Největší římský zlatý nález: příběh pokladu z Trieru

Dva okamžiky v čase, které dělí bezmála osmnáct set let. V prvním ukládá kdosi v římském Trieru zlaté mince do bronzového kotlíku pod podlahou sklepa, zatímco o vládu nad říší se vede občanská válka. Ve druhém, v září 1993, roztrhne lžíce bagru na stavbě parkoviště tentýž kotlík a rozpoutá ve městě zlatou horečku. Dochovalo se z něj 2 518 aureů o váze kolem 18,5 kilogramu – největší dochovaný římský zlatý poklad z doby císařství. Jeho příběh má dvě poloviny: tu, kterou si musíme domyslet, a tu, kterou lze doložit téměř do posledního kusu.

Příběh první: Augusta Treverorum, rok 196 po Kristu

Následující scéna je smyšlená. Správce Gaius Lucius Maximus nikdy nežil; skutečné jsou jen kulisy – občanská válka, obléhaný Trier a kotlík plný zlata.

Gaius Lucius Maximus stojí u okna své úřadovny v srdci Augusta Treverorum a sleduje, jak se nad krajinou za hradbami line kouř z táborů Albinových vojsk. Město, které Římané nazývají perlou Galie, se mění téměř přes noc ve vojenský tábor plný nervozity a očekávání. Jako správce městské pokladny dobře ví, že přicházejí nelehké časy.

Severus je sice uznávaným císařem, ale Clodius Albinus se nechal provolat augustem a jeho vojska táhnou Galií. Politická situace je nejistá – během pouhých čtyř let se na trůnu či o něj vystřídalo šest mužů. Pertinax zavražděn, Didius Julianus popraven, a nyní dva pretendenti bojují o moc nad říší.

Maximus se vrací ke svému psacímu stolu, kde leží pečlivě vedené záznamy městské pokladny. Aurei – ty nejcennější zlaté mince říše – se postupně hromadí v těžkém bronzovém kotlíku ukrytém v suterénu budovy. Každý jednotlivý kus reprezentuje nejen materiální hodnotu, ale také kontinuitu říše samotné.

Prochází prsty mezi mincemi a vzpomíná na jejich historii. Nejstarší pocházejí ještě z dob Nerona – ražené před více než stoletím, kdy se pozice říše zdála neotřesitelná. Pak přicházejí mince Vespasiana, Trajána, velkého Hadriána. Každý portrét vypovídá o síle a slávě, kterou jejich nositelé ztělesňovali.

Zvláště si cení mincí Marka Aurelia, filozofa-císaře, s Prozřetelností bohů – PROV DEOR. Ironie osudu chce, že právě v době, kdy je prozřetelnost nejvíce potřeba, se říše zmítá v chaosu občanské války.

Za poslední léta přibylo do kotlíku jen pár nových mincí – mezi nimi zlato s podobiznou Didia Juliana, muže, který si doslova koupil císařský trůn od pretoriánů za cenu 25 000 sesterciů na hlavu.

Celý poklad představuje hodnotu, za kterou by si přes dvě stě římských legionářů odsloužilo celý rok. Není to jeho osobní bohatství – Maximus v něm vidí prostředky Augusty Treverorum, určené na údržbu města, platy úředníků a obranu.

Když k večeru dorážejí zprávy o Albinově postupu z Británie, Maximus už ví, co musí udělat. Historie učí, že během občanských válek se první rabování zaměřuje právě na pokladny a administrativní budovy. Ať už zvítězí kdokoli, zlato musí přežít.

Za svitu loučí schází do suterénu a začíná pečlivě ukládat každou jednotlivou minci do bronzového kotlíku. Aurei cinkají o sebe jako zvony ohlašující konec jedné epochy a nejistý začátek další. Některé mince jsou ještě teplé od dotyku jeho rukou, jiné studené jako kámen – jsou věčnými svědky vzestupu a pádu mocných.

Kotlík zakopává pod podlahu suterénu, přímo pod nosnou zdí budovy. Místo označuje jen nepatrným zářezem do kamene – znakem, který pochopí pouze on sám nebo jeho přímý nástupce. Doufá, že se pro poklad vrátí za několik měsíců, až se poměry uklidní.

Náš Gaius Lucius Maximus se už nikdy nevrátí. Zda padne v bitvě, zemře na nemoc, nebo prostě zmizí v chaosu války, se už nedozvíme. A s ním zmizí i znalost místa, kde odpočívá zlato posádky města Augusta Treverorum.

Příběh druhý: Trier, 9. září 1993

I následující scéna je smyšlená – bagrista Klaus Hofmann nikdy nežil. Jak nález doopravdy proběhl, popisuje kapitola, která následuje hned po ní.

Klaus Hofmann si otírá pot z čela a dívá se na hodinky. Je odpoledne a stavba podzemní garáže v centru Trieru je v plném proudu. Všechno jde přesně podle plánu, přesně podle rozpočtu.

Bagr Caterpillar vrčí monotónně při kopání základů, kdy se náhle ozývá nezvyklý zvuk – kov o kov. Klaus zastavuje stroj a skáče z kabiny. V hlíně se leskne něco neobvyklého. První myšlenkou je potrubí nebo elektrika, ale když se skloní blíže, srdce mu začíná bít rychleji.

Zlatavý kov, kruhovitý tvar… „To přece nemůže být pravda,“ myslí si, když v rukou svírá první nalezenou minci. Nerozumí latině, ale portrét na přední straně je neomylný – římský císař s vavřínovým věncem na hlavě.

„Klausi! Co tam máš?“ volá na něj vedoucí stavby. Hofmann se roztřeseným hlasem pokouší vysvětlit svůj nález, ale slova se mu pletou. Ostatní dělníci se shromažďují kolem jámy, kde vidí zbytky roztrhaného bronzového kotlíku a první rozptýlené zlaté mince.

Bohužel, první reakce není ta nejšťastnější. Bagr už stihl kotlík roztrhat a značná část mincí se vysypala do hlíny.

Zlatá horečka na Feldstraße: jak se poklad skutečně našel

Skutečnost byla méně filmová, a přesto napínavější. Na pozemku nemocnice při mateřském domě sester boromejek na trevírské Feldstraße se v roce 1993 začal stavět nový parkovací dům. Souběžně s výkopy zkoumali staveniště archeologové zemského muzea a odkryli zbytky zdí a sklepních kleneb římského obytného bloku, takzvané insuly.

Odpoledne 9. září 1993 však první zlato nenašli archeologové. Lžíce bagru roztrhla bronzový kotlík a jednotlivých aureů si v čerstvě vykopané zemině všimli hobby sběratelé mincí. Jeden z nich, amatérský archeolog Erich Eixner, se večer vrátil do stavební jámy s detektorem kovů a brzy narazil na „zlatou hromadu“ 1 389 aureů, zčásti spečených korozí a jílem. V místnosti sklepa ve tvaru písmene L pak objevil spodní část bronzové nádoby, v níž zůstalo dalších 561 mincí – právě tady poklad celá staletí ležel.

Mince odnesl v kbelíku a igelitové tašce do auta a odvezl je nejprve domů. Druhý den ráno je odevzdal v Rheinisches Landesmuseum Trier, které se nálezem od té chvíle zabývalo. Odměnu dostal údajně kolem 20 000 marek, tedy jen zlomek hodnoty nálezu.

Zemina z výkopu mezitím putovala na druhý břeh Mosely, k hotelu Kockelsberg, kde měla posloužit jako násyp pro nové parkoviště. Několik sběratelů, kteří zahlédli první mince na Feldstraße, jelo za nákladním autem až tam. Zpráva o pokladu se rychle rozšířila a ještě téhož odpoledne se do hledání pustili stavební dělníci, řidiči i hosté hotelu. Vyhrabali přes 400 aureů a našli i horní část bronzové nádoby. Sám Eixner tak odevzdal kolem 1 950 mincí, hledači na Kockelsbergu přes 400 a zbytek ostatní nálezci.

K tomu dni se v Trieru vypráví řada historek. Řidiči nákladního auta prý hledači nabídli sto marek, aby poslední náklad rozhrnul po ploše; když zahlédl zlato, chtěl svůj podíl, a když ho odmítli, běžel do hostince telefonovat šéfovi. Hosté hostince se pak prý vyrojili na ulici hledat také a někteří svými nálezy rovnou platili pivo. Kolik je na tom pravdy, už nezjistíme.

Nakonec 19 lidí odevzdalo badatelům 2 518 římských zlatých mincí. Původní obsah kotlíku se odhaduje na 2 650 kusů, takže přes sto třicet aureů se k badatelům nikdy nedostalo – a mezi nimi jistě i některé vzácné ražby. Nálezné bylo kráceno s odůvodněním, že hledači vstoupili do uzavřeného prostoru archeologického výzkumu. Podle jiného podání ale archeologové staveniště po předepsaném průzkumu sami uvolnili pro stavbu.

Jak bylo zlato uloženo a komu patřilo

Zlato leželo v baňatém bronzovém kotli vysokém asi 25 centimetrů, který se dal uzavřít nasazovacím víkem s uchem. Mince v něm nebyly nasypané volně: byly zabalené nejméně do dvou kožených váčků, z nichž se zachovaly zbytky, a jejich uspořádání při nálezu ukazuje, že byly uložené v ruličkách. Karl-Josef Gilles, numismatik zemského muzea, který poklad zpracoval, soudí, že ruličky byly zavinuté v látce a vložené do zapečetěných váčků. Do kotle se tak daly přidávat a z něj odebírat přesně odpočítané a zapečetěné částky. Na řadě mincí jsou navíc vyškrábané značky, jimiž majitelé zřejmě označovali pravost nebo správnou váhu kusu.

Kde peníze ležely, je samo o sobě výmluvné. Augusta Treverorum, „Augustovo město v zemi Treverů“, vzniklo pravděpodobně za Augusta – první doložený římský most přes Moselu tu stál v letech 18/17 př. n. l. Ve 2. století bylo hlavním městem kmenové obce Treverů s odhadem kolem dvaceti tisíc obyvatel a sídlem finančního prokurátora, který spravoval peníze provincie Gallia Belgica a obou germánských provincií. Svůj největší rozkvět zažilo až později: kolem roku 300 se z něj stala jedna z císařských rezidencí na západě říše a největší město severně od Alp.

Kdo byl majitelem zlata, s jistotou nevíme. Částka byla obrovská: 2 650 aureů odpovídá 265 000 sesterciů, zatímco zmíněný finanční prokurátor měl roční příjem 200 000 sesterciů. Velikost sumy i způsob uložení ukazují spíš na státní nebo vojenskou pokladnu, z níž se opakovaně bralo a do níž se přidávalo; soukromý majetek však vyloučit nelze. Sám Gilles se kloní k tomu, že zlato nespravoval soukromník, ale úředník nebo správce.

Úvahy se točí i kolem rozsáhlého chrámového okrsku, který stál v bezprostředním sousedství místa nálezu, na pozemku dnešní nemocnice. Bývá označován jako Asklépiův chrám podle nápisu nalezeného v okolí už roku 1734: v něm finanční prokurátor Titus Iulius Saturninus věnuje bohu lékařství Asklépiovi sochu, a podle císařské titulatury nápis vznikl mezi lety 161 a 169. Zda chrám bohu skutečně patřil, je dnes nejisté – a zda měl s pokladem co do činění, zůstává jen hypotézou. Z chrámu se zachovala část zadní zdi, kterou dnes uchovává parkovací dům, a v roce 2026 odkryli archeologové při přípravě nové správní budovy nemocnice další části jeho základů.

Dvakrát ukrytý poklad: antoninský mor a válka o trůn

Mince prozrazují i to, kdy se poklad dostal pod zem. Numismatik datuje každý poklad podle nejmladší mince: do země se nemohl dostat dřív, než byla vyražena. Více než 99 procent trevírských mincí vzniklo mezi lety 63 a 168 a po roce 167/168 jejich řada náhle končí. Dnešní výklad spojuje tento zlom s antoninským morem. Epidemie, nejspíš neštovic, se podle antických pramenů objevila v zimě 165/166 při římském obléhání Seleukie na Tigridu za tažení Lucia Vera proti Parthům, vojáci ji zanesli do celé říše a podle dnešních odhadů si vyžádala pět až deset milionů obětí. Podle Ammiana Marcellina se rozšířila i do Galie a k legiím na Rýně. Podle Gillese šířila nákaza i v Trieru takový strach, že majitel nebo správce zlata kotlík po roce 167/168 narychlo zakopal. Možná z města odešel a peníze si po letech, kdy se vrátil, zase vyzvedl.

Pak do kotle přibylo už jen šest mincí z let 193–196 – a ty vedou do nejbouřlivější doby celého století. Posledního dne roku 192 byl zavražděn císař Commodus; podle Cassia Dia ho poté, co vyzvracel otrávené jídlo, uškrtil v lázni zápasník Narcissus. Jeho nástupcem se stal šestašedesátiletý Pertinax, syn propuštěného otroka, který to vojenskou kariérou dotáhl až na městského prefekta Říma. Pokusil se úsporami ozdravit vyčerpanou státní pokladnu a obnovit kázeň vojska, čímž si znepřátelil pretoriány, a ti ho po 87 dnech vlády, 28. března 193, zabili. Trůn pak doslova vydražili: senátor Didius Julianus přeplatil konkurenta slibem 25 000 sesterciů pro každého vojáka gardy. Vládl 66 dní a začátkem června 193 ho v paláci zabil voják.

Už 9. dubna 193 provolala legie v Carnuntu císařem svého velitele Septimia Severa, místodržitele Horní Panonie. Severus nejprve porazil na východě protivníka Pescennia Nigra a správce Británie Clodia Albina zatím uchlácholil titulem caesara a příslibem nástupnictví. Když ale dal najevo, že trůn chystá pro vlastní syny, nechal se Albinus koncem roku 195 nebo v roce 196 provolat augustem – údaje se rozcházejí. Převedl z Británie velkou část tamních vojsk do Galie, porazil Severova legáta Viria Lupa a z Lugduna, dnešního Lyonu, udělal své hlavní stanoviště; legie na Rýně však na svou stranu nezískal.

Trier v této válce stál na Severově straně. Albinova vojska město kolem roku 196 oblehla, ale nedobyla – obležení ukončilo vojsko přivedené z Mohuče, kterému město později poděkovalo nápisem, jenž se dochoval. S obležením se spojuje i to, že stavba slavné městské brány Porta Nigra zřejmě nebyla nikdy zcela dokončena. Rozhodnutí padlo 19. února 197 v bitvě u Lugduna, v níž Albinus přišel o vítězství i o život. Severus potom tvrdě zakročil proti jeho stoupencům.

Do této chvíle zapadá poslední kapitola pokladu. Nabízejí se dvě možnosti: správce zlata se buď před válkou dal na útěk, nebo patřil k Albinovým stoupencům a po jeho porážce musel z města uprchnout, případně padl za oběť Severovým čistkám. Jisté je jen to, že se pro kotlík pod podlahou sklepa insuly už nikdo nevrátil. Ležel tam, dokud do něj v září 1993 nenarazila lžíce bagru.

Co skrýval největší římský zlatý nález: od Nera po Septimia Severa

Poklad z Trieru, v literatuře často označovaný anglicky Trier Gold Hoard, zobrazuje 29 různých císařů, císařoven a členů panovnických rodin. S velkým náskokem převažují dva: Nero s 866 kusy a Vespasianus s 819. Zhruba tři čtvrtiny mincí pocházejí z let 54–81, tedy z doby od Nerona po Tita. Nejde o náhodu ani o výběr sběratele – stejné složení mívají i jiné poklady té doby a vysvětlují ho mincovní reformy.

Nero roku 64 zavedl lehčí aureus. Starší, těžší mince postupně mizely z oběhu a mincovna je musela nahradit velkými ražbami lehčích kusů – proto ražby Nerona a Vespasiana určovaly oběh zlata ještě hluboko do 2. století. Charakteristická je i mezera v letech 82–99: Domitianus a Nerva razili přechodně opět těžší aurei a Traján se vrátil k lehčímu standardu a domitianovské mince nechal stahovat a tavit. Že je těžkých aureů v pokladu jen nepatrně, svědčí o tom, že se zlato v kotli hromadilo až od poloviny 2. století, kdy už v oběhu téměř nebyly.

Vespasianus, druhý nejpočetněji zastoupený panovník, sám vzešel z občanské války. V roce 69, prvním roce čtyř císařů, se po Neronově smrti o trůn utkali Galba, Otho, Vitellius a Vespasianus, který zvítězil a založil dynastii Flaviovců. Mezi jeho prvními aurei z let 69–70 jsou ražby s nápisem IVDAEA a postavou truchlící Judeje sedící u vítězné trofeje, které připomínají potlačení židovského povstání. Kotel, v němž byly tak hojně zastoupeny mince vítěze jedné občanské války, se tak naposledy uzavřel ve víru jiné.

Více než 96 procent mincí vyšlo z mincovny v Římě, zbytek z Lugduna – z téhož města, u něhož roku 197 padlo rozhodnutí o Albinově porážce. Jejich průměrná ryzost činí 99,05 procenta a jednotlivé kusy váží mezi 5,8 a 7,6 gramu. Za období, které pokrývají, představují zhruba desetinu všech známých aureů a obsahují kolem osmdesáti dříve neznámých typů a variant. Poklad tak změnil i představu o vzácnosti: některé ražby, které do té doby platily za vzácné, už za vzácné neplatí. Mezi nejmladší přírůstky patří aureus Didia Juliana, jehož mince vznikaly jen během jeho šestašedesátidenní vlády.

Aureus: zlatá mince římského císařství

Aureus byl hlavní zlatou mincí římského císařství od Augusta až do počátku 4. století, kdy ho Konstantin Veliký nahradil solidem. Už Caesar ustálil jeho váhu na čtyřicetině římské libry, tedy kolem 8 gramů. Za Augusta vážil 1/42 libry, asi 7,8 gramu, a stál na vrcholu soustavy, v níž se jeden zlatý aureus rovnal 25 stříbrným denárům, 100 mosazným sesterciům nebo 400 měděným asům. Nero snížil váhu na 1/45 libry, asi 7,3 gramu, a kolem 7,2 gramu se aureus držel ještě za Septimia Severa. Teprve ve 3. století začala jeho váha i počet ražeb rychle klesat. Právo razit zlato a stříbro patřilo v císařské době císaři, kdežto mosazné a měděné mince vydával formálně senát – proto na nich bývá zkratka SC (senatus consulto), na aureích ne. Polovina aureu, zlatý quinarius, patří k velmi vzácným římským mincím.

Kolik peněz představoval trevírský kotlík, nejlépe ukáže žold. Řadový legionář dostával za Augusta 225 denárů ročně, Domitianus mu přidal třetinu na 300 denárů, tedy 12 aureů; další zvýšení, na 400 až 500 denárů, přišlo až za Septimia Severa. Celý původní obsah kotle, 2 650 aureů, tak odpovídal ročnímu žoldu zhruba dvou set dvaceti legionářů. Dochovaných 18,5 kilogramu mincí představuje přes 56 římských liber; při Neronově standardu 45 mincí z libry by z nich mincovna vyrazila přibližně tolik kusů, kolik se jich dochovalo. Samotné zlato dochovaných mincí mělo v prosinci 2023 hodnotu kolem 1,1 milionu eur; cenu nálezu jako historického pramene vyčíslit nelze.

Na líci nese aureus této doby vavřínem ověnčenou hlavu panovníka, obvykle obrácenou vpravo, a kolem ní jeho jméno s tituly; na rubu bývá božstvo, personifikace nebo výjev s heslem vlády. Nerovy aurei z let 64–65 mají opis NERO CAESAR AVGVSTVS a na rubu Jupitera sedícího na trůnu s bleskem a žezlem a nápis IVPPITER CVSTOS – Jupiter ochránce. Hadriánovým aureům stačí stručné HADRIANVS AVGVSTVS, na rubu některých typů jede císař na koni.

Mince tak byly nástrojem panovnické reprezentace: opis s tituly a rub s heslem nesly poselství nové vlády do celé říše. U krátce vládnoucích císařů roku 193 je rozdíl mezi heslem a skutečností zvlášť výmluvný. Pertinaxovy aurei – v trevírském kotli žádný doložen není – s opisem IMP CAES P HELV PERTIN AVG slibují na rubu mimo jiné Prozřetelnost bohů (PROVID DEOR). Didius Julianus se na svých aureích s opisem IMP CAES M DID IVLIAN AVG dal zobrazit jako RECTOR ORBIS – vládce světa – s glóbem v ruce, jiné jeho ražby vzývají CONCORD MILIT, svornost vojska. Oba přitom během pěti měsíců zabili vojáci. Septimius Severus, vítěz téhož roku, vzdal na aureích z let 193–194 hold legii, která ho provolala císařem. Rub s legionářským orlem mezi dvěma standartami nese opis LEG XIIII GEM M V TR P COS – čtrnáctá legie Gemina Martia Victrix. Na líci si Severus připsal i jméno zavražděného předchůdce: opis zní IMP CAE L SEP SEV PERT AVG, neboť dal Pertinaxovy vrahy popravit, prosadil jeho zbožštění a jeho jméno přijal za své.

Pro dnešní sběratele zůstává aureus mincí, za kterou se platí mnohonásobek ceny denáru téhož panovníka. Aureus s portrétem Domitiana z roku 73 o váze 7,24 gramu se v červnu 2023 prodal v 109. aukci Aurea Numismatika za 144 000 Kč včetně aukční přirážky. Na opačném konci stojí aureus Bruta s nápisem EID MAR a dvěma dýkami, oslavující Caesarovu vraždu, z něhož jsou známy tři kusy: v říjnu 2020 se v Londýně vydražil za 2,7 milionu liber, s přirážkou 3,24 milionu. Trevírský nález připomíná, že vzácnost mince je vždy jen stav dnešního poznání – jeden poklad dokáže z rarit udělat běžné typy.

Trier mezi velkými zlatými poklady

Označení „největší“ potřebuje upřesnění. Trevírský poklad je největším dochovaným pokladem zlatých mincí římského císařství – ne největším pokladem zlatých mincí starověku vůbec. Jak se liší, ukazují dva jiné slavné nálezy.

V listopadu 1992, necelý rok před Trierem, našel Eric Lawes s detektorem kovů u vesnice Hoxne v anglickém Suffolku poklad z pozdní doby římské. Obsahuje 569 zlatých solidů, přes 14 000 stříbrných mincí a asi dvě stě kusů stříbrného nádobí a zlatých šperků. Jde o největší pozdně římský poklad stříbra a zlata z Británie, je ale o dvě staletí mladší a zlatých mincí má jen zlomek trevírského počtu. Dnes je v Britském muzeu.

Na našem území se 12. června 1771 u Podmokel na Rokycansku našel bronzový kotel s keltskými zlatými mincemi, duhovkami, a zlatým nákrčníkem. Původní obsah se odhaduje na nejméně pět tisíc mincí o váze 30 až 40 kilogramů, uložených kolem poloviny 1. století př. n. l. Podmokelský poklad byl tedy početnější i těžší, jenže si ho nejprve rozdělili místní lidé a většinu pak kníže Karel Egon z Fürstenberka nechal přetavit na dukáty. Dochovala se jen malá část, rozptýlená po sbírkách.

V tom je skutečná výjimečnost Trieru: přes všechny ztráty ze staveniště a skládky zůstalo pohromadě 2 518 mincí, které numismatici mohli zvážit, vyfotografovat a zařadit do posledního kusu.

Poklad v muzeu a noc, kdy ho chtěli ukrást

Rheinisches Landesmuseum Trier, založené roku 1877, patří k největším archeologickým muzeím v Německu a má na starosti i archeologickou památkovou péči v Trieru a okolí – proto také jeho archeologové zkoumali staveniště na Feldstraße. Vědecké zpracování nálezu trvalo dvacet let. K výročí objevu v září 2013 představilo muzeum úplnou publikaci pokladu od Karla-Josefa Gillese se snímky všech mincí a doprovodnou výstavu. Poklad se stal hlavním lákadlem muzejního mincovního kabinetu, v němž je vystaveno přes deset tisíc mincí.

V časných ranních hodinách 8. října 2019 se do muzea vloupali lupiči. Po lešení vyšplhali k oknu v prvním patře, vylomili ho, prorazili dveře a u vitríny s pokladem se pokusili perlíky rozbít tvrzené sklo. Sklo popraskalo, ale nepovolilo. Mezitím se spustil poplach a pachatelé utekli bez kořisti bočním vchodem; na místě nechali nářadí a sportovní tašky. Poklad pak zmizel z výstavy na tajné místo; návrat se plánoval na léto 2020, pak ho odsunula pandemie covidu a přestavba mincovního kabinetu.

Na jedné z tašek našla policie stopy DNA, které vedly k osmadvacetiletému Nizozemci. V prosinci 2020 ho Nizozemsko vydalo do Německa; před soudem přiznal, že stál venku na stráži a varoval komplice. Zemský soud v Trieru ho v srpnu 2021 odsoudil za pokus o krádež ve zvlášť závažném případě na tři roky vězení. Nejméně dva další pachatelé zůstali neznámí. Zlato se do nového kabinetu vrátilo až v roce 2022, znovu za pancéřovým sklem.

Římské mince z našeho e-shopu

Zlato, které spojuje epochy

Kdo dnes stojí před vitrínou v trevírském muzeu, vidí víc než osmnáct kilogramů zlata. Vidí účetní knihu jednoho století: záplavu mincí Nerona a Vespasiana po reformě roku 64, mezeru po stažených Domitianových aureích, náhlý zlom kolem roku 168 a šest pozdních kusů z doby, kdy o trůn bojovali Severus s Albinem.

Náš smyšlený Gaius Lucius Maximus doufal, že zlato ukrývá jen na několik měsíců, a ani bagrista Klaus Hofmann z našeho vyprávění netušil, na co narazí. Skutečný majitel či správce pokladu zůstane bezejmenný. Známe ale skutečné nálezce, kteří zlato v kbelíku a igelitkách donesli do muzea, i to, že přes sto mincí se do muzea nikdy nedostalo. Mezi těmi dvěma okamžiky leží osmnáct staletí, a přesto je spojuje tentýž kotlík a tytéž mince.

Trier Gold Hoard tak není jen numismatickým nálezem – je to most mezi antikou a současností. Ukazuje, jak ražba, oběh a stahování mincí formovaly peníze římské říše, a připomíná, že úkryt, o kterém nikdo neví, může přečkat celé věky.

Miroslav Uďan