Červená pětilistá růže ve stříbrném poli. Znak tak prostý, a přece tak mocný, že se po více než tři staletí vtiskoval do kamene hradů, do listin s pečetěmi králů i do paměti celého národa. Rožmberkové nebyli jen jedním z mnoha českých šlechtických rodů – byli fenoménem, který překročil hranice běžné aristokratické existence. Jejich panství se táhlo od šumavských hvozdů až k moravským hranicím, jejich slovo mělo na královském dvoře často velkou váhu, srovnatelnou s vlivem samotného panovníka, a jejich dvůr soupeřil v lesku s rezidencemi evropských vévodů.
Co stálo za vzestupem rodu, který z regionální šlechtické větve Vítkovců vyrostl v jednu z nejmocnějších dynastií Českého království? Jak dokázali Rožmberkové přežít husitské bouře, náboženské převraty i dynastické změny na českém trůně? A proč jejich příběh skončil tak náhle, vymřením posledního člena rodu v roce 1611? Následující řádky vás provedou třemi staletími rožmberské historie – od prvních zmínek ve středověkých listinách až po numismatické doklady jejich někdejší slávy.
Zrod rodu Rožmberků ve 12. a 13. století
Kořeny Rožmberků sahají do rodové sítě Vítkovců, jednoho z nejvýznamnějších českých vladyckých společenství raného středověku. Za jejich tradičního zakladatele je považován Vítek z Prčice, doložený v pramenech konce 12. století. Jeho potomci se postupně rozrůstali do několika větví a začali se usazovat v jižních Čechách, oblasti, která v té době představovala pohraniční území s řídkým osídlením, ale značným hospodářským potenciálem. Každá z větví si ponechala společný heraldický motiv – růži – ale odlišila se barevným provedením. Páni z Hradce užívali zlatou růži v modrém poli, zatímco budoucí Rožmberkové si zvolili červenou pětilistou růži ve stříbrném poli. Právě schopnost včas rozpoznat a systematicky využít hospodářský potenciál jižních Čech odlišila budoucí Rožmberky od většiny ostatních šlechtických rodů.
Klíčovým momentem se stalo založení hradu Rožmberk nad Vltavou kolem poloviny 13. století (poprvé připomínán roku 1250). Hrad dal jméno celému rodu a stal se symbolem jejich rostoucí moci. Strategická poloha nad řekou umožňovala kontrolovat obchodní cestu vedoucí z Českého království do alpských zemí. Vok I. z Rožmberka, považovaný za skutečného zakladatele rodu, dokázal využít přízeň králů Václava I. a Přemysla Otakara II. k systematickému rozšiřování rodového majetku.
Vztah Rožmberků k přemyslovské dynastii byl od počátku ambivalentní. Na jedné straně rod profitoval z královské přízně a získával nová území, na straně druhé si budoval pozici natolik silnou, že mohl králi v případě potřeby oponovat. Když Přemysl Otakar II. vedl expanzivní politiku směrem k jihu, Rožmberkové mu poskytli podporu, ale zajistili si, že z ní budou těžit především oni sami. Po králově pádu na Moravském poli roku 1278 patřili k těm, kdo dokázali z nastalého chaosu vytěžit maximum.
Budování moci a majetku
Hospodářská základna Rožmberků nevznikla náhodou ani pouhým dědictvím. Byla výsledkem promyšlené strategie, která kombinovala politickou obratnost s ekonomickou prozíravostí. Tam, kde jiní šlechtici viděli pouze lesy a bažiny, Rožmberkové spatřovali budoucí města, rybníky a obchodní cesty.
Systematické získávání měst představovalo jednu z klíčových metod rožmberské expanze. Třeboň, Soběslav a desítky dalších sídel vyrostly buď z rožmberské iniciativy, nebo se dostaly pod jejich kontrolu. Prachatice, původně církevní majetek vyšehradské kapituly, Rožmberkové plně ovládli až v 15. a 16. století. Města znamenala pravidelný příjem z daní, cel a tržních poplatků. Znamenala také centrum řemesel a obchodu, tedy aktivity, které generovaly další bohatství.
Zvláštní kapitolu tvoří rybníkářství. Jižní Čechy s jejich mírně zvlněným terénem a dostatkem vodních zdrojů poskytovaly ideální podmínky pro budování rybničních soustav. Rožmberkové tuto příležitost využili v mimořádné míře, která patřila k nejrozsáhlejším v tehdejší střední Evropě. Rybníky sloužily nejen k chovu ryb – především kaprů – ale také k regulaci vodního režimu krajiny, k pohonu mlýnů a hamrů, k plavení dřeva. Rožmberská rybniční soustava představovala sofistikovaný vodohospodářský systém, jehož části fungují dodnes.
Kontrola obchodních cest přinášela další značné příjmy. Tzv. Zlatá stezka vedoucí z Pasova přes Prachatice do vnitrozemí Čech procházela v klíčových úsecích rožmberským územím, zejména v okolí Prachatic, což Rožmberkům umožňovalo účinnou kontrolu solného obchodu. K tomu je třeba připočíst cla vybíraná na mostech, brodech a u městských bran.
Vztahy s církví tvořily další pilíř rožmberské moci. Rod založil či podporoval řadu klášterů – cisterciácký Vyšší Brod, minoritský konvent v Českém Krumlově, ženské kláštery v okolí. Kláštery fungovaly jako duchovní zázemí rodu, jako místa posledního odpočinku jeho členů, ale také jako hospodářská centra s vlastními statky a poddanými. Navíc poskytovaly vzdělané kaplany a písaře pro rožmberskou kancelář.
Výsledkem této mnohostranné aktivity byl pozemkový komplex, který historici někdy označují jako „stát ve státě". Rožmberkové disponovali vlastní správou, vlastním soudnictvím, vlastním vojskem. Jejich příjmy patřily k nejvyšším mezi českou šlechtou. A jejich politická váha odpovídala tomuto hospodářskému postavení.
Rožmberkové v kontextu českých dějin
Dějiny Rožmberků nelze oddělovat od dějin Českého království. Rod procházel všemi klíčovými událostmi – dynastickými změnami, náboženskými konflikty, válkami – a vždy z nich vycházel posílen, nebo alespoň nezlomen.
Období Lucemburků
Nástup Lucemburků na český trůn roku 1310 znamenal pro Rožmberky novou konstelaci. Jan Lucemburský, věčně nepřítomný král, potřeboval v Čechách spolehlivé spojence. Rožmberkové se jimi stali – za odpovídající cenu. Jejich vliv v zemské správě rostl, jejich majetky se rozšiřovaly, jejich hlas v zemském sněmu nabýval na váze.
Za Karla IV. dosáhl tento symbiotický vztah vrcholu. Císař a král sice budoval centralizovanou moc, ale činil tak s vědomím, že bez podpory velké šlechty nemůže uspět. Rožmberkové patřili k těm, s nimiž bylo třeba počítat. Významní představitelé rodu zastávali vysoké úřady, účastnili se diplomatických misí, reprezentovali království v zahraničí. Výměnou za loajalitu získával rod další výsady a majetky.
Husitské války
Husitská revoluce postavila Rožmberky před existenciální dilema. Jako katolický rod, úzce spjatý s církevními institucemi, nemohli přijmout husitský program. Zároveň však jejich panství ležela v oblasti, kde husitské myšlenky nacházely značnou odezvu. Oldřich II. z Rožmberka, hlava rodu v tomto bouřlivém období, se profiloval jako klíčový katolický magnát a odpůrce táborského radikalismu, i když jeho postup vůči husitům byl v jednotlivých fázích pragmaticky proměnlivý.
Rožmberské území se stalo jednou z bašt katolického odporu. Oldřich vedl vlastní válku proti táborským vojskům, podnikal výpady, bránil svá města. Nebyl vždy úspěšný – husité několikrát zpustošili části jeho panství – ale vytrvale odolával. Jeho hrady, především Český Krumlov, zůstaly nedobyty.
Paradoxně právě husitské války posílily rožmberskou moc. Zatímco mnozí čeští šlechtici přišli o majetky, zatímco církevní instituce ztratily svá bohatství, Rožmberkové přežili relativně nepoškozeni. Po skončení válek patřili k těm, kdo mohli skupovat zkonfiskované statky a rozšiřovat své panství.
Vztahy s Habsburky
Nástup Habsburků na český trůn roku 1526 představoval další výzvu. Ferdinand I. přicházel s ambicí posílit královskou moc, omezit stavovské svobody, centralizovat správu. Rožmberkové, jako představitelé staré aristokratické tradice, hájili opačné zájmy.
Přesto se oba tábory potřebovaly. Ferdinand potřeboval podporu české šlechty proti Turkům i proti vnitřním nepřátelům. Rožmberkové potřebovali královskou přízeň k udržení svého výsadního postavení. Výsledkem byl kompromis – Rožmberkové uznávali habsburskou autoritu, Habsburkové respektovali jejich výjimečné postavení.
Tento vztah se projevoval v nejvyšších zemských úřadech. Rožmberkové tradičně zastávali funkci nejvyššího komorníka a od poloviny 16. století dlouhodobě obsazovali úřad nejvyššího purkrabího, nejprestižnější pozici v zemské hierarchii. Byli oporou trůnu – ovšem takovou, která si za svou loajalitu nechávala náležitě zaplatit.
Zlatý věk rodu v 16. století
Šestnácté století představuje vrchol rožmberské moci a slávy. Pod vládou posledních dvou významných členů rodu – Viléma a Petra Voka – dosáhl rod evropského významu a jeho sídla získala podobu, kterou obdivujeme dodnes.
Český Krumlov, hlavní rožmberská rezidence, prošel velkolepou renesanční přestavbou. Z gotické pevnosti se stal reprezentativní zámek s arkádovými nádvořími, malovanými fasádami a slavnostními sály. Pozdější úpravy za nových vlastníků, včetně dnešní podoby plášťového mostu a zámeckého divadla, na tento rožmberský základ navázaly a dále jej rozvinuly.
Rožmberský dvůr přitahoval umělce, učence, alchymisty. Působili zde malíři, sochaři, hudebníci. V zámecké knihovně se hromadily vzácné rukopisy a tisky. Alchymistické laboratoře na rožmberském dvoře přitahovaly badatele z celé Evropy. Dvůr pořádal slavnosti, turnaje, divadelní představení – události, které se stávaly tématem kronik po celé střední Evropě.
Mezinárodní kontakty Rožmberků dalece přesahovaly hranice Českého království. Diplomatická korespondence spojovala Krumlov s dvory v Madridu, Římě, Vídni, Londýně. Rožmberkové uzavírali sňatky s německými knížecími rody, vyměňovali si dary s evropskými panovníky, účastnili se velkých politických jednání. Nebyli již pouhými českými šlechtici – byli evropskými aristokraty.
Hospodářsky představovalo 16. století období prosperity i rostoucích nákladů. Rožmberské podniky – rybníky, pivovary, hutě – generovaly značné příjmy, ale reprezentační výdaje je často převyšovaly. Právě v této době vznikla většina dluhů, které rod později přivedly k záhubě. Budoucnost však tehdy nevypadala tak temně – rod byl na vrcholu, království vzkvétalo a zdálo se, že pětilistá růže bude kvést navěky.
Nejvýznamnější osobnosti rodu
Vilém z Rožmberka
Vilém z Rožmberka (1535–1592) představuje archetyp renesančního velmože. Vzdělaný, kultivovaný, politicky prozíravý – a zároveň tvrdý vyjednavač, který nikdy nezapomínal na zájmy svého rodu.
Po smrti otce Jošta III. roku 1539 převzal správu rožmberského panství a poručnictví nad nezletilými dětmi příbuzný Petr V. z Rožmberka. Vilém se postupně zapojoval do řízení majetku a jako mladý muž brzy prokázal nadání pro politiku i reprezentaci. Dokončil renesanční přestavbu Krumlova, vybudoval síť spojenců po celém království, avšak nákladný životní styl a velkorysá reprezentace vedly k postupnému zadlužování rodu.
Vrcholem jeho kariéry se stal úřad nejvyššího purkrabího, který zastával od roku 1570 až do své smrti. Jako nejvyšší purkrabí řídil zemskou správu v dobách královy nepřítomnosti, předsedal zemskému sněmu, reprezentoval české stavy před panovníkem. Za vlády Rudolfa II., císaře sídlícího v Praze, nabyla tato funkce mimořádného významu.
Vztah mezi Vilémem a Rudolfem II. byl komplexní. Oba muži sdíleli zálibu v umění, alchymii, vzácných předmětech. Rudolf si Viléma vážil a často se s ním radil. Zároveň však mezi nimi existovalo napětí – Rudolf jako absolutistický panovník, Vilém jako obhájce stavovských svobod. Toto napětí nikdy nepřerostlo v otevřený konflikt, ale vytvářelo atmosféru vzájemné ostražitosti.
Vilémova čtyři manželství, z nichž žádné nepřineslo mužského dědice, předznamenala osud rodu. Přes veškerou snahu – a značné investice do léčitelů, poutí i modliteb – zemřel Vilém bez syna. Rožmberské dědictví přešlo na jeho mladšího bratra Petra Voka.
Petr Vok z Rožmberka
Petr Vok z Rožmberka (1539–1611) bývá tradičně líčen jako protiklad svého staršího bratra: méně politicky aktivní, více oddaný radovánkám, umění a vědám. Tato charakteristika je zčásti pravdivá, zčásti nespravedlivá.
Petr Vok byl skutečně mužem jiného ražení než Vilém. Politickou kariéru nikdy nepovažoval za své životní poslání. Mnohem více jej přitahovaly knihy, hudba, alchymie, přírodní vědy. Jeho knihovna patřila k největším a nejvzácnějším ve střední Evropě – obsahovala přes deset tisíc svazků, včetně unikátních rukopisů a prvotisků.
Nábožensky se Petr Vok přiklonil k Jednotě bratrské, což v katolickém rodu představovalo radikální odklon od tradice. Tato konverze nebyla jen osobní záležitostí – měla politické důsledky. Petr Vok se stal ochráncem nekatolíků na svém panství, jeho dvůr poskytoval útočiště pronásledovaným. Roku 1580 se ve svých jednačtyřiceti letech oženil s Kateřinou z Ludanic, avšak ani tento sňatek nepřinesl potomky.
Hospodářská situace rodu se za Petra Voka dramaticky zhoršila. Dluhy, nahromaděné již za Viléma, narůstaly. Nákladný životní styl, stavební projekty, sbírky – to vše pohlcovalo obrovské sumy. Petr Vok byl nucen prodávat majetek. Roku 1601 prodal Český Krumlov císaři Rudolfovi II. za 500 000 kop míšeňských grošů. Symbolicky tím uzavřel jednu epochu – Rožmberkové opustili své tradiční sídlo.
Poslední léta prožil Petr Vok v Třeboni. Zde také 6. listopadu 1611 zemřel, jako poslední mužský potomek svého rodu. Jeho smrtí vymřeli Rožmberkové po meči. Ohromné dědictví – panství, hrady, sbírky – se rozptýlilo mezi dědice a věřitele. Jedna z nejslavnějších kapitol české šlechtické historie se uzavřela.
Další významné osobnosti
Oldřich II. z Rožmberka (kolem 1403–1462) proslul jako jeden z nejvýznamnějších politiků pohusitské éry. Katolický magnát, který dokázal po celou dobu husitských válek udržet své panství, se po jejich skončení stal klíčovou postavou zemské politiky. Soupeřil s Jiřím z Poděbrad, vedl boj o vliv v zemi, střídavě se spojoval a znepřáteloval s různými frakcemi. Jeho politická flexibilita – někteří by řekli bezskrupulóznost – jej udržela na vrcholu moci po čtyři desetiletí.
Perchta z Rožmberka (1429–1476), zvaná Bílá paní, se stala legendou. Její nešťastné manželství s Janem z Lichtenštejna a údajné zjevování po smrti inspirovaly nesčetné pověsti. Ať už věříme v duchy či nikoli, Perchtin příběh odráží realitu života šlechtických žen – vydaných na pospas dynastickým zájmům, často bez možnosti ovlivnit vlastní osud.
Každodenní život a reprezentace moci
Moc se musí nejen mít, ale také ukazovat. Rožmberkové tuto zásadu chápali dokonale. Jejich dvůr, jejich sídla, jejich vystupování – vše bylo pečlivě komponováno tak, aby demonstrovalo výjimečnost rodu.
Šlechtický dvůr ve smyslu skupiny osob obklopujících pána dosahoval u Rožmberků počtu několika set lidí. Úředníci, kaplani, lékaři, hudebníci, služebnictvo – celá tato hierarchická struktura vytvářela fungující organismus. Vrchní hofmistr řídil chod dvora, komorníci pečovali o osobu pána, maršálek velel vojenské družině. Dvůr cestoval mezi jednotlivými sídly, přičemž každý přesun představoval logistickou operaci značného rozsahu.
Slavnosti a hostiny sloužily nejen zábavě, ale především reprezentaci. Svatby, křtiny, pohřby členů rodu přitahovaly hosty z celé země i ze zahraničí. Počet hostů, kvalita pohoštění, velkolepost zábavy – to vše se stávalo předmětem kronikářských záznamů a napomáhalo šíření rožmberské slávy.
Architektura představovala nejtrvalejší formu reprezentace. Rožmberské hrady a zámky nebyly jen obydlím – byly zhmotněným prohlášením o moci a ambicích rodu. Gotické hradby demonstrovaly vojenskou sílu, renesanční arkády kultivovanost a evropský rozhled, reprezentativní sály schopnost pojmout a náležitě přijmout významné hosty.
Erb s pětilistou růží prostupoval veškerým rožmberským světem. Objevoval se na pečetích a listinách, na stavbách a náhrobcích, na nádobí a tkaninách. Růže se stala synonymem rodu natolik, že slovo „rožmberský" dodnes evokuje právě tento heraldický symbol. Barevná kombinace – červená růže ve stříbrném poli – byla natolik výrazná, že ji nelze zaměnit s žádným jiným českým erbem.
Úpadek a vymření rodu
Konec Rožmberků nenastal náhle. Byl výsledkem dlouhodobých procesů – demografických, ekonomických, politických – které se spojily ve fatální kombinaci.
Demografický problém tkvěl v nedostatku dědiců. Vilém z Rožmberka, přes čtyři manželství, nezanechal syna. Jeho bratr Petr Vok se oženil až ve svých jednačtyřiceti letech a ani jeho manželství s Kateřinou z Ludanic nepřineslo potomky. Rod, který po staletí produkoval dostatek synů k zajištění kontinuity, v klíčovém momentě selhal.
Ekonomické potíže se prohlubovaly po celou druhou polovinu 16. století. Nákladný životní styl, stavební projekty, reprezentace odpovídající postavení rodu – to vše vyžadovalo prostředky, které příjmy z panství nedokázaly plně pokrýt. Rožmberkové se zadlužovali u bankéřů, u dvořanů, u spřízněných rodů. Dluhy narůstaly, úroky je dále zvyšovaly.
Prodej Českého Krumlova roku 1601 představoval symbolický zlom. Rezidence, která po staletí tvořila centrum rožmberské moci, přešla do rukou Habsburků. Petr Vok získal hotovost k umoření části dluhů, ale ztratil mnohem více – prestiž, symbol kontinuity, domov rodu.
Politické změny v Českém království rovněž nepřály staré aristokracii. Habsburkové posilovali centrální moc, omezovali stavovské svobody, podporovali novou šlechtu loajální vůči trůnu. Rožmberkové, představitelé tradičního zemského patriciátu, ztráceli půdu pod nohama.
Smrt Petra Voka 6. listopadu 1611 ukončila více než tři sta let rožmberských dějin. Poslední Rožmberk zemřel v Třeboni, obklopen svými knihami a sbírkami, daleko od lesku, který rod kdysi obklopoval. Pohřben byl ve Vyšším Brodě, v rodové hrobce, kterou jeho předkové založili před staletími.
Co zůstalo po Rožmbercích? Rozsáhlý majetek se rozpadl mezi dědice a věřitele. Švamberky, kteří zdědili část panství, čekala konfiskace po Bílé hoře. Většina Vokovy knihovny byla po jeho smrti převezena do Prahy a teprve odtud se za třicetileté války stala kořistí švédských vojsk; dnes je uložena ve Stockholmu. Hrady a zámky přešly do jiných rukou, ale dodnes nesou stopy rožmberského působení – v erbu nad branou, ve fresce na stěně, v samotné podobě budov.
Rožmberkové a mincovnictví
Vztah Rožmberků k mincovnictví odráží jejich výjimečné postavení v rámci české šlechty. Ačkoli právo razit mince náleželo primárně panovníkovi, Rožmberkové dokázali v jednotlivých případech získat mimořádnou výjimku, která byla pro šlechtický rod zcela neobvyklá.
Vilém z Rožmberka v roce 1581 zakoupil slezská horní města Rychleby (Reichenstein, dnešní Złoty Stok) a Silberberg od minsterbersko-olešnických knížat. S těmito městy bylo spojeno prestižní mincovní právo, které si nechal od císaře Rudolfa II. potvrdit. V letech 1582 až 1590 zde vznikaly rožmberské dukáty jako hlavní nominál nesoucí rodový erb s pětilistou růží. Velmi vzácnou ražbu představuje tolar z roku 1587, který byl patrně zkušební ražbou. Toto mincovní právo představovalo mimořádnou výsadu potvrzující politický vliv Viléma z Rožmberka.
Na rožmberských územích se nacházela i menší ložiska kovů, z nichž část produkce směřovala do královských mincoven. Kontrola surovinové základny představovala další článek řetězce, který Rožmberky zapojoval do fungování peněžního oběhu království.
Medaile představovaly oblast, kde se šlechta mohla numismaticky realizovat bez porušení královských výsad. Rožmberkové nechávali razit pamětní medaile u příležitosti významných událostí – svateb, narození, vojenských vítězství. Tyto kusy sloužily reprezentaci a propagandě rodu.
Ikonografie pětilisté růže se objevuje nejen na medailích, ale i na mincích, které Rožmberkové přímo nerazili, ale které s nimi souvisely. Některá města na rožmberském panství, například Třeboň, směla užívat růži ve svém znaku, a tento motiv se promítal i do jejich městských pečetí. Růže tak pronikala do numismatického materiálu nepřímo, ale trvale.
Pro sběratele představují rožmberské numismatické památky fascinující oblast. Autentické mince a medaile z 16. století jsou vzácné a cenné. Jejich nálezy dokumentují uměleckou úroveň rožmberského dvora i ekonomické vazby rodu na širší evropský kontext.
V širším smyslu lze za „rožmberské mince" považovat i české groše a tolary z období, kdy Rožmberkové ovlivňovali zemskou politiku. Mince nesoucí jména panovníků, s nimiž rod spolupracoval, nepřímo dokumentují epochu rožmberské moci.
Mince Českého království z našeho e-shopu
Odkaz rožmberského rodu
Čtyři sta let po vymření posledního Rožmberka jejich odkaz stále žije. V krajině jižních Čech, kterou formovali po staletí. V architektuře Českého Krumlova, Třeboně, Vyššího Brodu. V rybničních soustavách, které dodnes zásobují české trhy kapry. A také v numismatických památkách, které přežily staletí jako hmatatelné doklady někdejší slávy.
Pětilistá růže zůstává symbolem. Nejen konkrétního šlechtického rodu, ale celé epochy českých dějin – epochy, kdy domácí aristokracie dosahovala evropského významu, kdy české země kvetly kulturně i hospodářsky, kdy šlechtic mohl soupeřit v lesku s královským dvorem.
Mince a medaile, které se váží k rožmberské éře, nabízejí možnost dotknout se této minulosti doslova. Kdo drží v ruce groš z doby Viléma z Rožmberka nebo medaili s pětilistou růží, drží kousek historie – konkrétní, hmotný, nezaměnitelný. A právě v tom spočívá jedinečné kouzlo numismatiky: dělá z dějin něco, co lze vzít do ruky.
Miroslav Uďan