Měnová reforma 1953: jak lidé přes noc přišli o úspory

V sobotu 30. května 1953 v pět hodin odpoledne ohlásil rozhlas, že dosavadní peníze končí a od pondělí začíná měnová reforma roku 1953. Kdo měl doma víc než tři sta korun, dostal za každou další tisícikorunu dvacet korun nových. Reforma, kterou režim vydával za úder proti kapitalistickým živlům a spekulantům, smazala úspory, vázané vklady i státní dluhopisy a v Plzni vyvolala nejrozsáhlejší protest prvních let komunistické vlády. Projdeme utajenou přípravu, první červnové dny, peníze, které lidé dostali do ruky, i to, co po reformě zbylo v rodinách a ve sbírkách.

Peníze, za které nebylo co koupit

Po únoru 1948 přestavovali komunisté hospodářství podle sovětského vzoru. Přednost dostal těžký průmysl a od roku 1951 také výroba pro armádu, která měla být připravena na novou světovou válku, zatímco obory vyrábějící spotřební zboží, jako sklo nebo textil, ustupovaly do pozadí. Výroba rostla, ale lidé za své mzdy neměli co koupit. Potraviny a část průmyslového zboží se stále prodávaly na lístky – přídělový systém zavedený za okupace v roce 1939 přežil konec války o celých osm let.

Vedle přídělů fungoval volný trh, kde se dalo koupit lepší zboží, ovšem za ceny až osmkrát vyšší. Kupní síla, kterou nebylo kde uplatnit, se hromadila v hotovosti doma i na vkladních knížkách. Stát navíc obyvatelům stále dlužil z předchozí reformy: od listopadu 1945 ležely na takzvaných vázaných vkladech peníze, které lidé tehdy museli odevzdat nad limit výměny a které mohli vybírat jen ve výjimečných případech. Kolektivizace venkova, politické procesy a nedostatek zboží přivedly režim v letech 1951–1953 do hluboké hospodářské a sociální krize. O zrušení lístků se ve vedení státu začalo jednat v létě 1952 a ke konci roku se k němu připojila úvaha o výměně peněz, která by přebytečnou hotovost jednou ranou odčerpala.

Utajená příprava a květnové fámy

Reformu připravovala úzká skupina odborníků spolu se sovětskými poradci a celé chystání probíhalo v přísném utajení. Kvůli němu se nové peníze vůbec nevyráběly doma: státovky a bankovky tiskla moskevská tiskárna cenin Goznak, mince razila mincovna v Leningradě. Sovětská strana také prosadila nominály, na které čeští a slovenští uživatelé nebyli zvyklí – tři a dvacet pět korun a tři a dvacet pět haléřů. Hotové peníze se do Československa dovezly těsně před reformou.

Úplně utajit se ale nic nepodařilo. V polovině května dostali zaměstnanci v řadě podniků zálohy na květnové mzdy, které měly brzy ztratit většinu hodnoty. Od 18. května se zemí šířila vlna panických nákupů, obchody se vyprazdňovaly a ministerstvo vnitřního obchodu zastavilo dodávky zboží pro volný prodej, aby lidé nemohli peníze utratit. Režim počítal i s odporem: už 28. května uvedl do pohotovosti vybrané jednotky armády, Lidové milice a stranický aparát.

Do těchto dnů patří nejznámější věta celé reformy. Traduje se, že prezident Antonín Zápotocký v rozhlase uklidňoval posluchače, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude“ a že řeči o ní šíří třídní nepřítel; uvádí se pátek 29. května večer i sobota 30. května. Původní znění projevu se nedochovalo a historik Zdeněk Jirásek existenci takového projevu zpochybnil; podle archiváře Richarda Mahela mohl být záznam zničen. Doložené je jiné: zákon o peněžní reformě, datovaný sobotou 30. května, nese jako první podpis právě Zápotockého.

Sobota 30. května a neděle před výměnou

V sobotu 30. května přijaly vedení komunistické strany a vláda usnesení o provedení peněžní reformy a o zrušení lístků na potravinářské a průmyslové zboží. Téhož dne vyšel zákon č. 41/1953 Sb., o peněžní reformě, a vyhláška ministra financí č. 45/1953 Sb. o vydání peněz vzoru 1953. V pět hodin odpoledne zprávu přinesl rozhlas, vládní prohlášení k reformě přednesl předseda vlády Viliam Široký a v neděli ji otiskly noviny. Současně skončil přídělový systém a nastoupily jednotné maloobchodní ceny.

Zákon novou korunu definoval obsahem zlata, 0,123426 g ryzího zlata, a hned ji navázal na sovětskou měnu: rubl měl stát 1,80 Kčs. Od tohoto kurzu měla Státní banka československá odvozovat poměr koruny ke všem ostatním měnám. Protože vláda reformu provedla bez předchozího souhlasu Mezinárodního měnového fondu a nedodala mu požadované údaje, skončilo v roce 1954 členství Československa v této organizaci; obnovy se dočkalo až v roce 1990.

V Žižicích u Slaného odevzdala místní dvoutřídní škola v neděli 31. května na národním výboru hotovost 4 000 Kčs, kterou měla z darů. Žáci téhož dne jeli na výlet do Prahy, Průhonic a na Konopiště a v obchodech je zastihla nervozita – chybělo jídlo i drobné upomínkové předměty. Pondělní výměna pak čekala všechny.

Měnová reforma 1953 v číslech: pět ku jedné a padesát ku jedné

Nejjednodušší pravidlo platilo pro mzdy, platy, důchody, stipendia, ceny, daně i tarify: ke dni 1. června se přepočítaly v poměru 5 starých korun za 1 novou. Složitější bylo zacházení s penězi, které lidé už měli. Hotovost do 300 Kčs na osobu se měnila v poměru 5 : 1, ovšem jen u lidí, kteří nezaměstnávali cizí námezdní pracovní sílu. Všechno nad tuto částku, a také hotovost podniků a organizací, se měnilo v poměru 50 : 1. Kdo měl doma tisíc korun, odnesl si tedy z výměny 60 korun za prvních tři sta a 14 korun za zbývajících sedm set, dohromady 74 korun nových.

Vklady u peněžních ústavů se přepočítávaly odstupňovaně podle výše. Do 5 000 Kčs platil poměr 5 : 1, do 10 000 Kčs 6,25 : 1, do 20 000 Kčs 10 : 1, do 50 000 Kčs 25 : 1 a nad tuto hranici 30 : 1. Vklady na knížkách založených po 16. květnu 1953 se měnily stejně nevýhodně jako hotovost, v poměru 50 : 1. Výhodnější poměr 5 : 1 dostaly vklady z pravidelného podnikového spoření dělníků a úředníků, zaplacené prémie životního pojištění se přepočítaly v poměru 20 : 1. Soukromé podniky měnily zůstatky účtů v poměru 50 : 1 s výjimkou částky odpovídající mzdám vyplaceným za předchozí měsíc.

Úplně bez náhrady zanikly vázané vklady z roku 1945, pohledávky z tuzemských cenných papírů v povinné úschově, část životních pojistek a závazky ze státních dluhopisů vydaných po roce 1945. Objem oběživa klesl zhruba z 52 miliard starých korun na 1,4 miliardy nových a zisk státu se odhaduje na více než 14 miliard tehdejších korun. Nové jednotné ceny navíc nebyly tak příznivé, jak sliboval přepočet: potraviny vyšly v průměru zhruba o čtvrtinu až třetinu dráž než dosavadní příděly na lístky a spotřební zboží asi o 14 procent.

První dny po reformě byly pro většinu lidí dny nejistoty. V obchodech nebylo zboží, nikdo přesně nevěděl, kolik bude po přepočtu brát, a ohlášeným novým cenám lidé nedůvěřovali. Samotná výměna probíhala ve zvláštních výměnných střediscích, u nichž se v pondělí ráno tvořily fronty. Obyvatelé Žižic docházeli do střediska ve Zvoleněvsi, kde se měnilo od 1. do 4. června pod dozorem vojenských stráží a Lidových milicí. Výměna tam proběhla klidně. Školní spoření reforma nepoškodila: úspory žáků se přepočítaly v nejvýhodnějším poměru 5 : 1 bez ohledu na výši, a když na konci června přijel zástupce Státní spořitelny ze Slaného, uložil žákům úspory na vkladní knížky, nebo jim je vyplatil už v nové měně.

Staré a nové peníze: bankovky, státovky a hliníkové haléře

Platidla, která reforma stáhla, byla pestrá. Základ papírového oběhu tvořila takzvaná londýnská emise v hodnotách 5 až 1000 Kčs, kterou si za války objednala exilová vláda u tří britských tiskáren. Bankovky nenesou rok vydání, jen faksimile podpisu ministra financí Ladislava Feierabenda, a do Prahy dorazily letecky v září 1945. Doplňovaly ji domácí bankovky, mezi nimi 20 Kčs podle návrhu Karla Svolinského a 5000 Kčs vydaná na jaře 1946, a korunové poukázky, které v roce 1944 vytiskl moskevský Goznak a do země přinesla Rudá armáda – tatáž tiskárna, která o devět let později vyrobila celou novou řadu.

Mince razila po válce znovu Státní mincovna v Kremnici: 20 a 50 haléřů z tombaku, 1 a 2 koruny z mědiniklu – koruna s klečící ženou se snopem klasů a dvoukoruna s poprsím Juraje Jánošíka. Od let 1950 a 1951 se koruna i oba haléřové nominály razily z levnějšího hliníku. Připravena byla i hliníková pětikoruna, obdoba prvorepublikové pětikoruny Otty Gutfreunda s tovární budovou a vysokou pecí: po zkušební ražbě s letopočtem 1951 se v Kremnici ve velkém razila s rokem 1952, platidlem se však nikdy nestala a zásoba byla při reformě roztavena. Zkušební pětikoruna z roku 1951 patří k nejvzácnějším československým mincím. Ještě před reformou připravovala nová Státní banka československá vlastní bankovky, mimo jiné stokorunu podle Karla Svolinského a pětisetkorunu podle Marie Medvecké; tři hodnoty už byly vytištěny a dodány do banky, vydání však reforma zastavila.

Nové peníze vzoru 1953 vyjmenovává přímo zákon. Bankovky Státní banky československé měly hodnoty 100, 50, 25 a 10 Kčs, státovky 5, 3 a 1 Kčs a mince 25, 10, 5, 3 a 1 haléř. Rozdíl mezi bankovkou a státovkou nebyl jen v názvu: bankovku vydávala emisní banka, státovku stát. Na bankovkách stojí česky i slovensky hodnota slovy a texty „BANKOVKA STÁTNÍ BANKY ČESKOSLOVENSKÉ“, „BANKOVKY JSOU KRYTY ZLATEM A OSTATNÍMI AKTIVY STÁTNÍ BANKY ČESKOSLOVENSKÉ“ a „Padělání bankovek se trestá podle zákona“, na státovkách „STÁTOVKA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ“ a na rubu ujištění, že jsou kryty veškerým majetkem republiky. Všechny nesou rok 1953 a červeně tištěnou sérii ze dvou písmen se šestimístným číslem, na stokoruně a padesátikoruně dvakrát. Papír bankovek i státovek má vodoznak rozmístěný rovnoměrně po celé ploše.

Jednotlivé hodnoty se liší barvou i námětem. Hnědá stokoruna má na líci postavu dělníka a rolníka ve zdobeném rámu a na rubu Hradčany. Zelená padesátikoruna ukazuje setkání československého partyzána se sovětským vojákem a na rubu Banskou Bystrici. Modrá bankovka v neobvyklé hodnotě 25 Kčs nese Jana Žižku na koni a na rubu město Tábor. Cihlově hnědá desetikoruna i všechny tři státovky – světle hnědá koruna, světle modrá trojkoruna a světle zelená pětikoruna – vystačí s ornamentem, číslicemi a na rubu se státním znakem. Návrhy vznikly přímo v moskevské tiskárně Goznak. Tříkorunová státovka a pětadvacetikorunová bankovka zůstaly v Československu cizím prvkem, na který si veřejnost nikdy pořádně nezvykla.

Haléřové mince jsou hliníkové a mají jednotný vzhled: číslici hodnoty mezi lipovými snítkami sepnutými stužkou, nad ní pěticípou hvězdu, na druhé straně státní znak, opis REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ a rok 1953. Za líc se dnes obvykle považuje strana se státním znakem; vyhláška z roku 1953 tak ale označovala stranu s číslicí. Nejlehčí haléř vážil pouhého půl gramu, dvacetipětihaléř necelý gram a půl. Rozlišit je lze podle průměru – 25 haléřů měří 24 mm, 10 haléřů 22 mm, 5 haléřů 20 mm, 3 haléře 18 mm a 1 haléř 16 mm – a podle okraje, který je u dvou vyšších hodnot vroubkovaný a u tří nižších hladký. První mince vzoru 1953 razila leningradská mincovna. Po přijetí ústavy z roku 1960 nesly stejné mince nový název státu a nový znak, takže starší znak s opisem REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ prozrazuje ražby z let 1953–1960.

Řada z roku 1953 se z oběhu vytrácela postupně. Od roku 1957 nahrazovala jednokorunovou státovku hliníkobronzová koruna Marie Uchytilové-Kučové s ženou sázející lípu, v letech 1958–1964 vyšly nové bankovky 10, 25, 50 a 100 Kčs a v polovině 60. let mince 3 a 5 Kčs, které dovolily stáhnout zbývající státovky. Dvacetipětihaléř skončil koncem roku 1972 a trojhaléř v roce 1976.

Plzeň, 1. června: od Škodovky k radnici

Nejbouřlivěji se reforma projevila v Plzni, v Závodech V. I. Lenina, jak se tehdy Škodovka jmenovala. Na začátku pondělní ranní směny zastavili dělníci stroje a začali se scházet na nádvoří. Funkcionáři i členové strany seděli právě na stranických schůzích svolaných k vysvětlení reformy, takže se o ní debatovalo bez dozoru a v některých dílnách došlo i na potyčky s funkcionáři. Průvody prošly dalšími provozy k ředitelství, kde chtěli dělníci znát nové mzdy a žádali náhradu za zálohy na květnovou mzdu vyplacené ve starých penězích. Když dostali jen obecné řeči o politickém významu reformy, vyšli kolem deváté hodiny do ulic.

Průvod z hlavního závodu se spojil se zaměstnanci Elektrotrakce v Doudlevcích a společně došli na náměstí Republiky před radnici. Cestou se k nim přidávali další lidé, mimo jiné ti, kdo stáli ve frontách u výměnných středisek, a také mnoho studentů. Hesla se rychle změnila z otázek po mzdách v požadavky nové vlády a svobodných voleb. Dav během dopoledne obsadil radnici, kde na čas ovládl městský rozhlas, i justiční palác, před nímž pálil soudní spisy. V obou budovách demonstranti ničili obrazy a busty komunistických státníků, busty Gottwalda a Stalina vyhazovali z oken a na radnici vyvěsili portrét Edvarda Beneše, posledního prezidenta před únorem 1948. Pokus vniknout do věznice na Borech a propustit politické vězně se nezdařil. Odpoledne se část shromáždění přesunula k pomníku T. G. Masaryka.

Místní stranický a bezpečnostní aparát se během dopoledne prakticky zhroutil. Většina plzeňských příslušníků Veřejné bezpečnosti a milicionářů hlídala výměnná střediska, zbylé jednotky Lidových milicí střežily závody a mnozí komunisté, sami reformou rozhořčení, se do zásahu nehrnuli. Největší počet lidí byl v ulicích po druhé hodině odpoledne, kdy se ke shromáždění přidaly ranní i odpolední směny; v jednu chvíli bylo v ulicích zhruba 7 000 lidí, za celý den se odhaduje až 20 000 účastníků. To už se do města sjížděly posily z armády, vnitřní stráže ministerstva národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a pražských Lidových milic. Kolem páté hodiny vyklidily náměstí Republiky. Zraněno bylo kolem 250 lidí na obou stranách, nepokoje večer ustaly.

Stávky po republice a soudy s demonstranty

Plzeň nebyla sama. V prvních červnových dnech se stávkovalo nebo demonstrovalo ve více než stovce podniků, mimo jiné na Ostravsku a v pražských závodech. Po potlačení protestů začalo zatýkání: v Plzni bylo zadrženo kolem 650 lidí, na Ostravsku 84, v Praze 61, ve Strakonicích 18 a ve Vimperku 9. Vedení strany přijalo výklad, že dělníků zneužila „reakce“ a agenti imperialismu, a o Plzni mluvilo jako o provokaci. Tento výklad zůstal oficiální až do roku 1989. V Plzni se k němu přidala zvláštní legenda: protože mezi zaměstnanci Škodovky pracovala řada lidí z nedělnických profesí, které režim po únoru 1948 často nedobrovolně přesunul do výroby, začali funkcionáři tvrdit, že v ulicích nedemonstrovali skuteční dělníci, ale „převlečená reakce“.

Státní bezpečnost se nejprve pokoušela připravit velký politický proces s několika vybranými „organizátory“; první návrh počítal se třinácti obžalovanými, tento záměr však nevyšel. Místo toho se v Plzni mezi 13. a 22. červencem 1953 konalo před Lidovým soudem čtrnáct skupinových procesů a po nich nejméně 29 dalších řízení. K odsouzení často stačila sama přítomnost na náměstí a mezi soudci a prokurátory seděli i lidé, kteří byli 1. června demonstranty osobně ohroženi. Trestní oznámení bylo podáno nejméně na 290 demonstrantů a Lidový soud uznal vinnými nejméně 242 z nich; dlouho se uvádělo i vyšší číslo 331 odsouzených. Nejvyšší trest, 14 let, dostal vedoucí provozu Armstavu Pavel Katera, deset let kulisář Jaroslav Treml, který vedl delegaci vyjednávající o propuštění vězňů, a dělnice Anežka Zámečková. Průměrný trest přesáhl rok a půl a mnoho odsouzených ho odpykávalo v uranových dolech na Jáchymovsku; část trestů zkrátila amnestie z 9. května 1955. Kolem dvou set rodin muselo navíc Plzeň opustit a odejít do pohraničí. Před soud se dostali i lidé, kteří se demonstrací neúčastnili, ale o reformě veřejně mluvili kriticky.

Jedním z odsouzených byl Josef Hájek, plzeňský rodák ročníku 1934 a vyučený soustružník ze Škodových závodů, který pracoval v ústavu nedaleko ředitelství. K průvodu se přidal, když šel kolem jeho dílny. Vzpomínal, že lidé šli na radnici, protože jim na ředitelství nikdo nic nevysvětlil, a že při vniknutí do budovy sám vyhazoval obrazy Gottwalda a Zápotockého. Druhý den si pro něj a další dva muže z oddělení přišla Státní bezpečnost přímo do dílny – podle jeho slov ho udal vedoucí. Dostal 18 měsíců a odpracoval je v táboře Barbora na Jáchymovsku v uranových dolech, kde museli Plzeňané nosit červené pásky na rukávech. Sám to později hodnotil tak, že měl smůlu, ale zároveň štěstí, že dostal jen osmnáct měsíců.

Hladová koruna z balonů Svobodné Evropy

Na reformu zareagovala i Svobodná Evropa, která vysílala do Československa z Mnichova od května 1951. Rádio k vysílání přidávalo letáky, které nad železnou oponu nesly balony vypouštěné ze západního Německa. V letech 1951–1956 jich do Československa, Polska a Maďarska vyslalo přes 590 000 s více než 300 miliony letáků, brožur a dalších tiskovin. Po červnových nepokojích roku 1953 uspořádala Svobodná Evropa čtyřdenní akci nazvanou Prospero; počet balonů, které při ní vzlétly, se uvádí od 6 500 do 60 000. Režim proti nim nasadil protiletadlová děla i stíhačky MiG, které však balony sestřelovaly jen výjimečně, a letáky dopadaly do měst i do odlehlých vesnic, kde rádio nebylo samozřejmostí.

Mezi letáky, které po reformě dopadaly na československé území, byla i takzvaná hladová koruna. Na první pohled napodobuje novou jednokorunovou státovku vzoru 1953 – vlevo je vidět nápis STÁTOVKA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, hodnota JEDNA KORUNA ČESKOSLOVENSKÁ a letopočet 1953. Pravou polovinu však zabírá text nadepsaný „Hladová koruna – dar Sovětského svazu“, který lístek označuje za doklad vládní bezradnosti a bankrotu pětiletky a vyzývá k odporu proti režimu.

Co reforma vzala domácnostem

Nejvíc ztratili ti, kdo nedůvěřovali spořitelnám a drželi peníze doma, a ti, kdo měli větší úspory – vázané vklady, životní pojistky nebo dluhopisy. Nedopadlo to přitom jen na bývalé podnikatele a „kapitalistické živly“, jak tvrdila propaganda. Úspory měli i dělníci, kteří si přivydělávali přesčasy a směnami navíc; v pražském závodě ČKD Sokolovo měnili někteří zaměstnanci v nevýhodném poměru přes 190 000 korun. Dělnictvo, o které se režim opíral, navíc přišlo o většinu výhod, jimiž si strana do té doby získávala jeho loajalitu. Rodiny s dětmi přišly o poměrně vysoké dětské příděly, důchodci o vklady a životní pojistky.

Jak to vypadalo v jedné domácnosti, popsala po sedmdesáti letech Ludmila Bartošová z Kunčic pod Ondřejníkem v Beskydech. V dubnu 1953 se jako jednadvacetiletá vdala a novomanželé měli úspory hlavně v hotovosti ze svatebních darů, protože lidé po válce spořitelnám nevěřili a peníze drželi doma. Za každou tisícikorunu nad limit dostali dvacet korun nových. „Naprostá katastrofa, přišli jsme o všechno,“ shrnula to po letech. Mladí manželé pak odešli do Ostravy, kde začínali v podnájmu.

Jedenáctiletému Františkovi Antlovi utkvěla reforma jako nepříjemná vzpomínka. Prarodiče, kteří celý život šetřili, i když neměli mnoho, přišli o to málo, co si odložili. Vzpomínal, že lidé vyhazovali bezcenné bankovky z oken a v potoce i v řece plavaly tisícikoruny.

Ne všude ale reformu vnímali stejně. Patnáctiletá Anna z hornické kolonie u ostravského dolu Trojice na komunisty po letech nežehrala: „naší rodině víc dali, než by nám vzali“. Marie Korňová, která tehdy jako novomanželka opravovala důlní stroje na dole Hlubina a úspory neměla, to vystihla jednou větou: „Kdo měl doma naspořeno, ten dopadl nejhůř.“

Červnové nepokoje vedení státu zaskočily a spolu s tlakem Moskvy přispěly k obratu v hospodářské politice. Režim začal obnovovat podporu mezi lidmi zlepšováním životní úrovně, částečně omezil zbrojení a podporu těžkého průmyslu a od podzimu 1953 do podzimu 1956 šestkrát snížil maloobchodní ceny. Otřesená důvěra ve stabilitu koruny však trvala desítky let.

Rok 1953 vedle měnových reforem 1919 a 1945

Československo prošlo do roku 1953 už dvěma velkými zásahy do peněz, každý ovšem sledoval jiný cíl. První, spojený se jménem ministra financí Aloise Rašína, měl v roce 1919 oddělit peněžní oběh nového státu od ostatních částí rozpadlého Rakouska-Uherska, kde dál obíhala rakousko-uherská koruna, a zbavit ho inflačních peněz z války. V noci z 25. na 26. února 1919 se uzavřely hranice a od 3. do 9. března se na území republiky kolkovaly rakousko-uherské bankovky v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Kolek měl hodnotu jednoho procenta nominálu a lepil se na uherskou stranu bankovky. Část předložené hotovosti stát zadržel jako nucenou půjčku a od 10. dubna 1919 zákon zavedl korunu československou. Okolkovaných bankovek bylo za více než sedm miliard korun. Rašínovým cílem byla silná koruna, která ve 20. letech výrazně posílila a stabilizovala se.

Druhá reforma k 1. listopadu 1945 měla po válce sjednotit pestrý oběh – protektorátní koruny, slovenské koruny, maďarské pengő, říšské marky i poukázky, které přinesla Rudá armáda. Stáhla se všechna papírová platidla kromě korunových poukázek, každý mohl vyměnit 500 Kčs za nová platidla londýnské emise a zbytek se nuceně uložil na vázané vklady. Tři nejvyšší hodnoty londýnské řady se přitom prohlásily za bankovky obnovené Národní banky Československé, nižší zůstaly státovkami. Mincí byl nedostatek, a proto v oběhu zůstaly prvorepublikové, protektorátní i slovenské mince, jejichž platnost se rozšířila na celé území státu.

Reforma roku 1953 nic neoddělovala ani nesjednocovala. Koruna zůstala korunou, změnil se jen poměr, ve kterém stát přepočítal mzdy, ceny a úspory, a peníze odčerpané v roce 1945 na vázané vklady, které měly být jednou uvolněny, v roce 1953 bez náhrady zanikly. Proto ji část ekonomů a historiků označuje spíše za státní bankrot než za měnovou reformu v pravém smyslu slova.

Československé bankovky z našeho e-shopu

Peníze s letopočtem 1953

Stokoruna s dělníkem a rolníkem, modrá pětadvacetikoruna se Žižkou nebo hliníkový haléř s lipovými snítkami dnes vypadají jako nevinné platidlo jedné epochy. Nesou však rok, kdy stát během jednoho víkendu přepočítal úspory celé společnosti, a ujištění o krytí zlatem a majetkem republiky, vytištěná v době, kdy týž stát bez náhrady zrušil své dluhy vůči střadatelům. Vedle nich patří k témuž příběhu i papíry, které reforma vyřadila – londýnské bankovky bez letopočtu, nevydaná pětikoruna z let 1951 a 1952 nebo leták hladové koruny, jenž nový vzor státovky použil proti jeho vydavateli.

Lidé, kteří o úspory přišli, si z června 1953 odnesli zkušenost, že peníze v zásuvce i na vkladní knížce mohou ze dne na den ztratit většinu ceny. Hliníkové haléře z peněženek dávno zmizely, tahle zkušenost se však v rodinných vyprávěních udržela mnohem déle.

Miroslav Uďan