Dne 15. srpna 1769 se na Korsice narodil druhý syn Carla Buonaparta, a přestože nikdo z přítomných nemohl tušit, jaký osud tomuto chlapci hvězdy připravily, měl jednou přinutit evropské monarchy kleknout. Napoleon Bonaparte vstoupil do dějin jako vojevůdce, zákonodárce i tyran, a jeho tvář dodnes hledí ze zlatých a stříbrných mincí, které patří k nejžádanějším sběratelským kusům vůbec. Jak se syn provinčního šlechtice z ostrova na okraji Francie stal pánem celého kontinentu? A proč právě jeho mince tak výmluvně vypovídají o ambicích celé epochy?
Evropa na prahu revoluce – svět, který čekal na změnu
Abychom pochopili Napoleonův závratný vzestup, musíme nejprve porozumět světu, do něhož se narodil, protože právě z jeho rozporů a krizí čerpal svou příležitost. Evropa konce 18. století byla kontinentem absolutistických monarchií, kde o osudu milionů rozhodovaly starobylé dynastie jako Habsburkové, Bourboni či Romanovci, zatímco Francie, Rakousko, Prusko, Rusko a Velká Británie tvořily pětici hlavních velmocí, jejichž křehká rovnováha udržovala mír spíše z vyčerpání než z přesvědčení. Pod povrchem této zdánlivé stability však doutnaly konflikty, které měly brzy explodovat s nebývalou silou.
Stavovská společnost a její rozpory
Francie Ludvíka XVI. představovala zvláštní paradox, neboť byla nejlidnatější a kulturně nejvlivnější zemí Evropy, a přitom trpěla hlubokou strukturální krizí, která pomalu, ale jistě podkopávala základy monarchie. Společnost se podle staletých zvyklostí dělila na tři stavy – duchovenstvo, šlechtu a takzvaný třetí stav, který zahrnoval všechny ostatní od bohatých bankéřů a vzdělaných právníků až po nejchudší rolníky živořící na venkově. První dva stavy požívaly rozsáhlých privilegií včetně osvobození od většiny daní, zatímco třetí stav, ačkoli tvořil přes 97 procent populace, nesl prakticky veškerou daňovou zátěž a neměl odpovídající politický vliv.
Státní pokladna zela prázdnotou, protože Francie se nebezpečně zadlužila podporou americké revoluce, nákladný dvůr ve Versailles pohlcoval obrovské sumy a neefektivní daňový systém plný výjimek a úniků nedokázal pokrýt rostoucí výdaje. Pokusy o reformy opakovaně ztroskotávaly na zarputilém odporu privilegovaných stavů, které odmítaly vzdát se svých výsad, i kdyby to mělo znamenat záhubu celého království. Ekonomická krize se navíc prohloubila sérií neúrod, které vyhnaly ceny chleba do astronomických výšin, takže v krizových obdobích let 1788–1789 mohl bochník chleba spolknout velkou část denní mzdy pařížského dělníka, někdy dokonce i její většinu.
Rsozklad starých autorit
Současně s ekonomickým napětím se mezi vzdělanými vrstvami šířily myšlenky osvícenství, které zpochybňovaly samotné základy dosavadního uspořádání. Filozofové jako Voltaire, Rousseau a Montesquieu s břitkým perem kritizovali absolutismus, náboženskou nesnášenlivost a stavovská privilegia, přičemž jejich spisy kolovaly v kavárnách a salonech, kde měšťanská elita vášnivě debatovala o přirozených právech člověka, společenské smlouvě a dělbě moci.
Autorita církve, po staletí jeden z nejpevnějších pilířů společenského řádu, povážlivě slábla, protože rozkrývání církevních skandálů, kritika náboženského dogmatismu a rostoucí sekularizace vzdělaných vrstev soustavně podrývaly duchovní monopol katolicismu. Monarchie, která se po staletí opírala o božský původ královské moci, tak přicházela o klíčovou oporu právě v době, kdy ji nejvíce potřebovala.
Revoluce jako výbuch nahromaděných tlaků
Když Ludvík XVI. v květnu 1789 svolal generální stavy, tedy shromáždění zástupců všech tří stavů, které se naposledy sešlo v roce 1614, netušil, že tím otevírá Pandořinu skříňku, z níž se vyřítí síly, jež pohřbí celý starý svět. Třetí stav rázně požadoval hlasování podle hlav namísto podle stavů, což by mu zajistilo převahu, a když se jeho požadavky setkaly s odmítnutím, odtrhl se a prohlásil se za Národní shromáždění zastupující celý národ. Dobytí Bastily 14. července 1789 se pak stalo mocným symbolem revoluce, která během několika týdnů smetla staletý režim.
Následující roky přinesly sérii radikálních změn, které by ještě nedávno nikdo nepovažoval za možné – zrušení feudálních privilegií, slavnou Deklaraci práv člověka a občana, konfiskaci církevního majetku a nakonec i popravu krále, která šokovala celou Evropu. Revoluce však současně uvolnila síly, které její strůjci nedokázali kontrolovat, a tak jakobínský teror, občanská válka ve Vendée, ekonomický chaos a nekonečné války s koalicemi evropských monarchií zemi zcela vyčerpaly. Francie zoufale volala po stabilitě, po silné ruce, která ukončí chaos a přitom zachová revoluční výdobytky, a právě revoluce svým zrušením stavovských bariér otevřela armádu talentu bez ohledu na původ, čímž vytvořila podmínky pro vzestup mužů, kteří by ve starém režimu zůstali navždy na okraji společnosti. Jedním z nich byl mladý korsický důstojník, jehož jméno mělo brzy rezonovat celým kontinentem.
Korsický outsider
Napoleon se narodil v Ajacciu pouhý rok poté, co Janov smlouvou z Versailles roku 1768 postoupil Korsiku Francii a ta si následně ostrov vojensky podrobila, takže jeho dětství poznamenalo vědomí, že patří k čerstvě porobenému národu. Rodina Buonapartů náležela k nižší ostrovní šlechtě – otec Carlo byl právník s politickými ambicemi, který se rychle přizpůsobil nové francouzské správě, zatímco matka Letizia Ramolino, žena železné vůle a přísné disciplíny, vtiskla svým osmi dětem, které přežily útlý věk, houževnatost a hluboký smysl pro rodinnou soudržnost.
Mezi dvěma světy
Korsika byla světem sama pro sebe, ostrovem s italskou kulturní tradicí, klanovou strukturou společnosti a silným lokálním patriotismem, který se náhle ocitl pod francouzskou nadvládou. Mladý Napoleon vyrůstal s korsickým dialektem jako mateřským jazykem a italštinou jako jazykem vzdělanců, zatímco francouzštinu se učil až ve škole a do konce života ji hovořil s výrazným přízvukem, který mu v mládí přinášel nemalé posměšky.
Díky otcovým konexím získal devítiletý Napoleon stipendium na vojenskou školu v Brienne ve Francii, což pro chlapce z chudé korsické rodiny znamenalo vstup do zcela odlišného světa. Mezi syny francouzské aristokracie se cítil jako cizinec, protože ho pronásledovaly posměšky za přízvuk, provinční původ a skromné poměry, ale tyto ústrky kompenzoval tvrdou prací, vynikajícími výsledky v matematice a uzavřeností do světa knih, kde nacházel útěchu i inspiraci.
Vojenské vzdělání a formování charakteru
Po Brienne následovala prestižní École Militaire v Paříži, kterou Napoleon absolvoval v rekordním čase jednoho roku místo obvyklých dvou či tří let, a ve svých pouhých šestnácti letech se stal poručíkem dělostřelectva, tedy zbrani, která vyžadovala matematické nadání a technické myšlení. Právě zde se formoval jeho charakteristický přístup k válčení, založený na precizní kalkulaci, bleskové rychlosti rozhodování a důrazu na koncentraci sil v rozhodujícím bodě, přístup, který měl jednou otřást celou Evropou.
Otcova smrt v roce 1785 učinila z mladého důstojníka živitele celé rodiny, takže Napoleon posílal většinu svého skromného žoldu matce a sourozencům, zatímco sám žil ve spartánské střídmosti. Tyto obtížné roky formovaly jeho pohled na svět a vtiskly mu hluboké přesvědčení, že talent a práce musí zvítězit nad rodem a privilegii, že člověk je strůjcem vlastního osudu a že chudoba není ostudou, pokud ji člověk překoná vlastní silou.
Revoluce jako příležitost
Vypuknutí revoluce v roce 1789 změnilo pravidla hry způsobem, který mladý důstojník okamžitě rozpoznal jako svou životní příležitost. Starý systém, kde o postupu rozhodoval výhradně původ a konexe, se hroutil, armáda ztrácela důstojníky z řad emigrující šlechty a otevírala prostor schopným mužům bez ohledu na rodokmen. Napoleon, dosud odsouzený k pomalému postupu v provinčních posádkách daleko od Paříže, náhle viděl cestu vzhůru, protože revoluce zoufale potřebovala loajální a schopné velitele – a on byl připraven.
Zrození vojevůdce
Napoleonův meteorický vzestup začal v prosinci 1793 u Toulonu, přístavního města na jihu Francie, které se vzbouřilo proti revoluční vládě a vpustilo do svých přístavů britskou flotilu. Republikánská armáda město obléhala, ale bez úspěchu, dokud čtyřiadvacetiletý kapitán dělostřelectva Napoleon Bonaparte nepředložil smělý plán na obsazení klíčové výšiny, která by umožnila ostřelovat přístav a donutit Brity k evakuaci. Realizace plánu byla možná až po výměně neschopných velitelů a díky politické podpoře komisařů Konventu, kteří v mladém Korsičanovi rozpoznali nevšední talent.
Toulon – vstupenka mezi elitu
Napoleon osobně vedl rozhodující útok, byl raněn bodnutím bajonetem, ale výšinu přesto dobyl, načež britská flotila musela evakuovat a město padlo. Pro mladého důstojníka to znamenalo povýšení na brigádního generála ve čtyřiadvaceti letech, avšak důležitější než hodnost samotná bylo něco jiného – Napoleon si získal pověst muže, který dokáže řešit zdánlivě neřešitelné situace a který se nebojí osobně vést své muže do ohně.
Po Thermidorském převratu, který ukončil jakobínský teror, se Napoleon ocitl nakrátko v nemilosti kvůli vazbám na Robespierrova bratra, ale zachránila ho další příležitost: v říjnu 1795 dostal za úkol potlačit royalistické povstání v Paříži. Jeho řešení bylo brutálně efektivní, neboť nechal do davu střílet kartáči, povstání bylo během několika hodin rozdrceno a Napoleon se stal hrdinou Direktoria, nové vlády Francie, která si ho zapamatovala jako muže, na něhož je spolehnutí.
Italské tažení – zrození legendy
Odměnou za prokázanou loajalitu bylo velení nad armádou v Itálii, kam Napoleon dorazil v březnu 1796, aby převzal vojsko s rozvrácenou logistikou, které však samo o sobě představovalo zkušenou a bojeschopnou sílu postrádající především energické vedení. To, co následovalo během jediného roku, změnilo dějiny válečnictví, protože Napoleon porazil sardinskou armádu, vyhnal Rakušany ze severní Itálie, dobyl Milán a donutil pyšné Rakousko k ponižujícímu míru. Série oslnivých vítězství u Montenotte, Lodi, Arcole a Rivoli vstoupila do vojenských učebnic jako ukázka geniální strategie a taktiky.
Napoleonovo válčení bylo revolucí samo o sobě, protože místo pomalých manévrů a zdlouhavých obléhání, jimiž se vyznačovalo válečnictví 18. století, vsadil na rychlost, překvapení a koncentraci sil. Útočil tam, kde ho nepřítel nečekal, porážel jednotlivé armády dříve, než se stačily spojit, a pečlivě budoval vlastní image, neboť jeho bulletiny z bojiště, určené k publikování v Paříži, stylizovaly každou bitvu jako dramatický příběh s ním v hlavní roli.
Italské tažení současně odhalilo Napoleonovu schopnost jednat politicky a nezávisle, protože svévolně uzavíral smlouvy, zakládal satelitní republiky, konfiskoval umělecká díla a odvážel je do Paříže jako válečnou kořist. Direktorium znepokojovala jeho rostoucí samostatnost, ale nemohlo si dovolit zasáhnout proti jedinému generálovi, který přinášel vítězství v době, kdy republika zoufale potřebovala úspěchy.
Egypt – sen o orientální říši
Roku 1798 přesvědčil Napoleon Direktorium o výpravě do Egypta, přičemž oficiálním cílem bylo přerušit britské spojení s Indií, avšak skutečným motivem byla Napoleonova touha po slávě Alexandra Velikého, jehož východní tažení ho fascinovalo od mládí. Tažení mělo vojensky smíšené výsledky, neboť Napoleon sice porazil mamlúky v proslulé bitvě u pyramid a dobyl Egypt, ale britský admirál Horatio Nelson mezitím zničil francouzskou flotilu v bitvě u Abúkíru a odřízl tak armádu od domoviny.
Mimořádně významný byl vědecký rozměr expedice, protože Napoleon s sebou vzal přes 160 vědců, inženýrů a umělců, kteří svým systematickým průzkumem položili základy moderní egyptologie a objevení Rosettské desky umožnilo později rozluštění hieroglyfů. Pro Napoleonovu propagandu představoval Egypt důkaz, že není jen vojevůdcem, ale osvíceným vládcem spojujícím zbraně s vědou, mužem renesančního formátu.
Přestože expedice měla nesporný vědecký úspěch, vojensky se zvrhla v patovou situaci bez perspektivy vítězství, a tak uvíznutí v Egyptě nakonec Napoleon vyřešil po svém – v srpnu 1799 tajně opustil armádu a vrátil se do Francie, což byl krok, který by u jiného generála znamenal konec kariéry. Načasování však bylo dokonalé, neboť Direktorium bylo slabé, zkorumpované a nepopulární, válka s druhou koalicí neprobíhala dobře a Francie čelila vážné vojenské hrozbě na více frontách. Napoleon se vrátil jako spasitel, jako muž s plánem, jak zachránit republiku.
Od konzula k císaři
Převrat 18. brumairu, tedy 9. listopadu 1799 podle revolučního kalendáře, proběhl překvapivě snadno, když Napoleon s pomocí svého bratra Luciena a věrných generálů rozehnal váhavou Radu pěti set a donutil zbylé členy Direktoria k abdikaci. Nová ústava vytvořila konzulát se třemi konzuly, ale veškerá skutečná moc se od počátku soustředila v rukou prvního konzula – Napoleona Bonaparte.
Konzulát – republika jednoho muže
Formálně zůstávala Francie republikou se všemi vnějšími atributy lidovlády, avšak ve skutečnosti zahájil Napoleon systematickou koncentraci moci, která neměla v novodobých dějinách obdoby. Jeho reformy zasáhly prakticky každou oblast státní správy, přičemž centralizace nahradila revoluční chaos a nově vytvořené funkce prefektů, tedy státem jmenovaných správců departementů, zajistily jednotné řízení země z Paříže způsobem, o jakém se absolutističtí králové mohli jen zdát.
Daňový systém byl důkladně zreformován, státní dluh konsolidován a založena Banque de France, která měla zajistit finanční stabilitu režimu. Měnová stabilita, po letech revolučního chaosu s bezcennými asignáty, představovala základ hospodářského oživení, protože Napoleon na rozdíl od mnohých revolucionářů pochopil prostou pravdu, že bez fungující ekonomiky nemůže existovat stabilní stát.
Občanský zákoník – trvalé dědictví
Code civil, známý také jako Code Napoléon, představuje možná nejvýznamnější Napoleonův odkaz, který přetrval staletí a ovlivnil právní systémy na všech kontinentech. Tento občanský zákoník, slavnostně vyhlášený roku 1804, nahradil chaos stovek lokálních právních zvyklostí jednotným zákoníkem platným pro všechny občany bez rozdílu původu a zakotvil zásady, které dnes považujeme za samozřejmé: rovnost před zákonem, svobodu vyznání, právo na soukromé vlastnictví a svobodu podnikání.
Napoleon osobně předsedal desítkám zasedání komise, která zákoník připravovala, a ačkoli jeho právní vzdělání bylo minimální, měl vzácný dar proniknout k jádru problému a nalézt praktické řešení tam, kde se učení právníci ztráceli v abstrakcích. Občanský zákoník se stal vzorem pro právní systémy desítek zemí od Latinské Ameriky po Japonsko a ve výrazně novelizované podobě tvoří základ francouzského občanského práva dodnes.
Konkordát s papežem – pragmatické smíření
Roku 1801 uzavřel Napoleon s papežem Piem VII. konkordát, který ukončil bolestný rozkol mezi Francií a katolickou církví, rozkol způsobený tím, že revoluce církev pronásledovala, konfiskovala její majetek a vynucovala přísahu na občanskou ústavu. Napoleon, sám nábožensky vlažný, pochopil, že většina Francouzů zůstává katolíky a že smíření s církví posílí jeho režim, zatímco pokračující konflikt by jen živil odpor.
Konkordát uznával katolictví za náboženství většiny Francouzů, nikoli však za státní náboženství, přičemž biskupy jmenoval stát a papež je pouze potvrzoval, církevní majetek zůstal zkonfiskován a duchovní dostávali státní plat. Napoleon tak získal loajalitu církevní hierarchie, aniž by jí vrátil skutečnou moc, což bylo mistrovské dílo politického pragmatismu hodné Machiavelliho.
Korunovace – návrat k monarchii
Roku 1804 dal Napoleon o svých skutečných ambicích najevo zcela otevřeně, když plebiscit schválil dědičné císařství a 2. prosince 1804 se v katedrále Notre-Dame odehrála korunovace, která vstoupila do dějin. Papež Pius VII. přijel do Paříže, aby ceremonii požehnal, ale v klíčovém momentu vzal Napoleon korunu z papežových rukou a vložil si ji na hlavu sám, čímž celému světu naznačil, že jeho moc nepochází od Boha ani od církve, ale od něj samotného.
Korunovace znamenala definitivní rozchod s republikánskou tradicí revoluce, neboť Napoleon se vědomě stylizoval do role dědice Karla Velikého a obnovitele západního císařství. Zároveň však trval na tom, že jeho legitimita vychází z vůle národa vyjádřené plebiscitem, a tato podivuhodná syntéza revolučních principů s monarchickou formou byla typicky napoleonská – a typicky nestabilní.
Vládce Evropy
Následující desetiletí představovalo období, kdy Napoleon dosáhl absolutního vrcholu své moci, ale kdy se současně začaly projevovat nepřekročitelné meze jeho ambicí. Série válečných kampaní přetvořila mapu Evropy způsobem, jaký kontinent nezažil od stěhování národů, a třetí, čtvrtá i pátá koalice evropských mocností postupně podlehly francouzským zbraním.
Austerlitz
Bitva u Slavkova, známá také jako Austerlitz, svedená 2. prosince 1805 přesně rok po korunovaci, představuje absolutní vrchol Napoleonova vojenského umění a dodnes se studuje na vojenských akademiích celého světa. Napoleon čelil spojeným armádám ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka II. (I.), které měly výraznou početní převahu, avšak záměrně oslabil své pravé křídlo, aby přilákal nepřítele do pasti. Když se spojenci pokusili obejít zdánlivě slabé francouzské pozice, udeřil Napoleon do jejich oslabeného středu a armádu doslova rozřízl vedví.
Vítězství bylo zdrcující a Rakousko muselo přijmout ponižující mír, odstoupit rozsáhlá území a zaplatit obrovské válečné náhrady. Napoleon na troskách starého řádu vytvořil v červenci 1806 Rýnský spolek německých států pod francouzským protektorátem, a pod tlakem této nové reality i Napoleonova ultimáta František II. v srpnu 1806 abdikoval na titul římského císaře, čímž Svatá říše římská, ona tisíciletá instituce sahající až ke Karlu Velikému, formálně zanikla. Pruský král Fridrich Vilém III. Pruský zatím přihlížel z povzdálí a marně doufal, že se válce vyhne.
Kontinentální systém a jeho limity
Británie zůstávala nepřemoženou překážkou všech Napoleonových plánů na ovládnutí Evropy, protože po porážce francouzsko-španělského loďstva u Trafalgaru v říjnu 1805 bylo jasné, že invaze přes Lamanšský průliv je nemožná a že ostrovní království zůstane nedostupné. Napoleon proto zvolil ekonomickou válku a kontinentální blokáda, vyhlášená roku 1806, zakazovala všem evropským státům obchod s Británií s cílem ekonomicky udusit ostrovní velmoc.
Blokáda však poškozovala i evropskou ekonomiku, pašeráctví kvetlo a nespokojenost rostla, takže aby Napoleon blokádu důsledně prosadil, musel kontrolovat stále větší území. Obsadil Portugalsko, které odmítlo přerušit tradiční obchod s Británií, a zásah ve Španělsku, původně zamýšlený jako pomoc spojenci, se změnil ve vyčerpávající guerillovou válku, která po léta vázala stovky tisíc francouzských vojáků daleko od hlavních bojišť.
Dynastie a rodina jako nástroj moci
Napoleon systematicky dosazoval členy své rodiny na evropské trůny, jako by chtěl nahradit staré panovnické rody novou dynastií Bonapartů. Bratr Josef se stal nejprve králem neapolským a později španělským, Ludvík usedl na holandský trůn, Jeroným se stal králem vestfálským a sestra Karolína s manželem Joachimem Muratem vládli Neapoli po Josefově odchodu do Španělska.
Velkým problémem však bylo, že Napoleon neměl legitimního dědice, protože jeho manželství s Josefínou Beauharnais zůstávalo bezdětné, a tak se roku 1809 rozhodl pro rozvod a nový dynastický sňatek. Jeho volba padla na Marii Luisu, dceru rakouského císaře Františka, přičemž sňatek s habsburskou linií měl legitimizovat napoleonskou dynastii v očích staré Evropy a v březnu 1811 se konečně narodil dlouho očekávaný syn, titulovaný jako římský král.
Ruské tažení – osudový omyl
Roku 1812 se Napoleon rozhodl potrestat ruského cara Alexandra, který opakovaně porušoval kontinentální blokádu a ohrožoval tak celý Napoleonův systém nadvlády nad Evropou. Shromáždil Grande Armée, jednu z největších armád, jaké svět do té doby spatřil – odhady hovoří o zhruba půl milionu až šesti stech tisících mužů včetně spojenců a podpůrných sil – a v červnu překročil řeku Němen, čímž vstoupil na ruské území.
Rusové se však rozhodným bitvám vyhýbali a ustupovali stále hlouběji do nitra své rozlehlé země, přičemž taktika spálené země připravovala Francouze o zásoby a žádná z menších šarvátek nepřinesla rozhodnutí. Teprve u Borodina v září 1812 došlo k velké bitvě, v níž obě strany utrpěly strašlivé ztráty, ale Rusové nakonec ustoupili a Napoleon vstoupil do Moskvy, kde však nalezl prázdné a hořící město namísto očekávané kapitulace.
Čekání na mírovou nabídku, která nepřicházela, proměnilo zdánlivé vítězství v katastrofu, a když v říjnu začal ústup, přišla krutá ruská zima. Hlad, mráz, neustálé útoky kozáků a naprosté vyčerpání decimovaly armádu den za dnem, takže zpět se vrátil jen žalostný zlomek původní síly a bojeschopných zůstaly už jen desítky tisíc mužů. Slavná Grande Armée přestala existovat.
Pád impéria
Ruská katastrofa povzbudila všechny Napoleonovy nepřátele a dodala jim odvahu k činu. Prusko, dosud vázané vynuceným spojenectvím, konečně povstalo, Rakousko se navzdory dynastickému spojení připojilo ke koalici a v říjnu 1813 se u Lipska střetly armády v dosud největší bitvě dějin, které se dodnes říká bitva národů. Skončila Napoleonovou porážkou a císař musel ustoupit za Rýn, aby bránil samotnou Francii před invazí.
První abdikace
Obranná kampaň roku 1814, často obdivovaná pro svou brilantní taktiku, nemohla změnit zdrcující poměr sil, a tak spojenci vstoupili do Paříže, maršálové odmítli pokračovat v marném boji a Napoleon byl donucen abdikovat. Byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba ve Středozemním moři, kde mu byla ponechána směšná suverenita nad tímto miniaturním královstvím, a zdálo se, že jeho éra definitivně skončila.
Na francouzský trůn se vrátili Bourboni v osobě Ludvíka XVIII., bratra popraveného krále, avšak restaurace zklamala všeobecná očekávání. Emigranti se vraceli s arogantními požadavky na navrácení majetku, armáda byla ponížena a revoluční výdobytky ohroženy, takže nespokojenost rychle rostla – a Napoleon na své Elbě pozorně naslouchal.
Sto dní a Waterloo
Na konci února 1815 Napoleon opustil Elbu a 1. března se s hrstkou věrných vylodil na jihu Francie, aby zahájil nejodvážnější hazard svého života. Vojska vyslaná proti němu jedno po druhém přecházela na jeho stranu, Ludvík XVIII. v panice uprchl a Napoleon opět vstoupil do Paříže jako vítěz, čímž začalo období známé jako sto dní.
Spojenci odmítli jakákoli jednání a urychleně mobilizovali armády, proto se Napoleon rozhodl udeřit první, než se nepřátelské síly stačí spojit. V červnu 1815 vtáhl do Belgie a po počátečních úspěších se 18. června střetl s britsko-nizozemskou armádou vévody z Wellingtonu u vesnice Waterloo.
Bitva u Waterloo byla urputná a dlouho nerozhodná, přičemž osud dne nakonec zpečetil příchod pruské armády pod velením maršála Blüchera, který dorazil na bojiště navzdory předchozí porážce. Francouzská armáda se zhroutila a Napoleon utrpěl definitivní porážku, po níž podruhé abdikoval a tentokrát byl poslán do mnohem vzdálenějšího vyhnanství – na pustý ostrov Svatá Helena uprostřed jižního Atlantiku, tisíce kilometrů od nejbližší pevniny.
Osamělý konec
Posledních šest let života strávil Napoleon jako britský vězeň na skalnatém ostrově, kde diktoval paměti, ve kterých pečlivě stylizoval svůj příběh pro budoucí generace. Prezentoval se jako obránce revolučních ideálů, osvícený vládce, jehož zničila závist a strach starých monarchií, a vytvářel tak legendu, která měla přežít jeho fyzickou smrt.
Zemřel 5. května 1821, pravděpodobně na rakovinu žaludku, ve věku jednapadesáti let. Jeho ostatky byly roku 1840 slavnostně převezeny do Paříže a uloženy v Invalidovně, kde odpočívají dodnes pod monumentální hrobkou. A legenda přežila smrt, takže Napoleon se stal jednou z nejvíce diskutovaných a rozporuplně hodnocených postav světových dějin.
Napoleon Bonaparte na mincích – měna jako nástroj moci
Kromě politického a vojenského dědictví zanechal Napoleon hlubokou stopu i v ekonomice, zejména prostřednictvím měnové reformy a zavedení nové mince, v níž se jeho moc a ambice zrcadlí nejhmatatelněji. Pro sběratele představují napoleonské mince jedinečnou příležitost držet v ruce skutečný kus historie, protože nejsou jen platidlem, ale také propagandistickým médiem, uměleckým dílem a němým svědectvím o proměnách režimu. Napoleonova tvář na mincích vypráví příběh vzestupu od prvního konzula k císaři výmluvněji než jakýkoli psaný dokument.
Měnová reforma po revolučním chaosu
Revoluce zanechala francouzské finance v naprostých troskách, protože asignáty, ony pověstné papírové peníze kryté konfiskovaným církevním majetkem, ztratily prakticky veškerou hodnotu a extrémní inflace zničila úspory střední třídy i důvěru v revoluční vládu. Napoleon na rozdíl od svých předchůdců pochopil, že stabilní měna je nezbytným základem stabilního státu, a proto učinil měnovou reformu jednou ze svých priorit.
Roku 1803 byl zákonem ze 7. germinalu roku XI frank definován jako mince obsahující 4,5 gramu ryzího stříbra při celkové hmotnosti 5 gramů a ryzosti 900/1000, zatímco dvacetifranková zlatá mince nesla zhruba 5,81 gramu ryzího zlata, tedy asi 0,29 gramu zlata na jeden frank. Tento bimetalický poměr, podle něhož se 1 kilogram zlata rovnal 15,5 kilogramu stříbra, se stal základem měnového systému a zákonná parita z roku 1803 představovala dlouhodobý referenční bod, i když se praxe v průběhu 19. století postupně posunula směrem k převaze zlata a konvertibilita byla definitivně pozastavena až vypuknutím první světové války v roce 1914.
Zlaté a stříbrné nominály
Napoleonská Francie razila mince v celé škále nominálů, přičemž těžištěm byl stříbrný pětifrank, velká a impozantní mince o průměru 37 milimetrů a hmotnosti 25 gramů při ryzosti 900/1000, která si díky své velikosti a kráse rychle získala oblibu. Pro drobnější každodenní platby sloužily menší stříbrné nominály jako dvoufranky, franky, půlfranky a čtvrtfranky, zatímco nejnižší hodnoty pokrývaly měděné mince.
Zlaté mince představovaly nejvyšší nominály a dvacetifrank, známý také jako zlatý napoleon, se stal jednou z nejrozšířenějších a nejuznávanějších zlatých mincí své doby. Měl hmotnost 6,45 gramu při ryzosti 900/1000, tedy zhruba 5,81 gramu ryzího zlata, a jeho hodnota zůstávala pozoruhodně stabilní napříč všemi politickými změnami, které Francii v následujících desetiletích postihly. Standardními zlatými nominály napoleonské éry byly dvacetifranky a čtyřicetifranky, zatímco další nominály jako 5, 10, 50 a 100 franků ve zlatě byly v rámci francouzského frankového systému zavedeny až později v průběhu 19. století.
Ikonografie moci – od konzula k císaři
Mince jsou jedinečným historickým pramenem pro sledování Napoleonovy postupné proměny z revolučního generála v absolutního vládce, protože první ražby z období konzulátu nesou nápis BONAPARTE PREMIER CONSUL a zobrazují Napoleona s antikizujícím profilem připomínajícím římské císaře. Vlasy má krátce střižené v tehdejší módě à la Titus a celý portrét působí mladistvě a energicky, jako by jeho nositel teprve stoupal k výšinám moci.
Korunovací roku 1804 se ikonografie výrazně mění, nápis nyní zní NAPOLEON EMPEREUR a na pozdějších ražbách přibývá vavřínový věnec, onen prastarý symbol vítězství a vladařské důstojnosti převzatý od římských césarů. Napoleon vědomě navazoval na antickou tradici a mince byly důležitým nástrojem této propagandy, protože se dostávaly do rukou každého občana říše.
Také rubní strana procházela postupným vývojem od republikánských motivů k císařským symbolům, přičemž do roku 1808 zůstával na rubu nápis République Française, avšak od roku 1809 jej nahradil Empire Français. Orlice, napoleonské včely a císařská koruna definitivně nahradily revoluční ikonografii, i když zůstávala zachována zásada vyjádření hodnoty v jednotkách franku, což bylo dědictví revoluce, které Napoleon nikdy zcela nepopřel.
Francouzské mince z našeho e-shopu
Tyran, nebo reformátor? Hodnocení Napoleona v dějinách
Jak vlastně hodnotit muže, který stvořil moderní Francii a zároveň utopil Evropu v krvi? Napoleonovo dědictví zůstává hluboce rozporuplné a historici se o jeho význam přou dodnes, přičemž jedno je však jisté – žádný jiný jednotlivec tak zásadně nezměnil tvář 19. století. Bilance napoleonských válek je skutečně děsivá, protože odhady hovoří o několika milionech mrtvých, přičemž často se uvádí tři až šest milionů, z nichž značná část byli Francouzi. Celá generace mladých mužů padla na bojištích táhnoucích se od Španělska po Rusko a Francie sama vyšla z válek vyčerpaná, územně zmenšená a okupovaná cizími vojsky, což byl přesný opak toho, co Napoleon zamýšlel.
Kritici právem poukazují na Napoleonovu nezřízenou ctižádost, neschopnost uznat porážku a přijmout rozumný kompromis, protože mohl několikrát uzavřít mír z pozice síly, ale vždy chtěl více. Jeho megalomanie nakonec pohřbila miliony lidských životů a zničila jeho vlastní dílo, které budoval s takovou energií. Obhájci naproti tomu zdůrazňují reformy, které přežily pád impéria a formují náš svět dodnes. Občanský zákoník, metrický systém, moderní státní správa a zásada kariéry otevřené talentu – to vše představuje trvalé dědictví, jehož význam lze jen stěží přecenit. Napoleonské války, jakkoli ničivé, rozšířily revoluční myšlenky po celé Evropě a urychlily nevyhnutelný zánik feudálního řádu.
Napoleon se stal archetypem moderního vládce, tedy muže, který se vyšvihl z ničeho vlastními silami, legitimizoval se vůlí národa a vládl prostřednictvím zákonů a institucí, nikoli pouhým rodem a tradicí. Jeho jedinečná kombinace charismatického vůdcovství, byrokratické efektivity a vojenské síly se stala vzorem pro budoucí ambiciózní politiky, ať už k lepšímu či horšímu. Zároveň však ukázal nebezpečí neomezené moci soustředěné v rukou jednotlivce, protože jeho osud varovně připomíná, že ani největší génius není imunní vůči pýše a sebeklamu. Napoleon tak zůstává fascinující i varovnou postavou zároveň, mužem, jehož život nabízí poučení pro všechny časy.
Miroslav Uďan