Bankovky první republiky: krása v detailech a hodnotě

Od 3. do 9. března 1919 přinášeli lidé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku do sběren bankovky Rakousko-uherské banky a odnášeli si zpátky bankovky s nalepeným kolkem – ovšem jen za polovinu částky. Druhou polovinu stát zadržel jako nucenou půjčku; celkem se okolkovaly bankovky za více než sedm miliard korun. Tak se zrodila československá měna – ne novou bankovkou, ale kolkem na staré. Teprve potom přišly státovky Alfonse Muchy, tisk v New Yorku, vlastní tiskárna a bankovky první republiky od Maxe Švabinského. Jejich příběh je zároveň příběhem toho, jak se mladý stát učil vyrábět vlastní peníze.

Měnová odluka 1919: kolek místo nové bankovky

V den vzniku republiky, 28. října 1918, obíhaly na jejím území rakousko-uherské mince a bankovky. Papírové peníze vydávala Rakousko-uherská banka v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 korun, za války doplněných o jednokoruny a dvoukoruny místo chybějících mincí. Právě 28. října banka vydala ještě nouzové hodnoty 25 a 200 korun potištěné jen z jedné strany, o jejichž platnosti v Československu se vedl spor, a bankovku po 10 000 korunách z listopadu 1918 nový stát do oběhu vůbec nepřipustil. Měna, jejíž zásobování dál řídila ústředí ve Vídni a Budapešti, se mezitím propadala válečnou inflací. Ministerstvo financí vedené Aloisem Rašínem proto mířilo k jednostrannému oddělení od rakousko-uherského oběživa, k takzvané měnové odluce.

Příprava probíhala v utajení. Pozdější první guvernér Národní banky Vilém Pospíšil si 29. prosince 1918 po rozhovoru s Rašínem zapsal do deníku: „probíráme plán okolkování, o majetkové dávce, – napadly mi nalepované kolky.“ Rašín jednal o tisku kolků s pražskými tiskárnami osobně a zpočátku o tom nevěděli ani jeho nejbližší lidé na ministerstvu. Kolky po 1 koruně a 10 haléřích tiskla Česká grafická společnost Unie, po 20 a 50 haléřích tiskárna A. Haase. O autorech utajeně připravovaných kolků se mnoho neví; u dvacetihaléřového jmenuje svědectví, zaznamenané ovšem až po sedmi letech, litografa Haasovy tiskárny jménem Schlesinger. Revoluční národní shromáždění schválilo 25. února 1919 zmocňovací zákon č. 84/1919 Sb. z. a n., který ministru financí dovolil nařídit okolkování bankovek a soupis jmění pro budoucí majetkovou dávku. Spolu s ním prošel zákon o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách, který měl nové měně opatřit krytí.

Akce sama byla organizačně náročná: stát uzavřel hranice, zastavil přeshraniční pohyb osob i mezinárodní poštovní styk. Na odluce se podílelo kolem 15 000 pracovníků převážně státní správy a přes 400 komisariátů. Ve dnech 3.–9. března 1919 přijímalo hotovost asi patnáct set sběren, které bankovky buď kolkovaly na místě, nebo vyměňovaly za už okolkované. Na Slovensku se kolkovalo do 12. března, na Podkarpatské Rusi až roku 1920. Celkem se okolkovaly bankovky za 7 157 721 000 korun a polovina soukromé hotovosti zůstala zadržena jako nucená státní půjčka.

Kolkovaly se jen bankovky po 10, 20, 50, 100 a 1000 korunách. Kolek měl hodnotu jednoho procenta nominálu, takže desetikoruna dostala kolek za 10 haléřů a tisícikoruna za 10 korun. U tisícikorun se kolek nelepil, ale natiskl přímo v pražském Kolkovním úřadu na zásoby nových bankovek. Vzhledem měly kolky schválně působit nenápadně, jako obyčejné poplatkové známky, aby neprozradily skutečný účel. Například dvacetihaléřový kolek tištěný hlubotiskem v červené barvě nese na ploše 26 × 26 mm korunovaného českého lva a název státu mezi lipovými ratolestmi. Lepit se měl na uherskou stranu bankovky přes uherský státní znak, ale protože se kolkovalo ve spěchu, ve sběrnách i doma, setkáme se s ním i jinde. Jednokoruny, dvoukoruny a mince platily dál bez označení, bankovky po 25 a 200 korunách se stáhly a jejich držitelé dostali náhradou okolkované bankovky jiné hodnoty.

Drobné kolky se však z ohmataných bankovek odlupovaly a především se padělaly, v tuzemsku i v Rakousku, Maďarsku a Německu. Spekulanti dováželi pravé neokolkované bankovky z ostatních nástupnických států a opatřovali je padělanými kolky, které se nabízely dokonce na nádražích cestujícím do Československa. Odluka se přesto zdařila: včas odstřihla československé oběživo od měny, jejíž nejhorší propad v ostatních nástupnických státech teprve přišel. Okolkováním se z rakousko-uherských bankovek staly prozatímní československé státovky, které bylo potřeba co nejdřív vyměnit za vlastní platidla. De iure pak vznikla koruna československá 10. dubna 1919 účinností zákona o úpravě oběhu a správy platidel. Pevná však ještě nebyla: v březnu 1919 se platilo za 100 Kč 28,63 švýcarského franku, v prosinci 1919 v průměru už jen 9,65 a koncem roku 1921 pouhých 6,46 franku.

Státovky první emise: Mucha, šest tiskáren a jeden spor o jazyk

Republika ještě neměla cedulovou banku, a tak peníze vydával stát. Agendu převzal Bankovní úřad ministerstva financí, zřízený v březnu a fakticky činný od května 1919. Jeho platidla se proto jmenují státovky a podepisoval je ministr financí; bankovku vydává emisní banka a podepisují ji její představitelé. První emise měla devět hodnot – 1, 5, 10, 20, 50, 100, 500, 1000 a 5000 Kč. Nejnižší státovky nahrazovaly i mince, protože kremnická mincovna, jediná v republice, od konce roku 1918 stála; první československé mince se tam razily až roku 1921. Státovky nesou datum 15. dubna 1919, do oběhu ale přicházely postupně od července 1919 do února 1920. Jako první vyšla 7. července 1919 stokoruna podle návrhu Alfonse Muchy.

S Alfonsem Muchou se spojují čtyři hodnoty – desetikoruna, dvacetikoruna, stokoruna a pětisetkoruna –, u dvacetikoruny však navrhl jen jednu stranu; ostatní hodnoty připravily přímo tiskárny. Pro nový stát kreslil už na podzim 1918 poukázky Zemské banky království Českého, které měly dočasně nahradit chybějící hotovost. Jeho dvacetikorunovou poukázku graficky zpracoval Grafický závod Jana Štence a tiskla Knihtiskárna Politiky; místo líce a rubu měla podle vzoru rakousko-uherských bankovek českou a slovenskou stranu se zemskými znaky, jejichž lev a orlice záměrně neměli koruny. K vydání poukázek však nikdy nedošlo, protože potřeba nouzových platidel na začátku roku 1919 opadla a Rašín už mířil k odluce. Muchovy portréty z té doby se ale znovu objevily na státovkách. Jak se v rychlosti pracovalo, ukazuje dvacetikoruna vzoru 1919. Na líci jsou dva zrcadlově převrácené ženské portréty, vytvořené pravděpodobně podle Muchových častých modelů – starší žena v šátku podle manželky Marie, rozené Chytilové, a mladší dívka s lipovou ratolestí podle dcery Jaroslavy. Na rubu je legionář ve francouzském baretu s praporem, k němuž stál modelem Václav Vokáč ze Zbirohu, kde Mucha na zámku pracoval. Mucha však vytvořil jen rub; grafická koncepce líce je pravděpodobně dílem rakouského výtvarníka Rudolfa Junka z vídeňské tiskárny Rakousko-uherské banky. Státovku podepsal Alois Rašín, ačkoli do oběhu přišla až po pádu Kramářovy vlády, kdy byl ministrem financí Kuneš Sonntag.

Oblíbeným Muchovým motivem bylo srdce. Na rubu desetikoruny vzoru 1919 je mezi dvěma dívčími hlavami a na líci stokoruny mezi dvěma ženskými hlavami, vždy s vepsanou hodnotou propletenou rostlinným ornamentem. Srdce tu bývá vykládáno jako slovanský symbol a odkaz na lidové umění – výšivek, krajek a výzdoby interiérů a fasád.

Na výrobu nižších hodnot do 500 Kč se dělilo šest tuzemských tiskáren: A. Haase, Politika a Unie v Praze, Ed. Strache ve Varnsdorfu, Gebrüder Stiepel v Liberci a J. Otto & Růžička v Pardubicích. Desetikorunu tiskly tři z nich. Tiskové formy přitom z velké části dodávala Tiskárna cenných papírů Rakousko-uherské banky ve Vídni, tedy ústav, s nímž byl nový stát kvůli odluce ve sporu. Dvě nejvyšší hodnoty vznikly v zahraničí: pětitisícikorunu vytiskla vídeňská tiskárna a tisícikorunu American Bank Note Company v New Yorku, jediná státovka první emise tištěná hlubotiskem. Tisícikoruna nese i rytinu „The Reapers“ (Žnečky), kterou George F. C. Smillie vytvořil roku 1883 a která se objevila na platidlech a cenných papírech řady zemí od Argentiny po Španělsko.

Desetikoruna se stala předmětem sporu o jazyk. Ministerská rada se v říjnu 1919 usnesla, že celý její náklad ponese na přední straně slovenský text. Čeští zástupci v bankovním výboru v čele s Rašínem proti tomu 25. října 1919 ostře vystoupili; Rašín namítal, že „bude-li jeden celý náklad státovek v řeči slovenské, bude to příliš upomínati dualismus“. Ministerská rada protest 29. října 1919 zamítla.

Padělatelé a druhá emise z New Yorku

Většina státovek první emise byla tištěna jednoduchým knihtiskem, tedy z vyvýšených tiskových prvků podobně jako razítko. Taková ochrana nestačila a brzy se objevily padělky vyšších hodnot, hlavně stokorun, pětisetkorun a pětitisícikorun. Pětisetkoruna podle Muchova návrhu je dnes velmi vzácná. Proslulou aférou bylo padělání právě pětisetkoruny v dílně maďarského profesora Gyuly Mészárose, kde vzniklo přes 60 000 velmi kvalitních padělků. Ani dvacetikoruna nezůstala stranou: v letech 1922–1941 se zadrželo 8 747 jejích padělků v osmnácti skupinách se shodnými znaky; tři z těch skupin tvořily padělky kreslené ručně.

Pětitisícikoruna první emise se kvůli padělkům rychle stahovala z oběhu, a proto patří k nejvzácnějším a nejdražším československým papírovým platidlům.

Kvůli padělkům se Bankovní úřad rozhodl tisknout všechny hodnoty od stokoruny v USA. V letech 1920–1923 vyšla druhá emise se stokorunou, pětisetkorunou a pětitisícikorunou z dílny American Bank Note Company. Technicky byly na výši, výtvarně však šlo o rutinní práce amerického ateliéru, oživené jen několika vloženými českými motivy. Jedním z takových prvků je Muchova Slavia: na líc stokoruny se dostal jeho dřívější plakát pro pojišťovnu Slavia, ženská postava jako zosobnění Slovanů.

Nejvyšší hodnotou druhé emise byla pětitisícikoruna s datem 6. července 1920. Na líci nese nápis REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ, uprostřed kruhovou krajinu s řekou a nákladními čluny, zřejmě Labe pod Řípem, a vpravo v oválu portrét dívky v kroji s bílým čepcem. Za portrétem je příběh: na kolážovaném návrhu dvacetikoruny ze srpna 1919 je vlepená fotografie Ludmily Rašínové, dcery Aloise Rašína, v táborském kroji, kterou do New Yorku dodal Bankovní úřad. Dvacetikoruna v této podobě nevyšla, ale rytec Edwin Gunn podle fotografie vytvořil rytinu, kterou tiskárna použila právě na pětitisícikorunu. Na spodním okraji stojí varování PADĚLÁNÍ STÁTOVEK TRESTÁ SE PODLE ZÁKONA.

Druhá emise přinesla i nové pětikoruny a padesátikoruny. Tiskly se jednodušeji, zato stály na dílech uznávaných výtvarníků – Jaroslav Benda, František Kysela, Alois Mudruňka a Max Švabinský. Od druhé emise platilo pravidlo, že hodnoty do 50 Kč tisknou tuzemské tiskárny a od 100 Kč zahraniční ceninové tiskárny – až do otevření vlastní tiskárny v roce 1928.

Národní banka Československá a dvacetikoruna s Rašínem

Zákon o akciové bance cedulové přijal parlament už 14. dubna 1920, banka však vznikla až po jeho novele z roku 1925. Národní banka Československá zahájila činnost 1. dubna 1926 a provizorní Bankovní úřad zanikl. Obíhající státovky banka převzala jako své bankovky a nová platidla už připravovala jako bankovky. Odkaz na oba zákony – z 14. dubna 1920 a z 23. dubna 1925 – nesou například bankovky vzoru 1931 a 1934 přímo v textu.

První bankovkou nové banky byla dvacetikoruna vzoru 1926 podle návrhu Aloise Mudruňky, profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy. Bankovka nese datum 1. října 1926, do oběhu se zřejmě dostala až v roce 1927. Na líci je portrét Milana Rastislava Štefánika v zimní uniformě generála francouzské armády, na rubu, který je na snímku, portrét Aloise Rašína v rytině Karla Wolfa; obojí podle fotografií. Ani jeden z nich vydání bankovky nezažil: Štefánik zahynul při letecké havárii 4. května 1919, Rašína postřelil 5. ledna 1923 atentátník a 18. února 1923 zemřel. Pod nápisem DVACET KORUN je hodnota uvedena i rusínsky, německy a maďarsky. Bankovku podepsali guvernér Vilém Pospíšil, člen bankovní rady Vladislav Brdlík a vrchní ředitel Augustin Novák. Zprvu ji tiskla pražská tiskárna A. Haase, od 30. května 1928 nově otevřená Tiskárna bankovek Národní banky.

V dalších pěti letech následovaly desetikoruna a pětisetkoruna, nešlo však o nové vzory, jen o přepracované státovky první a druhé emise s upraveným textem a technikou tisku. Desetikoruna vzoru 1927 tak převzala Muchův motiv dvou dívčích hlav s květy ve vlasech a hodnotou uprostřed. Strana na snímku nese slovenský text NÁRODNÁ BANKA ČESKOSLOVENSKÁ – DESAŤ KORÚN a pod ním hodnotu rusínsky, německy a maďarsky; kus je navíc perforován nápisem NEPLATNÉ.

Desetikoruna a dvacetikoruna se ve třicátých letech nového vzoru nedočkaly. Dvacetikoruna s Rašínem a Štefánikem pak přežila i první republiku: v protektorátu platila do konce ledna 1945, protože vedení tiskárny nový vzor záměrně a s výmluvami zdržovalo, a po osvobození se její platnost v českých zemích na dva měsíce obnovila.

Vlastní tiskárna, Muchova padesátikoruna a konec tisku v New Yorku

Že bude mít republika vlastní tiskárnu peněz, rozhodl Bankovní úřad už roku 1919. Tiskárna ale byla svázaná se stavbou nové bankovní budovy, a tak ve Schebkově paláci, kde emisní ústavy sídlily, zatím vznikla jen pracoviště, která připravovala návrhy a tiskové formy pro soukromé tiskárny. Provoz Tiskárny bankovek Národní banky Československé v nové budově v Růžové ulici, kde dnes sídlí Státní tiskárna cenin, začal v roce 1928. Šlo o nevelký podnik, vybavený ale na tehdejší poměry velmi moderně.

Prvním dílem, které tiskárna kompletně připravila a vyrobila, byla padesátikoruna vzoru 1929 podle návrhu Alfonse Muchy – zároveň jeho poslední bankovka. Na rubu drží mladá žena v kroji srdce, z něhož vyrůstá ratolest se čtyřmi lipovými listy, a kolem srdce se táhne kruh z drobných hvězd. Bankovka bývá spojována se zednářskou symbolikou, protože Mucha byl svobodný zednář; Bývá dokonce označována za zřejmě jedinou československou bankovku se záměrně vloženými symboly. Zřetelnější jsou na ní ovšem lidové motivy, především ornamentální srdce na obou stranách.

Americká tiskárna mezitím pro Československo ještě pracovala. Její poslední zakázkou byla tisícikoruna vzoru 1932, která vznikla vlastně náhodou: měla to být jen dotiskem vzoru 1919, ale tiskárna po změně technologií nedokázala dodržet původní parametry, a tak musel vzniknout nový vzor.

Bankovky první republiky od Švabinského a návrhy, které nevyšly

Na začátku třicátých let se hlavním tvůrcem československých bankovek stal Max Švabinský. Podle jeho návrhů vyšly stokoruna vzoru 1931 a tisícikoruna vzoru 1934, které bývají řazeny k vrcholům meziválečné bankovkové tvorby. Na obou je u spodního okraje drobně uvedeno, kdo co udělal: vlevo M. ŠVABINSKÝ DEL. (z latinského delineavit, nakreslil), vpravo jméno rytce s SC. (sculpsit, vyryl). Autor návrhu a rytec jsou tu tedy dvě různé osoby.

Stokoruna vzoru 1931 nese datum V Praze dne 10. ledna 1931. Vlevo na líci klečí nahý chlapec s otevřenou knihou, nad ním sedí sokol, vedle roste ratolest; vpravo v oválném rámu je ženská hlava. Uprostřed stojí STO KORUN ČESKOSLOVENSKÝCH, podpisy představitelů banky a varování PADĚLÁNÍ BANKOVEK SE TRESTÁ. Rytcem byl Ferdinand Schirnböck. Na rubu se objevují dvě holubice, symbol lásky. Ne každý byl ale nadšený: části veřejnosti na této stokoruně vadila nahota postav.

Tisícikoruna vzoru 1934 s datem 25. května 1934 má na líci sedící ženu s otevřenou knihou, k níž se tisknou dvě děti, a pod nimi pás ovoce a zeleniny. Vpravo zůstává světlé pole bez tisku. Rytinu podepsal K. WOLF SC. – Karel Wolf, který vyryl i Rašínův portrét na dvacetikoruně. Na rubu je portrét historika Františka Palackého. Uvádí se, že tisícikoruna byla roku 1937 vyznamenána na mezinárodní výstavě v Paříži.

Národní banka zároveň zadávala studijní návrhy a rytiny vlastním lidem i stipendistům; tak zřejmě vznikla skica dvacetikoruny s portrétem Jana Amose Komenského od Bohumila Heinze s datem 30. června 1934. Souběžně banka chystala záložní platidla pro případ krize, běžnou výbavu centrálních bank. O této přípravě se ale skoro nic neví, protože písemné záznamy chybějí a zúčastnění mlčeli. Dochovalo se jen několik skic, které je těžké odlišit od studijních prací – například dvacetikoruna se Štefánikem a malým státním znakem, připisovaná nejspíše litografovi Tiskárny bankovek Bedřichu Fojtáškovi; ve druhé polovině desetiletí se na návrzích objevují i vojevůdci Jan Žižka a Josef Jiří Švec nebo výjev z bitvy legií. Jediným hmatatelným výsledkem byly mobilizační státovky po 1 a 5 Kč – drobné, levněji tištěné papírky, které měly zastoupit mince, kdyby je lidé za války začali schovávat. Vytištěny byly roku 1938, do oběhu se v Československu nedostaly.

Třetí Švabinského bankovkou měla být pětitisícikoruna s portrétem Antonína Švehly. Práce na ní se vlekly především kvůli přípravám na možnou mobilizaci a vhodná chvíle pro vydání už nepřišla. Z návrhu se nakonec uplatnil jen malý státní znak, a to až na pětitisícikoruně vzoru 1945, vydané na jaře 1946.

Ochranné prvky: od knihtisku k hlubotisku

Dějiny prvorepublikových platidel jsou také závodem s padělateli. Knihtisk, kterým se tiskla většina státovek první emise, je poměrně jednoduchá technika, a právě tyto hodnoty se padělaly nejvíc. Ochranu proto nesly hlavně papír a barva. Dvacetikoruna vzoru 1919 měla průběžný negativní vodoznak taškového vzoru a líc tištěný v duhovém přechodu barev, takzvaném irisu, překrytém jemným vlnovkovým rastrem.

O sedm let později šla Národní banka dál. Papír dvacetikoruny vzoru 1926 měl vodoznak s opakujícími se čísly 20 a byl ke zvýšení ochrany probarven do růžova; odstín i umístění růžové barvy ale během výroby kolísaly. Líc se tiskl knihtiskem v irisu, rub hlubotiskem, a podtisk obou stran tvoří giloše – jemné linkové obrazce, které se ručně napodobují jen velmi obtížně. Hlubotisk, při němž barva leží v rytých drážkách tiskové desky a na papíře vytváří hmatatelný reliéf, používala American Bank Note Company už u tisícikoruny první emise; u dvacetikoruny vzoru 1926 jím rub tiskla pražská tiskárna A. Haase a od roku 1928 vlastní tiskárna Národní banky. Rytý portrét, jakým je Wolfův Rašín, je tak sám o sobě ochranným prvkem.

K ochraně patřily i texty: varování před trestem za padělání, podpisy odpovědných osob, série a pořadové číslo, na všech zde ukázaných kusech červené. Hodnota uvedená vedle státního jazyka také rusínsky, německy a maďarsky navazovala na zvyk rakousko-uherských bankovek a ohlížela se na národnostní menšiny.

Jak číst prvorepublikovou bankovku ve sbírce

Nejdřív je dobré určit emitenta. Státovka nese název REPUBLIKA ČESKOSLOVENSKÁ a podpis ministra financí, bankovka název Národní banka Československá a podpisy guvernéra, člena bankovní rady a vrchního ředitele. Podle textu na platidle se emitent určí vždy, právní povaha se ale mohla později změnit: dvacetikorunu vzoru 1926 prohlásil stát v roce 1932 za státovku. Okolkovaná bankovka z roku 1919 je bankovka Rakousko-uherské banky, z níž kolek udělal prozatímní československou státovku. Kolky se padělaly už v roce 1919 a ve sbírkách se objevují i kusy s kolkem nalepeným dodatečně, proto se u nich vyplatí zkoumat pravost kolku i jeho spoje s papírem.

Letopočet na bankovce je datum vzoru, ne rok vydání, a podle téhož vzoru se mohlo tisknout ještě řadu let. Pětitisícikoruna vzoru 1945 například vyšla až na jaře 1946.

Zachovalost bankovek se popisuje stupnicí UNC – AU – XF – VF – F – VG – G. Rozhodují přehyby, stav rohů, nečistota a pevnost papíru, ne opotřebení reliéfu jako u mincí, a hranice mezi stupni (například kolik lehkých přehybů ještě snese XF) se mezi aukčními síněmi liší, takže je třeba číst definice konkrétní síně. Certifikační firma PMG hodnotí bankovky stupnicí 1–70 a označením EPQ potvrzuje, že papír nebyl fyzicky ani chemicky upraven; PCGS Banknote používá obdobné PPQ. Právě úpravy – praní, žehlení, které vyhladí přehyby, lepení trhlin nebo doplňování rohů – patří k zásahům, které laik snadno přehlédne.

Zvláštní skupinou jsou vzorky s perforací SPECIMEN nebo NEPLATNÉ, případně s oběma nápisy a otvory; u československých emisí 1919–1945 je kombinací mnoho a vyšla o nich samostatná monografie Václava Karasiewicze (2010). V Pickově katalogu se vzorek značí příponou „s“. A ještě jedno rozlišení: neplatná bankovka není totéž co nevydaná. Nevydané jsou například poukázky Zemské banky připravené koncem roku 1918, Švabinského pětitisícikoruna se Švehlou nebo mobilizační státovky, a do nákladu oběhových emisí se nepočítají.

Jak vysoko může sběratelská hodnota vystoupat, ukazuje zmíněná pětitisícikoruna první emise. Z této státovky se zřejmě dochovalo jen kolem 36 kusů a známé jsou pouze dva neperforované. Jeden z těch dvou, hodnocený certifikační firmou PMG stupněm 30 Very Fine, se vydražil 15. listopadu 2024 v pražské síni Bankovky.com: příklep činil 21,4 milionu Kč, s aukční přirážkou 25,68 milionu Kč. Šlo o rekord domácích aukcí papírových peněz.

Konec emisí: přetisky a dobíhající platidla 1939–1945

Rozpad Česko-Slovenska v březnu 1939 ukončil i emisní činnost Národní banky Československé; v jejích posledních měsících už žádná nová platidla nevyšla. Slovenský stát převzal dosavadní oběživo a nechal ho přetisknout nápisem SLOVENSKÝ ŠTÁT. Přetisk provedla Tiskárna bankovek v Praze. Ve dnech 26. a 27. dubna 1939 se na Slovensku stahovaly československé bankovky po 500, 1000 a 5000 korunách a do oběhu šly pětisetkoruny a tisícikoruny s přetiskem; pětitisícikoruna s přetiskem vydána nebyla. Stokoruny s přetiskem následovaly 6. a 7. června 1939. Brzy je nahradila vlastní slovenská platidla.

V protektorátu Čechy a Morava byla obměna mnohem pomalejší. Zdržení se okupační správě zdůvodňovalo tím, že chybějí odborníci, papír a barvy, a tak lidé ještě několik let platili předválečnými československými platidly, z nichž poslední dobíhala až na přelomu let 1944 a 1945. Nevydané mobilizační státovky se roku 1940 dočkaly oběhu v nečekané podobě: přetištěny názvem protektorátu, zčásti ručně a zčásti strojově, posloužily jako provizorní platidla. Protektorátní státovky a bankovky Národní banky pro Čechy a Moravu se navrhovaly v tiskárně bez účasti tehdy činných umělců a čerpaly převážně ze starších maleb a soch. Výtvarně jsou střídmé, řemeslnou kvalitou rytin ale patří k tomu nejlepšímu, co česká rytecká škola vytvořila. Ředitel Tiskárny bankovek Mirko Valina a jeho lidé navíc dokázali uchránit velké tiskové stroje před odvozem do Berlína a stranou od evidence okupantů rozmístit po protektorátu zásoby bankovkového papíru pro dobu po válce. Definitivní tečku za platidly první republiky udělala až peněžní reforma k 1. listopadu 1945.

Československé bankovky z našeho e-shopu

Bankovky jako vizitka mladého státu

Za necelých dvacet let urazila československá platidla cestu od kolku na cizí bankovce k vlastní tiskárně, vlastním rytcům a návrhům předních výtvarníků své doby. Po cestě zůstaly stopy improvizace – Muchovy portréty vytažené z nevydaných poukázek, americké rytiny s vloženými českými prvky, spor o jazyk desetikoruny – a právě ty dávají jednotlivým kusům příběh. Ve třicátých letech už měl mladý stát vlastní emisní banku, vlastní tiskárnu a umělce, jejichž jména stojí přímo na bankovkách vedle jmen rytců. To, že Švabinského poslední velký návrh nikdy nevyšel, už nebylo otázkou řemesla, ale doby.

Pro sběratele z toho plyne praktická rada: u bankovky první republiky se vyplatí dívat nejen na hodnotu a rok, ale i na to, kdo ji vydal, kdo ji navrhl a kdo vyryl, jak je zachovalý papír a zda nejde o vzorek s perforací. Muchova srdce, Wolfova rytina Rašína i Švabinského alegorie stojí na začátku příběhu koruny, která se pod tímto jménem drží dodnes.

Miroslav Uďan