Vánoce roku 800. V bazilice svatého Petra v Římě klečí mohutný, téměř dvoumetrový muž s plnovousem. Papež Lev III. mu právě vkládá na hlavu císařskou korunu a zástupy provolávají: "Karlu Augustovi, Bohem korunovanému velikému a mírumilovnému císaři Římanů, život a vítězství!" Tento okamžik nejen obnovil císařskou tradici na Západě po více než třech stoletích, ale také položil základy evropské civilizace, jak ji známe dodnes. Karel Veliký nebyl jen válečníkem, který ovládl území od Pyrenejí po Labe a od Severního moře po střední Itálii. Byl vizionářem, jehož měnová reforma a stříbrné denáry se staly vzorem pro celé generace evropských panovníků. Pro dnešní numismatiky představují jeho mince fascinující svědectví o zrodu moderní Evropy a patří k nejvzácnějším sběratelským artiklům středověkého mincovnictví.
Dětství a nástup k moci
Karel (Charlemagne) se narodil nejspíše 2. dubna 748 (některé prameny uvádějí rok 742 nebo 747) jako nejstarší syn Pipina III. Krátkého a Berthrady z Laonu. Jeho rod, Karlovci, postupně převzal moc od oslabených Merovejců, kteří vládli Frankům od 5. století. Zatímco poslední merovejští králové byli jen loutkami v rukou majordomů, Karlův děd Karel Martel již fakticky vládl celé říši a proslavil se vítězstvím nad Araby u Poitiers roku 732.
Pipinova korunovace roku 751 představovala revoluční krok. Poprvé v dějinách Franků byl králem korunován někdo, kdo nebyl z rodu Merovejců. Papež Zachariáš tuto změnu legitimizoval slavným výrokem, že "králem má být ten, kdo skutečně vládne, nikoliv ten, kdo má pouze titul". Pipin se papežovi odvděčil darováním území ve střední Itálii, čímž položil základ budoucího Papežského státu.
O Karlově dětství víme překvapivě málo. Vzdělání získal především praktické - učil se jezdit na koni, zacházet se zbraněmi a základům správy. Číst se naučil, ale psát už ne zcela dokonale, což ho po celý život trápilo. Když Pipin roku 768 umíral, rozdělil říši podle franského zvyku mezi své dva syny. Karel dostal severní a západní části, jeho mladší bratr Karloman jižní a východní území.
Vztah mezi bratry byl od počátku napjatý. Karloman odmítl Karlovi pomoci při potlačení povstání v Akvitánii roku 769, což málem vedlo k občanské válce. Situaci vyřešila Karlomanova náhlá smrt 4. prosince 771. Ačkoliv měl Karloman syny, Karel rychle obsadil bratrovo území a nechal se uznat jediným králem všech Franků. Karlomanova vdova Gerberga s dětmi uprchla ke langobardskému králi Desideriovi, což později Karlovi posloužilo jako záminka k tažení do Itálie.
Vojenské výpravy a rozšiřování říše
Karel strávil téměř celou svou vládu v sedle. Z 46 let panování vedl vojenská tažení po 30 let. Jeho první velkou výzvou byli Sasové, pohanský kmen sídlící mezi Rýnem a Labem. Saské války trvaly neuvěřitelných 33 let (772-804) a patřily k nejkrutějším konfliktům raného středověku.
První tažení roku 772 začalo symbolicky - Karel nechal zničit Irminsul, posvátný strom Sasů, a ukořistil obrovské poklady z jejich svatyně. Sasové se však nevzdávali. Pod vedením Widukinda organizovali neustálé povstání. Karel reagoval s rostoucí brutalitou. Vrcholem byl masakr ve Verdenu roku 782, kdy nechal podle franských análů popravit údajně 4500 saských zajatců. Tento čin šokoval i soudobé kronikáře, zvyklé na tvrdost středověkých válek.
Sasové byli nuceni přijmout křesťanství pod trestem smrti. Kapitulár z roku 785 obsahoval přísné tresty: "Kdo spálí tělo zemřelého podle pohanského zvyku, bude potrestán smrtí. Kdo zabije duchovního nebo odmítne křest, bude popraven." Teprve roku 804, po třech desetiletích válek, bylo saské území definitivně začleněno do franské říše.
Zatímco na severu bojoval se Sasy, na jihu se Karel obrátil proti Langobardům. Langobardský král Desiderius ohrožoval papežské državy a poskytl útočiště Karlomanovým synům. Karel překročil Alpy dvěma proudy - sám vedl hlavní armádu přes průsmyk Mont Cenis, zatímco jeho strýc Bernard vedl druhý proud přes Velký Svatý Bernard. Langobardi, zaskočení manévrem, se stáhli do Pavie. Po desetiměsíčním obléhání město kapitulovalo v červnu 774. Karel přijal titul "krále Franků a Langobardů" a nechal se korunovat železnou korunou langobardských králů.
Nejslavnější, byť ne nejúspěšnější, bylo Karlovo tažení do Španělska roku 778. Karel chtěl využít sporů mezi muslimskými vládci a vytvořit nárazníkové pásmo proti Maurům. Dobyl Pamplonu a oblehl Zaragozu, ale musel se stáhnout kvůli povstání Sasů. Při zpáteční cestě přes Pyreneje byl 15. srpna 778 zadní voj franské armády přepaden Basky v průsmyku Roncesvalles. Zahynul zde Karlův příbuzný Roland, bretaňský markrabě, jehož smrt se stala námětem slavné Písně o Rolandovi, jednoho z nejstarších děl evropské literatury.
Východním směrem Karel expandoval proti Avarům, nomádskému národu ovládajícímu Panonskou nížinu. Avarské války (791-796) přinesly Frankům obrovskou kořist. Avarský "hring" - opevněný tábor plný pokladů nashromážděných během staletí - obsahoval podle kronik tolik zlata a stříbra, že bylo potřeba patnáct vozů tažených čtyřmi voly, aby odvezly jen nejcennější část. Tato kořist významně posílila Karlovu ekonomickou moc a umožnila mu financovat jeho ambiciózní kulturní projekty.
Korunovace císařem a vznik Svaté říše římské
Cesta ke Karlově císařské korunovaci začala nečekaně. V dubnu 799 byl papež Lev III. napaden římskou šlechtou, která ho obvinila z cizoložství a křivé přísahy. Útočníci se pokusili papežovi vyříznout jazyk a vyloupnout oči, aby ho učinili nezpůsobilým k úřadu. Lev III. uprchl ke Karlovi do Paderbornu a žádal o pomoc.
Karel přitáhl do Říma s armádou v listopadu 800. Svolal synodu, která papeže očistila z obvinění - podle tehdejšího práva nemohl být papež souzen nikým kromě Boha. 23. prosince Lev III. složil přísahu, že je nevinen, což bylo považováno za Boží soud.
O dva dny později, na Boží hod vánoční, se odehrála jedna z nejdůležitějších událostí evropských dějin. Když Karel po mši poklekl k modlitbě před oltářem svatého Petra, papež mu nečekaně vložil na hlavu korunu. Podle Einharda, Karlova životopisce, byl Karel tímto gestem překvapen a později prohlásil, že "kdyby věděl o papežových úmyslech, nevstoupil by toho dne do kostela".
Toto tvrzení bylo pravděpodobně diplomatickou lží. Karel jistě věděl, co se chystá, ale chtěl vytvořit dojem, že císařskou hodnost nepřijal z rukou papeže, ale od Boha a lidu. Byzantská císařovna Irena korunovaci neuznala a považovala Karla za uzurpátora. Teprve roku 812 její nástupce Michael I. uznal Karlův císařský titul výměnou za vrácení Benátek a Dalmácie Byzanci.
Korunovace měla dalekosáhlé důsledky. Obnovila ideu univerzálního křesťanského císařství na Západě a vytvořila precedent pro celý středověk - císař jako ochránce církve a papež jako ten, kdo císaře korunuje. Tento složitý vztah vedl později ke konfliktům o investituru a formoval evropskou politiku po staletí.
Správa říše a reforma společnosti
Karel zdědil říši bez pevné administrativní struktury a přeměnil ji v relativně efektivně spravovaný stát. Rozdělil území na hrabství v starších částech říše a markrabství (marky) v pohraničních oblastech. Hrabata a markrabata nebyli jen vojenskými veliteli, ale i soudci a výběrčími daní.
Genialitou Karlovy správy byl systém missi dominici (císařští poslové). Jednalo se o dvojice - jednoho světského šlechtice a jednoho duchovního - které Karel vysílal do provincií kontrolovat místní správu. Měli pravomoc sesadit zkorumpované úředníky, řešit stížnosti a dohlížet na dodržování císařských nařízení. Tento systém pomáhal udržovat jednotu v rozsáhlé říši s primitivními komunikacemi.
Karel neměl stálé hlavní město. Dvůr se neustále přesouval, což umožňovalo panovníkovi osobně dohlížet na různé části říše a žít z místních zdrojů. Nejoblíbenější rezidencí se stal Cáchy (Aachen), kde Karel vybudoval rozsáhlý palácový komplex s lázněmi napodobujícími ty římské. V posledních letech života zde trávil většinu času.
Právní systém Karel reformoval vydáváním kapitulárií - písemných nařízení rozdělených do kapitol. Dochovalo se jich přes sto a upravují vše od vojenské služby po ceny obilí. Slavné je například "Capitulare de villis" o správě císařských statků, které detailně popisuje, jak mají být vedena hospodářství, jaké plodiny pěstovat a dokonce jaké květiny mají růst v zahradách.
Karel se snažil sjednotit míry a váhy v celé říši. Zavedl standardní jednotky délky a objemu, což usnadnilo obchod a výběr daní. Tyto reformy byly součástí širší snahy o vytvoření jednotného hospodářského prostoru.
Karel a kultura - karolinská renesance
Kulturní obroda za Karla Velikého, známá jako karolinská renesance, představovala první pokus o systematické oživení vzdělanosti od pádu západořímské říše. Karel sám, ačkoliv se naučil číst až v dospělosti a nikdy zcela nezvládl psaní, byl vášnivým podporovatelem vzdělání.
Klíčovou postavou byl Alcuin z Yorku, anglosaský učenec, kterého Karel pozval roku 782 na svůj dvůr. Alcuin reformoval vzdělávací systém, zavedl trivium (gramatika, rétorika, dialektika) a kvadrivium (aritmetika, geometrie, astronomie, hudba) jako základ výuky. Pod jeho vedením vznikla palácová škola v Cáchách, kde studovali nejen budoucí duchovní, ale i synové šlechty.
Největším přínosem karolinské renesance bylo zachování antické literatury. Mniši v klášterních skriptoriích kopírovali nejen křesťanské texty, ale i díla pohanských autorů. Odhaduje se, že 90% dochovaných latinských textů z antiky známe díky karolinským opisům. Bez této činnosti bychom neznali Cicerona, Vergilia, Ovidia a mnoho dalších klasiků.
Revolučním byl vynález karolinské minuskuly - nového, čitelného písma s malými písmeny a mezerami mezi slovy. Předtím se psalo pouze verzálkami bez mezer, což bylo těžko čitelné. Karolinská minuskula se stala základem moderního latinského písma, které používáme dodnes.
Karel založil nebo podpořil desítky klášterů, které se staly centry vzdělanosti. Slavné byly zejména Fulda, Sankt Gallen, Corbie a Tours. V klášteře v Tours působil další významný učenec Theodulf z Orléansu, autor hymnu "Gloria, laus et honor", který se zpívá o Květné neděli.
Císař se zajímal i o světskou literaturu. Nechal sepsat staré germánské písně a legendy, ty se bohužel nedochovaly. Podporoval také historiografii - za jeho vlády vznikly Říšské anály (Annales regni Francorum), detailní kronika franské říše. Einhard, Karlův dvorský kaplan, napsal "Vita Karoli Magni", první světskou biografii od antiky, která je naším hlavním zdrojem informací o císařově životě.
Karel Veliký a náboženství
Křesťanství bylo základním pilířem Karlovy vlády. Považoval se za nového krále Davida, vyvoleného Bohem k ochraně a šíření víry. Toto přesvědčení ospravedlňovalo jeho výboje i násilnou christianizaci pohanů.
Karel aktivně zasahoval do teologických sporů. Svolal synodu ve Frankfurtu roku 794, která odsoudila adopcianismus (herezi tvrdící, že Kristus byl pouze adoptovaným synem Božím). Zajímal se i o spor o uctívání ikon s Byzancí, kde jeho teologové vypracovali Libri Carolini, kritizující jak obrazoborectví, tak nadměrné uctívání obrazů.
Církevní organizace byla reformována a sjednocena. Karel zavedl povinný desátek pro všechny křesťany a ustanovil, že každá vesnice musí mít kostel. Kněží museli umět latinsky, znát základní modlitby a být schopni vysvětlit víru. Kapitulár "Admonitio generalis" z roku 789 obsahoval 82 článků o reformě církve a vzdělávání duchovních.
Liturgie byla sjednocena podle římského vzoru. Karel si vyžádal od papeže sakramentář papeže Řehoře Velikého, který se stal základem západní liturgie. Zavedl také gregoriánský chorál jako standard církevního zpěvu v celé říši.
Kláštery dostaly novou řeholi - benediktinskou, kterou Karel prosadil jako jedinou povolenou. Kláštery musely zřídit školy nejen pro budoucí mnichy, ale i pro děti z okolí. Tím položil základy církevního školství, které dominovalo evropskému vzdělávání po celý středověk.
Násilná christianizace Sasů zůstává nejtemnější stránkou Karlovy náboženské politiky. Saský zákoník trestal smrtí nejen odmítnutí křtu, ale i porušování křesťanských předpisů. Tisíce Sasů byly deportovány do vnitrozemí a nahrazeny franskými osadníky. Tato brutální metoda však byla účinná - Sasko se stalo pevnou součástí křesťanské Evropy.
Karel Veliký v každodennosti a jeho osobnost
Díky Einhardově biografii známe Karla Velikého lépe než většinu středověkých panovníků. Einhard popisuje císaře jako muže mimořádné fyzické síly a výšky - podle moderních odhadů měřil asi 184 cm, což bylo na tehdejší dobu výjimečné. Měl kulatou hlavu, velké živé oči, dlouhý nos a bílé vlasy, které nosil delší, než bylo zvykem. Jeho břicho bylo poněkud vystupující, ale celkově působil majestátním dojmem.
Karel byl známý svou jednoduchostí v oblékání. Nosil obyčejné franské šaty - lněnou košili a kalhoty, přes to tuniku lemovanou hedvábím a v zimě kožich z vyder nebo hranostajů. Římské a byzantské róby oblékal jen při slavnostních příležitostech, a to nerad. Vždy nosil meč, jehož jílec a opasek byly ze zlata nebo stříbra.
Císařův denní režim byl přísný. Vstával s východem slunce a první věcí byla ranní mše. Poté vyřizoval státní záležitosti, přijímal vyslance a soudil. Měl pozoruhodnou schopnost dělat více věcí najednou - často diktoval dopisy během oblékání nebo jídla. Odpoledne věnoval lovu, který byl jeho největší vášní. Večer rád naslouchal hudbě nebo předčítání z knih, zejména z díla svatého Augustina "O Boží obci".
Při jídle byl střídmý, více pil než jedl, ale opilství nenáviděl. Nejraději měl pečené maso, které mu lovčí nosili na rožni přímo ke stolu. Lékaři mu v pozdním věku doporučovali vařené maso místo pečeného, ale Karel jejich rady ignoroval. Během jídla poslouchal hudbu nebo nechával předčítat kroniky a příběhy o hrdinech minulosti.
Karel byl třikrát nebo čtyřikrát ženatý (počet manželek se různí podle toho, zda některé svazky považujeme za legitimní) a měl nejméně 18 dětí. Miloval svou rodinu a nechtěl se odloučit ani od svých dcer, které nikdy neprovdal, což vedlo k různým skandálům na dvoře. Jeho nemanželský syn Pipin Hrbatý se roku 792 pokusil o povstání a zbytek života strávil v klášteře.
Vzdělání si Karel cenil nade vše. Ovládal franštinu a latinu, rozuměl řečtině, ale nemluvil jí. Alcuin ho učil rétorice, dialektice a zejména astronomii, kterou císař miloval. Karel se pokoušel naučit psát a nosil pod polštářem tabulky, na kterých cvičil, ale jak přiznává Einhard, "začal příliš pozdě a výsledky byly neuspokojivé".
Císař byl hluboce zbožný, ale také pověrčivý. Věřil na znamení a zázraky. Když roku 810 spatřil kometu, považoval ji za předzvěst své smrti. Podobně ho znepokojilo, když se jeho kůň během přejezdu mostu splašil - viděl v tom špatné znamení.
Mince Karla Velikého - moc, symbolika a sběratelský odkaz
Karlova měnová reforma patří k jeho nejtrvalejším odkazům. Kolem roku 790 zavedl nový měnový systém založený na stříbrném denáru, který se stal základem evropského mincovnictví na několik staletí. Systém byl geniálně jednoduchý: 1 libra (asi 408-409 gramů) stříbra = 20 solidů = 240 denárů. Ačkoliv solid byl pouze počtovou jednotkou a nerazil se, tento systém (libra-solidus-denár, zkráceně L-S-D, nebo £sd) přežil v Británii až do roku 1971 v podobě poměru u liber-šilinků-pencí.
Nový denár měl váhu přibližně 1,3-1,4 gramu a obsahoval vysoký podíl stříbra (obvykle přes 90%), což z něj činilo stabilní a důvěryhodnou měnu. Karel přísně kontroloval ražbu a kvalitu mincí. Falšování mincí se trestalo useknutím ruky, což zajistilo důvěru v měnu napříč celou říší.
Ikonografie Karlových mincí byla promyšlená a symbolická. Na lícní straně se obvykle objevoval monogram KAROLVS nebo nápis CARLVS REX FR (Karel, král Franků). Po císařské korunovaci se objevují nápisy KAROLVS IMP AVG (Karel císař Augustus). Rubová strana často nesla křesťanské symboly - kříž, chrám nebo nápis XPISTIANA RELIGIO (křesťanské náboženství).
Nejslavnější jsou císařské denáry ražené po roce 800, zejména ty s Karlovým poprsím ve stylu římských císařů. Tyto mince, ražené především v Cáchách, ukazují Karla s vavřínovým věncem a nápisem KAROLVS IMP AVG. Jsou extrémně vzácné a patří k nejcennějším středověkým mincím - kvalitní exemplář se na aukcích prodává za statisíce až miliony korun.
Mincovny byly rozmístěny strategicky po celé říši. Hlavními centry ražby za Karla byly Melle, Quentovic, Dorestad, Tours, Mohuč, Kolín nad Rýnem, Řezno a Pavie. Po Karlově smrti se významným centrem staly také Benátky. Každá mincovna měla své značky, což dnes umožňuje numismatikům přesně určit původ mince. Označování ovšem nebylo vždy konzistentní.
Karel také razil pamětní mince při zvláštních příležitostech. Známé jsou denáry ražené k jeho korunovaci císařem. V oblasti Severního moře (Dorestad a Quentovic) se objevují typy se schematickou lodí, které se více rozšířily zejména za Ludvíka Pobožného.
Význam Karlových mincí přesahuje numismatiku. Byly jedním z prvních široce akceptovaných měnových standardů středověké Evropy. Archeologické nálezy dokládají jejich rozšíření od Irska po Polsko a od Skandinávie po jižní Itálii. V některých oblastech se "karlův denár" stal synonymem pro minci obecně.
Pro dnešní sběratele představují Karlovy mince vrchol raně středověkého mincovnictví. Jejich hodnota závisí na několika faktorech: vzácnosti typu, zachovalosti, čitelnosti nápisů a historickém významu. Nejcennější jsou císařské portréty z Cách, následují mince s monogramem a nejběžnější (ale stále vzácné) jsou prosté denáry s křížem.
Karlova měnová reforma ovlivnila evropské mincovnictví na dlouhá staletí. Anglický penny, francouzský denier, italská lira, německý pfennig - všechny tyto měny vycházely z karolinského systému. Dokonce i dnešní symbol libry šterlinků (£) pochází z latinského "L" pro libru, základní jednotku Karlova systému.
Denáry z našeho e-shopu
Rozpad říše a Verdunská smlouva
Karel Veliký zemřel 28. ledna 814 v Cáchách ve věku asi 66 let. Podle Einharda pracoval až do posledního dne, ráno vstal, oblékl se a teprve pak si lehl, aby už nevstal. Jeho smrt znamenala začátek konce jednotné franské říše.
Karlův jediný přeživší legitimní syn Ludvík Pobožný zdědil celou říši, ale nedokázal udržet autoritu nad mocnou šlechtou ani vlastními syny. Jeho vláda byla poznamenána občanskými válkami. Třikrát byl sesazen vlastními syny a třikrát se vrátil k moci. Když roku 840 zemřel, rozpoutala se mezi jeho syny otevřená válka.
Nejstarší Lothar I. si nárokoval celou říši jako císař. Jeho bratři Karel Holý a Ludvík Němec se proti němu spojili. 14. února 842 složili v Štrasburku slavné přísahy - Karel přísahal v germánštině, aby mu rozuměli Ludvíkovi vojáci, Ludvík ve starofrancouzštině pro Karlovy muže. Tyto "Štrasburské přísahy" jsou prvním dochovaným textem ve francouzštině a němčině.
Rozhodující bitva se odehrála u Fontenoy 25. června 841. Lothar byl poražen a musel přistoupit na jednání. V srpnu 843 byla v Verdunu podepsána smlouva, která rozdělila Karlovu říši na tři části:
- Karel Holý dostal západní část (budoucí Francii)
- Ludvík Němec dostal východní část (budoucí Německo)
- Lothar I. si ponechal císařský titul a střední pruh od Severního moře po Itálii (Lotharingie)
Lotharingie byla umělý útvar bez etnické či geografické jednoty. Po Lotharově smrti roku 855 se dále rozpadla. Její části se staly jablkem sváru mezi Francií a Německem na více než tisíc let - Alsasko-Lotrinsko, Burgundsko, severní Itálie byly předmětem nekonečných válek.
Verdunská smlouva měla dalekosáhlé důsledky pro Evropu. Položila základy moderních evropských národů - Francie, Německa, Itálie. Rozdělení podle jazykových hranic (románský západ, germánský východ) předznamenalo národnostní princip. Současně však rozbila jednotu západní Evropy, o kterou Karel Veliký usiloval.
Titul císaře postupně ztrácel na významu. Po vymření Karlova rodu roku 888 se říše definitivně rozpadla. Císařská koruna přešla roku 962 na saského krále Otu I. Velikého, který založil Svatou říši římskou národa německého. Ta formálně existovala až do roku 1806, ale nikdy nedosáhla moci a jednoty Karlovy říše.
Odkaz Karla Velikého v legendách a kultuře
Karel Veliký se stal legendou už za svého života a po smrti se jeho postava dále mytizovala. Roku 1000 císař Ota III. nechal otevřít Karlovu hrobku v Cáchách. Podle středověké legendy našel císaře sedícího na trůně s evangeliem na kolenou a žezlem v ruce - což je ovšem jen legendární vyprávění. Ota vzal z hrobu kříž a část Karlova roucha jako relikvie.
Fridrich I. Barbarossa prosadil roku 1165 Karlovu kanonizaci u vzdoropapeže Paschala III. Ačkoliv Řím tuto svatořečení nikdy oficiálně neuznal, Karel je uctíván jako světec v Cáchách a některých částech Francie a Německa. Jeho svátek se slaví 28. ledna.
Ve středověké literatuře se Karel stal ideálním křesťanským rytířem. Kolem jeho postavy vznikl celý cyklus chanson de geste (hrdinských písní). Nejslavnější je "Píseň o Rolandovi" z 11. století, která z historicky bezvýznamné porážky v Roncesvalles vytváří epický příběh o zradě a hrdinství. Roland zde umírá jako mučedník víry, troubící na svůj roh Olifant.
Karel se objevuje v desítkách středověkých románů - bojuje se Saracény, podniká pouť do Jeruzaléma, dokonce navštěvuje Konstantinopol. V německé "Písni o Nibelunzích" je zmíněn jako praděd hrdiny Siegfrieda. Italský básník Ariosto ho učinil postavou svého eposu "Zuřivý Roland".
Každá evropská monarchie se snažila navázat na Karlův odkaz. Francouzští králové se považovali za jeho přímé nástupce a při korunovacích používali meč zvaný Joyeuse, který prý patřil Karlovi. Němečtí císaři zase vlastnili Karlovu korunu (ve skutečnosti vyrobenou až v 10. století) a v Cáchách byly korunovace německých králů až do 16. století.
V lidové tradici Karel nikdy nezemřel, ale spí v hoře Untersberg nebo Kyffhäuser a vrátí se, až bude jeho vlast v největším nebezpečí - motiv podobný Artuši nebo našemu Blaníku. V Porýní se věřilo, že Karel každoročně požehná vinné úrodě. Ve Francii byl patronem školáků - Karlův svátek znamenal prázdniny.
Renesance a osvícenství Karla kritizovaly za násilnou christianizaci a pověrčivost. Voltaire ho nazval "barbarským tyranem". Ale romantismus 19. století ho znovu objevil jako symbol evropské jednoty. Napoleon se považoval za jeho nástupce a při své korunovaci použil nově vyrobenou korunu, kterou propagandisticky nazýval "Korunou Karla Velikého".
Ve 20. století se Karel stal symbolem sjednocené Evropy. Nacisté i jejich odpůrci si ho přivlastňovali. Po druhé světové válce byl adoptován jako "otec Evropy". Od roku 1950 se v Cáchách uděluje Mezinárodní cena Karla Velikého osobnostem, které přispěly k evropské jednotě. Mezi laureáty patří Konrad Adenauer, Winston Churchill, Václav Havel nebo papež František.
Evropská unie používá Karla jako symbol společných kořenů. Budova Rady Evropy ve Štrasburku se jmenuje Palais de l'Europe a má sál Karla Velikého. Paradoxně tak císař, který sjednocoval Evropu mečem a násilnou christianizací, se stal symbolem mírové integrace a náboženské tolerance.
Karel Veliký - císař, který změnil tvář Evropy
Karel Veliký nebyl jen válečníkem, který ovládl většinu západní Evropy. Byl vizionářem, který položil základy evropské civilizace, jak ji známe. Jeho říše se sice rozpadla už za života jeho vnuků, ale struktury, které vytvořil - správní systém, vzdělávací instituce, měnový systém - přežily staletí.
Karolinská renesance zachránila antické dědictví pro budoucí generace. Bez Karlových písařů bychom neznali většinu latinské literatury. Karolinská minuskula se stala základem našeho písma. Univerzity, které vznikly ve 12. století, stavěly na základech karolinského vzdělávacího systému.
Karlův měnový systém ovlivnil evropskou ekonomiku na celé milénium. Jeho denáry byly jedním z prvních široce akceptovaných měnových standardů středověku. Pro numismatiky představují jeho mince fascinující svědectví o zrodu moderní Evropy - jsou to nejen platidla, ale i politické manifesty, umělecká díla a historické dokumenty zároveň.
Samozřejmě, Karel nebyl bez chyb. Násilné křesty Sasů, masakr ve Verdenu, potlačování pohanských tradic - to vše patří k temným stránkám jeho vlády. Byl produktem své doby, kdy byla náboženská tolerance neznámým pojmem a právo silnějšího běžnou praxí.
Přesto jeho pozitivní odkaz převažuje. Karel vytvořil ideu sjednocené křesťanské Evropy, která přes všechny konflikty a rozdělení zůstala živá. Jeho vize vzdělané společnosti, právního státu a kulturní obnovy inspirovala generace panovníků a myslitelů.
Dnes, kdy Evropa znovu hledá svou identitu a jednotu, je Karel Veliký stále aktuální. Jeho mince, které můžeme držet v ruce, jsou živým svědectvím o době, kdy se Evropa formovala. Každý karolinský denár je malým kouskem historie, svědectvím o císaři, který změnil běh dějin.
Miroslav Uďan