Jak rozpoznat cennou minci v dědictví

„Děda měl krabici plnou mincí, možná tam něco bude…“ Tuhle větu slýcháme častěji, než by se zdálo. Mince z pozůstalosti bývají v obálkách, krabičkách od čaje nebo ve starých albech a většinou jde o běžné oběživo, které má cenu hlavně pro rodinu. Občas se mezi nimi ale najde zlato, stříbro nebo vzácný ročník. Tento návod vás krok za krokem provede tím, jak cennou minci v dědictví poznat: co udělat hned, jak krabici roztřídit, jak minci přečíst a dohledat, kdy přestat a obrátit se na odborníka a jak sbírku zdokumentovat.

1. Než začnete: nic nečistěte a nic nerozdělujte násilím

Největší škody na zděděných mincích nevznikají v šuplíku, ale v prvních hodinách po nálezu, kdy je chce někdo „trochu oživit“. Proto platí několik pravidel, ještě než minci vezmete do ruky.

• Nečistěte vůbec nic – ani vodou, ani hadříkem, ani gumou. Každý zásah do povrchu je nevratný: setře původní lesk a patinu a zanechá jemné rysky, které odborník pozná na první pohled. Minci, na které je čištění znát, certifikační služby NGC a PCGS číselným stupněm neohodnotí; na štítek napíšou jen slovní hodnocení s poznámkou o čištění.
• Nic nerozlamujte a nevylupujte. Mince slepené korozí, mince nalepené v albu nebo v rámečku a kusy zatavené do šperku nechte, jak jsou. Rozdělit je má odborník, který ví, kde povrch povolí.
• Neotvírejte certifikovaná pouzdra (zapečetěné plastové obaly se štítkem NGC nebo PCGS). Stupeň zachovalosti platí jen pro minci v pouzdře; otevřením zanikne. Stejně tak nechte pohromadě etuje, certifikáty a krabičky od sad – patří k minci.
• Nezkoušejte kov naslepo. Žádné škrábání, kyselina, kousání ani pouštění mince na stůl „podle zvuku“. Neškodné domácí zkoušky jsou jen dvě: vážení (viz krok 2) a magnet, který k minci jen přiblížíte, nepřikládáte. Zlato ani stříbro magnetické nejsou, takže mince, která se k magnetu přichytí, z drahého kovu není. Opačně to ale neplatí – že se nepřichytí, nic nedokazuje.

Jak s mincemi zacházet: pracujte nad měkkou podložkou (stačí složený ručník), minci držte jen za hranu a nikdy prsty na líci a rubu. Nejlepší jsou nitrilové rukavice bez pudru. Latexové nepoužívejte (síra v latexu způsobuje tmavnutí stříbra), pudrované také ne, protože pudr působí jako brusivo. Čisté bavlněné rukavice jsou přípustné, ale mince z nich snáz vyklouzne.

Kdy se mince raději nedotýkat: když je na ní zelený povlak, bílý prášek nebo když leží v měkkých průhledných obalech, které lepí. Pouzdra z PVC časem uvolňují látky, které povrch mince poškozují. Povlak nesetřete; mince z takových obalů je ale potřeba co nejdřív přendat do obalů bez PVC – nafoťte je a s přebalením se poraďte s odborníkem.

2. První roztřídění: kov, období a země

Třídění má jediný cíl: oddělit to, čemu stojí za to věnovat čas, od běžného oběživa. Připravte si podložku, lístky na čísla, lupu se zvětšením pět- až desetkrát a digitální váhu, nejlépe na setiny gramu. Mince roztřiďte ve třech kolech.

První kolo – kov. Vytvořte tři hromádky: zlato, stříbro a vše ostatní. Zlato je sytě žluté, na svou velikost těžké a nečerná; načervenalé skvrny na zlatých mincích pocházejí z příměsi mědi a je dobré je nechat být. Stříbro bývá šedobílé, často ztmavlé do šeda až černa nebo duhově zabarvené. Pozor: historické stříbrné a zlaté mince údaj o ryzosti číslem zpravidla nenesou (některé tolary nanejvýš slovně vyjádřenou mincovní stopu, například X EINE FEINE MARK). Nápis typu „Ag 900“ mají až některé moderní ražby, takže kdo hledá nápis, starší stříbro přehlédne. Ryzost poznáte podle typu mince a hmotnost ověříte vážením. Pro orientaci, na co v české pozůstalosti narazíte nejčastěji:

• zlatník Františka Josefa I. (rakouská měna 1857–1892) – stříbro 900/1000, 12,35 g,
• koruna Františka Josefa I. (korunová měna od 1892) – stříbro 835/1000, 5 g,
• zlaté 10 a 20 korun Františka Josefa I. – zlato 900/1000, 3,39 g a 6,78 g,
• dukát rakouský i československý svatováclavský – zlato 986/1000, 3,49 g,
• stříbrná desetikoruna ČSR 1930–1933 – stříbro 700/1000, 10 g, průměr 30 mm.

Když hmotnost sedí, je to dobré znamení, ne důkaz – opotřebená mince váží o něco méně a přesně vážené kopie existují. Když hmotnost nesedí, minci odložte k odborníkovi – u malých zlatých mincí, jako je dukát nebo desetikoruna, je podezřelý už rozdíl kolem desetiny gramu, u ohraného stříbra o něco víc. Do hromádky „vše ostatní“ patří měď, bronz, nikl, hliník a zinek; tam rozhoduje jen vzácnost ročníku.

Druhé kolo – období. Uvnitř každé hromádky mince rozdělte podle měny, kterou poznáte z nominálu:

• tolary, krejcary, groše a dukáty starší než polovina 19. století – nejstarší, ručně ražené kusy (středověk a raný novověk) bývají nepravidelné, mimo střed a místy nedoražené; u nich je to znak doby, ne vada,
• zlatníky a krejcary rakouské měny (1857–1892, 1 zlatník = 100 krejcarů),
• koruny a haléře Rakouska-Uherska (1892–1918, 1 koruna = 100 haléřů),
• koruny ČSR (1919–1939 a 1945–1953), protektorátní zinkové mince a koruny Slovenského státu (1939–1945),
• koruny československé (Kčs) po měnové reformě 1953 a nakonec koruny České republiky a Slovenska od 1993.

Třetí kolo – země. Rozdělte mince na české a československé, rakouské, uherské (opis je maďarsky a od roku 1868 nesou většinou značku mincovny K. B. – Kremnice), německé a ostatní. Hromádku „nevím“ si klidně nechte; vyřešíte ji v dalších krocích.

Bankovky dejte stranou do jedné obálky bez dalšího třídění. Nerovnejte je, nežehlete a nelepte – certifikační služby takové úpravy na štítku vyznačí a hodnotu bankovky srazí.

3. Jak číst minci: nominál, letopočet, značka mincovny a opis

Na každé minci hledejte čtyři údaje a zapište si je k jejímu číslu. Pracujte s lupou a mincí pomalu natáčejte proti světlu, drobné písmo a značky se pak ukážou.

1. Nominál – číslo a jednotka (haléř, koruna, krejcar, zlatník…), často zkratkou. U novodobých mincí je nominál zároveň nejrychlejší rozlišení mince a medaile: mince nese hodnotu v měně, medaile ne. Dnes v Česku smí mince vydávat jen Česká národní banka; ostatní firmy mohou razit pouze medaile bez nominální hodnoty, i když vypadají jako pamětní mince. Starší mince ale nominál často nenesou – dukáty jsou obchodní mince, jejichž hodnotu určovalo zlato, a bez hodnoty je i tereziánský tolar.
2. Letopočet – nemusí být rokem výroby. Některé mince se razí stále se stejným letopočtem: tereziánský tolar s rokem 1780 i rakouský dukát a čtyřdukát s rokem 1915 se razí dodnes, stejně jako zlaté 20 a 100 korun s rokem 1915. Takovou minci určí až katalog a odborník.
3. Značka mincovny – drobné písmeno nebo zkratka. U habsburských ražeb zhruba od roku 1766 znamená například A Vídeň, B Kremnici a C Prahu (pražská značka do zrušení mincovny 1857). Vídeň od roku 1872 značku nedává, takže rakouské koruny ji nemají; uherské mince od roku 1868 nesou K. B. Na řadě mincí najdete i drobné iniciály – u novějších ražeb bývají podpisem autora návrhu (například J. H. jako Jaroslav Horejc na stříbrné desetikoruně 1930–1933), u starších značkou mincmistra. Co přesně znamenají, řekne katalog.
4. Opis – nápis po obvodu. Na starších mincích bývá latinský a plný zkratek panovnických titulů. Tereziánský tolar nese opis M. THERESIA D.G.R. IMP.HU.BO.REG., tedy Marie Terezie z Boží milosti římská císařovna, královna Uher a Čech; jeho hrana nese nápis IUSTITIA ET CLEMENTIA. Opis vám řekne panovníka a zemi, a tím i to, kde v katalogu hledat.

Ke každému číslu si tak zapíšete zemi, nominál, letopočet, značku, kov a hmotnost. S tímhle „řádkem“ se dá minci dohledat i poradit se na dálku.

4. Kde minci dohledat: katalogy a databáze

Hledejte vždy podle země, nominálu a letopočtu a výsledek porovnejte s fotografií obou stran a s hmotností.

• Numista – sběratelský katalog na internetu s fotografiemi obou stran, parametry a odkazy na tištěné katalogy. Pro první určení cizích i domácích mincí je nejrychlejší.
• Krause (KM) – Standard Catalog of World Coins, mezinárodní katalog světových mincí. Jeho čísla „KM“ uvádějí aukční síně i Numista, takže podle nich najdete srovnatelné kusy.
• České odborné katalogy – pro mince českých zemí 1526–1856 se cituje katalog Ivo Halačky Mince zemí Koruny české. Pro čs. a české oběžné mince existují specializované katalogy; najdete je v knihovnách i u numismatických klubů.
• Tabulky České národní banky – ČNB zveřejňuje přehled pamětních mincí ČR a samostatnou tabulku nákladů československých pamětních stříbrných a zlatých mincí 1953–1992. Údaje o nákladech se ve sběratelských příručkách značně rozcházejí a ČNB svou tabulku výslovně uvádí jako správnou.
• Databáze mincovních vad Technického muzea v Brně – fotograficky popisuje desítky typů výrobních vad, úprav a poškození. Pomůže rozlišit skutečnou chybu ražby od mince, která byla jen ohnutá, poškrábaná nebo zkorodovaná.
• Numismatické kluby – pobočky České numismatické společnosti pořádají setkání i aukce; poradit se tam můžete se zkušenými sběrateli.

Na co si dát pozor: ceny v inzerátech nejsou ceny, za které se mince skutečně prodávají – běžné kusy se tam běžně nabízejí za nesmyslné částky. Stejně tak odhad aukční síně před aukcí není výsledek. Když katalog ukáže u vašeho ročníku několik variant lišících se drobným detailem, nebo když se vaše mince od fotografie liší a nevíte proč, je to chvíle předat ji odborníkovi.

5. Cenná mince v dědictví: co bývá cenné a co skoro nikdy

Stáří samo o sobě hodnotu neurčuje. Rozhoduje kov, počet vyražených a dochovaných kusů, zachovalost a zájem sběratelů. Proto je dobré mít reálné očekávání dřív, než začnete obcházet obchodníky.

Co v krabici skoro nikdy hodnotu nemá:

• Oběžné mince ČSSR – haléře, koruny, dvoukoruny a pětikoruny z druhé poloviny 20. století. Razily se v nákladech desítek až stovek milionů kusů. Sběratelský zájem mají jen kusy v dokonalém stavu nebo vzácné ročníky.
• Stříbrné pamětní mince Kčs – vyšly v desítkách tisíc kusů: stokoruna ke Karlu IV. z roku 1978 v nákladu 90 000 kusů v běžné kvalitě a 10 000 ve špičkové, stokoruna k Národnímu divadlu z roku 1983 dokonce 140 000 a 10 000 kusů. U běžných kusů drží jejich hodnotu hlavně obsah stříbra. Náklad každé z nich si ověřte v tabulce ČNB.
• Pamětní medaile z 80. a 90. let – bývají v etuji a s certifikátem, takže vypadají hodnotně, ale často jde o obyčejný kov ve velkém nákladu.
• Cizí drobné z dovolených – pesety, liry, drachmy, šilinky.
• Repliky, žetony a suvenýry – turistické kopie bývají z hliníku, mědi nebo mosazi a do sbírky nepatří; žetony mincemi vůbec nejsou.
• Nálezy bez čitelné ražby a poškozené kusy (provrtané, ohnuté, přelakované, obroušené nebo vyčištěné) – ztrácejí velkou část ceny. U vzácné ražby ale mohou mít hodnotu i tak, proto je nevyhazujte.

Co bývá cenné:

• Zlato v jakékoli podobě – i běžná zlatá mince má aspoň hodnotu kovu. U novoražeb, jako je dukát nebo dvacetikoruna 1915, rozhoduje hlavně zlato; u původních ročníků a vzácných typů může sběratelská hodnota cenu kovu výrazně převýšit.
• Původní svatováclavské dukáty a jejich násobky – státní ražby z let 1923–1939 a 1951. Pozor na pozdější novoražby a dukátové medaile se stejným motivem: jsou to medaile, ne historické dukáty.
• Historické stříbro – tolary, zlatníky, koruny Rakouska-Uherska a stříbrné mince první republiky mají aspoň hodnotu stříbra; vzácnost se týká jen některých typů a ročníků.
• Vzácné čs. ročníky – mezi nejvzácnější čs. ražby patří 5 haléřů 1924, 25 haléřů 1932, 5 korun 1937, 5 korun 1951 a 10 korun 1933. Právě vzácné ročníky se padělají, takže je bez odborníka za pravé nepovažujte.
• Skutečné chyby ražby a zkušební ražby – například posunutá ražba nebo dvojitý obraz vzniklý při úderu razidla. Mince, která vypadá „divně“, je ale mnohem častěji jen poškozená z oběhu. A pozor na mýty: „malá desetikoruna“ z roku 1993 není menší mince, ale zkušební ražba s drobnějším písmem zkratky „Kč“ na rubu. V peněžence ani v krabici drobných ji po letech oběhu prakticky nenajdete – lidé za ni mylně považují běžnou desetikorunu téhož roku.
• Certifikované mince a kompletní sady v původních obalech – certifikát sám cenu neurčuje, ale ukazuje, že kus už někdo odborně posoudil.

Pokud po tomhle kroku zbude jen hromádka „skoro nikdy“, máte odpověď a nemusíte řešit nic dalšího. Kroky 6 až 8 jsou pro případ, že je v krabici i něco jiného.

6. Zachovalost: jak moc je mince opotřebená

Dvě mince téhož typu a ročníku se mohou cenou lišit i o řád – podle toho, jak moc je oběh obrousil. Zachovalost se v Česku značí čísly od 0 do 4–5, zvlášť pro líc a rub: zápis 1/2 znamená líc ve stupni 1 a rub ve stupni 2. Certifikační služby a americké aukce používají stupnici 1–70, evropské síně často zkratky jako EF a VF.

• 0 – neoběhová (mezinárodně MS 60–70): bez stop oběhu, nanejvýš s drobnými oděrkami od styku s jinými mincemi.
• 0-1 – výjimečně zachovalá (AU): nepatrné stopy oběhu, minimální ztráta lesku.
• 1 – velmi krátký oběh (XF): velmi mírné opotřebení na nejvyšších místech reliéfu, část původního lesku.
• 2 – lehké opotřebení (VF): opotřebení je vidět, detaily jsou ale z velké části zachované.
• 3 – střední opotřebení (F): hlavní prvky jsou zřetelné, jemné detaily převážně setřené.
• 4–5 – silné opotřebení (VG a G): obraz je plochý, části motivu a opisu mohou být nečitelné.

Jak se podívat: při denním nebo neutrálním bílém světle, lupou pět- až desetkrát. Nejdřív celkový dojem, potom pole (hladké plochy), reliéf a nakonec hrana. Opotřebení se ukazuje nejdřív na nejvyšších místech – na vlasech, lících portrétu a vrcholu znaku. Slabě vyražená místa u ručně ražených mincí nejsou opotřebení.

Dvě časté záměny: „Proof“ (PP) označuje způsob ražby se zrcadlovým polem, ne zachovalost – i proof mince může být poškozená. A vyleštěná mince není „jako nová“; lesk po čištění odborník pozná a čištění hodnotu sníží. Vlastní stupeň berte jako orientaci pro třídění; u kusů, kde na zachovalosti záleží, ho určí odborník.

7. Kdy a jak k odhadci: výkup, aukce, nebo komise

K odborníkovi zamiřte, když máte zlato, větší množství historického stříbra, minci, u níž katalog uvádí vzácný ročník nebo variantu, certifikované kusy, starší bankovky, podezření na padělek, nebo když potřebujete sbírku spravedlivě rozdělit mezi dědice. Potřebujete-li ocenění pro dědické řízení nebo pro pojišťovnu, zeptejte se předem notáře či pojišťovny, jakou formu přijmou – někdy stačí odhad obchodníka, jindy chtějí znalecký posudek.

Jak postupovat: nejdřív pošlete fotografie a soupis (viz krok 8), osobně přineste jen to, co odborník chce vidět. Seriózní odhadce vysvětlí, proč má která mince jakou hodnotu, a u zlata a stříbra rozliší cenu kovu od sběratelské hodnoty. U dražších kusů si vyžádejte dva nezávislé názory.

Tři cesty k prodeji:

• Výkup – obchodník mince koupí rovnou. Peníze máte hned, cena ale musí obchodníkovi nechat prostor na další prodej. Pro historické stříbro, běžné zlato a menší sbírky je to obvykle nejrozumnější cesta.
• Aukce – minci nabídne aukční síň sběratelům. Hodí se pro vzácné a dražší kusy; počítejte s čekáním na termín aukce a s poplatky, které si zjistěte předem. Jistý výsledek aukce nezaručuje.
• Komisní prodej – obchodník kus vystaví a prodá za vás, vyúčtuje se podle předem domluvených podmínek. Hodí se pro atraktivní kusy, na které je potřeba najít správného kupce.

Na co si dát pozor u výkupců:

• nabídka za celou krabici „naslepo“, bez prohlédnutí jednotlivých kusů,
• tlak na okamžité rozhodnutí („jen dnes“, „zítra už to brát nebudu“),
• odmítnutí napsat nabídku po kusech, případně u drahých kovů rozlišit cenu kovu,
• převzetí mincí bez písemného soupisu a potvrzení o převzetí,
• nabídka, která počítá s menší hmotností zlata a stříbra, než jste sami zvážili, a nikdo vám rozdíl nevysvětlí.

Fotografie můžete poslat i nám na info@mincmistr.cz nebo je po domluvě přinést do naší prodejny v Klášterci nad Ohří. Posouzení je zdarma a odpovíme do 24 hodin v pracovní dny (ocenění větší sbírky trvá několik dní) – i když je odpověď „nic“, což je u běžného oběživa ČSSR nejčastější výsledek. Pokud se ukáže, že máte co prodávat, nabízíme dvě cesty:

• Výkup – dostanete nabídku na jednotlivé kusy, a když ji přijmete, je hotovo.
• Komisní prodej – kusy nabídneme sběratelům na našem e-shopu. Trvá to déle, zato se u atraktivního materiálu dá dosáhnout vyšší ceny.

U historického stříbra a běžného zlata dává obvykle smysl výkup, u jednotlivých vzácných kusů stojí za zvážení komise. Běžné oběžné mince ČSSR ani poškozené a vyčištěné kusy nevykupujeme.

Zlaté historické mince z našeho e-shopu

8. Dokumentace: soupis, fotografie a doklady

Dobře zdokumentovaná sbírka se rychleji posoudí, snáz rozdělí mezi dědice i pojistí. A ochrání vás: když mince odevzdáte k posouzení, víte přesně, co jste předali.

Soupis. Stačí tabulka v počítači nebo sešit. Ke každé minci zapište číslo, zemi, nominál, letopočet, značku mincovny, kov, hmotnost, odhad zachovalosti a poznámku (například „v pouzdře NGC“, „v etuji s certifikátem“). Číslo napište na lísteček, který leží vedle mince, nebo na pouzdro, nikdy na minci samotnou.

Fotografie. Nemusí být profesionální, stačí mobil a trocha trpělivosti:

1. Celkový pohled – celá krabice, otevřené album, sada tak, jak leží.
2. Detail obou stran každé zajímavější mince. Jedna strana nestačí, letopočet i značka mincovny bývají jen na jedné z nich.
3. Denní světlo, jednobarevný podklad, bez blesku – blesk vytvoří odlesk přesně přes to, co je potřeba vidět.
4. Certifikovaná pouzdra a sady neotvírejte – fotografujte je i s obalem.
5. Číslo na fotografii – lísteček s číslem dejte do záběru, ať se pak dá bavit o konkrétním kusu.

Doklady a příběh. Schovejte certifikáty, etuje, účtenky, staré seznamy a dopisy, které se ke sbírce vážou, a zapište si, co o ní víte – kdo ji sbíral, odkud mince pocházejí, co se v rodině vyprávělo. Doložený původ zvyšuje u sběratelů důvěru i žádanost mince, a rodinná historie se navíc neztratí.

Uložení po roztřídění. Mince, které si necháte, uložte do pouzder a alb bez PVC – vhodné numismatické potřeby se dají koupit. Vyhněte se dřevu, lepidlům, gumě a běžnému papíru a kartonu, které uvolňují kyselé a sirné výpary. Vlhkost držte co nejnižší, ideálně pod 30 %. Kdo chce víc ochrany, uloží mince do uzavřené krabice se silikagelem a kartičkou, která ukazuje vlhkost, a silikagel pravidelně vysouší.

Krabice po dědovi nemusí skrývat poklad, aby stála za pozornost. Když ji roztřídíte bez čištění, každou zajímavější minci přečtete a dohledáte a vše zapíšete a nafotíte, budete u odborníka přesně vědět, na co se ptát – a co si nechat jako rodinnou památku.

Miroslav Uďan