indií leží Oceán, konec světa. Místní situace byla složitá – desítky malých království a republikánských států soupeřily o moc.
První fáze byla snadná. Vládce Taxily (dnešní oblast Pákistánu) Ambhi přivítal Alexandra jako spojence proti svému rivalovi Pórovi. Alexandr obdržel 200 talentů stříbra, 3 000 býků, 10 000 ovcí a 30 slonů.
Bitva u řeky Hydaspes
Král Póros (Paurava) ovládal území mezi řekami Hydaspes (Džílam) a Akesines (Čenáb). Byl to impozantní protivník – podle pramenů měřil přes dva metry. Jeho armáda čítala 30 000 pěšáků, 4 000 jezdců, 300 válečných vozů a 200 válečných slonů.
Bitva u Hydaspes v červenci 326 př. n. l. byla Alexandrovým taktickým mistrovským dílem. Řeka byla rozvodněná monzunem. Póros střežil všechny brody. Alexandr několik nocí předstíral pokusy o přechod na různých místech, až Indové přestali reagovat na falešné poplachy. Pak za bouřlivé noci překročil řeku 25 km proti proudu s 11 000 vybranými vojáky. Použil kožené vaky naplněné slámou jako improvizované vory.
Ráno čelil Alexandr nejprve Pórovu synovi s 2 000 jezdci a 120 vozy – rychle je porazil, mladý princ padl. Póros přeskupil hlavní armádu. Slony postavil do linie s intervalem 30 metrů, mezi ně pěchotu, jízdu na křídla. Alexandr poprvé v životě odmítl vést čelní útok. Místo toho vyslal koňské lučištníky, aby dráždili slony, sám s jízdou obešel indické levé křídlo.
Když sloni zaútočili na makedonskou falangu, nastal chaos. Obrovská zvířata rozrážela řady sariss, dupala po vojácích, svými choboty je vrhala do vzduchu. Ale disciplinovaní Makedonci se přeskupili. Bodali slony do citlivých míst, až se zvířata v panice obrátila proti vlastním řadám. Bitva trvala osm hodin – nejdelší v Alexandrově kariéře.
Póros bojoval statečně až do konce. Když byl devětkrát raněn a jeho slon klesl, konečně se vzdal. Přivedený před Alexandra, zraněný a vyčerpaný, na otázku jak s ním má být naloženo, hrdě odpověděl řecky: "Basilikós" – královsky. Alexandr, ohromen jeho odvahou a důstojností, nejen mu ponechal království, ale přidal další území. Póros se stal věrným spojencem.
Vzpoura u řeky Hyfasis
Alexandr pokračoval dál na východ, dobyl území králů Glaukanikose a Sófejta. Doslechl se o mocné říši Gangaridů v údolí Gangy s 200 000 pěšáky, 20 000 jezdci a 2 000 válečnými slony. Toužil je porazit a dosáhnout Oceánu, který věřil, že je blízko.
Ale jeho armáda dosáhla limitu. U řeky Hyfasis (Beás), po osmi letech neustálých bojů, v nekonečných monzunových deštích, vojáci odmítli jít dál. Jejich výstroj byla v troskách, mnoho trpělo nemocemi, toužili po domově. Když Alexandr svolal shromáždění, vystoupil veterán Koinos a vyjádřil pocity armády – dost bylo dobývání, čas vrátit se a užít si vítězství.
Alexandr se tři dny trucovitě zavřel ve stanu, doufal, že vojáci změní názor. Když se nic nezměnilo, nechal obětovat zvířata – věštby byly nepříznivé (pravděpodobně zmanipulované). S těžkým srdcem oznámil návrat. Nechal postavit 12 obrovských oltářů bohům a monumentální tábor s přehnaně velkými lůžky a zbrojemi – aby budoucí generace věřily, že zde tábořili obři.
Katastrofická cesta zpět
Místo návratu stejnou cestou se Alexandr rozhodl pro ambiciózní plán. Armáda se rozdělí – část pod Krateem půjde severní cestou, flotila pod Néarchem popluje po Indu k moři a pak podél pobřeží, Alexandr s hlavní armádou půjde přímou cestou přes poušť Gedrosie (Balúčistán).
Plavba po Indu nebyla poklidná. Mallové a další kmeny kladly tuhý odpor. Při útoku na pevnost Mallů Alexandr málem zahynul. Netrpělivý pomalým postupem, vyšplhal jako první na hradby. Když se žebřík pod dalšími vojáky zlomil, Alexandr seskočil dovnitř pevnosti sám proti stovkám obránců. Bojoval zoufale, než ho vojáci zachránili. Šíp mu prorazil plíce, dlouho se nevědělo, zda přežije. Zpráva o jeho "smrti" vyvolala paniku v armádě.
Gedrosijská poušť byla nejhorší zkušeností celého tažení. Alexandr chtěl překonat Kýra Velikého, který zde ztratil armádu. Ale 60denní pochod se změnil v katastrofu. Vedro dosahovalo 50°C, voda chyběla, zásobování selhalo. Vojáci jedli mezky, pak koně, nakonec umírali hlady a žízní. Písečné bouře pohřbívaly celé oddíly. Bleskové záplavy v suchých říčních korytech smetly tábor se ženami a dětmi.
Alexandr sdílel útrapy s vojáky. Když přinesli vodu v přilbě, vylil ji do písku se slovy, že nebude pít, když jeho muži žízní. Z 85 000 lidí, kteří vyšli, došla sotva polovina. Bylo to největší selhání Alexandrovy kariéry, které si nikdy neodpustil.
Poslední rok života
V Súsách na jaře 324 př. n. l. se Alexandr pokusil o nejambicióznější společenský experiment. Uspořádal masovou svatbu – on sám si vzal Statejru, Dáreiovu dceru, a Parysatis, dceru Artaxerxa III. Osmdesát jeho důstojníků si vzalo perské princezny, 10 000 vojáků si vzalo místní ženy s věnem od krále. Cílem bylo vytvoření nové řecko-perské elity prostřednictvím smíšených manželství, etnická integrace, která by sjednotila říši.
Ale makedonští veteráni to viděli jako zradu. Napětí explodovalo v Opisu, když Alexandr oznámil propuštění 10 000 veteránů. Vypukla vzpoura – vojáci křičeli, ať propustí všechny, ať vede do boje své "otce" (narážka na Amóna). Alexandr seskočil z pódia, osobně ukázal na vůdce vzpoury, které okamžitě popravili. Pak se uzavřel do sebe a odmítal komunikovat.
Po třech dnech začal jmenovat Peršany na všechny velitelské pozice. Makedonci v panice prosili o odpuštění. Následovalo velké smíření – hostina pro 9 000 lidí, kde Makedonci a Peršané seděli společně. Alexandr se modlil za harmonii a partnerství v říši. Veteráni odešli s velkorysým odstupným – každý pěšák dostal talent stříbra, plat za cestu domů plus bonus.
V Ekbatanách zemřel Héfaistión, Alexandrův nejbližší přítel, možná milenec. Alexandr propadl nekontrolovatelnému žalu. Podle pramenů nechal popravit lékaře, některé zdroje uvádějí dokonce ukřižování. Zničil chrám Asklépia, ostříhal hřívy koní a mezků. Pohřeb stál 10 000 talentů. Požádal věštírnu v Síwě, aby Héfaistión byl uctíván jako hérós.
Smrt v Babylonu
V květnu 323 př. n. l. vstoupil Alexandr do Babylonu navzdory varování věštců. Plánoval nová tažení – do Arábie, možná Kartága. Přicházely delegace z celého známého světa – z Řecka, Itálie, Karthága, možná i Říma.
29. května se po bujarém večírku u Média vrátil do paláce. 30. května dostal horečku. Zpočátku to nevypadalo vážně – pokračoval v práci, plánoval výpravu. Ale horečka sílila. 7. června už nemohl mluvit. Vojáci požadovali vidět ho – defilovali kolem lože, Alexandr každého pozdravil pohledem.
10. června 323 př. n. l., ve věku téměř 33 let, Alexandr Veliký zemřel. Poslední slova jsou nejasná – na otázku komu odkazuje říši odpověděl buď "Kratistó" (nejsilnějšímu) nebo "Krateró" (jméno generála). Možná řekl "Koinón" (společné).
Příčina smrti zůstává záhadou. Moderní teorie zahrnují malárii, tyfus, západonilskou horečku, akutní pankreatitidu způsobenou nadměrným pitím. Teorie otravy (Aristoteles? Antipatros?) nejsou prokázané. Nejpravděpodobnější je kombinace vyčerpání, zranění, alkoholu a tropické nemoci.
Rozpad říše a války diadochů
Alexandrova smrt odstartovala čtyřicet let válek. Neměl dospělého dědice – Roxana byla těhotná, porodila později syna Alexandra IV. Jako spoluvládci byli vyhlášeni nový syn a Alexandrův mentálně postižený polobratr Filip III. Arrhidaios. Perdiccas se stal regentem, ale reálná moc byla v rukou generálů.
Diadochové (nástupci) si brzy začali říši dělit: - Ptolemaios získal Egypt, založil dynastii trvající 300 let - Seleukos ovládl většinu Asie od Sýrie po oblasti Íránu a severozápadní Indie - Antigonos a syn Démétrios bojovali o Malou Asii a Řecko - Lysimachos držel Thrákii - Kassandros ovládl Makedonii
Alexandrova rodina dopadla tragicky. Olympias nechala zavraždit Filipa III., Kassandros zabil Olympias, později i Roxanu s Alexandrem IV. (310 př. n. l.). Alexandrovy sestry byly provdány za diadochy a většinou zemřely násilně. Přímá linie Argeovců vymřela.
Kulturní revoluce helénismu
Politický rozpad říše nezabránil kulturní revoluci. Helénismus – syntéza řecké a orientální kultury – transformoval starověký svět na 300 let, až do vzestupu Říma. Řečtina se stala lingua franca od Egypta po Indii, umožnila bezprecedentní výměnu idejí.
Nová centra vzdělanosti překonala Athény: Alexandrie s knihovnou obsahující podle pozdních antických autorů až stovky tisíc svitků a Músaion, kde pracovali Euklides, Eratosthenés, Archimédes - Pergamon s druhou největší knihovnou a lékařskou školou - Antiochie jako obchodní a kulturní křižovatka - Seleukeia na Tigridu – antické prameny uvádějí až 600 000 obyvatel, ikdyž moderní odhady jsou podstatně nižší
Věda a filozofie zažily zlatý věk. Eratosthenés vypočítal obvod Země, Aristarchos navrhl heliocentrický model, Hipparchos vytvořil trigonometrii. Stoicismus a epikureismus nabídly nové životní filozofie. Umění kombinovalo řecký realizmus s orientální monumentalitou – Rhodský kolos, Pergamský oltář, Láokoón.
Náboženský synkretismus vytvořil nové kulty – Isis a Sarapis v Egyptě, Mithras v Persii. Tyto helénistické kulty připravily půdu pro křesťanství. Bez helénismu by Nový zákon nebyl psán řecky, Pavel by necestoval po řecky mluvících městech, křesťanství by mělo jinou podobu.
Alexandr jako vzor pro věky
Žádný dobyvatel neměl takový vliv na následovníky jako Alexandr. Julius Caesar plakal u jeho sochy v Cádizu, že ve věku, kdy Alexandr dobyl svět, on ještě ničeho nedosáhl. Přijal titul dictator perpetuus, plánoval východní tažení, byl zavražděn při plánování války s Parthií – jako by kopíroval Alexandrův osud.
Augustus navštívil Alexandrovu hrobku v Alexandrii, dotkl se mumie a zlomil jí nos. Pompeus Magnus přijal přízvisko po Alexandrově vzoru. Traianus, jediný Říman, který dobyl Mezopotámii, obětoval Alexandrovu duchu v Babylonu.
Ve středověku se Alexandr stal jedním z Devíti statečných (Tři pohané: Hektor, Alexandr, Caesar; tři Židé: Jozue, David, Juda Makabejský; tři křesťané: Artuš, Karel Veliký, Godefroy). Alexandrův román, fantastická verze jeho života, byla po Bibli nejčtenější kniha středověku.
Napoleon se vědomě stylizoval do nového Alexandra. Jeho egyptské tažení 1798 kopírovalo starověký vzor, vezl si tým vědců jako Alexandr. Studoval Arriána a Plútarcha, v exile na Svaté Heleně poznamenal: "Dobyl jsem více území než Alexandr, ale on měl výhodu lepšího PR."
Moderní vojevůdci studují Alexandrovu taktiku – rychlé operace kombinovaných zbraní, důraz na rychlost manévru a moment překvapení, osobní vedení z čela. To, co dnes nazýváme "bleskovou válkou", praktikoval Alexandr o dva tisíce let dříve. Generál Patton věřil v reinkarnaci a tvrdil, že bojoval s Alexandrem. Norman Schwarzkopf studoval Gaugamelu před operací Pouštní bouře.
Alexandr v legendách napříč kulturami
Každá kultura si vytvořila vlastního Alexandra. V řecké tradici je tragický hrdina, který dosáhl božnosti, ale ztratil lidskost. Plútarchos ho srovnává s Dionýsem – bůh vína a šílenství, dobyvatel Východu.
V perské literatuře je Iskandar/Sikandar paradoxní postavou – ničitel i obnovitel. Ferdousího Šáhnáme ho představuje jako legitimního perského krále (polobratra Dáreia), který obnovil Zoroastrovu víru. Nizámí ho učinil hledačem moudrosti, který našel pramen života.
V islámu je Dhul-Qarnayn (Dvourohý) z Koránu často ztotožňován s Alexandrem. Postavil zeď proti Gógovi a Magógovi, byl Alláhovým nástrojem. Některé tradice ho činí muslimem avant la lettre.
V židovské tradici je Alexandr spravedlivý vládce, který ušetřil Jeruzalém. Talmud popisuje jeho setkání s veleknězem Šimonem Spravedlivým. Josephus Flavius tvrdí, že Alexandr se poklonil židovskému Bohu.
V indické tradici je Alakshendra ambivalentní – mocný, ale poražený mudrostí bráhmanů. Džinistické texty popisují jeho rozhovory s nahými filozofy. Buddhistické příběhy ho učí o pomíjivosti moci.
Křesťanský středověk učinil z Alexandra rytíře hledajícího ráj. Navštívil říši kněze Jana, mluvil s brahými stromy, viděl apokalyptické národy. Jeho pýcha byla varováním, jeho hledání inspirací.
Numismatický odkaz – mince jako historické dokumenty
Pro numismatiky představuje Alexandr Veliký jeden z nejvíce fascinujících příběhů. Jeho mincovní reforma vytvořila první skutečně mezinárodní měnu. Standardizace váhy a ryzosti umožnila, že alexandrovské tetradrachmy cirkulovaly od Španělska po Indii ještě staletí po jeho smrti.
Za života razil Alexandr tři hlavní typy: - Zlaté statéry (8,6 g) – Athéna/Niké - Stříbrné tetradrachmy (17,2 g) – Hérakles/Zeus - Stříbrné drachmy (4,3 g) – stejná ikonografie v menším.
Ikonografie nebyla náhodná. Hérakles v lví kůži evokoval Alexandrovy nároky na božský původ, ale rysy připomínaly samotného krále – geniální propagandistický tah. Zeus na trůnu s orlem legitimizoval vládu. Nápis ΑΛΕΞΑΝΔΡΟΥ (Alexandrovo) nahradil tradiční etnické označení.
Různé mincovny přidávaly kontrolní značky – symboly, monogramy, které umožňují identifikovat místo a dobu ražby. Price katalog eviduje přes 4 000 variant z 31 mincoven. Nejvzácnější jsou indické ražby s místními symboly, pamětní emise z Babylonu, poslední ražby z roku smrti.
Po smrti pokračovala ražba "posmrtných alexandrů" až do 1. století př. n. l. Lysimachos jako první (297 př. n. l.) razil tetradrachmy s Alexandrovým portrétem – idealizovaným, s rohy Amóna. Tyto "lysimachovky" patří k vrcholům antického umění.
Ptolemaiovci v Egyptě vytvořili vlastní ikonografii – Alexandr se sloní kůží na hlavě (symbol indického tažení) nebo s aegidou. V helénistické době vznikly pamětní ražby a medailony s indickou tematikou – zobrazující Alexandra bojujícího se slony nebo setkání s Pórem. Některé byly raženy v Babylonu, jiné Ptolemaiovci v Egyptě. Autenticita a datace části těchto "Pórových medailonů" je předmětem vědecké debaty.
Antické mince z našeho e-shopu
Alexandr Veliký – člověk, který změnil běh dějin
Alexandr III. Makedonský zemřel před 2 346 lety, ale jeho odkaz formuje svět dodnes. Během třinácti let vlády dokázal skoro nemožné – sjednotil známý svět pod jednou vládou, propojil Východ se Západem, položil základy globální civilizace. Byl vojenský génius, který nikdy neprohrál bitvu z více než třiceti, které svedl. Byl vizionář, který snil o univerzální říši rovných občanů. Byl také člověk plný rozporů – schopný velkorysosti i krutosti, racionální stratég i mystik, osvícený vládce i paranoidní tyran posedlý vlastní božskostí.
Jeho úspěch nebyl jen vojenský. Alexandr pochopil, že trvalá říše nemůže být založena jen na síle. Respektoval místní tradice, přejímal nejlepší prvky každé kultury, podporoval smíšená manželství, integroval poražené do správy. Jeho experiment multikulturní říše selhal politicky, ale uspěl kulturně. Helénismus – syntéza, kterou inicioval – vytvořil první globální civilizaci.
Alexandr nás fascinuje, protože ztělesňuje věčné lidské aspirace – touhu překonat limity, dosáhnout nemožného, zanechat nesmazatelnou stopu. Jeho život byl meteorický – jasný, krátký, transformující. Možná právě proto, že zemřel mladý, na vrcholu slávy, se stal věčným symbolem lidského potenciálu. V každém ambiciózním vůdci, vizionářském podnikateli, mladém idealistovi je kus Alexandra.
Jeho největším odkazem není říše, kterou dobyl – ta se rozpadla. Není to ani helénismus – ten pohltil Řím. Je to idea, že jednotlivec může změnit svět, že hranice jsou určeny k překročení, že nemožné je jen výzva. Tato idea inspirovala Caesara, Napoleona, ale i Gándhího a Mandelu. V tom je skutečná velikost Alexandra Makedonského – ne v tom, co dobyl, ale v tom, co nám ukázal o lidských možnostech.
Alexandr Veliký byl mnoho věcí – dobyvatel, tyran, vizionář, masový vrah, patron věd, ničitel měst, zakladatel měst, syn boha, alkoholik, génius a šílenec. Byl příliš složitý na to, aby se vešel do jediné definice, příliš kontroverzní na jednoznačné hodnocení. Možná právě tato komplexnost, tato lidská rozporuplnost povýšená na božskou úroveň, z něj činí věčně fascinující postavu. V Alexandrovi vidíme ne ideál, ale zrcadlo – odraz našich vlastních ambicí, strachů a snů. A možná právě proto, po více než dvou tisíciletích, zůstává Alexandr Veliký stále živý v našich myslích, stále relevantní, stále Veliký.
Miroslav Uďan