Žádná postava 20. století nevyvolává tolik emocí jako Adolf Hitler. Syn celního úředníka z rakouského pohraničí dokázal během pouhých dvou dekád strhnout miliony lidí, rozpoutat nejničivější válku v dějinách a spáchat zločiny, pro něž se vžil pojem genocida. Jeho jméno se stalo synonymem absolutního zla.
Přesto je příliš snadné odbýt Hitlera jako šílence či ďábelskou anomálii. Takový pohled je nejen historicky nepřesný, ale především nebezpečný. Hitler nevznikl izolovaně. Byl produktem své doby, konkrétních společenských podmínek a selhání demokratických institucí. Pochopení mechanismů, které mu umožnily vzestup, není oslavou ani omluvou – je nezbytnou prevencí.
Dětství a formování osobnosti (1889–1913)
Adolf Hitler se narodil 20. dubna 1889 v Braunau am Inn, malém rakouském městečku na hranicích s Bavorskem. Jeho otec Alois Hitler byl celním úředníkem – člověkem přísným, autoritativním a ambiciózním, který se z nemanželského dítěte vypracoval na respektovaného státního zaměstnance. Matka Klara, o třiadvacet let mladší než její manžel, byla naopak laskavá a ochranitelská. Mladý Adolf k ní měl hluboký citový vztah, zatímco s otcem vedl neustálé spory o budoucnost.
Alois Hitler si přál, aby syn nastoupil úřednickou kariéru. Adolf toužil stát se umělcem. Tento střet vůlí, poznamenaný otcovou smrtí v roce 1903, formoval Hitlerovu osobnost více, než by se na první pohled zdálo. Odmítnutí autority a zároveň fascinace silnými vůdci – tento paradox provázel Hitlera celý život.
V roce 1907 odešel osmnáctiletý Hitler do Vídně s ambicí studovat na Akademii výtvarných umění. Dvakrát byl odmítnut. Tento neúspěch, který Hitler nikdy nepřekonal, ho uvrhl do let bídy a frustrace. Živil se příležitostnými pracemi, prodával vlastnoručně malované pohlednice a přespával v noclehárnách pro bezdomovce. Vídeň byla tavicím kotlem národností habsburské monarchie – a také líhní moderního politického antisemitismu. Vídeňské prostředí mu poskytlo kontakt s myšlenkami pangermanismu, rasové čistoty a nenávisti k Židům, Slovanům i sociálním demokratům. Město, které ho odmítlo jako umělce, ho formovalo v radikála.
Zlomový moment
Když v létě 1914 vypukla první světová válka, Hitler ji přivítal s nadšením. Známá je fotografie z mnichovského náměstí Odeonsplatz, zachycující jásající dav při vyhlášení mobilizace, má údajně ukazovat i jeho tvář – identifikace je však sporná a část badatelů upozorňuje na možné úpravy či propagandistické použití snímku. Ať už je fotografie autentická, či nikoli, Hitlerův entuziasmus pro válku byl nepochybný. Válka mu dala to, co dosud postrádal: smysl života, kamarádství a pocit příslušnosti k něčemu většímu.
Hitler sloužil jako spojka na západní frontě. Byl dvakrát raněn, v roce 1916 u Sommy a v říjnu 1918 při britském plynovém útoku, který ho dočasně oslepil. Za statečnost obdržel Železný kříž II. i I. třídy – druhé vyznamenání bylo pro vojína v jeho hodnosti neobvyklé. Přesto nikdy nepovýšil nad svobodníka. Jeho nadřízení ho považovali za dobrého vojáka, ale pochybovali o jeho vůdčích schopnostech.
Porážka Německa v listopadu 1918 zasáhla Hitlera jako osobní tragédie. Zprávu o kapitulaci přijal v lazaretu, kde se zotavoval z následků otravného plynu. Později popisoval tento okamžik jako klíčový – prý tehdy poprvé pocítil že je „povolán" k politice. Německo podle něj neprohrálo na bojišti, ale bylo „bodnuto do zad" zrádci v zázemí – Židy, marxisty a listopadovými zločinci. Tento mýtus, ačkoliv historicky zcela nepodložený, se stal základním kamenem nacistické propagandy.
Poválečné Německo a hledání viníků
Německo po roce 1918 procházelo nejhlubší krizí ve své krátké historii. Versailleská mírová smlouva uvalila na poraženou zemi obrovské reparace, odebrala jí území i kolonie a omezila její armádu na pouhých sto tisíc mužů. Výmarská republika, první německá demokracie, se narodila do chaosu. Pokusy o puč zleva i zprava, hyperinflace v roce 1923, kdy jeden dolar stál biliony marek, politické vraždy – to vše podkopávalo důvěru v demokratické instituce.
V této atmosféře hledání viníků našel Hitler své publikum. Po návratu do Mnichova v roce 1919 začal pracovat pro armádní zpravodajství. Jeho úkolem bylo infiltrovat a sledovat extremistické skupiny. Jednou z nich byla Německá dělnická strana (DAP) – bezvýznamný spolek několika desítek nacionalistů. Hitler na schůzi DAP promluvil a objevil svůj talent: dokázal řečnit. Ne jako akademik nebo politik, ale jako demagog, který promlouval k emocím, frustraci a touze po odplatě.
Vstoupil do strany jako člen číslo 555 (čísla byla uměle navýšena, aby strana vypadala početnější) a rychle se stal její hlavní atrakcí. Jeho projevy, plné nenávisti, ale také naděje na obrodu národa, přitahovaly stále větší publikum. Hitler pochopil něco, co většina tehdejších politiků přehlížela: v době masových médií a masové politiky nejde o argumenty, ale o emoce.
Zrod nacistického hnutí (1919–1923)
V roce 1920 byla DAP přejmenována na Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP. Hitler navrhl stranický program, pětadvacet bodů kombinujících nacionalismus, antisemitismus, socialismus a odpor k Versailleské smlouvě. Vznikla také vizuální identita hnutí: rudá barva symbolizující socialismus, bílý kruh čistotu árijské rasy a černý hákový kříž – svastika – starobylý symbol používaný v mnoha kulturách, nacisty apropriovaný a reinterpretovaný jako znak jejich ideologie.
Strana rostla. Hitler kolem sebe shromáždil skupinu věrných – Ernsta Röhma, válečného veterána, který vybudoval Sturmabteilung (SA), úderné oddíly v hnědých košilích; Rudolfa Hesse, oddaného žáka; Hermanna Göringa, slavného stíhacího pilota. Mnichovské pivnice se plnily při Hitlerových projevech a násilí SA vůči politickým odpůrcům vytvářelo atmosféru strachu, kterou Hitler mistrně využíval.
V listopadu 1923 se Hitler pokusil o převzetí moci násilím. Takzvaný pivní puč měl být počátkem pochodu na Berlín po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím. Skončil fiaskem. Policie puč rozehnala, při střelbě zahynulo 16 nacistů, 4 policisté a jeden civilista. Hitler byl zatčen. Proces, který následoval, však paradoxně posloužil jeho věci – soudní síň se stala tribunou pro nacistickou propagandu a mírný rozsudek (pět let vězení, z něhož si odpykal jen malou část) přispěl k dojmu, že část bavorských elit a soudních kruhů k němu přistupuje shovívavě.
Ve vězení v Landsbergu Hitler nadiktoval svou knihu Mein Kampf (Můj boj). Tento nesourodý text, směs autobiografie, politického programu a rasistických tirád, se stal biblí nacistického hnutí a bestselerem Třetí říše.
Ideologie nacionálního socialismu
Nacistická ideologie nebyla originálním myšlenkovým systémem. Byla eklektickou směsí již existujících proudů: sociálního darwinismu, rasové teorie, pangermanismu, antisemitismu a antimarxismu. Její síla nespočívala v intelektuální konzistenci, ale v emocionální přitažlivosti a praktické využitelnosti.
Jádrem nacistického světonázoru byla rasová teorie. Lidstvo se podle ní dělí na rasy s vrozenými vlastnostmi, přičemž árijská (germánská) rasa stojí na vrcholu. Židé naopak představovali absolutní zlo – parazity, kteří se přisávají na zdravé národy a rozkládají je zevnitř. Tento biologický antisemitismus se lišil od tradičního náboženského protižidovství: Žid nemohl změnit svou podstatu konverzí nebo asimilací. Byl odsouzen svou krví.
Z rasové teorie vyplýval koncept Lebensraum – životního prostoru. Německý národ potřeboval podle Hitlera expandovat na východ, získat půdu pro své zemědělce a suroviny pro svůj průmysl. Slovanské národy měly být zotročeny nebo vyhlazeny, aby uvolnily místo germánským kolonistům. Tato vize, formulovaná již v Mein Kampf, předznamenávala válku na východě a holocaust.
Vůdcovský princip (Führerprinzip) tvořil organizační páteř nacismu. Demokracie byla odmítnuta jako slabošská a židovská. Národ potřeboval silného vůdce, který intuitivně chápe jeho potřeby a jedná v jeho zájmu. Hitler nebyl pouhým předsedou strany či šéfem vlády – byl Führerem, vůdcem s téměř náboženskou autoritou.
Propaganda nebyla pro nacisty nástrojem, ale systémem. Joseph Goebbels, pozdější ministr propagandy, rozvinul techniky masové manipulace do dosud nevídané dokonalosti. Opakování jednoduchých hesel, démonizace nepřítele, spektakulární masové akce, využití nových médií jako rozhlasu a filmu – to vše vytvářelo realitu, v níž pravda byla irelevantní.
Cesta k moci legální cestou (1924–1933)
Po propuštění z vězení Hitler změnil strategii. Násilné převzetí moci selhalo; nyní vsadil na cestu legální. NSDAP se přebudovala v masovou stranu s buňkami po celém Německu, s mladežnickou organizací Hitlerjugend, ženskými spolky, profesními sdruženími. Strana nabízela něco pro každého: nacionalismus pro střední třídy, socialismus pro dělníky, tradici pro venkov, modernitu pro mládež.
Zlom přinesla velká hospodářská krize po roce 1929. Nezaměstnanost v Německu vyšplhala na šest milionů, střední třída zchudla, mladí lidé neviděli budoucnost. Výmarská republika se zdála neschopná situaci řešit. V této atmosféře zoufalství nacisté sklízeli hlasy. Ve volbách v roce 1930 získali přes osmnáct procent, v červenci 1932 již třicet sedm procent – stali se nejsilnější stranou v říšském sněmu.
Přesto se Hitler nestal kancléřem volbami, ale zákulisními intrikami. Konzervativní politici kolem prezidenta Paula von Hindenburga se domnívali, že Hitlera mohou využít a kontrolovat. Fatálně se mýlili. 30. ledna 1933 jmenoval Hindenburg Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Demokracie předala moc svému hrobaři legální cestou.
Přeměna demokracie v diktaturu
Rychlost, s jakou Hitler demontoval výmarskou demokracii, dodnes ohromuje. 27. února 1933, necelý měsíc po jeho jmenování, vzplál říšský sněm. Nacisté obvinili komunisty a využili požáru k vyhlášení výjimečného stavu. Nařízení o ochraně národa a státu suspendovalo základní občanská práva – svobodu projevu, tisku, shromažďování. Toto „dočasné" opatření zůstalo v platnosti dvanáct let.
V březnu 1933 prosadil Hitler zmocňovací zákon, který vládě umožnil vydávat zákony bez souhlasu parlamentu. Poslanci hlasovali pod dohledem příslušníků SA, kteří lemovali jednací sál. Pouze sociální demokraté hlasovali proti; komunisté již byli zatčeni nebo v ilegalitě. Demokracie odhlasovala sama sebe z existence.
Během následujících měsíců byly zakázány všechny politické strany kromě NSDAP, odbory nahrazeny Německou pracovní frontou, tisk podřízen kontrole. Když v srpnu 1934 zemřel prezident Hindenburg, Hitler sloučil funkce kancléře a prezidenta v jednu – stal se Führerem a říšským kancléřem. Armáda přísahala věrnost nikoliv ústavě, ale osobně Adolfu Hitlerovi.
Noc dlouhých nožů z 30. června do 2. července 1934 ukázala, že Hitler neváhá vraždit i vlastní spolubojovníky. Ernst Röhm a vedení SA, kteří požadovali „druhou revoluci" a znepokojovali armádní generály, byli povražděni příslušníky SS. Spolu s nimi zahynuly desítky dalších skutečných či domnělých odpůrců. Vraždy byly dodatečně legalizovány jako „státní obrana". Právní stát přestal existovat.
Totalitní stát v praxi
Třetí říše vybudovala komplexní systém kontroly společnosti. Gestapo (Geheime Staatspolizei), tajná státní policie, disponovala pravomocí zatýkat bez soudního příkazu a držet lidi v „ochranné vazbě" na neomezenou dobu. Síť informátorů pronikala do každé domácnosti, pracoviště, spolku. Udávání sousedů, kolegů, dokonce rodinných příslušníků se stalo běžným.
SS (Schutzstaffel) pod vedením Heinricha Himmlera vyrostla z Hitlerovy osobní stráže v stát ve státě. Kontrolovala koncentrační tábory, později vyhlazovací tábory, disponovala vlastními vojenskými jednotkami (Waffen-SS) a prostřednictvím Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) koordinovala teror v celé okupované Evropě.
Koncentrační tábory vznikly již v roce 1933 – první z nich, Dachau, sloužil k internaci politických odpůrců. Postupně se systém rozšířil a diverzifikoval: existovaly tábory pro politické vězně, „asociály", homosexuály, Svědky Jehovovy, později pro Židy a další „rasově méněcenné". Tábory nebyly tajemstvím – jejich existence měla zastrašovat.
Každodenní život v Třetí říši byl prosycen ideologií. Děti vstupovaly do Hitlerjugend, kde se učily rasové nauce a vojenské kázni. Ženy měly rodit děti pro říši; práce mimo domov byla nežádoucí. Kultura podléhala cenzuře, „zvrhlé umění" bylo zakázáno, knihy hořely na hranicích. Norimberské zákony z roku 1935 zakázaly sňatky a mimomanželské styky mezi Židy a „árijci", zbavily Židy občanství a připravily půdu pro jejich postupné vyloučení ze společnosti.
A přesto – mnoho Němců režim podporovalo nebo alespoň tolerovalo. Nacisté snížili nezaměstnanost (částečně skutečně, částečně statistickými triky), budovali dálnice, pořádali pompézní slavnosti. Propaganda vytvářela iluzi národního společenství, v němž mizely třídní rozdíly. Pro ty, kdo nebyli pronásledováni, mohla Třetí říše vypadat jako splněný sen o velikosti Německa.
Zahraniční politika a appeasement
Hitler od počátku usiloval o revizi Versailleské smlouvy a přípravu na válku. V roce 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů, v roce 1935 byla obnovena všeobecná branná povinnost v přímém rozporu s mírovými podmínkami. Západní mocnosti protestovaly, ale nezasáhly.
V březnu 1936 obsadila německá armáda demilitarizované Porýní. Hitler později tento krok sám líčil jako mimořádně riskantní – kdyby Francie vojensky reagovala, musel by se stáhnout. Francie však neudělala nic. Vzorec se opakoval: Hitler testoval hranice, Západ ustupoval.
V březnu 1938 provedl Hitler anšlus Rakouska – připojení své rodné země k Německé říši. Opět bez vojenského odporu. O půl roku později přišla na řadu Mnichovská dohoda. Britský premiér Neville Chamberlain a francouzský předseda vlády Édouard Daladier souhlasili s odstoupením československého pohraničí Německu výměnou za Hitlerův slib míru. Chamberlain se vrátil do Londýna s papírem v ruce a prohlásil, že přináší „mír pro naši dobu". Mýlil se o necelý rok.
Politika appeasementu – usmiřování agresora ústupky – selhala, protože vycházela z mylného předpokladu. Chamberlain věřil, že Hitler má omezené, racionální cíle, které lze uspokojit. Ve skutečnosti byly Hitlerovy ambice neomezené a jakýkoliv ústupek ho jen povzbudil k dalším požadavkům. Mnichovská dohoda se stala synonymem krátkozraké slabosti demokratických velmocí.
Adolf Hitler a druhá světová válka
1. září 1939 zahájilo Německo útokem na Polsko druhou světovou válku. Británie a Francie tentokrát vyhlásily Německu válku, ale aktivně nezasáhly. Polsko padlo během pěti týdnů, rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz podle tajného protokolu paktu Ribbentrop-Molotov.
Jaro 1940 přineslo sérii ohromujících německých vítězství. Blesková válka (Blitzkrieg) – koordinovaný útok tanků, letectva a motorizované pěchoty – zdrtila Dánsko, Norsko, Nizozemsko, Belgii a nakonec i Francii. Paříž padla 14. června 1940. Hitler dosáhl během šesti týdnů toho, co se německé armádě v první světové válce nepodařilo za čtyři roky. Zdálo se, že je neporazitelný.
K létu 1941 ovládalo Německo většinu kontinentální Evropy. Od Severního mysu po Pyreneje, od Atlantiku po Bug. Okupovaná území byla vykořisťována pro válečné úsilí – jejich průmysl, zemědělství, pracovní síla. Na východě začala realizace nacistické vize „nového pořádku": masové vyvražďování Židů, Romů, sovětských válečných zajatců.
Hitler stál na vrcholu moci. Věřil ve vlastní genialitu a neomylnost, obklopoval se pochlebovači, kteří mu říkali, co chtěl slyšet. Tato hybris – pýcha předcházející pád – měla brzy přinést katastrofu.
Zlom války a začátek pádu
22. června 1941 zahájilo tři miliony německých vojáků operaci Barbarossa – invazi do Sovětského svazu. Hitler očekával další bleskovou válku, kolaps sovětského režimu během několika měsíců. Počáteční úspěchy tuto iluzi podporovaly: miliony sovětských vojáků padly do zajetí, německé tanky pronikly stovky kilometrů do nitra nepřátelského území.
Pak přišla zima. Ruská zima, na kterou německá armáda nebyla připravena. Sovětský odpor, který se nezhroutil. Moskva, která nepadla. A za ní nekonečné prostory, nekonečné zálohy, nekonečná odhodlanost bránit vlast.
Stalingrad se stal symbolem zlomu. Od srpna 1942 do února 1943 se v troskách města na Volze odehrávala jedna z nejkrvavějších bitev historie. Když se 6. armáda polního maršála Pauluse konečně vzdala, ztratilo Německo podle různých odhadů přes 800 000 mužů (padlých, raněných, zajatých). Mýtus neporazitelnosti byl definitivně roztříštěn.
Od roku 1943 ustupovala německá armáda na všech frontách. Spojenci se vylodili v Itálii, později v Normandii. Spojenecké bombardování proměňovalo německá města v trosky. Hitler se stahoval do svého hlavního stanu, odmítal přijímat špatné zprávy, vydával rozkazy neexistujícím jednotkám. Jeho zdraví se zhoršovalo – třes rukou, shrbenost, paranoia. Atentát z 20. července 1944 přežil, ale dále prohloubil jeho nedůvěru ke generálům.
Konec režimu a Hitlerova smrt
Na jaře 1945 byla Třetí říše v troskách. Sovětská armáda se blížila k Berlínu z východu, Američané a Britové postupovali z západu. Hitler se od ledna 1945 ukrýval v Führerbunkru pod zahradou říšského kancléřství v Berlíně. V podzemním betonovém úkrytu, odříznut od reality, plánoval protiútoky armád, které již neexistovaly.
20. dubna 1945 oslavil Hitler své šestapadesáté narozeniny. Většina jeho paladinů – Göring, Himmler, Speer – opustila Berlín. Zůstali jen nejfanatičtější věrní a Eva Braunová, Hitlerova dlouholetá milenka, kterou si 29. dubna vzal za ženu.
30. dubna 1945, když sovětské jednotky bojovaly již několik set metrů od bunkru, spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Podle svědectví se zastřelil, Eva Hitlerová požila jed. Jejich těla byla podle Hitlerových instrukcí spálena v zahradě kancléřství. O týden později, 8. května, kapitulovala Německá říše bezpodmínečně.
Třetí říše, která měla trvat tisíc let, se zhroutila po dvanácti. Za sebou zanechala desítky milionů mrtvých, zničený kontinent a hrůzy, jejichž plný rozsah svět teprve poznával – plynové komory Osvětimi, hromadné hroby na východní frontě, vyhladovělé kostry v osvobozených táborech.
Měna jako nástroj okupace
České země pocítily nacistickou rozpínavost dříve než většina Evropy. Po Mnichovské dohodě v září 1938, která amputovala pohraničí, přišel v březnu 1939 definitivní konec samostatnosti. 15. března 1939 obsadila německá armáda zbytek Čech a Moravy – a jedním z nástrojů této kontroly se stala i měnová politika a podoba platidel. Hitler, který den předtím v Berlíně přijal slovenského premiéra Jozefa Tisa a donutil ho vyhlásit samostatnost Slovenska, oznámil z Pražského hradu vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.
Protektorát byl právní fikcí. Formálně autonomní území s vlastním „státním prezidentem" (Emilem Háchou) a vládou bylo ve skutečnosti plně podřízeno Říši. Skutečnou moc vykonával říšský protektor – nejprve Konstantin von Neurath, od 27. září 1941 pak zastupující protektor Reinhard Heydrich, jeden z architektů holocaustu. Po Heydrichově smrti v důsledku atentátu v červnu 1942 se zastupujícím protektorem stal Kurt Daluege. V říjnu 1943 byl říšským protektorem jmenován Wilhelm Frick, skutečnou moc však vykonával K. H. Frank jako německý státní ministr.
Ekonomika Protektorátu byla systematicky integrována do německého válečného hospodářství. České továrny – Škodovka, ČKD, Zbrojovka Brno – patřily k hlavním pilířům zbrojní výroby pro Wehrmacht. Čeští dělníci byli nasazováni na práci v Říši. Zemědělská produkce směřovala primárně do Německa.
Klíčovým nástrojem ekonomické kontroly byla měna. Protektorátní koruna byla administrativně svázána s říšskou markou v poměru 1 RM = 10 K, což znamenalo výrazné podhodnocení koruny oproti reálnému kurzu a usnadňovalo ekonomické vykořisťování Protektorátu ve prospěch Říše. Podhodnocený kurz působil inflačně a vzniklé pohledávky Národní banky pro Čechy a Moravu vůči Říšské bance nebyly nikdy vyrovnány – ke konci války dosahovaly desítek miliard korun.
Měnová politika sloužila jako tichý, ale efektivní nástroj okupace. Nebyla tak viditelná jako zatýkání a deportace, ale její důsledky pocítilo celé obyvatelstvo v podobě rostoucích cen, nedostatku zboží a klesající životní úrovně.
Protektorátní mince a bankovky: svědectví bez státnosti
Oběživo Protektorátu Čechy a Morava představuje v numismatice specifickou kategorii. Nejsou to mince a bankovky suverénního státu, ale okupovaného území – a tato skutečnost se na nich výrazně projevuje.
Protektorátní mince byly raženy v nízkých nominálech: 10, 20 a 50 haléřů a 1 koruna. Materiálem byl zinek – kov typický pro válečné mincovnictví, kdy se ušlechtilejší kovy šetřily pro válečný průmysl. Mince nesly dvojjazyčné označení Böhmen und Mähren – Čechy a Morava, přičemž německá verze byla na prvním místě.
Ražbu zajišťovala v letech 1940–1944 kovodělná továrna Vichr a spol. v Lysé nad Labem, původně výrobce kovového nábytku – což samo o sobě ilustruje nouzový charakter válečné výroby. Náklady jednotlivých ročníků se značně lišily, což dnes ovlivňuje jejich sběratelskou vzácnost. Zvláště hledané jsou mince z posledních let ražby, kdy produkce klesala.
Protektorátní bankovky vydávala jednak vláda Protektorátu (státovky v nominálech do 100 korun), jednak Národní banka pro Čechy a Moravu (bankovky vyšších nominálů 500, 1 000 a 5 000 korun). Grafické zpracování bylo relativně kvalitní – platidla nesla portréty alegorických postav či výjevy z českého prostředí.
Pro sběratele představují protektorátní platidla specifickou kategorii. Nejsou to mince a bankovky, na které bychom byli pyšní, ale jsou to autentické dokumenty jedné z nejsmutnějších kapitol našich dějin. Právě proto mají svou hodnotu – připomínají, že peníze nejsou nikdy neutrální. Jsou vždy výrazem moci, která je vydává.
Bankovky z Protektorátu Čechy a Morava z našeho e-shopu
Historické hodnocení a dědictví
Jak hodnotit Adolfa Hitlera a jeho režim? Historici diskutují o míře jeho osobní odpovědnosti versus odpovědnosti systému a okolností. Takzvaní „intencionalisté" zdůrazňují Hitlerovu rozhodující roli – bez něj by podle nich k holocaustu a válce nedošlo, nebo ne v této podobě. „Strukturalisté" naopak poukazují na to, že nacistický režim fungoval často chaoticky, s konkurujícími si institucemi, a že mnohé zločiny vyplynuly spíše z dynamiky systému než z přímých Hitlerových rozkazů.
Pravda leží patrně někde uprostřed. Hitler určoval směr a vytvářel atmosféru, v níž byly zločiny možné a žádoucí. Zároveň by bez milionů ochotných vykonavatelů – úředníků, vojáků, policistů, informátorů, aktivních i pasivních spoluviníků – nemohl své vize realizovat. Holocaust nebyl dílem jednoho šílence, ale moderního státu s jeho byrokratickým aparátem.
Dědictví nacismu je především varováním. Varováním před tím, jak snadno může demokracie podlehnout, pokud ji občané aktivně nebrání. Varováním před dehumanizující rétorikou, která začíná slovy a končí činy. Varováním před vůdci, kteří nabízejí jednoduché odpovědi na složité otázky a hledají obětní beránky pro společenské problémy.
Extremismus nezmizí tím, že zavřeme oči. Porozumění mechanismům, které umožnily vzestup Hitlera, je nejlepší prevencí proti jejich opakování. Ne proto, abychom se báli, ale proto, abychom rozpoznali varovné signály dříve, než bude pozdě.
Miroslav Uďan