Karel VI. Habsburský

Karel VI. Habsburský byl český král, uherský král a císař Svaté říše římské v letech 1711 až 1740, jehož vláda představovala poslední období barokního absolutismu před nástupem osvícenství. Jako poslední mužský potomek rodu Habsburků vydal Pragmatickou sankci zajišťující nástupnictví své dcery Marie Terezie.

Historie

Karel se narodil 1. října 1685 ve Vídni jako druhý syn císaře Leopolda I. a jeho třetí manželky Eleonory Magdaleny Falcko-Neuburské. V mládí nikdo nepředpokládal, že bude vládnout habsburské monarchii, protože následníkem trůnu byl jeho starší bratr Josef. Karel byl proto určen pro španělský trůn, o který habsburský rod bojoval ve válce o španělské dědictví. V roce 1703 byl v Vídni prohlášen španělským králem jako Karel III. a o rok později připlul do Barcelony, kde ho katalánské stavy uznaly za zákonného panovníka.

Šest let bojoval Karel ve Španělsku proti Bourbonům, podporován především Katalánskem a Aragonií. Podařilo se mu dvakrát obsadit Madrid, v letech 1706 a 1710, ale nikdy nezískal podporu kastilského obyvatelstva. Jeho pozice ve Španělsku byla závislá na vojenských úspěších spojeneckých armád pod vedením anglického vojevůdce vévody z Marlborough a prince Evžena Savojského. Když v dubnu 1711 zemřel jeho bratr Josef I. bez mužského dědice, musel se Karel vrátit do Vídně, aby převzal vládu nad rakouskými zeměmi.

Dne 22. prosince 1711 byl Karel korunován ve Frankfurtu nad Mohanem římským císařem. Jeho nástup znamenal konec nadějí na získání španělského trůnu, protože evropské mocnosti nechtěly dopustit spojení španělské a rakouské monarchie v jedněch rukou, což by obnovilo říši Karla V. Rastattský mír z roku 1714 přiznal Karlovi španělské Nizozemí, Milánsko, Neapolsko a Sardinii, zatímco Španělsko zůstalo Bourbonům. Toto územní uspořádání položilo základ habsburské monarchie 18. století.

V roce 1708 se Karel oženil s Alžbětou Kristýnou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou, která musela konvertovat ke katolictví. Manželství bylo harmonické a zplodilo čtyři děti, z nichž přežily pouze dvě dcery - Marie Terezie narozená 1717 a Marie Anna narozená 1718. Syn Leopold Jan zemřel v roce 1716 jako sedmiměsíční kojenec, což vyvolalo první úvahy o nástupnické otázce. Smrt druhého syna v listopadu 1716, ještě před narozením, definitivně ukončila naděje na mužského dědice.

Absence mužského potomka vedla Karla k vydání Pragmatické sankce 19. dubna 1713. Tento ústavní dokument stanovil nedělitelnost habsburských držav a zavedl jednotný nástupnický řád s předností potomků vládnoucího panovníka před potomky jeho předchůdců. Prakticky to znamenalo, že Karlovy dcery měly přednost před dcerami jeho bratra Josefa. Karel věnoval obrovské diplomatické úsilí získání mezinárodního uznání Pragmatické sankce, což se mu postupně dařilo, ale za cenu značných územních a obchodních ústupků.

Ve vnitřní politice pokračoval Karel v absolutistické vládě svých předchůdců. Podporoval katolickou protireformaci a jezuitský řád, který ovládal vysoké školství v monarchii. V roce 1714 obnovil arcibiskupství v Praze, které bylo zrušeno za husitských válek. Jeho dvorní kazatel Abraham a Sancta Clara představoval vrchol barokní zbožnosti. Karel osobně podporoval stavbu barokních kostelů, včetně vídeňského Karlskirche, který nechal postavit jako votivní chrám po morové epidemii roku 1713.

Hospodářská politika Karla VI. sledovala merkantilistické zásady. V roce 1722 založil Orientální kompanii pro obchod s Levantou a Východem. Vyhlásil Terst a Rijeku svobodnými přístavy, čímž položil základy rakouského námořního obchodu. Podporoval rozvoj manufaktur, zejména textilní výroby v Čechách a na Moravě. Jeho ministr obchodu Johann Christoph Bartenstein zavedl jednotné clo pro všechny habsburské země kromě Uher, což byl významný krok k ekonomické integraci monarchie.

V zahraniční politice usiloval Karel o udržení velmocenského postavení habsburské monarchie. Válka s Osmanskou říší v letech 1714 až 1718 skončila úspěšně mírem v Požarevaci, který přinesl zisk Banátu, Malého Valašska a severního Srbska s Bělehradem. Princ Evžen Savojský, Karlův nejvýznamnější vojevůdce a rádce, dosáhl vrcholu své kariéry právě v této válce. Naopak druhá válka s Turky v letech 1737 až 1739 skončila katastrofálně ztrátou většiny územních zisků z předchozí války.

Válka o polské nástupnictví v letech 1733 až 1735 ukázala vojenskou slabost monarchie. Karel podporoval saského kurfiřta Augusta III. proti francouzskému kandidátovi Stanislavu Leszczyńskému, ale rakouská armáda utrpěla porážky v Itálii a Porýní. Vídeňským mírem z roku 1738 musel Karel odstoupit Neapolsko a Sicílii španělským Bourbonům a postoupit Lotrinsko Francii. Výměnou získal pouze Parmu a Piacenzu, což bylo považováno za diplomatickou porážku.

Posledních pět let Karlovy vlády bylo poznamenáno neúspěšnou válkou s Turky a obavami o nástupnictví. Ačkoli většina evropských mocností formálně uznala Pragmatickou sankci, Karel správně tušil, že po jeho smrti bude nástupnické právo jeho dcery Marie Terezie zpochybněno. Snažil se zajistit její postavení sňatkem s Františkem Štěpánem Lotrinským v roce 1736, který se musel vzdát Lotrinska výměnou za toskánské velkovévodství.

Karel VI. zemřel 20. října 1740 na zámku Favorita u Vídně, pravděpodobně na otravu houbami. Jeho smrt okamžitě vyvolala krizi monarchie. Pruský král Fridrich II. využil situace a napadl Slezsko, čímž začala válka o rakouské dědictví. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht si činil nárok na císařskou korunu jako potomek dcery Ferdinanda I. Saský kurfiřt a polský král August III. byl manželem starší dcery Josefa I. Všichni zpochybňovali právo Marie Terezie na dědictví, přestože jejich panovníci Pragmatickou sankci uznali.

Mincovnictví a numismatický odkaz

Mincovnictví za Karla VI. představovalo vrchol barokního umění v habsburské monarchii. Císař věnoval velkou pozornost kvalitě a uměleckému provedení mincí, které považoval za prostředek reprezentace své moci. Hlavními mincovnami byly Vídeň, Praha, Kremnica, Hall v Tyrolsku a Vratislav. Každá mincovna měla své specifické mincmistrovské značky a charakteristický styl provedení.

Nejrozšířenější mincí byly stříbrné krejcary, tříkrejcary, šestikrejcary a patnáctikrejcary pro běžný obchod. Stříbrné tolary s portrétem císaře patří k umělecky nejzdařilejším ražbám období. Na aversu byl zpravidla poprsí císaře s vavřínovým věncem a latinským opisem CAROLUS VI D.G. ROM. IMP. S.A. GER. HISP. HUN. BOH. REX. Revers nesl složitý čtvrcený erb s množstvím heraldických polí reprezentujících jednotlivé země monarchie.

Zlaté mince představovaly vrchol ražební techniky. Dukáty a jejich násobky až do desetidukátů byly raženy s mimořádnou precizností. Portrét císaře vytvářeli nejlepší rytci své doby jako Antonio Gennaro nebo Benedikt Richter. Zvláštní kategorii tvořily reprezentační ražby - medailové tolary a dukáty ražené při příležitosti korunovací, významných vítězství nebo církevních svátků.

Karel VI. zavedl v roce 1726 nový typ obchodní mince - konvenční tolar, který měl usnadnit mezinárodní obchod. Stanovil jednotnou váhu 28,06 gramu při ryzosti 833/1000. Tento standard byl později převzat většinou německých států a stal se základem konvenční měny. Mincovní patent z roku 1733 přesně definoval podobu všech nominálů a zavedl přísné tresty za padělání nebo zlehčování mincí.

Zajímavosti

• Karel VI. byl vášnivý lovec a barokní opera byla jeho největší zálibou - sám komponoval a dirigoval dvorní orchestr
• Jeho korunovace českým králem v Praze roku 1723 byla poslední habsburskou korunovací v českých zemích
• Založil španělskou dvorní školu jezdectví ve Vídni, která funguje dodnes jako světoznámá Španělská jezdecká škola