
V květnu 1250 sestoupil na Nilu do podpalubí templářské galéry vyhublý šlechtic v šatech, v nichž prožil zajetí, a zvedl sekeru, kterou tam našel. Jean de Joinville sháněl pro krále asi třicet tisíc liber, které chyběly do výkupného, bez něhož Egypťané nechtěli propustit králova bratra, a templářský pokladník mu odmítl vydat klíče. Scéna, kterou Joinville sám popsal, prozrazuje o templářích víc než všechny legendy o ukrytém pokladu: řád založený na ochranu poutníků se během jediného století stal správcem cizích peněz, kterému svěřovali své jmění poutníci, šlechtici i králové. Jak k tomu došlo, jak takové „bankovnictví“ fungovalo, čím se tehdy ve Svaté zemi skutečně platilo a proč celý příběh skončil na hranici v Paříži?
Ve zkratce
- Templáři od poloviny 12. století vydávali úvěrové listiny: peníze složené v evropském domě řádu si vkladatel vyzvedl ve Svaté zemi.
- Filip II. August nařídil roku 1190, aby se královské příjmy třikrát ročně ukládaly do truhel v pařížském Templu.
- V květnu 1250 si Jean de Joinville vynutil z templářské galéry asi 30 000 liber na výkupné za bratra krále Ludvíka IX.
- Řád vlastní mince nerazil; v křižáckých státech se platilo stříbrnými denáry a zlatými bezanty, napodobeninami arabských dinárů.
- Filip IV. dal templáře zatknout 13. října 1307, papež řád zrušil 22. března 1312 a velmistr Jacques de Molay zemřel na hranici v březnu 1314.
Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu
Jeruzalém padl do rukou účastníků první křížové výpravy roku 1099, ale cesty, po nichž k němu putovali poutníci z přístavů na pobřeží, zůstávaly i o dvacet let později nebezpečné. Francouzský rytíř Hugo z Payens se s Godefroiem ze Saint-Omer a dalšími druhy – tradičně se uvádí devět zakladatelů – nabídl, že poutníky bude chránit. Přesný rok vzniku bratrstva není jistý; Hugo předstoupil před jeruzalémského krále Balduina II. a patriarchu Warmunda nejspíš roku 1119 a dohoda padla zřejmě na shromáždění v Nábulusu v lednu 1120. Král bratrům přenechal část svého paláce na Chrámové hoře, v mešitě al-Aksá, kterou křižáci považovali za Šalomounův chrám. Odtud pochází jméno „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu“ a zkráceně templáři.
Malá družina by zůstala místní zajímavostí, kdyby nezískala církevní uznání. Na koncilu v Troyes, který zasedal 13. ledna 1129, prosadil schválení řádu a jeho řeholi vlivný cisterciácký opat Bernard z Clairvaux. Bylo to něco dosud nevídaného: řeholníci, kteří skládali sliby chudoby, čistoty a poslušnosti jako mniši, a přitom nosili zbraně a bojovali. Přívlastek „chudí“ se týkal jednotlivých bratří, ne řádu – soukromý majetek bratr mít nesměl, ale řád jako celek mohl přijímat dary, půdu i peníze.
Rozhodující právní krok přišel o deset let později. Bulou Omne datum optimum z 29. března 1139 papež Inocenc II. vyňal templáře z pravomoci místních biskupů i světských zákonů, osvobodil je od daní a podřídil je přímo papeži. Papež templáře podporoval i penězi – první papežský peněžní dar řádu je spojen s koncilem v Pise roku 1135. V praxi museli ohledy na panovníky brát dál, přesto získali výsadu, jakou měl v tehdejší Evropě jen málokdo: mohli bez překážek působit přes hranice království. Za druhé křížové výpravy dostali bratři od papeže Evžena III. právo nosit na bílých pláštích červený kříž; jejich setkání s papežem v Paříži 27. dubna 1147 se k tomu obvykle vztahuje.
Řád s domy po celé Evropě
Válka ve Svaté zemi byla drahá a rytíři, koně, zbroj i pevnosti se nedaly zaplatit z darů jeruzalémských poutníků. Řád proto budoval zázemí v Evropě. Šlechtici, kteří sami na výpravu nemohli, mu odkazovali statky, mlýny, vsi i městské domy, a z nich vznikala síť komend (komandérií) – hospodářských dvorů, které spravovali bratři a jejichž výnosy měly živit boj na Východě. Kolem roku 1300 podléhalo velmistrovi nejméně 970 domů a členů bylo zřejmě alespoň sedm tisíc, nepočítaje čeledíny a závislé lidi.
Uvnitř řádu se rozlišovali rytíři šlechtického původu v bílých pláštích, seržanti nešlechtického původu v tmavých pláštích, kteří bojovali po boku rytířů i sloužili na statcích, a kaplani, kněží pečující o duchovní službu. Na vrcholu stál velmistr, pod ním senešal, maršál a další hodnostáři; jednotlivé země spravovali mistři provincií. Taková stavba s jednotným velením napříč zeměmi se hodila i pro správu peněz.
Nejhustší síť měli templáři ve Francii, v Anglii a na Pyrenejském poloostrově, ale domy stály i ve Svaté říši nebo v Itálii. Dvě evropská sídla vynikala nad ostatní: pařížský Templ, opevněný areál na pravém břehu Seiny, a londýnský New Temple u Temže. Obě se brzy stala víc než klášterem a kasárnami – stala se místem, kam lidé ukládali věci, které nechtěli nechat doma bez dozoru.

Úvěrové listiny a královské pokladny
Poutník nebo křižák, který se ve 12. století vydával do Svaté země, musel nějak zaplatit cestu, ubytování a koně na místě. Vézt s sebou stříbro na cestu, která trvala měsíce, bylo riskantní. Templáři měli domy na obou koncích cesty, a proto mohli nabídnout jednoduché řešení. Od poloviny 12. století – úvěrové obchody řádu jsou doloženy už ve 30. letech, listiny od 50. let – mohl vkladatel složit peníze nebo cennosti v některé evropské komendě, dostal listinu a ve Svaté zemi si podle ní vyzvedl odpovídající hodnotu.
Celý systém stál na tom, že obě strany obchodu patřily téže instituci. Peníze tak nemusely putovat s poutníkem; domy řádu si mohly vést účty a kov převážet jen tehdy, když bylo potřeba, pod vlastní ochranou. Templáři k tomu přidali to, co bylo pro takový obchod nejdůležitější: pověst, že svěřené peníze vydají jen tomu, komu patří. Že to nebyla prázdná fráze, ukazuje příběh z roku 1250, k němuž se ještě vrátíme.
Brzy si služeb řádu všimli panovníci. Francouzský král Ludvík VII. táhl na druhou křížovou výpravu roku 1147 s mistrem francouzských templářů Everardem z Barres, který pro něj vyjednával průchod Byzantskou říší. Když výprava narazila na potíže, požádal král v květnu 1148 Everarda, aby mu zajistil půjčku od řádu, a po návratu do Francie měl Everard na starosti královu pokladnu. V Anglii přesídlili templáři roku 1184 do nového sídla u Temže, jehož kruhový kostel vysvětil 10. února 1185 jeruzalémský patriarcha Heraklius. Podíleli se i na výběru daní: když byl jeden z anglických templářů obviněn, že zpronevěřil peníze ze saladinského desátku z roku 1188, mimořádné daně na křížovou výpravu, mistr řádu ho tvrdě potrestal. Za krále Jana Bezzemka (1199–1216) sloužil londýnský Templ jako královská pokladna. Ukládala tam své jmění i šlechta – a řád je občas hájil i proti pokusům koruny se ho zmocnit. Za Jindřicha III. sídlil v Templu roku 1225 i královský šatník (Wardrobe), úřad, který spravoval panovníkovy osobní výdaje.
Ostrov za sto tisíc bezantů
Jak velkými sumami templáři ke konci 12. století disponovali, ukazuje obchod, který dnes zní téměř neuvěřitelně. Anglický král Richard I. Lví srdce se roku 1191 na cestě do Svaté země zmocnil Kypru. Dobytí nebylo plánované – Richardovo loďstvo rozptýlila bouře a spor s byzantským vládcem ostrova Izákem Komnenem skončil válkou. Richard pak ostrov prodal templářům za 100 000 bezantů; 40 000 měli zaplatit hned, zbytek ve splátkách.
Řád se ukázal jako tvrdý vládce. O Velikonocích 1192 se Kypřané pokusili templáře vyvraždit; bratři se ubránili v Nikósii, za úsvitu udeřili zpět a vzpouru krvavě potlačili. Pak ostrov raději vrátili Richardovi. Kypr převzal Guy z Lusignanu, sesazený jeruzalémský král, a jeho rod tam vládl dalších téměř tři sta let. Zda Richard ostrov Guyovi daroval, nebo prodal, není jasné; že by za něj dostal skutečně zaplaceno, je málo pravděpodobné. Templáři si na Kypru ponechali jen několik statků, ale o sto let později, po pádu posledních křižáckých měst na pevnině, sídlilo na Kypru velitelství řádu.
Královská pokladna v pařížském Templu
Dobře doložený příklad toho, jak se z řádového domu stala státní pokladnice, pochází z Paříže. Francouzský král Filip II. August se roku 1190 chystal na třetí křížovou výpravu – z Vézelay vytáhl 4. července – a předtím vydal nařízení o správě království za své nepřítomnosti. Známe ho z kroniky Rigorda, který ho zaznamenal ve svých Činech Filipa Augusta; bývá označováno za Filipovu „závěť“, i když jde spíš o správní řád.
Nařízení stanovilo, že všechny královské důchody, služby a poplatky se mají třikrát do roka – na svátek svatého Remigia, na Hromnice a na Nanebevstoupení Páně – svážet do Paříže a předat pověřeným pařížským měšťanům a maršálovi. Při přejímce měl být přítomen královský písař Adam a vše zapsat. Poklad se ukládal do truhel v Templu; klíče od truhel měli králem určení správci a jeden klíč měl i Templ. Z pokladu se smělo vydat jen tolik, kolik král nařídil svými listy, a pro případ jeho smrti na cestě nařízení určovalo, jak se poklad rozdělí mezi opravy kostelů, odškodnění lidí zruinovaných daněmi a další účely.
V tom je podstata templářské role. Řád nebyl vlastníkem královských peněz ani ministerstvem financí, ale strážcem: poskytoval opevněný prostor, ozbrojenou ochranu a vlastní klíč, takže bez něj nikdo truhly neotevřel – a bez králových správců je neotevřel ani Templ. Za Filipa Augusta a jeho nejbližších nástupců, včetně Ludvíka IX., zůstával královský poklad v pařížském Templu. Teprve Filip IV. Sličný si zřídil druhou pokladnu v Louvru, doloženou poprvé roku 1296, a po zrušení řádu se Louvre stal jedinou pařížskou pokladnicí krále.
Z rozlehlého areálu, kde se kdysi vážilo královské stříbro, dnes nezůstalo nic. Později připadl johanitům a jeho hlavní věž proslula znovu roku 1792, kdy v ní od 13. srpna věznili rodinu sesazeného Ludvíka XVI. Napoleon dal věž v letech 1808–1811 zbořit, aby se z ní nestalo poutní místo monarchistů. Na místě Templu je dnes park Square du Temple.
200 Kč na první nákup a e-book „5 pravidel pro první minci“ zdarma
Napište nám e-mail. Obratem pošleme kód na 200 Kč (platí 14 dní při nákupu nad 2 000 Kč) a tři strany, po kterých poznáte, co dělá minci cennou, jak se čte zachovalost a na co se ptát prodejce.
Výkupné za Ludvíka IX.: sekera místo klíče
Jak templářský „vklad“ vypadal v praxi, popsal téměř o šedesát let později Jean de Joinville, senešal Champagne a přítel krále Ludvíka IX. Sedmá křížová výprava dobyla roku 1249 egyptskou Damiettu a vytáhla na Káhiru. Templáři na ní nebyli jen bankéři: v únoru 1250 tvořili předvoj při útoku na Mansúru, a když se králův bratr Robert z Artois pustil za ustupujícími muslimy dřív než oni, hnali se podle Joinvilla za ním, aby se nenechali zahanbit. V úzkých ulicích padl Robert i stovky rytířů; templáři ztratili dvě stě osmdesát mužů. Velmistr Vilém přišel v bojích postupně o obě oči a na zranění zemřel. Výprava skončila katastrofou: po bitvě u Fariskúru byl 6. dubna 1250 zajat sám král i velká část vojska.
Podle Joinvilla požadoval sultán za propuštění zajatců milion zlatých bezantů, což tehdy odpovídalo 500 000 liber, a za samotného krále vydání Damietty. Ludvík odmítl vykoupit svou osobu penězi a na podmínky přistoupil; sultán mu pak 100 000 liber odpustil. Ze čtyř set tisíc liber se mělo 200 000 zaplatit ještě před odplutím z Nilu a zbytek později v Akkonu. Králova bratra Alfonse z Poitiers drželi Egypťané jako rukojmí, dokud nedostanou první polovinu. Damietta byla vydána 6. května 1250 a pak se začalo platit. Peníze se neodpočítávaly po kusech, ale vážily – po deseti tisících librách najednou – a vážení trvalo celou sobotu a neděli. V neděli k večeru oznámili královi lidé, že jim chybí asi 30 000 liber. Joinville navrhl půjčit si je od templářů. Protože velmistr byl mrtev, jednali za řád komtur Étienne d'Otricourt a maršál Renaud de Vichiers.
Komtur půjčku odmítl a jeho odůvodnění je z celé epizody nejcennější: řád přijímá svěřené peníze tak, že je podle své přísahy smí vydat jen tomu, kdo je uložil. Po ostré výměně slov vstoupil do sporu maršál. Řekl, že templáři nemohou nic vydat, aniž by porušili přísahu; když si však senešal peníze vezme sám, nebude to nic tak strašného – a dodal, že v Akkonu mají templáři dost královských peněz, aby případnou ztrátu nahradili.
Joinville se s královým svolením přeplavil na hlavní templářskou galéru a sestoupil do podpalubí, kde byl uložen poklad. Pokladník řádu mu odmítl dát klíče od truhly; vyhublého muže v zajateckých šatech nepoznal. Joinville zvedl sekeru, která tam ležela, a prohlásil, že poslouží jako královský klíč. Maršál ho chytil za zápěstí, konstatoval, že senešal zjevně užívá násilí, a nařídil pokladníkovi klíče vydat. Truhla, kterou Joinville otevřel, patřila jednomu z královských seržantů, Mikuláši z Choisy. Peníze putovaly z ruky do ruky na čluny a odtud na královu galéru, kde je přidali k váženému výkupnému.
Celé divadlo mělo svou logiku. Templáři netvrdili, že peníze nemají – tvrdili, že nejsou jejich. Vklad patřil vkladateli a řád ho nesměl půjčit, ani když šlo o krále; vydat ho mohl jen pod nátlakem, který si maršál výslovně nechal předvést. Králova pohledávka v Akkonu přitom fungovala jako záruka: škodu, kterou utrpěl jeden vkladatel na Nilu, mohl řád vyrovnat z královských peněz uložených jinde. Ludvík IX. pak připlul 12. května 1250 do Akkonu, kde zůstal až do 24. dubna 1254. Renaud de Vichiers se v roce 1250 stal velmistrem řádu.
Čím se platilo v křižáckých státech
Templáři vlastní mince nerazili. Ražba v křižáckých státech patřila jejich panovníkům – jeruzalémským králům, hrabatům z Tripolisu, knížatům z Antiochie a později kyperským králům – a řád používal to, co obíhalo. Libra, v níž počítal Joinville, přitom nebyla mince, ale početní jednotka: libra měla dvacet solidů (sou) po dvanácti denárech, tedy 240 denárů. Skutečně se ve Francii razil hlavně drobný stříbrný denár a teprve za Ludvíka IX. přibyl větší stříbrný groš (gros tournois) z téměř čistého stříbra v hodnotě dvanácti denárů.
Stříbrný denár byl tehdy běžnou mincí celé latinské Evropy – v Čechách v roce koncilu v Troyes vládl kníže Soběslav I. (1125–1140), z jehož drobných denárů je známo asi 24 základních typů. V jeruzalémském království se razily stříbrné denáry evropského vzoru, vážící kolem jednoho gramu. Denár Balduina III. (1143–1163) nese na jedné straně kříž a opis BALDVINVS REX, na druhé Davidovu věž, citadelu Jeruzaléma, a opis DE IERVSALEH. Denár Amalricha I. (1163–1174) má kříž s opisem AMALRICVS REX a na druhé straně kopuli chrámu Božího hrobu s opisem DE IERVSALEM; tento typ se nejspíš razil beze změny ještě desítky let po králově smrti. Hrabata z Tripolisu dávala na denáry kříž s opisem + RAMVNDVS COMS a hvězdu s opisem + CIVITAS TRIPOLIS, v Antiochii se razily měděné folly s poprsím regenta Tankreda se vztyčeným mečem a později stříbrné denáry Bohemunda III. s poprsím knížete v helmě, s půlměsícem a hvězdou po stranách a s opisem + BONIVNDVS. Ražby se přizpůsobovaly okolnostem: hrabě Jindřich ze Champagne, který vládl Jeruzalémskému království z Akkonu, razil v 90. letech 12. století měděné denáry s lilií a opisem PVGES D ACCON a Jan z Brienne dal po dobytí egyptské Damietty v letech 1219–1221 razit denáry s vlastním korunovaným poprsím a opisem DAMIATA.
Na velké obchody stačil denár stěží. Na Blízkém východě se platilo zlatem a tím zlatem byl dinár fátimovských chalífů z Egypta. Křižáci vlastní zlatou minci nevymysleli – začali razit napodobeniny fátimovských dinárů, nejčastěji chalífy al-Ámira (1101–1130), s arabskými nápisy včetně Mohamedova jména. Evropané jim říkali bezanty (z latinského byzantius, původně označení byzantských zlatých mincí), latinské prameny „saracénské bezanty“ (besantius saracenatus). Arabský vzhled jim zřejmě zajišťoval přijetí u muslimských obchodníků. Razily se v Akkonu, zřejmě i v Tyru, a vlastní napodobeniny dinárů razil i Tripolis. V bezantech se počítala i cena Kypru a Ludvíkovo výkupné.

Proti ražbě mincí s Mohamedovým jménem zasáhl papežský legát Odo z Châteauroux, který do Svaté země připlul s Ludvíkovou výpravou: kolem roku 1250 ražbu napodobenin zastavil a akkonská mincovna přešla na bezanty stejného vzhledu, ale s křesťanským obsahem. Arabský nápis uprostřed hlásá Otce, Syna a Ducha svatého jako jediného Boha, opis udává, že mince byla ražena v Akkonu roku 1251 od vtělení Spasitele, a na druhé straně je kříž s arabským opisem o spáse skrze kříž Páně. Zlaté bezanty tohoto typu se razily se stejným letopočtem zřejmě až do konce 50. let 13. století; stříbrné dirhamy s křesťanskými arabskými nápisy nesou letopočet 1251. Papež Inocenc IV. pak ražbu mincí s Mohamedovým jménem v Akkonu i Tripolisu zakázal pod trestem exkomunikace.

Kyperští Lusignanové razili už od počátku 13. století „bílé bezanty“ z elektra, slitiny zlata se stříbrem; za Huga I. (1205–1218) nesly stojící postavu krále a na druhé straně trůnícího Krista. Ve druhé polovině 13. století se v křižáckých státech razily i větší stříbrné groše. Groš tripoliského hraběte Bohemunda VII. (1275–1287) nese kříž s opisem + SEPTIMVS BOEMVNDVS COMES a na druhé straně hrad a opis + CIVITAS TRIPOLIS SVRIE. Kolem roku 1310 razil kyperský král Jindřich II. groše s trůnícím panovníkem a opisem hENRI REI DE a s jeruzalémským křížem a opisem IERVSALEM E D ChIPR – titul jeruzalémského krále nosili Lusignanové dál, i když z království už nezbylo nic.

Pátek 13. října 1307
Na konci 13. století přišel řád o Svatou zemi, kvůli jejíž obraně vznikl. Roku 1291 padl Akkon – město dobyli mamlúci 18. května a poslední templářská věž v něm kapitulovala 28. května – a v roce 1302 přišli templáři i o ostrůvek Ruad u syrského pobřeží. Velitelství se usadilo na Kypru. Velmistr Jacques de Molay, v čele řádu od roku 1292, odplul z Kypru do Francie 15. října 1306.
Ve Francii ho čekal král Filip IV. Sličný, který byl kvůli válce s Anglií hluboce zadlužen – mimo jiné i u templářů. Proti řádu se už nejméně dva roky šířila obvinění. Jedním z jejich šiřitelů byl Esquieu de Floyran z Béziers, který je podle vlastního pozdějšího dopisu nejdřív, začátkem roku 1305 v Lleidě, nabídl aragonskému králi Jakubovi II. a neuspěl. Molay o pověstech věděl: 24. června 1307 o nich mluvil s králem v Paříži a sám požádal papeže Klementa V. o vyšetřování, které papež 24. srpna vyhlásil. Král mezitím 14. září rozeslal tajné rozkazy připravit zatýkání. Ještě 12. října nesl Molay v Paříži rakev na pohřbu Kateřiny z Courtenay.
Zatykač začínal slovy „Dieu n'est pas content“ – Bůh není spokojen. Za úsvitu v pátek 13. října 1307 královi muži zatkli templáře po celé Francii; jen v Paříži jich bylo 138, včetně velmistra. Obvinění zněla na zapření Krista a plivání na kříž při přijímání do řádu, modlářství a nemravnost. Pod mučením se k části obvinění přiznala většina zatčených; Molay se přiznal 24. října, následujícího dne přiznání zopakoval před shromážděním na pařížské univerzitě a v prosinci před dvěma kardinály přiznání odvolal. Papež Klement V., formálně jediný pán řádu, zpočátku protestoval, ale 22. listopadu 1307 vydal bulu Pastoralis praeeminentiae, jíž vyzval všechny křesťanské panovníky, aby templáře zatkli a jejich majetek zabavili. Mimo Francii se postupovalo pomaleji a s rozpaky – anglický Eduard II. ještě v prosinci 1307 psal, že obviněním nemůže uvěřit; v Aragonii byli templáři nakonec shledáni nevinnými.
Datum zatčení se dnes často uvádí jako původ pověry o nešťastném pátku třináctého. Doložit se to nedá: první spolehlivé zmínky o pátku třináctého jako o nešťastném dni pocházejí až z 19. století a souvislost s templáři je pozdějším výkladem.
Koncil ve Vienne a hranice na Seině
Proces se táhl sedm let. V létě 1308 vyslýchali kardinálové velmistra a další představené na královském hradě v Chinonu a listina z 20. srpna 1308, objevená ve vatikánském archivu roku 2001, dokládá, že papežští vyslanci tehdy přiznavším se templářům udělili rozhřešení. Když v listopadu 1309 zahájila činnost papežská komise, Molay znovu odvolal a řada bratří se rozhodla řád hájit; v Paříži tehdy komise napočítala 546 vězněných templářů. Obhajobu zlomilo upálení 54 templářů za Paříží 12. května 1310.
Na koncilu ve Vienne papež 22. března 1312 vydal bulu Vox in excelso, jíž řád zrušil. Nebyl to rozsudek pro kacířství – papež řád zrušil svým rozhodnutím, aniž by ho odsoudil. Bulou Ad providam z května 1312 pak přidělil templářský majetek johanitům.
O osudu velmistra a tří dalších nejvyšších hodnostářů měli rozhodnout kardinálové. Rozsudek vyhlásili 18. března 1314 – uvádí se i 11. březen – na lešení před katedrálou Notre-Dame: doživotní žalář. Jacques de Molay a normandský preceptor Geoffroi de Charney však přiznání veřejně odvolali a prohlásili řád za nevinný. Ještě téhož dne do západu slunce byli upáleni na ostrůvku na Seině, na Židovském ostrově u dnešního Pont Neuf. Kronikář Geoffroi z Paříže, zřejmě očitý svědek, zaznamenal, že Molay umíral klidně a řekl, že Bůh jejich smrt pomstí. Známá podoba kletby, podle níž předvolal krále i papeže před Boží soud do roka, je pozdější tradice; živila se tím, že papež Klement V. zemřel 20. dubna a Filip IV. 29. listopadu téhož roku.
Legenda o zmizelém pokladu
Kam se poděly templářské peníze, je z velké části známo, jen to nezní tak romanticky jako legenda. Majetek řádu měl podle buly Ad providam připadnout johanitům a ti se Filipu IV. 21. března 1313 zavázali zaplatit 200 000 livrů tours jako náhradu. Pařížský Templ si koruna ještě nějaký čas ponechala. V Aragonii a Katalánsku připadly templářské statky johanitům, ve Valencijském království vznikl v letech 1316–1317 řád z Montesy, který převzal tamní templářské statky, a v Portugalsku král Denis roku 1319 založil Kristův řád, na nějž templářský majetek přešel a do něhož vstoupila řada bývalých templářů.
Legenda o pokladu se opírá hlavně o výpověď Jeana de Châlons před inkvizicí. Tvrdil, že slyšel, jak byl preceptor Gérard de Villiers varován před zatčením a uprchl s padesáti koňmi a osmnácti galérami. Šlo o doslech, který nic dalšího nepotvrzuje. Z této zmínky pozdější autoři vytvořili příběh o templářské flotile, která odvezla poklad pařížského Templu do bezpečí. Do Skotska ji poslal až v 18. století George Frederick Johnson, který se v zednářských lóžích vydával za strážce nejvyšších zednářských tajemství; roku 1764 ho Karl Gotthelf von Hund odhalil jako podvodníka.
Další vrstvy přidala novověká fantazie. Představa, že templáři našli útočiště ve Skotsku pod ochranou krále Roberta Bruce, se objevila v 18. století mezi svobodnými zednáři a v 19. století k ní přibylo tvrzení, že bojovali u Bannockburnu. Spojení s Rosslynskou kaplí pochází z populární knihy z roku 1982 a proslavil ho Šifrou mistra Leonarda Dan Brown, přestože kaple vznikla víc než sto let po zrušení řádu a příslušníci rodu Sinclairů, který ji později postavil, roku 1309 proti templářům svědčili. Pro představu, že rytíři v prvních letech řádu kopali pod Chrámovou horou a něco tam našli, neexistuje žádný hmotný ani písemný doklad. Podle různých verzí legendy leží poklad pod pařížským Templem nebo ve Skotsku; doložit se nedá ani jedno.
České denáry 12. století z našeho e-shopu
Banka bez vlastní mince
Templáři nevymysleli peníze ani banku v dnešním smyslu. Jejich význam pro dějiny peněz spočívá v něčem nenápadnějším: v síti domů, které si navzájem věřily, a v pravidlu, že svěřené peníze nepatří řádu. Na tom stála úvěrová listina poutníka i truhly Filipa Augusta s klíčem, bez něhož se neotevřely, i scéna na Nilu, kde maršál raději nechal senešala zvednout sekeru, než by porušil přísahu danou vkladateli.
Platilo se přitom tím, co razili jiní – evropskými denáry, napodobeninami arabských dinárů a později i bezanty s křesťanským vyznáním v arabštině. Kdo dnes drží v ruce drobný český denár Soběslava I. nebo stříbrný denár jeruzalémských králů, drží minci z doby, kdy se tento systém rodil. A pokud jde o poklad, který po roce 1307 nikdo nenašel: velkou část templářského bohatství netvořila hromada zlata ve sklepení, ale statky a pohledávky – a ty po zrušení řádu připadly johanitům, nástupnickým řádům a zčásti koruně.
Miroslav Uďan
