Když dnes vyslovíme slovo „Řecko", většina z nás si představí jednotný stát s hlavním městem Athénami. Antická realita však vypadala zcela jinak. Řecké městské státy – řecky poleis – tvořily pestrou mozaiku nezávislých politických útvarů, z nichž každý měl vlastní zákony, kulty, zahraniční politiku a také vlastní mince. Právě tyto drobné kovové disky se staly jedním z nejtrvalejších svědectví o identitě, ambicích a uměleckém géniu antických Řeků.
Proč bychom se měli o tyto antické řecké mince zajímat? Protože nám vyprávějí příběhy, které písemné prameny často opomíjejí. Mince z Athén nám řeknou o námořní velmoci, která ovládala Egejské moře. Ražby ze Syrakus prozradí, že na Sicílii pracovali nejlepší rytci starověku. A skromná želva na mincích z Aiginy připomíná, že i malý ostrov mohl stát u zrodu evropského peněžnictví. Chceme-li skutečně pochopit řeckou civilizaci, musíme ji nahlížet skrze její města – a jejich mince.
Svět řecké polis
Řecká civilizace se vyvíjela v prostoru, který jí vtiskl nezaměnitelnou podobu. Členité pobřeží, hornaté vnitrozemí a stovky ostrovů Egejského moře vytvořily přirozené bariéry, které bránily vzniku centralizované říše po vzoru Egypta či Persie. Namísto toho zde vznikly desítky, později stovky samostatných obcí – městských států, které Řekové nazývali poleis (jednotné číslo polis).
Časové vymezení řeckého mincovnictví sleduje tradiční periodizaci řeckých dějin. Archaické období (přibližně 800–480 př. n. l.) přineslo vznik prvních mincí a jejich rychlé rozšíření po celém řeckém světě. Klasické období (480–323 př. n. l.) představuje vrchol jak politické moci jednotlivých polis, tak umělecké kvality jejich ražeb. Helénistické období (323–31 př. n. l.), zahájené smrtí Alexandra Velikého, pak přineslo postupný ústup městských ražeb ve prospěch královských mincoven nástupnických říší.
Co vlastně byla polis? Nebylo to jen shluk domů či městská zástavba. Polis tvořilo město samotné (asty), okolní zemědělské území (chóra) a především společenství občanů (politai). Občanství bylo výsadou – v Athénách klasického období mohlo plnoprávnými občany být jen několik desítek tisíc dospělých mužů z celkové populace možná čtvrt milionu lidí. Právě občané rozhodovali o válce a míru, volili úředníky a schvalovali zákony.
Řecký model se zásadně lišil od orientálních despocií. Zatímco v Persii či Egyptě vycházela veškerá moc od panovníka, v řeckých polis – alespoň v těch demokratických – spočívala suverenita v rukou občanského společenství. To se odráželo i na mincích: nenajdeme na nich portréty vládců (ty se objeví až v helénismu), nýbrž božstva, symboly a znaky reprezentující celou obec.
Klíčovou roli v rozvoji řeckého světa hrál obchod. Řecko samo o sobě nebylo zemí hojnosti – hornatý terén omezoval zemědělství, nerostné bohatství bylo rozloženo nerovnoměrně. Athény měly stříbrné doly v Lauriu, ale musely dovážet obilí z černomořské oblasti. Korint těžil ze své strategické polohy na Isthmu, kudy procházely obchodní cesty. Aigina, nevelký skalnatý ostrov, se stala obchodní velmocí díky svému loďstvu a podnikavosti svých obyvatel.
S rozvojem dálkového obchodu rostla potřeba spolehlivého platidla. Barteru – přímé směně zboží za zboží – se sice nikdy zcela nepřestalo užívat, ale pro složitější transakce byl nepraktický. Kolik amfor olivového oleje stojí otrok? Jak směnit víno za stavební dříví, když prodávající zrovna víno nepotřebuje? Mince tyto problémy elegantně řešily: nabízely standardizovanou hodnotu v kompaktní, přenosné a trvanlivé podobě.
Nejstarší známé mince vznikly zřejmě ve druhé polovině 7. století př. n. l. v Lýdii a iónských městech západní Malé Asie. Byly raženy z elektra, přirozeně se vyskytující slitiny zlata a stříbra. Řekové z maloasijských pobřežních měst tuto inovaci rychle převzali a přizpůsobili. Během několika generací se mince rozšířily po celém řeckém světě – od Sicílie po černomořské pobřeží, od Kyrenaiky po makedonské vnitrozemí. Více se o vůbec prvních mincích můžete dočíst v článku Lýdie, kolébka prvních mincí: Když elektrum změnilo svět.
Řecké městské státy a jejich ikonické mince jako vizitky měst
Řecké městské mince nebyly jen praktickým platidlem. Byly manifestem, uměleckým dílem i nástrojem prestiže. Každá polis si pečlivě volila, jaké symboly na své ražby umístí, a těchto motivů se pak po staletí držela s pozoruhodnou konzistencí.
Nejčastěji se na mincích objevovala božstva, která daná obec uctívala jako své patrony. Athény razily hlavu bohyně Athény a na rubu sovu (tradičně vykládanou jako sýček obecný, Athene noctua), jejího posvátného ptáka. Korint zobrazoval Pegase, okřídleného koně spojeného s místním héroem Bellerofontem. Efesos umisťoval na mince Artemis a její posvátné zvíře, laň. Volba božstva nebyla náhodná – vyjadřovala, pod čí ochranou město stojí a jaké hodnoty vyznává.
Vedle božstev se objevovaly symboly a emblémy, které město reprezentovaly. Někdy šlo o takzvané „mluvící znaky" – obrazy, které svým názvem připomínaly jméno města. Rhodos (řecky rhodon znamená růže) razil růži. Selinus na Sicílii (podle řeckého selinon, celer) zobrazoval list celeru. Tato slovní hříčka, která svým názvem připomínala jméno města, usnadňovala identifikaci i negramotným obchodníkům.
Pozoruhodná byla kontinuita motivů. Zatímco moderní státy mění podobu svých mincí poměrně často, řecké polis se držely svých zavedených typů po generace, někdy po staletí. Typ „sovy" se v Athénách držel mimořádně dlouho; stříbrné tetradrachmy se razily až do 1. století př. n. l., zatímco motiv sovy přežíval i na dalších emisích. Tato stálost nebyla projevem konzervativní strnulosti, nýbrž promyšlenou strategií: obchodníci po celém Středomoří athénské sovy znali a důvěřovali jim.
Unikátním rysem řeckého mincovnictví jsou podpisy rytců. Zejména na sicilských mincích klasického období nacházíme jména jako Kimon, Euainetos či Eukleidas. Tito umělci byli natolik ceněni, že jim bylo dovoleno své dílo signovat – něco v antickém řemesle naprosto výjimečného. Jejich práce představují vrchol glyptického umění starověku a dodnes budí obdiv sběratelů i historiků umění.
Řecké mince tak nebyly jen prostředkem směny. Byly nositeli identity, svědky politických ambicí a zároveň drobnými uměleckými díly. Tato obecná charakteristika se nejlépe projeví na příkladech konkrétních polis. Podívejme se nyní na nejvýznamnější řecké městské státy – a jejich ikonické ražby.
Athény: Kolébka demokracie a námořní velmoc
Od Solónových reforem k pádu námořní říše
Žádný řecký městský stát nezanechal v dějinách tak hlubokou stopu jako Athény. Město ležící v Attice, oblasti na jihovýchodě pevninského Řecka, se stalo synonymem pro demokracii, filozofii, divadlo a umění – a zároveň pro jednu z nejmocnějších námořních říší starověku.
Athénské dějiny sahají hluboko do mykénské doby, ale skutečný vzestup města začal až v 6. století př. n. l. Klíčovou postavou byl Solón, státník a básník, který kolem roku 594 př. n. l. provedl zásadní reformy: zrušil dlužní otroctví, rozdělil občany do majetkových tříd a položil základy pozdější demokracie. O několik desetiletí později navázal Kleisthenés, který reorganizoval athénské kmeny a zavedl institut ostrakismu – střepinového soudu, jímž mohli občané hlasovat o vyhnanství nebezpečných politiků.
Přelomovým momentem athénských dějin se staly řecko-perské války. Roku 490 př. n. l. přistála perská armáda u Marathónu s cílem potrestat Athény za podporu iónského povstání. Athénské vojsko pod vedením stratéga Miltiada dokázalo zdánlivě nepřemožitelné Peršany porazit. O deset let později se Peršané vrátili s obrovskou armádou vedenou králem Xerxem. Athény byly vypáleny, ale athénské loďstvo rozhodujícím způsobem přispělo k porážce perské flotily v bitvě u Salamíny (480 př. n. l.). Toto vítězství katapultovalo Athény do pozice přední řecké mocnosti.
Poválečná léta přinesla Athénám nebývalý rozkvět. Město se stalo vůdcem Délského spolku, původně obranné aliance řeckých států proti Persii, která se postupně proměnila v athénskou námořní říši. Spojenecká pokladna byla přemístěna z Délu do Athén a její prostředky financovaly velkolepé stavební projekty. Periklés, nejvýznamnější athénský státník klasického období, nechal na Akropoli vybudovat Parthenón – chrám bohyně Athény, který dodnes symbolizuje vrchol řeckého umění.
Periklova éra (přibližně 460–429 př. n. l.) však znamenala nejen politický vrchol, ale i kulturní rozkvět. Athény hostily přední umělce a myslitele doby. Sochař Feidiás vytvořil monumentální sochu Athény Parthenos ze zlata a slonoviny. Dramatici Aischylos, Sofoklés a Euripidés psali tragédie, které se hrají dodnes. Filozof Sókratés kladl na agoře své provokativní otázky. Athény se staly, slovy Perikla, „školou Hellady".
Athénská moc se opírala o stříbrné doly v Lauriu, ložiska na jihu Attiky. Laurijské stříbro zásobovalo městskou mincovnu surovinou pro masivní ražby a umožnilo Athénám vybudovat flotilu dvou set triér – válečných lodí, které ovládaly Egejské moře. Námořní hegemonie přinášela obchodní zisky, přístav Pireus se stal největším obchodním centrem východního Středomoří.
Pád přišel s peloponéskou válkou (431–404 př. n. l.), vyčerpávajícím konfliktem mezi Athénami a Spartou. Mor, který roku 430 př. n. l. zachvátil Athény a zahubil i Perikla, katastrofální sicilská expedice (415–413 př. n. l.) a nakonec rozhodující porážka u Aigospotamoi (405 př. n. l.) ukončily athénskou námořní říši. Město se sice vzpamatovalo a ve 4. století př. n. l. zůstalo zásadním kulturním centrem – působil zde Platón i Aristotelés –, ale vojenskou hegemonii již nikdy nezískalo zpět.
Sova – „dolar antiky"
Patronkou Athén byla bohyně Athéna, dcera Diova, bohyně moudrosti, válečného umění a řemesel. Jejím posvátným ptákem byla sova (tradičně vykládaná jako sýček obecný, Athene noctua). Athénská tetradrachma o hmotnosti kolem 17,2 gramu nesla na líci hlavu Athény v přilbě a na rubu sovu s olivovou ratolestí a nápisem ΑΘΕ (zkratka pro "Mince Athéňanů"). Tento design zůstal po staletí téměř nezměněn a mince se v klasickém období rozšířila po celém Středomoří jako široce přijímané obchodní platidlo, často přirovnávané k „dolaru antiky". Athénské mince z klasického období patří k nejžádanějším položkám antické numismatiky.
Aigina: Malý ostrov, velký obchodník
Námořní velmoc bez přírodních zdrojů
Aigina je dnes poklidný turistický ostrůvek v Saronském zálivu, hodinku trajektem z Pirea. V archaickém období však tento nevelký skalnatý kousek země – pouhých 87 kilometrů čtverečních – patřil k nejdůležitějším obchodním centrům řeckého světa.
Ostrov neměl téměř žádné přírodní zdroje. Málo úrodná půda, žádné nerostné bohatství, omezené zásoby pitné vody. Co Aigiňanům chybělo na souši, vynahrazovali na moři. Vybudovali mohutné obchodní loďstvo a jejich kupci pronikali do všech koutů Středomoří – od Egypta po Španělsko, od černomořských přístavů po pobřeží Severní Afriky. Historik Hérodotos, i když jeho údaje bývají zpochybňovány, označil Aigiňany za jedny z prvních Řeků, kteří razili mince.
Aigina vzkvétala zejména v 6. a na počátku 5. století př. n. l. Její loďstvo soupeřilo s athénským, její obchodníci byli všude. Bohatství ostrova dokládá mimo jiné slavný aiginský chrám Afaie, jehož štítové skulptury (dnes v mnichovské Glyptotéce) patří k vrcholům archaického sochařství. Aigiňané byli také proslulí jako bronzoví sochaři – aiginská škola bronzové plastiky byla ve starověku vysoce ceněna, byť se z ní téměř nic nedochovalo.
Vztahy mezi Aiginou a Athénami byly od počátku napjaté. Oba státy soupeřily o obchodní dominanci v Saronském zálivu a rivalita přerostla v otevřené nepřátelství. Roku 491 př. n. l. Athény obvinily Aiginu ze spolupráce s Peršany – obvinění, které mohlo, ale nemuselo být pravdivé. Následovala série konfliktů, které vyvrcholily roku 457 př. n. l., kdy Athény Aiginu vojensky porazily, přinutily ji vstoupit do Délského spolku a platit vysoký tribut.
Definitivní rána přišla na počátku peloponéské války. Roku 431 př. n. l. Athény vysídlily celé aiginské obyvatelstvo a nahradily je athénskými kolonisty. Původní Aigiňané nalezli útočiště ve Spartě a jejích državách. Po porážce Athén roku 404 př. n. l. se sice směli vrátit, ale ostrov již nikdy nedosáhl své bývalé slávy. Aigina se stala provinčním místem bez většího významu.
Želva – symbol nejstarších evropských mincí
Aigina patří k prvním řeckým městům, která razila stříbrné mince; nejstarší dochované statéry se dnes datují přibližně do období 550–525 př. n. l. Aigina zavedla vlastní váhový standard (statér o hmotnosti zhruba 12,4–12,5 gramu), který se rozšířil v oblasti Peloponésu a středního Řecka. Emblémem ostrova byla mořská želva, později nahrazená želvou suchozemskou. Aiginské statéry patří k nejstarším evropským mincím – jejich archaická jednoduchost má osobitý půvab a pro sběratele představují fascinující vstup do světa raného řeckého mincovnictví.
Korint: Pán dvou moří
Strategická poloha a kolonizační úspěchy
Na úzké šíji spojující Peloponés s pevninským Řeckem ležel Korint, město s unikátní strategickou polohou. Korint kontroloval jedinou pozemní cestu mezi severem a jihem Řecka a zároveň disponoval dvěma přístavy – Lechaiem na Korintském zálivu směrem k západu a Kenchrejemi na zálivu Saronském směrem k východu. Byl pánem dvou moří.
Zboží bylo možné přetahovat přes úzký Isthmos po zvláštní kamenné dráze zvané diolkos, jejíž pozůstatky lze dodnes spatřit. Tento systém umožňoval obcházet nebezpečné a zdlouhavé obeplutí Peloponésu – cesta kolem mysu Malea byla pověstná bouřemi a ztroskotáními. Korint tak přirozeně těžil z veškerého obchodu mezi východním a západním Středomořím.
V 7. a 6. století př. n. l. patřil Korint k nejmocnějším a nejbohatším řeckým městům. Jeho keramika se vyvážela po celém Středomoří – korintské vázy s charakteristickým orientalizujícím stylem (zvířecí frízy, fantastické bytosti) nacházíme od Etrurie po Blízký východ. Korintští řemeslníci vynikali také v bronzovém zpracování a textilní výrobě.
Korinťané byli energičtí kolonizátoři. Založili Syrakusy na Sicílii (733 př. n. l.), které se staly jedním z největších řeckých měst vůbec. Na ostrově Korkyra (dnešní Korfu) vznikla další významná kolonie, která se později stala zdrojem konfliktů. V severozápadním Řecku založili Ambrakii, v Ilýrii Epidamnos (pozdější Dyrrhachium, dnešní Drač v Albánii). Korintské kolonie udržovaly úzké vazby s mateřským městem a přispívaly k jeho bohatství.
V archaickém období vládli Korintu tyranové – nejmocnějším z nich byl Periandros (vládl asi 627–585 př. n. l.), kterého antická tradice řadila mezi sedm mudrců. Za jeho vlády Korint dosáhl vrcholu moci. Periandros podporoval umění a architekturu, budoval námořní flotilu a vedl aktivní zahraniční politiku. Po pádu tyrannidy se Korint stal umírněnou oligarchií a členem peloponéského spolku vedeného Spartou.
Město bylo také důležitým náboženským centrem. Chrám Afrodity na Akrokorintu (korintské akropoli) byl proslulý po celém Řecku. Pozdější prameny hovoří o tisících posvátných prostitutek – číslo jistě přehnané, ale vypovídající o reputaci, kterou si Korint vybudoval. Konaly se zde také isthmické hry, jedny ze čtyř velkých panhelénských slavností, na počest boha Poseidóna.
Roku 146 př. n. l. římský konzul Lucius Mummius Korint dobyl a zcela zničil – obyvatelé byli prodáni do otroctví, umělecká díla odvezena do Říma. Město leželo v troskách celé století, než je Julius Caesar krátce před svou smrtí rozhodl obnovit jako římskou kolonii; realizace proběhla po roce 44 př. n. l. Nový Korint se opět stal obchodním centrem prvního řádu, ale kontinuita s řeckým městem byla přetržena.
Pegas – okřídlený symbol prosperity
Emblémem Korintu se stal Pegas, okřídlený kůň, spojený s místním héroem Bellerofontem. Korintský statér nesl na líci Pegase a na rubu hlavu bohyně Athény v korintské přilbě, pod Pegasem archaické písmeno koppa (Ϙ). Tyto mince měly mimořádný úspěch v západním Středomoří. Korintský váhový standard, jehož plný stříbrný statér měl zhruba 8,6 gramu, se stal jedním z hlavních systémů řeckého mincovnictví.
Syrakusy: Sicilská velmoc a koruna řeckého umění
Od korintské kolonie k nejmocnějšímu městu západu
Syrakusy na východním pobřeží Sicílie patřily k největším a nejbohatším řeckým městům západního Středomoří a v některých obdobích mohly svou rozlohou konkurovat i nejvýznamnějším pevninským polis, včetně Athén.
Město založili kolonisté z Korintu roku 733 př. n. l. pod vedením Archia. Původní osada vznikla na ostrůvku Ortygia, který poskytoval výborný přístav a snadno hájitelnou pozici. Brzy se však město rozšířilo na sicilskou pevninu a pohltilo okolní osady. Úrodná sicilská půda, vhodná pro pěstování obilí, vína i oliv, poskytovala ekonomický základ pro rychlý růst.
V 5. století př. n. l. vládli Syrakusám tyranové, kteří město proměnili ve skutečnou velmoc. Gelón, původně tyran nedaleké Gely, se roku 485 př. n. l. zmocnil Syrakus a zahájil ambiciózní expanzi. Roku 480 př. n. l. – ve stejném roce, kdy Řekové porazili Peršany u Salamíny – syrakuské vojsko pod Gelónovým vedením drtivě porazilo kartaginskou armádu v bitvě u Himery. Řekové na východě i západě tak současně odrazili dvě největší hrozby své civilizaci.
Gelónův bratr a nástupce Hierón I. (vládl 478–467 př. n. l.) učinil ze Syrakus kulturní centrum prvního řádu. Na jeho dvoře pobývali básníci Pindaros, Bakchylidés a Aischylos – ten zde údajně napsal některé své tragédie a v Sicílii také zemřel. Hierón podporoval koňské dostihy a jeho vítězství v Olympii a Delfách přinášela městu obrovskou prestiž.
Po období tyrannidy následovala demokratická epizoda, během níž Syrakusy válčily s původním obyvatelstvem Sicílie (Sikely) i s dalšími řeckými městy na ostrově. Roku 415 př. n. l. připlula k sicilským břehům obrovská athénská výprava s cílem dobýt Syrakusy. Sicilská expedice, jak ji známe z Thúkýdidova podání, skončila naprostou katastrofou – athénské loďstvo bylo zničeno, vojsko pobito nebo zotročeno. Porážka znamenala začátek konce athénské námořní říše.
Nejvýznamnějším syrakuským panovníkem 4. století př. n. l. byl Dionýsios I. (vládl 405–367 př. n. l.). Tento schopný, ale bezohledný tyran vybudoval ze Syrakus největší vojenskou mocnost západního Středomoří. Jeho válečné inovace – obléhací věže, katapulty, quinquiremy – těžší typ galéry, kde „pět" označuje uspořádání veslařů na sekci, nikoli pět pater vesel – předznamenaly helénistické vojenství. Dionýsios vedl opakované války proti Kartágu a ovládl velkou část Sicílie i jižní Itálie.
Syrakusy prosluly také jako centrum vědy a filozofie. Platón město třikrát navštívil s ambicí realizovat svůj ideální stát, byť jeho pokusy o vliv na syrakuské tyrany ztroskotaly. O století později zde působil Archimédes, jeden z největších vědců starověku, který ve službách města vynalézal válečné stroje a při římském obléhání roku 212 př. n. l. zahynul.
Arethúsa a Kimon – absolutní vrchol mincovního umění
Syrakuské mince jsou v numismatické literatuře často řazeny k samotnému vrcholu antického mincovního umění. Hlavním motivem byla Arethúsa, nymfa místního sladkovodního pramene, obklopená delfíny. Na rubu se objevovala kvadriga – čtyřspřeží závodních koní. Umělci jako Kimon a Euainetos signovali svá díla a jejich dekadrachmy a tetradrachmy patří k nejkrásnějším a nejcennějším mincím starověku.
Rhodos: Námořníci a obchodníci pod sluncem
Křižovatka obchodních cest a Kolos
Ostrov Rhodos leží při jihozápadním pobřeží Malé Asie, na křižovatce námořních cest mezi Egejským mořem, východním Středomořím a Egyptem. Tato strategická poloha předurčila obyvatele ostrova k roli obchodníků, námořníků a prostředníků mezi řeckým a orientálním světem.
Ve starší době byl ostrov politicky roztříštěný – existovala zde tři nezávislá města: Lindos, Ialysos a Kameiros, každé se svými tradicemi a zájmy. Roku 408 př. n. l. se tato tři města rozhodla spojit síly a založit společné nové hlavní město. Dostalo jméno podle ostrova: Rhodos. Nové město bylo vybudováno podle moderního hippodamovského plánu s pravoúhlou sítí ulic a vynikajícím přístavem.
Rhodos rychle prosperoval. Město těžilo z obchodu mezi řeckým světem a bohatými civilizacemi východu – Egyptem, Fénicií, později helénistickými říšemi. Rhodští obchodníci byli všude, rhodské lodě křižovaly celé Středomoří. Na ostrově se usazovali bankéři, pojišťovatelé lodních nákladů, agenti velkých obchodních domů.
V helénistickém období (3.–1. století př. n. l.) dosáhl Rhodos vrcholu moci a prestiže. Město zůstávalo neutrální v konfliktech mezi nástupnickými říšemi Alexandra Velikého a profitovalo z obchodu se všemi stranami. Rhodské loďstvo bylo proslulé svou efektivitou – rhodské triéry a jejich zkušené posádky byly považovány za jedny z nejlepších ve Středomoří. Rhodští námořníci aktivně potírali piráty, kteří ohrožovali obchodní cesty, a rhodské námořní právo významně ovlivnilo římské námořní a obchodní právo a prostřednictvím něj i pozdější středověké právní úpravy v oblasti námořního obchodu.
V letech 305–304 př. n. l. Rhodos úspěšně odolal obléhání Démétria Poliorkéta („Dobyvatel měst"), jednoho z nejmocnějších vojevůdců své doby. Na oslavu tohoto vítězství Rhodané vztyčili slavný Kolos rhodský – obrovskou bronzovou sochu boha Hélia při vstupu do přístavu. Kolos, vysoký přes 30 metrů, patřil k sedmi divům starověkého světa. Stál jen něco přes půl století – roku 226 př. n. l. jej srazilo zemětřesení. Jeho trosky ale ležely na místě ještě staletí a budily úžas návštěvníků.
Rhodská společnost byla relativně otevřená. Město přijímalo cizince, udělování občanství bylo snazší než v jiných řeckých státech. Kvetlo zde umění a vzdělanost – rhodským sochařům Agesandrovi, Athénodórovi a Polydórovi se často připisuje slavné sousoší Láokoónta (dnes ve Vatikánu), i když datace a okolnosti vzniku jsou v odborné literatuře diskutované. Rétorika se vyučovala na školách, které přitahovaly studenty z celého řeckého světa včetně pozdějšího římského státníka Cicerona.
Růže a Hélios – elegance helénismu
Rhodským emblémem byla růže (rhodon) – klasický mluvící znak. Na líci mincí se objevovala hlava boha Hélia (Slunce), patrona ostrova, zobrazená neobvykle zepředu s vlasy jako sluneční paprsky. Rhodské didrachmy helénistického období – a v menší míře také tetradrachmy – vynikají elegancí a naturalistickým zpracováním a na sběratelském trhu se těší trvalé oblibě.
Efez: Chrám, obchod a moudrost Iónie
Artemision – jeden ze sedmi divů světa
Efez (Efesos) patřil k nejpřednějším řeckým městům na pobřeží Malé Asie, v oblasti zvané Iónie. Toto pobřeží bylo kolébkou řecké filozofie a vědy – právě zde, v maloasijských městech, začali první myslitelé hledat racionální vysvětlení světa namísto mytologických příběhů.
Město leželo v ústí řeky Kaystros, v místě, které poskytovalo výborný přístav i přístup do úrodného vnitrozemí. Efez měl předřecké osídlení a iónská kolonizace se zde prosadila v průběhu rané doby železné (zhruba 11.–9. století př. n. l.); tradičně se počátky řeckého města kladou do tohoto období. Podle tradice vedl osadníky Androklos, syn athénského krále Kodra.
Proslulost Efesu byla založena především na Artemidině chrámu (Artemision), který patřil k sedmi divům starověkého světa. Chrám byl vybudován v 6. století př. n. l. a několikrát přestavován; rozměry se lišily podle stavební fáze. Ve své pozdější, nejvelkolepější podobě měl Artemision půdorys zhruba 137 × 69 metrů a byl obklopen více než 127 sloupy. Artemision přitahoval poutníky z celého Středomoří a fungoval také jako jakási „banka" – chrámová pokladnice sloužila jako bezpečné úložiště pro poklady měst i soukromníků.
Efeská Artemis se výrazně lišila od své řecké jmenovkyně, panenské bohyně lovu. Efeská bohyně měla starší, orientální kořeny a byla zobrazována jako postava pokrytá četnými oválnými výrůstky – v odborné literatuře se diskutuje, zda jde o prsy, býčí varlata jako symbol plodnosti, nebo například o zavěšené ozdoby (interpretace se liší). Její kult měl silné maloasijské prvky a odrážel synkretismus, který byl pro pobřežní města typický.
Efez prošel bouřlivými dějinami. V 6. století př. n. l. se dostal pod nadvládu Lýdie a poté Persie. Lýdský král Kroisos, proslulý svým bohatstvím, přispěl na stavbu Artemisionu a jeho dary zůstaly v chrámu po staletí. Po řecko-perských válkách se Efesos stal členem Délského spolku pod athénským vedením. V helénistickém období město střídavě ovládali Seleukovci, Ptolemaiovci a pergamští králové, než roku 133 př. n. l. připadlo Římu.
Roku 356 př. n. l. chrám Artemidy zapálil jakýsi Hérostratos, který tak chtěl získat nesmrtelnou slávu. (Efeští zakázali vyslovovat jeho jméno, ale zákaz evidentně nezafungoval.) Podle tradice k požáru došlo v noci, kdy se v makedonské Pelle narodil Alexandr Veliký. Chrám byl znovu vybudován v ještě velkolepější podobě a tato druhá verze přetrvala až do pozdní antiky.
Efez byl také centrem intelektuálního života. Právě zde působil filozof Hérakleitos (asi 535–475 př. n. l.); jeho učení se často shrnuje pozdějším obratem panta rhei („vše plyne"). Jeho temné, aforistické spisy ovlivnily generace pozdějších myslitelů. V římské době se Efesos stal hlavním městem provincie Asie a jedním z největších měst říše.
Včela a jelen – symboly Artemidy
Emblémem Efesu na mincích byla včela, spojená s kultem Artemidy – kněžky bohyně byly nazývány „včelami" (melissai). Na rubu se objevoval jelen, posvátné zvíře bohyně. Efeské mince vynikají naturalistickou precizností zpracování a pro sběratele představují zajímavou a relativně dostupnou oblast.
Naxos: Dionýsos na úpatí Etny
Nejstarší řecká kolonie na Sicílii
Naxos na Sicílii bylo nejstarší doloženou řeckou kolonií na tomto ostrově. Jeho založení roku 734 př. n. l. zahájilo proces řecké kolonizace Sicílie, který měl dalekosáhlé důsledky pro dějiny Středomoří.
Kolonisty byli osadníci z Chalkidy na Euboji, vedení Thúklem. Místo pro osadu bylo vybráno na východním pobřeží Sicílie, pod kuželem Etny, nejvyšší aktivní sopky v Evropě. Původní obyvatelstvo – Sikelové – bylo z bezprostředního okolí vytlačeno nebo asimilováno.
Naxos sám zůstal poměrně malým městem, ale jeho význam spočíval v roli „matky" dalších kolonií. Z Naxu byly založeny Leontinoi a Katana (dnešní Catania), města, která měla ve starověku větší význam než sama mateřská osada. Naxijští také údajně vybudovali první oltář Apollóna Archégeta (Zakladatele) na Sicílii, u něhož obětovali všichni Řekové odjíždějící z ostrova.
Oblast kolem Naxu byla mimořádně úrodná. Vulkanická půda na svazích Etny poskytovala vynikající podmínky pro zemědělství, zejména pro pěstování vinné révy. Sicilské víno se vyváželo po celém Středomoří a Naxos, ležící v srdci vinařského kraje, z tohoto obchodu profitoval. Není překvapivé, že hlavním božstvem města se stal Dionýsos, bůh vína a extáze.
Politické dějiny Naxu byly poznamenány konflikty s mocnějšími sousedy, zejména se Syrakusami. Roku 476 př. n. l. syrakuský tyran Hierón I. přesídlil naxijské obyvatelstvo do Leontino a na opuštěné místo usadil jiné osadníky. Naxijští se sice později vrátili, ale město již nikdy nedosáhlo své bývalé prosperity.
Definitivní konec přišel roku 403 př. n. l., kdy syrakuský tyran Dionýsios I. město dobyl, obyvatelstvo prodal do otroctví a osadu zcela zničil. Naxos již nebyl nikdy obnoven. Jeho místo zůstalo opuštěné a dnes je archeologickou lokalitou. Osud Naxu ukazuje, jak křehké byly i zdánlivě stabilní obce – a o to cennější jsou mince, které po nich zůstaly.
Dionýsos a Silén – expresivní styl dionýsovského kultu
Hlavními motivy naxijských mincí byly hlava Dionýsa s břečťanovým věncem a sedící Silén (satyr) s pohárem vína. Naxijské tetradrachmy jsou v odborné literatuře často hodnoceny jako jedny z výtvarně nejodvážnějších ražeb řeckého mincovnictví – jejich expresivní, téměř divoký styl odráží podstatu dionýsovského kultu. Krátké období ražby a zničení města činí z naxijských mincí vzácné a ceněné sběratelské kusy.
Starořecké mince z našeho e-shopu
Malá města, velké příběhy
Řecké městské státy byly drobnými politickými útvary v porovnání s velkými říšemi starověku. Perská říše sahala od Egypta po Indii a čítala miliony poddaných. Athény v době své největší slávy měly možná čtvrt milionu obyvatel – méně než dnes některé pražské čtvrti. A přesto právě tyto malé obce vytvořily tradici, z níž evropská civilizace čerpá dodnes.
Athénská demokracie položila základy politického systému, který dnes považujeme za samozřejmý. Řečtí filozofové formulovali otázky, na které stále hledáme odpovědi. Korintská kolonizace roznesla řeckou kulturu po Sicílii a jižní Itálii; další řecké kolonie pak sahaly až po černomořské pobřeží. Rhodská námořní tradice vytvořila právní normy, které ovlivnily středověké i moderní právo. Syrakuští umělci dosáhli úrovně, kterou Evropa znovu objevila až v renesanci.
Tajemství úspěchu těchto malých obcí spočívalo v jejich soudržnosti. Občané se navzájem znali, společně hlasovali o zákonech, společně táhli do boje. Rivalita mezi městy podněcovala soutěživost – v umění, sportu, filozofii i válečnictví. Co jeden stát vynalezl, druhý přejal a zdokonalil. Tato dynamika vytvořila prostředí, v němž mohly vzniknout výjimečné věci.
Mince, které tyto obce razily, jsou hmatatelnými svědky této doby. Athénská sova není jen obchodní značkou – je symbolem města, které si zakládalo na moudrosti. Korintský Pegas vypráví o hrdinech a ambicích. Syrakuská Arethúsa dokládá umělecký génius, který malé sicilské město dokázalo podpořit a ocenit. Každá ražba je miniaturním portrétem obce, která ji stvořila – a zároveň primárním pramenem, který doplňuje a někdy i opravuje písemné záznamy.
Až budete příště držet v ruce řeckou minci, zkuste si představit svět, který ji zrodil. Svět malých obcí s velkými ambicemi, kde se rodila demokracie, filozofie a umění. Ta mince pamatuje věci, které už dávno zanikly. A přece je tady, v naší dlani – malý kousek věčnosti z rukou dávno zapomenutých řemeslníků.
Miroslav Uďan