Denár, groš, tolar a dukát: okno do naší historie

Kolik stála slepice? Když v 60. letech 10. století navštívil Prahu židovský kupec Ibráhím ibn Jákúb, zaznamenal, že se tu za jeden stříbrný peníz dá koupit deset slepic. Kolem roku 1430 stála slepice jeden pražský groš, roku 1594 stála slepice mimo Prahu dva a čtvrt groše a v roce 1667 pět krejcarů. Ta čísla zachycují proměnu české měny, kterou lze vyložit na čtyřech mincích – denáru, groši, tolaru a dukátu. Každá vznikla z jiného důvodu, jinak vypadala a jinak ztrácela hodnotu, a přesto na sebe navazují: denár ustoupil groši, groš tolaru a zlatý dukát vedle nich sloužil k velkým platbám.

Denár – mince, se kterou se rodil český stát

Slovo denár pochází z latinského denarius, jména římské stříbrné mince. Středověká Evropa ho převzala z říše Karla Velikého, kde se z libry stříbra razilo 240 denárů. První české denáry vznikly za Boleslava I., podle převládajícího názoru ke konci jeho vlády, krátce po roce 960. O přesné datum se badatelé přou přes sto let: starší bádání spojovalo počátek ražby s rokem 955, novější hypotézy jej posouvají do let kolem 970, a jedna dokonce až na počátek vlády Boleslava II.

Vzorem byly denáry z jižního Německa, hlavně z Řezna a Augsburgu, a české mince od nich převzaly i obraz: kříž na jedné straně a stylizovanou kaplici na druhé. Nejstarší denáry, označované jako denáry velkého střížku, měřily kolem 18–20 mm, vážily přes gram, nejtěžší kusy kolem 1,5 g, a obsahovaly 800 až 950 tisícin stříbra. Za Boleslava II. přibyl takzvaný ethelredský typ s rukou Boží a poprsím, napodobující anglosaské mince, který sloužil hlavně obchodu s Pobaltím. Z téže doby pocházejí i vzácné denáry kněžny Emmy, manželky Boleslava II., s opisem ENMA REGINA a jménem Mělníka (MELNIC CIVITAS), kde se razily.

Co znamenal jeden denár pro tehdejší kupující, ukazuje zpráva Ibráhíma ibn Jákúba. Vedle slepic se za něj v Praze dalo koupit tolik pšenice, že to stačilo člověku na měsíc, nebo ječmen pro jízdního koně na čtyřicet dní. Jako platidlo prý sloužily i tenké, řídce tkané šátečky, deset za jeden denár. Jednu výhradu je ale třeba dodat: část badatelů čte arabský výraz ve zprávě nikoli jako „peníz“, ale jako drobnou arabskou minci kírát, takže přepočet na český denár není úplně jistý.

Kolem roku 1050 provedl Břetislav I. reformu a denáry se zmenšily – takzvaný malý střížek měřil kolem 16 mm a vážil necelý gram. V dalším století pak obsah stříbra prudce klesal. Starší rozbory dochovaných kusů ukazují u denárů Vratislava II. zhruba polovinu stříbra a u některých ražeb konce 12. století jen kolem osminy; mincovníci tehdy přidávali na váze místo na stříbře, takže mince vypadala solidně, ale drahého kovu v ní ubývalo.

Ještě citelnější bylo obnovování mince (renovatio monetae). Panovník vydal nový typ denáru, zpravidla horší, a staré mince po určité lhůtě přestaly platit – kdo s nimi chtěl dál platit, musel je vyměnit, a to se ztrátou. Šlo tedy o skrytou daň. Kronikář Kosmas vložil umírajícímu Boleslavu II. do úst varování, že ani mor či nepřátelské plenění neuškodí lidu tolik jako časté měnění a horšení mince, a odsoudil vládce, kteří minci mění „třikrát i čtyřikrát do roka“ – výtka se obvykle čte jako obraz Kosmovy vlastní doby. Nálezy mincí ukazují, jak častá tato praxe byla: za Vladislava I. je známo nejméně dvacet různých typů denárů a olomoucký údělný kníže Svatopluk jich za dvanáct let vydal přes třicet. Ve 13. století pak nájemní smlouvy ukládaly nájemcům mincoven měnit minci nejméně dvakrát do roka.

Ve 13. století nahradily denáry brakteáty – tenké plíšky ražené jen z jedné strany, kterým se tehdy dál říkalo prostě denáry. Největší z nich měřily kolem 40 mm, a přitom vážily necelý gram. I z této doby se dochovaly ceny: ještě před polovinou 13. století se za jeden denár dalo koupit padesát vajec, a když roku 1263 přišla neúroda, vyskočila cena strychu žita z pěti na 122 denárů. Denárovou měnu i pravidelné obnovování mince ukončila až reforma roku 1300.

Denáry z našeho e-shopu

Pražský groš – stříbro z Kutné Hory

Na konci 13. století se v Kutné Hoře otevřela mimořádně bohatá stříbrná ložiska a Václav II. na ně postavil novou měnu. Roku 1300 zavedl těžkou stříbrnou minci – pražský groš. Reforma je spojená s horním zákoníkem Ius regale montanorum, který upravoval těžbu stříbra i královský podíl na ní a na jehož sepsání měl hlavní podíl italský právník Gozzius z Orvieta; na mincovní reformě se podíleli tři italští finanční odborníci Rinieri, Appardo a Cino. Placení neraženým stříbrem skončilo a stříbro se muselo povinně měnit za raženou minci. Zbraslavská kronika k tomu zaznamenala, že v červenci 1300 byla zavedena „mince grošů pražských a malých penízků, jichž jde na groš dvanáct“.

Vzorem byl francouzský tourský groš. Pražský groš měl podle předpisu vážit 3,95 g, tedy 1/64 pražské hřivny o 253 g; první kusy ve skutečnosti vážily 3,5–3,7 g a obsahovaly 932–933 tisícin stříbra. Obraz se po celou dobu ražby skoro neměnil. Na líci je česká koruna, kolem ní ve vnitřním opisu jméno panovníka – u Václava II. WENCEZLAVS SECVNDVS – a ve vnějším DEI GRATIA REX BOEMIE, tedy „z Boží milosti král český“. Na rubu stojí volný, do štítu nevsazený korunovaný dvouocasý lev a opis GROSSI PRAGENSES, „groše pražské“. Ačkoli nesl jméno Prahy, razil se především v Kutné Hoře. Spolu s ním vznikl drobný parvus o váze zhruba půl gramu, dvanáctina groše, a pro větší částky se počítalo v kopách: jedna kopa znamenala šedesát grošů.

Kolik groš znamenal, ukazují ceny ze druhé poloviny 14. století. Tesař si v 70. letech v létě vydělal dvacet grošů týdně, v zimě šestnáct, nádeník čtyři až šest. Kráva stála roku 1393 pětapadesát grošů, vepř dvaadvacet a půl, kuře kolem roku 1400 půl groše a za jeden groš se dala koupit celá kopa vajec. Sekyra přišla roku 1373 na tři groše. Ceny obilí se přitom řídily úrodou: korec žita stál v neúrodném roce 1361 půl kopy grošů, o rok později po dobré žni jediný groš.

Kvalita groše ale vydržela jen krátce. Za Jana Lucemburského klesla ryzost na 883–930 tisícin, groše Karla IV. vážily 2,75–3,4 g při 750–840 tisícinách. Pokus o nápravu, který v listopadu 1378 vydali Karel IV. a Václav IV., zůstal zřejmě jen na papíře – Karel o měsíc později zemřel a groš, který by novému předpisu odpovídal, se dosud nenašel. Václav IV. pak razil groše o váze 2,7–2,9 g a jeho mincovní řád z roku 1407 snížil ryzost na 610 tisícin. Za husitských válek se ražba pražských grošů na půl století zastavila; obíhaly drobné mince a husité v nouzi razili i měděné flútky bez skutečné hodnoty.

Pražský groš přesto zanechal stopu daleko za hranicemi. Podle jeho vzoru vznikl míšeňský groš a polský král Kazimír III. se pokusil zavést vlastní krakovský groš, který se ale neujal. Pražské groše obíhaly po celé střední Evropě a německá města na horší groše z doby Václava IV. vyrážela drobné kontramarky – znamení, že kus prošel zkouškou a lze jej u nich přijímat. Takových městských značek je známo na 240.

Obnovu přinesl až mincovní řád Jiřího z Poděbrad z června 1469. Předepsal pro nové groše váhu 2,70 g a 620 tisícin stříbra, tedy zhruba jakost grošů podle řádu Václava IV., a zároveň stanovil kurzy: groš se dělil na sedm peněz nebo čtrnáct haléřů, uherský dukát měl platit 24 grošů a rýnský zlatý 18. Za Vladislava II. Jagellonského vycházely z Kutné Hory groše v obrovském množství, ale s 562 tisícinami stříbra; obsahovaly tak méně než polovinu stříbra, které měl groš Václava II. Mzdy se počítaly dál v groších: perkmistr v Kutné Hoře dostával na počátku 16. století šestnáct grošů týdně, havíř šest. Ražba pražského groše skončila roku 1547 a jako platidlo ho zrušil až patent Ferdinanda III. z 26. září 1644 – po téměř dvou a půl stoletích ražby a skoro třech a půl stoletích oběhu.

Groše z našeho e-shopu

Tolar – jáchymovská mince, ze které vzešel dolar

V letech 1512–1516 se v Krušných horách, na panství rodu Šliků, našla bohatá stříbrná ložiska a kolem dolů rychle vyrostlo město Jáchymov, německy Joachimsthal – „údolí svatého Jáchyma“. Šlikové zprvu stříbro vyváželi do Norimberka, ale vlastní ražba slibovala větší zisk. Český zemský sněm jim 9. ledna 1520 povolil razit „větší groše“ v hodnotě rýnského zlatého, jejich poloviny a čtvrtiny; král Ludvík Jagellonský toto právo potvrdil roku 1523. Jáchymovský teolog Johannes Mathesius i učenec Georgius Agricola, který v Jáchymově několik let působil jako městský lékař, přitom uvádějí, že se razilo už v roce 1519, ještě před úředním povolením.

Nová mince se nevzala odnikud. V sousedním Sasku se tehdy razily velké stříbrné zlatníkové groše, které měly ve stříbře stejnou hodnotu jako zlatá mince, a Šlikové převzali jejich váhu i ryzost: z erfurtské hřivny se razilo osm kusů o 938 tisícinách, takže jeden tolar vážil 29,23 g a obsahoval 27,41 g čistého stříbra. Na jedné straně nesl postavu svatého Jáchyma se šlikovským erbem a latinský opis jmenující pány Šliky, na druhé českého dvouocasého lva a jméno krále Ludvíka. Podle místa ražby se mincím říkalo tálské groše, německy Joachimsthaler, a z toho slova se brzy stalo krátké thaler, česky tolar. Doma se tyto mince zprvu příliš neuplatnily – hlavní mincí v Čechách byl stále pražský groš – a většina se jich vyvážela do Saska. Roku 1526 měl tolar hodnotu 22–24 pražských grošů.

Po nástupu Habsburků odňal Ferdinand I. roku 1528 Šlikům mincovní právo a od té doby nesly jáchymovské mince portrét panovníka. Tolary začaly razit i další mincovny – Praha po ojedinělých ražbách z let 1535 a 1539 a Kutná Hora od roku 1543; celou jáchymovskou mincovnu převzal stát roku 1545 a Praha razila tolary pravidelně od roku 1557. V roce 1561 zavedl Ferdinand podle říšského mincovního řádu zlatníkovou měnu se zlatníkem o 60 krejcarech, jenže stavy ji nepřijaly a 28. ledna 1573 se za Maxmiliána II. země k tolaru vrátily. Spolu s ním přišel i bílý groš o váze zhruba 2 g, který se dělil na dva malé groše nebo sedm bílých peněz.

Na konci 16. století si tesař vydělal tři groše denně, kopa vajec stála mimo Prahu pět grošů a korec žita kolem 45 grošů. Jak křehká byla i tolarová měna, ukázala doba po bitvě na Bílé hoře. Ferdinand II. v lednu 1622 pronajal ražbu v Čechách, na Moravě a v Dolních Rakousích mincovnímu konsorciu kolem Hanse de Witte. Zatímco roku 1618 se z vídeňské hřivny ryzího stříbra razilo 19 zlatých, nová smlouva počítala se 79 zlatými z hřivny a ryzost hrubších mincí klesla asi na 125 tisícin. Takzvanou dlouhou minci, která začala už roku 1621 a smlouvou s konsorciem vyvrcholila, ukončil roku 1623 státní bankrot, kaláda – mince se přepočítaly na zlomek své jmenovité hodnoty, například 150 krejcarů na 20. Ceny se vracely jen pomalu: korec žita, který roku 1600 stál 60 grošů, se ještě roku 1624 prodával za 90 až 300 grošů. Potom se v českých mincovnách opět razily plnohodnotné tolary, a to téměř bez přerušení až do 19. století; poslední pražský tolar nese letopočet 1836.

Mezitím se jméno tolaru rozšířilo po celé Evropě. V německých zemích se razily thalery, v Nizozemí daaldery, ve Švédsku dalery, a nizozemský lví tolar (leeuwendaalder) obíhal i v anglických koloniích Severní Ameriky. Angličané ale slovem dollar označovali především španělský osmireal – tak mu říkali už koncem 16. století – a v anglických koloniích to byla nejběžnější stříbrná mince. Když Spojené státy v roce 1792 zaváděly vlastní měnu, odvodily nový dolar právě od španělského dolaru. Slovo dolar tedy vede k jáchymovskému tolaru, i když cesta vedla přes další jazyky a cizí mince, ne přímo z Jáchymova do Ameriky. K tolaru se jménem hlásila i slovinská měna, která platila od října 1991 do konce roku 2006.

Tolary z našeho e-shopu

Dukát – zlato pro velké platby

Ve 13. století se do západní Evropy vrátila zlatá mince. Roku 1252 začala Florencie razit florén (fiorino d'oro) o váze kolem 3,5 g s heraldickou lilií a postavou svatého Jana Křtitele a roku 1284 přidaly Benátky vlastní zlatou minci přibližně téže váhy. Benátské zlaté minci se začalo říkat dukát a pod tímto jménem se rozšířila po celé Evropě. Zlatá mince sloužila hlavně k velkým platbám a k obchodu se zahraničím; na běžný nákup na trhu stačilo stříbro.

Ražbu zlaté mince zavedl v Čechách Jan Lucemburský. Roku 1325 dal v Praze pod dohledem Lombardů zahájit ražbu florénů – nejstarších českých zlatých mincí. Napodobovaly florentskou předlohu tak věrně, že je od ní odliší jen opis JOHANNES REX BOEMIE; vážily kolem 3,5 g. Zbraslavská kronika zaznamenala, že čtyři takové mince měly platit víc než hřivnu stříbra, a florén se počítal za šestnáct pražských grošů. Domácího zlata bylo ale málo a ke konci Janovy vlády kvalitní florény z oběhu mizely – byly taveny, vyváženy nebo ukrývány. Většinu zlatého oběživa v Čechách tvořily uherské dukáty, jejichž ražbu zahájil kolem roku 1325 uherský král Karel Robert z Anjou a které se později razily hlavně v Kremnici.

Karel IV. razil zpočátku ještě florény florentského vzoru, potom dal zlaté minci vlastní tvář: místo lilie a světce nesly jeho mladší zlaté ražby portrét krále a na druhé straně českého lva. Do císařské korunovace v Římě roku 1355 je panovník zobrazen s královskou korunou, potom s císařskou, a podle toho lze tyto mince bez letopočtu aspoň přibližně datovat. Dobové prameny jim ještě říkaly florény, název dukát se pro ně vžil až později. Za Karla IV. měla zlatá mince hodnotu 13 až 17 grošů podle ceny zlata. Zlato razil i Václav IV., nejprve s portrétem, později s iniciálou W. Za husitských válek a za Jiřího z Poděbrad se zlato v Čechách nerazilo; ražbu obnovil Vladislav II. Jagellonský, na jehož dukátech se objevil svatý Václav, a jeho dukát z roku 1511 je první českou mincí s letopočtem. Protože domácí doly v Jílovém a Kašperských Horách dávaly málo zlata, patří dukáty Václava IV. a Jagellonců k nejvzácnějším českým zlatým mincím. Uherský dukát se roku 1327 počítal za 16 pražských grošů, roku 1386 za dvacet a roku 1492 už za pětačtyřicet – zlato drželo hodnotu, zatímco groše stříbra ztrácely.

Habsburkové razili zlato hlavně v Praze. Za Rudolfa II. se staly pravidlem násobky dukátů – dvou-, pěti- i desetidukáty, které sloužily spíš k reprezentaci a jako dary než k placení. Poměr dukátu ke stříbru se mezitím volně měnil podle ceny zlata: za Ferdinanda I. dukát platil 82–90 krejcarů a za Matyáše 144 krejcarů. Vrcholem zlatých ražeb je stodukát Ferdinanda III. z roku 1629 o váze 349 g a průměru kolem 75 mm, nejmasivnější zlatá ražba na území Koruny české, spíše medailového charakteru. Za Leopolda I. platil dukát dva říšské tolary, tedy 240 krejcarů – stal se obchodní mincí, jejíž cenu neurčoval nominál, ale obsah zlata. Poslední pražské dukáty se razily na počátku 19. století; v Rakousku vznikaly dukáty do roku 1915 a ročník 1915 se jako investiční mince razí dodnes.

Na tradici navázalo Československo. Ministr financí Alois Rašín prosadil ražbu obchodních dukátů s odůvodněním, že zlato je hlavní zárukou stability měny, a zákon o nich byl přijat v březnu 1923, už po jeho smrti. Svatováclavské dukáty navrhli Jaroslav Benda a Otakar Španiel, razily se v Kremnici a jejich váha 3,49 g a ryzost 986 tisícin vycházely ze starého habsburského dukátu. Vedle dukátu vznikaly dvou-, pěti- a desetidukáty. Pravidelná ražba trvala do roku 1938, přidala se k ní menší ražba s letopočtem 1939 a ročník 1951, prodávaný jen cizincům za valuty. Zákonným platidlem nebyly – jejich cena se odvíjela od ceny zlata, stejně jako u dukátů o staletí starších. Dnes jsou vyhledávané z obou důvodů: kvůli obsahu zlata i kvůli sběratelské hodnotě.

Dukáty z našeho e-shopu

Jak se denár, groš, tolar a dukát přepočítávaly

Ve středověku i v raném novověku se ceny často vyjadřovaly jednotkami, které nikdo nedržel v ruce jako minci. Hřivna byla váhou stříbra, kopa počtem šedesáti grošů a zlatý se z původní zlaté mince postupně proměnil v početní jednotku o šedesáti krejcarech. Skutečně ražené mince se k těmto jednotkám přepočítávaly a kurz se v čase měnil – nejvíc u zlata, jehož hodnota vůči slábnoucím stříbrným mincím rostla. Přehled ukazuje, jak spolu jednotlivé mince souvisely.

Z tabulky je vidět hlavní rys celého období: stříbrné mince se zmenšovaly a horšily, zatímco zlatý dukát si držel váhu kolem 3,5 g. Uherský dukát, který roku 1327 platil 16 grošů, stál koncem 15. století téměř trojnásobek a od poloviny 16. století se jeho cena počítala v krejcarech a tolarech. Kdo přemýšlí o hodnotě staré mince, musí proto vždy vědět, o kterou dobu jde – „groš“ za Václava II. a „groš“ za Vladislava Jagellonského je stejné slovo pro velmi rozdílné množství stříbra.

Haléř, krejcar, zlatý a koruna – drobné jednotky a nové měny

Vedle čtyř hlavních mincí obíhaly i menší jednotky a přišly pozdější měny, z nichž některé přežily dodnes. Haléř dostal jméno podle švábského města Hall, odkud od počátku 13. století vycházely drobné stříbrné mince zvané latinsky hallenses. V Čechách se tak od roku 1384 označovala nejmenší stříbrná mince, polovina peníze a čtrnáctina pražského groše. Jméno vydrželo všechny měnové reformy: od roku 1892 byl haléř setinou koruny a v České republice skončila platnost posledních haléřových mincí, padesátníků, 31. srpna 2008 – po více než šesti stoletích. Dnes zůstává haléř jen početní jednotkou; při placení v hotovosti se ceny zaokrouhlují.

Krejcar pochází z Tyrolska. Od roku 1271 ho v Meranu razil hrabě Menhard II. a jméno dostal podle dvojitého kříže na minci, německy Kreuz. V Čechách se poprvé razil roku 1561 spolu se zlatníkovou měnou Ferdinanda I. a po roce 1619 se natrvalo stal běžnou drobnou mincí; od roku 1760 se razil z mědi. Šedesát krejcarů tvořilo jeden zlatý. Ten byl původně skutečnou zlatou mincí, pak stříbrným zlatníkem, po roce 1573 na čas jen početní jednotkou a v rakouské měně v letech 1857–1892 opět raženou stříbrnou mincí; v konvenční měně se dělil na 60 krejcarů a v rakouské měně od roku 1857 na sto. Lidové slovo zlatka se v letech 1866–1892 používalo pro papírové platidlo na jeden zlatý a později přešlo na stříbrnou dvoukorunu, raženou od roku 1912, která zlatému hodnotou i přibližně velikostí odpovídala.

Korunová měna přišla roku 1892, kdy Rakousko-Uhersko přešlo na zlatý standard. Jeden zlatý rakouské měny se měnil za dvě koruny a koruna se dělila na sto haléřů; stříbrná koruna vážila 5 g. Za vlády Františka Josefa I. (1848–1916) se tak měna změnila dvakrát – z konvenční na rakouskou se zlatým o sto krejcarech a z rakouské na korunovou. Po vzniku Československa si nový stát korunu ponechal jako vlastní měnu a v podobě české koruny platí v České republice dodnes.

Od deseti slepic za denár ke koruně

Denár, groš, tolar a dukát nejsou jen čtyři jména z katalogu. Každý odpovídal na jinou potřebu své doby: denár dal přemyslovskému knížectví vlastní peníze, pražský groš proměnil kutnohorské stříbro v minci, kterou přijímala celá střední Evropa, tolar vznikl jako stříbrná náhrada zlaté mince a dukát držel hodnotu pro velké platby, když stříbrné mince ztrácely. Mezi nimi vede jedna nit – postupné znehodnocování stříbra v mincích, které panovníkům přinášelo zisk a lidem ztrátu, ať už v podobě obnovování mince, nebo lehčích a horších grošů.

Na dobových cenách je ta proměna vidět lépe než na jakémkoli výkladu: od deseti slepic za jeden denár po slepici za pět krejcarů. Za každou z těch částek stojí konkrétní mince, kterou lze dnes vzít do ruky a porovnat – těžký groš Václava II. vedle lehkého groše Vladislava Jagellonského ukáže rozdíl na první pohled. Jak takovou minci poznat, uložit a jak začít sbírat, rozebírají praktické návody v rubrice Tipy & triky.

Miroslav Uďan