Groš

Groš je historická stříbrná mince velkého formátu, která od 13. století představovala zásadní měnový prvek středověké Evropy. Název pochází z latinského denarius grossus, tedy tlustý denár, což vystihuje jeho podstatu jako mince s vyšším obsahem stříbra než tehdejší běžné denáry a brakteáty.

Historie

Vznik groše je neodmyslitelně spjat s hospodářským rozvojem evropských měst ve 13. století, kdy dosavadní drobné stříbrné mince přestaly vyhovovat potřebám expandujícího obchodu. První groše začaly razit severoitalské městské republiky kolem roku 1200. Benátky zavedly v roce 1202 svůj grosso neboli matapan vážící 2,18 gramu hrubé váhy při ryzosti 965/1000. Tato mince s vyobrazením dóžete klečícího před svatým Markem se stala vzorem pro celou Evropu. Florencie následovala v roce 1237 se svým fiorinem grosso, který konkuroval benátské minci v mezinárodním obchodě. Úspěch italských grošů podnítil jejich napodobování v celé Evropě.

Zásadní význam pro střední Evropu měla měnová reforma francouzského krále Ludvíka IX. Svatého, který v roce 1266 zavedl ražbu gros tournois - tourského groše. Tato mince o váze 4,22 gramu a ryzosti 958/1000 se stala modelem kvalitní stříbrné mince pro celou západní a střední Evropu. Tourský groš nesl na averzu stylizovaný chrám a nápis TVRONVS CIVIS, na reverzu dvanáct lilií a královský titul. Jeho hodnota odpovídala 12 denárům, což vytvořilo základ pro účetní systém 1 libra = 20 grošů = 240 denárů. Francouzský model rychle převzaly další země a přizpůsobily ho místním podmínkám.

Pro české země měl přelomový význam rok 1300, kdy král Václav II. zahájil ražbu pražských grošů. Tato reforma využila bohatých stříbrných nalezišť v Kutné Hoře a vytvořila jednu z nejstabilnějších a nejkvalitnějších měn středověké Evropy. Pražský groš vážil přibližně 3,7 gramu při ryzosti kolem 933/1000 a nesl na averzu korunu s nápisem WENCEZLAVS TERCIVS nebo WENCEZLAVS SECVNDVS, na reverzu českého lva s opisem GROSSI PRAGENSES. Kvalita pražského groše byla tak vysoká, že se stal uznávaným platidlem v Polsku, Uhrách, Rakousku a německých zemích. Jeho ražba pokračovala s drobnými úpravami až do roku 1547.

Ve 14. století se groše staly dominantní stříbrnou mincí v celé Evropě. V Polsku Kazimír III. Veliký zavedl v roce 1367 krakovské groše podle vzoru pražských. V Uhrách razil Karel Robert groše s vyobrazením anjouské lilie. V německých zemích vznikaly různé regionální varianty groše - míšeňské, durynské, saské. Každá oblast přizpůsobovala váhu a ryzost groše místním podmínkám, což postupně vedlo k rozdrobení grošové měny. Například míšeňský groš vážil pouze 2,9 gramu, zatímco kolínský groš dosahoval 3,4 gramu. Tato různorodost komplikovala mezinárodní obchod a vedla k vytváření směnných tabulek.

V 15. století začal postupný úpadek groše jako hlavní obchodní mince. S objevením bohatých stříbrných ložisek v Tyrolsku a později v Americe začaly být raženy větší stříbrné mince - tolary. Groš se stal mincí střední hodnoty mezi drobnými haléři a velkými tolary. V českých zemích pokračovala ražba pražských grošů, ale jejich kvalita postupně klesala. Za vlády Vladislava II. Jagellonského a Ludvíka Jagellonského došlo ke snížení obsahu stříbra v groších, což vedlo k jejich znehodnocení. Ferdinand I. Habsburský se pokusil o reformu a zavedl v roce 1561 ražbu českých grošů nového typu, ale ty už nedosáhly kvality středověkých pražských grošů.

V 16. a 17. století se groš transformoval v drobnou minci. V habsburské monarchii se ustálil systém, kde tolar = 60 krejcarů = 240 feniků a groš představoval 3 krejcary. V Polsku a Litvě zůstal groš základní účetní jednotkou, kde 30 grošů tvořilo jeden zlatý. V německých zemích existovalo množství lokálních variant - slezský groš, braniborský groš, saský groš, které se lišily váhou i hodnotou. Třicetiletá válka přinesla další znehodnocení grošových ražeb, kdy se razily nekvalitní kiprové groše s minimálním obsahem stříbra. V 18. století groš definitivně ztratil význam jako stříbrná mince a v mnoha zemích se začal razit z mědi nebo billonu.

Technické parametry a typologie grošů

Groše se vyznačovaly větším průměrem než starší denáry - obvykle 25 až 30 milimetrů - a vyšší váhou mezi 2 až 4 gramy čistého stříbra. Jejich ražba vyžadovala kvalitnější technické vybavení mincoven včetně přesnějších razidel. Typologicky lze groše rozdělit podle jejich ikonografie. Církevní groše nesly vyobrazení svatých, chrámů nebo křížů - typické pro papežské, kolínské nebo trevírské groše. Panovnické groše zobrazovaly portrét nebo heraldické symboly vládce, jako tomu bylo u francouzských, anglických nebo českých grošů. Městské groše měly městský znak nebo patron města, což bylo běžné u hansovních měst nebo italských republik.

Z hlediska metrologického vývoje prošly groše významnou proměnou. Zatímco první groše 13. století obsahovaly 2 až 4 gramy čistého stříbra, v 16. století klesl obsah na 0,5 až 1 gram. Ryzost se pohybovala od 950/1000 u nejkvalitnějších italských grošů až po 500/1000 u pozdních billonových ražeb. Výrobní technika se vyvíjela od ručního ražení kladivem přes použití šroubových lisů až po válcované ražení v 17. století. Razidla grošů patřila k uměleckým špičkám své doby - rytci vytvářeli detailní portréty, složité heraldické kompozice a propracované architektonické motivy. Ochrana proti padělání zahrnovala tajné značky, perličkové okraje a složité opisy s ligatúrami.

Zajímavosti

• Název groš se zachoval v polském zlotém dodnes - polská měna se dělí na 100 grošů
• Pražské groše byly tak oblíbené, že je padělali v okolních zemích včetně oficiálních mincoven
• Anglický groat (4 pence) ražený od roku 1351 byl přímou napodobeninou francouzského groše
• Papežské groše razili v Avignonu během babylonského zajetí papežů ve 14. století
• Poslední stříbrné groše v Evropě se razily v Polsku do roku 1841