Roku 1471 usedl na český trůn muž, jehož jméno se stalo synonymem pro ústupky a kompromisy. Vladislav II. Jagellonský vládl českému království čtyři a půl desetiletí a více než čtvrt století zároveň také Uhrám, a přesto si jej dějiny zapamatovaly spíše pro to, co nedokázal prosadit, než pro to, co vykonal. Jeho přezdívka „král Dobře" – údajně proto, že na vše přikyvoval – zní ironicky. Ale je tento obraz spravedlivý? Podíváme-li se na svět, v němž Vladislav žil a vládl, zjistíme, že jeho zdánlivá slabost byla možná jedinou cestou, jak přežít v éře, kdy skutečnou moc drželi jiní. A groše Vladislava Jagellonského, které dnes nacházíme ve sbírkách i v zemi, nesou otisk doby, v níž i král musel ustupovat.
Evropa na prahu novověku – svět plný nejistoty
Abychom pochopili Vladislava a jeho vládu, musíme nejprve porozumět světu, do kterého se narodil. Druhá polovina 15. století představovala v evropských dějinách období zásadních přeměn. Středověký řád, založený na autoritě císaře a papeže, se rozpadal. Nové síly vstupovaly na scénu a staré jistoty mizely.
Pád starého řádu a vzestup nových mocností
Rok 1453 přinesl dvě události, které symbolicky uzavřely středověk. Pád Konstantinopole do rukou Osmanů znamenal definitivní konec Byzantské říše a tisícileté kontinuity východního křesťanství. Zároveň skončila stoletá válka mezi Anglií a Francií, což uvolnilo síly pro nové konflikty. Evropa se ocitla v pohybu – starý univerzalismus ustupoval novému světu dynastických států, které mezi sebou soupeřily o území, prestiž a bohatství.
Habsburkové budovali svou moc sňatkovou politikou a trpělivým skupováním dědických nároků. Francouzští Valois expandovali a střetávali se s burgundským vévodstvím. A na východě Evropy rostla hvězda Jagellonců – dynastie, která během jediného století obsadila trůny v Polsku, Litvě, Čechách a Uhrách. Právě do tohoto rodu se roku 1456 narodil Vladislav.
České země po husitské bouři
České království, jehož trůn Vladislav později získal, nebylo v polovině 15. století zemí míru a prosperity. Husitské války (1419–1434) sice skončily více než dvě desetiletí před jeho narozením, ale jejich důsledky formovaly českou společnost po generace. Země byla nábožensky rozdělená – vedle sebe žili katolíci a kališníci (utrakvisté), kteří přijímali svátost pod obojí. Toto soužití nebylo harmonické, ale nutné, neboť žádná strana nebyla dost silná, aby tu druhou zničila.
Husitství mělo ještě jeden zásadní důsledek: oslabení královské moci. Za válek vznikla silná stavovská obec – šlechta a města si zvykly rozhodovat o věcech, které dříve příslušely králi. Když Jiří z Poděbrad, první a jediný husitský král, usedl roku 1458 na trůn, musel s touto realitou počítat. A jeho nástupce Vladislav ji zdědil v ještě vyhrocenější podobě. Více se o vládě Jiřího z Poděbrad můžete dozvědět v článku Jiří z Poděbrad: Český král, který se postavil papeži i celé Evropě.
Uherské království – bohatá, ale ohrožená země
Uhry, které Vladislav získal roku 1490, představovaly zcela jiný svět než České království. Byly větší, bohatší a – paradoxně – zranitelnější. Uherská koruna vládla rozsáhlému území od Chorvatska po Sedmihradsko. Země oplývala přírodním bohatstvím, plodnými rovinami a výnosnými doly.
Jenže právě toto bohatství přitahovalo nebezpečné sousedy. Osmanská říše postupovala na Balkáně nezadržitelně kupředu. Pád Konstantinopole nebyl koncem, ale začátkem nové fáze expanze. Srbsko padlo, Bosna následovala, a uherská jižní hranice se stávala frontovou linií. Uhry potřebovaly silného krále, který dokáže mobilizovat zdroje k obraně. Vládce, kterým se stal Vladislav, však těmto očekáváním plně nedostál.
Moc šlechty a slabost králů
V obou královstvích – českém i uherském – platilo, že král byl spíše prvním mezi rovnými než absolutním vládcem. Stavovská moc dosáhla v 15. století svého zenitu. Šlechta kontrolovala většinu půdy, vybírala daně na svých panstvích a disponovala vojenskými silami. Města, zejména ta hornická jako Kutná Hora, držela klíče k finanční stabilitě království.
Král bez peněz nemohl vést válku, platit úředníky ani udržovat dvůr. A peníze měli především stavové. Tento strukturální problém pronásledoval Vladislava po celou dobu jeho vlády. Nebyl prvním ani posledním panovníkem, který se s ním potýkal, ale právě jeho éra ukázala, kam až může oslabení královské autority dojít.
Peníze, stříbro a měnová nestabilita
Ekonomika střední Evropy v 15. století stála a padala se stříbrem. České země patřily k nejvýznamnějším producentům tohoto kovu v Evropě. Kutnohorské doly produkovaly stříbro, z něhož se razily pražské groše. Ve 14. století patřil groš k nejstabilnějším měnám ve střední Evropě, avšak husitské války narušily těžbu a v průběhu 15. století docházelo k postupnému zhoršování jakosti groše.
Peníze nebyly jen prostředkem směny – byly nástrojem moci a symbolem legitimity. Kdo razil mince, dával najevo svou svrchovanost. Kdo kontroloval mincovny, kontroloval ekonomiku. Vladislavova éra byla z tohoto pohledu dobou kompromisů – i v oblasti mincovnictví.
Rod Jagellonců – odkud přišli a co je formovalo
Vladislav II. Jagellonský nepocházel ze starobylého českého nebo uherského rodu. Jeho rodina měla kořeny daleko na východě, v lesích a bažinách Litvy, kde se panovnická elita nechala pokřtít teprve v 80. letech 14. století. Příběh Jagellonců je příběhem závratného vzestupu – od pohanských knížat k nejmocnější dynastii střední Evropy.
Z litevských hvozdů na evropské trůny
Zakladatelem dynastie byl Jogaila, litevský velkokníže, který roku 1386 přijal křest a oženil se s polskou královnou Hedvikou (Jadwigou). Tento sňatek spojil Litvu s Polskem v personální unii a položil základy jagellonské moci. Jogaila, nyní jako polský král Vladislav II. Jagiełło, vládl až do roku 1434 a zanechal po sobě rozsáhlé, i když vnitřně nesourodé panství.
Jagellonci neměli ve střední Evropě hluboké kořeny ani staletou tradici. Byli novou dynastií – ambiciózní, přizpůsobivou, ale bez přirozené autority, kterou dávalo starobylé jméno. Museli si svou legitimitu neustále dokazovat a upevňovat. Hlavním nástrojem jim byla sňatková politika – promyšlené svazky s ostatními panovnickými rody, které rozšiřovaly jejich vliv a nároky.
Kazimír IV. – silný otec
Vladislavovým otcem byl Kazimír IV. Jagellonský, polský král a litevský velkokníže, jeden z nejschopnějších panovníků své doby. Vládl od roku 1447 až do své smrti roku 1492 – tedy neuvěřitelných 45 let. Za tu dobu dokázal posílit královskou moc v Polsku, vést úspěšnou válku s Řádem německých rytířů a zajistit svým synům trůny po celé střední Evropě.
Kazimír a Alžběta Habsburská měli třináct dětí, přičemž čtyři z jejich synů se stali králi. Alžběta, přezdívaná „matka králů", byla sestrou Ladislava Pohrobka s nároky na české a uherské dědictví – právě tyto nároky otevřely Jagelloncům cestu na oba trůny. Vladislav, narozený 1. března 1456 v Krakově, byl nejstarším synem Kazimíra IV.
Výchova ke kompromisu
Vladislav vyrůstal na krakovském dvoře, v prostředí, kde se mluvilo polsky, latinsky a německy, kde se střetávaly zájmy polské šlechty, litevských magnátů a církevních hodnostářů. Naučil se číst a psát, byl poučen o křesťanské věrouce a osvojil si několik jazyků. Uměl polsky, latinsky, česky a německy. Prameny jej popisují jako panovníka, který česky mluvil velmi dobře, zatímco v Uhrách se potýkal s maďarštinou a spoléhal na tlumočníky.
Tato výchova jej připravila na roli, kterou měl později hrát v Čechách a Uhrách. Nebyl vychován k tomu, aby potlačoval odpor, ale aby hledal shodu. V kontextu jagellonské dynastie to dávalo smysl – panovník, který by se pokusil vládnout tvrdou rukou, by riskoval ztrátu podpory stavů. Vladislavova pozdější „slabost" nebyla vrozenou vadou, ale naučenou strategií přežití.
Životní příběh krále kompromisů
Vladislavův život byl poznamenán neustálým vyvažováním protichůdných zájmů. Od okamžiku, kdy roku 1471 usedl na český trůn, až do své smrti roku 1516 musel čelit situacím, v nichž neexistovalo dobré řešení – pouze řešení méně špatná.
Cesta na český trůn
Roku 1465 vznikla v českém království opozice vůči Jiřímu z Poděbrad, reprezentovaná Jednotou zelenohorskou. Odbojné katolické panstvo se spojilo s katolickými městy. Roku 1466 vyhlásil papež Pavel II. proti kacířským Čechám křížovou výpravu. Do jejího čela se postavil uherský král Matyáš Korvín, kterého si čeští katolíci zvolili 3. května 1469 v Olomouci za svého krále.
Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu Jagelloncům. Po Jiřího smrti potvrdil sněm 27. května 1471 v Kutné Hoře Vladislava jako krále novou volbou s příslibem urovnání vztahů s papežskou kurií a splacení značných dluhů královské komory. Patnáctiletý Vladislav byl korunován českým králem a začala jeho 45 let trvající vláda v Čechách.
Konflikt s Matyášem Korvínem
Vladislavův nástup na trůn okamžitě vyvolal konflikt. Matyáš Korvín, uherský král a jeden z nejmocnějších panovníků své doby, si činil nárok na českou korunu. Matyáš byl pravým opakem Vladislava – energický, ambiciózní, autoritativní vládce, který budoval silný stát a neváhal použít sílu.
Mezi oběma králi vypukla válka, vedená převážně na Moravě a ve Slezsku. Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a proto usiloval o smír, který jeho království po letech válek nesmírně potřebovalo. V roce 1478 došlo k bitvě u Plzně, která dopadla vítězstvím Matyášovy strany a ovlivnila další vyjednávání. Předběžná jednání probíhala v Brně roku 1478, kompromis byl však definitivně stvrzen až mírem v Olomouci roku 1479. Země Koruny české zůstaly rozpolceny: Vladislav vládl dědičně v Čechách, Matyáš získal Moravu, Slezsko a obě Lužice. Toto rozdělení trvalo až do Matyášovy smrti roku 1490.
Kutnohorský smír a vláda v Čechách
Přestože Vladislav dostal na český trůn zásluhou kališníků, začal se po uzavření smlouvy v Olomouci sbližovat s katolickým panstvem. To vedlo k růstu napětí mezi katolíky a kališnickou většinou obyvatelstva. Krvavé povstání pražských kališníků zmařilo naděje katolických předáků na převzetí moci.
Roku 1485 byl na sněmu v Kutné Hoře obnoven mezi oběma skupinami smír, který zrovnoprávnil kališnické a katolické vyznání a vyhlásil zemský náboženský mír na 31 let. Praxe byla ovšem limitována stabilitou konfesního uspořádání farností a svoboda vyznání se nevztahovala na jednotu bratrskou. Přesto byl kutnohorský náboženský smír jedním z mála trvalých úspěchů Vladislavovy vlády a předznamenal pozdější náboženskou toleranci v českých zemích.
Vladislavova vláda v Čechách byla mimo to poznamenána neustálými ústupky šlechtě i městům. Královská pokladna byla prázdná, královská doména zmenšená zástavami a dary, královská autorita podkopána předchozími konflikty.
Vladislavské zřízení zemské
Symbolem tohoto stavu se stalo přijetí Vladislavského zřízení zemského, vydaného roku 1500 a králem potvrzeného roku 1502. Tento zákoník bývá uváděn jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení bylo významné omezení královské moci. Šlechtě se podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Autorem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu, královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy.
V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Poddaní byli připoutáni k půdě, města ztratila část svých výsad a šlechta získala téměř neomezenou moc na svých panstvích. Městský stav se s omezením svých práv nehodlal smířit, což vedlo k prudkému zostření sporů. Konflikt mezi šlechtou a městy se ostře vyhrotil a zemi hrozila občanská válka.
Boj o uherský trůn
Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav Jagellonský 15. července 1490 zvolen také králem uherským a z Prahy přesídlil natrvalo do Budína. Uherské stavy nerespektovaly vůli Matyáše Korvína, aby se králem stal jeho nemanželský syn Jan Korvín.
Dalším uchazečem o uherský trůn byl Maxmilián I. Habsburský, který po Korvínově smrti vojensky vpadl do Uher. Nakonec s Vladislavem uzavřel prešpurský mír (7. listopadu 1491), ve kterém Vladislav přiznal Habsburkům nárok na uherský trůn v případě vymření Jagellonců a vzdal se uherských nároků na Dolní Rakousko. Tento zdánlivě nevýznamný článek smlouvy měl dalekosáhlé důsledky – právě na jeho základě si Habsburkové roku 1526 nárokovali českou i uherskou korunu.
Osobnost krále „Dobře"
Právě v Uhrách získal Vladislav svou pověstnou přezdívku. Latinské Rex Bene, české „král Dobře" nebo maďarské Dobzse László – všechny tyto varianty vyjadřovaly totéž: král, který na vše přikyvuje. Podle tradice Vladislav odpovídal na většinu žádostí prostým „dobře" (bene), aniž by se hlouběji zamýšlel nad důsledky.
Jaký byl Vladislav doopravdy? Podle dobových svědectví to byl muž dobře rostlý, vysoké postavy – zpráva benátského vyslance z roku 1501 hovoří o „pěkném muži vysoké postavy". Koncem života nicméně výrazně ztloustl. Od počátku 16. století trpěl vážnými zdravotními potížemi, které výrazně omezovaly jeho schopnost aktivní vlády. Jeho povaha byla mírná, zřejmě až flegmatická. Současníci mu připisovali i výrazný smysl pro humor.
Ačkoli byl pravověrným katolíkem a ke kališníkům nepociťoval žádné sympatie, nikdy se to neprojevilo snahou je perzekuovat. Naopak měl zřejmě určité sklony k náboženské toleranci. Byl velmi náchylný ke kompromisům, čímž sehrál mnohdy zásadní roli při řešení sporů mezi jednotlivými stavy. Protože země Koruny české byly v počátku jeho vlády rozděleny mezi dva panovníky – Vladislav vládl v Čechách, zatímco Matyáš ovládal Moravu, Slezsko a Lužice – snažil se panovník neztížit si pozici zbytečnými spory se šlechtou. Už jeho současníci si královu mírnost vykládali jako slabost. Nicméně tato snaha řešit konflikty smírně byla důležitým stabilizačním faktorem.
Sňatková politika a zajištění dynastie
První manželství uzavřel Vladislav roku 1476 per procurationem (v zastoupení) v Ansbachu s Barborou Braniborskou, ovdovělou dvanáctiletou hlohovskou kněžnou. Vladislav svou choť nikdy nepřevzal, aby ji uvedl do Prahy. Vinu na tom měl zřejmě Matyáš Korvín, který se roku 1476 zmocnil slezských knížectví i s Hlohovskem, jež měla Barbora přinést věnem českému králi. Formálním důvodem pozdější anulace byl fakt, že sňatek nebyl naplněn. Manželství bylo zrušeno na přelomu století.
Na podzim roku 1490 se Vladislav oženil s Beatricí Neapolskou, dcerou neapolského krále Ferdinanda a vdovou po Matyáši Korvínovi. Ovdovělá královna disponovala značnými finančními prostředky, ale v Uhrách byla velmi neoblíbená, především proto, že Matyášovi neporodila dědice. I toto manželství zůstalo bezdětné a po letech sporů bylo roku 1500 prohlášeno za neplatné.
Anna z Foix a dědicové trůnu
Dne 23. března 1502 podepsali Vladislavovi zplnomocněnci svatební smlouvu s Annou z Foix a Candale, dcerou Gastona, hraběte z Candale. Anna byla ještě před sňatkem korunována 29. září 1502 ve Stoličném Bělehradě uherskou královnou. Českou královnou se nikdy korunovat nedala.
Královna Anna konečně porodila Vladislavovi potomky: dceru Annu (1503) a syna Ludvíka Jagellonského (1. července 1506). Radost z narození dědice však byla zastíněna tragédií – Anna z Foix zemřela na následky poporodních komplikací 26. července 1506. Vladislav tak ztratil milovanou manželku, ale získal vytouženého následníka.
Na vídeňském kongresu roku 1515 byly dohodnuty sňatky Vladislavových dětí Ludvíka a Anny s vnučaty císaře Maxmiliána Habsburského. Dcera Anna se provdala za pozdějšího císaře Ferdinanda I., syn Ludvík se oženil s Marií Habsburskou. Tato dohoda mezi Jagellonci a Habsburky vlastně rozhodla o pozdějším vzniku podunajské monarchie pod vládou Habsburků.
Poslední léta, smrt a dědictví krále Vladislava
Vladislavova poslední léta byla poznamenána zhoršujícím se zdravím a slábnoucí kontrolou nad státními záležitostmi. Král, který nikdy nebyl energickým vládcem, nyní už téměř rezignoval na aktivní politiku.
Povstání Jiřího Dóži
Na sklonku vlády Vladislava vypuklo roku 1514 velké povstání Jiřího Dóži. Toto povstání prostého lidu proti šlechtě v Uhersku vzniklo z neúspěšně organizované křížové výpravy proti Osmanské říši. Povstalci pod vedením Jiřího Dóži na krátkou dobu ovládli téměř celou uherskou nížinu a dokonce ohrozili královo sídelní město Budín.
Nakonec bylo lidové povstání brutálně potlačeno vojskem uherské šlechty v čele s Janem Zápolským a Štěpánem Báthorym. Za tento čin získal Jan Zápolský titul „osvoboditele království". Vladislav se však začal obávat Janovy rostoucí moci. Jednání s Habsburky o dynastickém spojení přitom probíhala již od prešpurského míru roku 1491, ale právě Dóžovo povstání a vzestup Zápolského byly posledním impulsem k definitivnímu stvrzení jagellonsko-habsburských dohod na vídeňském kongresu roku 1515.
Smrt a její důsledky
Vladislav se snažil zajistit hladký přechod moci na svého syna Ludvíka. Mladý princ byl ještě dítě, ale otec pro něj vyjednal korunovaci uherským králem ve Stoličném Bělehradě v červnu 1508 a českým králem v Praze v březnu 1509.
Vladislav II. Jagellonský zemřel 13. března 1516 v Budíně. Bylo mu šedesát let a vládl čtyřicet pět let – z toho dvacet šest let jako král uherský. Jeho ostatky byly uloženy do hrobky ve Stoličném Bělehradě, vedle jeho poslední manželky Anny z Foix.
Ludvík Jagellonský nastoupil jako desetiletý chlapec do nezáviděníhodné situace. Královská moc byla na minimu, šlechta ovládala státní správu, pokladna byla prázdná a na jihu hrozili Osmané. Deset let po Vladislavově smrti padl mladý král v bitvě u Moháče (29. srpna 1526) a s ním skončila jagellonská éra ve střední Evropě.
Historické hodnocení
Vladislavovi současníci jej vnímali rozporuplně. Kritici poukazovali na jeho slabost, nerozhodnost a neschopnost prosadit královskou autoritu. Zastánci zdůrazňovali, že za jeho vlády nepropukly žádné velké války. Král udržel mír, i když za cenu ústupků.
Moderní historikové jsou v hodnoceních opatrnější. Zdůrazňují strukturální podmínky, které Vladislavovu vládu formovaly. Král bez peněz, bez armády a bez byrokracie prostě nemohl vládnout jinak než prostřednictvím kompromisů. Vladislav nebyl příčinou oslabení královské moci – byl jejím symptomem. Problémy, s nimiž se potýkal, vznikly dávno před jeho nástupem a přetrvaly dlouho po jeho smrti.
Mince Vladislava II. Jagellonského – svědectví stříbra a zlata
Numismatika nabízí jedinečný pohled na Vladislavovu dobu. Mince razené za jeho vlády nejsou jen platidly – jsou historickými prameny, které vypovídají o stavu moci, ekonomiky i symbolických ambicích panovníka. Vladislavovy ražby patří dodnes k vyhledávaným sběratelským kusům.
Měnový systém českých a uherských zemí
Vladislav vládl dvěma královstvím s odlišnými měnovými tradicemi. V Čechách dominoval pražský groš, stříbrná mince s dlouhou historií sahající do vlády Václava II., který ji zavedl roku 1300. V Uhrách byl měnový systém složitější a zahrnoval různé nominály od drobných denárů až po zlaté dukáty.
Oba systémy procházely v 15. století krizemi. Husitské války narušily českou těžbu stříbra a stabilitu groše. V Uhrách Matyáš Korvín sice provedl měnovou reformu, ale po jeho smrti se kvalita mincí opět zhoršila. Vladislav zdědil měnové hospodářství, které vyžadovalo péči a investice – a obojího se mu nedostávalo.
České groše Vladislava Jagellonského
Za Vladislavovy vlády se v Čechách pokračovalo v ražbě tradičních pražských grošů. Tyto mince si zachovaly základní podobu zavedenou za Václava II.: na líci český lev, na rubu koruna a královský titul. Vladislavovy groše nesou opis s jeho jménem a titulem českého krále.
V této době již groš zdaleka nedosahoval prestiže, ani kvality, kterou měl ve 14. století. Nedostatek financí vedl k občasnému snižování obsahu stříbra nebo hmotnosti mincí. To podrývalo důvěru v měnu a komplikovalo obchod. Přesto pražský groš zůstával regionálním platidlem a Vladislavovy ražby dnes patří k dokladům kontinuity české mincovní tradice.
Vedle grošů se razily i drobnější nominály – haléře a peníze – určené pro každodenní obchod. Tyto mince měly nižší obsah stříbra a jejich kvalita byla proměnlivá.
Uherské mince – od denárů po dukáty
V Uhrách byl měnový systém pestřejší. Základní oběživo tvořily stříbrné denáry různých hodnot. Za Vladislavovy vlády jejich kvalita kolísala – období relativní stability střídala období zhoršování obsahu stříbra.
Vrcholem uherského mincovnictví byly zlaté dukáty. Tyto mince, ražené z kvalitního zlata, sloužily především pro mezinárodní obchod a reprezentaci. Vladislavovy uherské dukáty nesou jeho podobu a titul – jsou svědectvím královských ambicí, i když reálná moc za nimi pokulhávala. Uherské dukáty patřily k vysoce ceněným zlatým mincím v evropském oběhu.
Ikonografie a symbolika mincí
Vladislavovy ražby prozrazují spíše slabost než sílu. Ikonografie je konzervativní – navazuje na tradice předchůdců, aniž by přinášela výrazné inovace. Český lev, uherský kříž, královská koruna – to jsou standardní prvky, které nalezneme i na mincích jiných panovníků.
Zajímavé je, co na mincích chybí. Nenajdeme zde výjevy vojenských vítězství, ani ambiciózní titulaturu. Vladislavovy mince jsou spíše svědectvím kontinuity než manifestací nové éry. Říkají: „Jsem legitimní král" – ale neříkají: „Jsem mocný vládce."
Mince Vladislava II. Jagellonského z našeho e-shopu
Panovník na rozhraní epoch
Vladislav II. Jagellonský vládl čtyřicet pět let, ale jeho odkaz zůstává rozporuplný. Nebyl velkým reformátorem ani slavným válečníkem. Nevstoupil do dějin jako budovatel státu nebo ochránce víry. Jeho přezdívka „král Dobře" jej provází jako věčná připomínka slabosti – ať už skutečné, nebo jen zdánlivé.
Přitom jeho život nebyl prostý dramatických zvratů. Patnáctiletý mladík, který roku 1471 přijel do Prahy převzít korunu po Jiřím z Poděbrad, se musel okamžitě postavit jednomu z nejmocnějších panovníků své doby – Matyáši Korvínovi. Prohrával, ustupoval, vyjednával, ale vydržel. Přežil svého rivala a nakonec usedl i na jeho trůn. Třikrát se oženil, dvakrát neúspěšně, než mu třetí manželka Anna z Foix dala vytouženého dědice – a zaplatila za to životem. Vladislav přežil i ji a vládl dál, stárnoucí a nemocný, ale stále na trůně.
Jeho životní příběh je příběhem vytrvalosti, nikoli hrdinství. Tam, kde jiní panovníci volili meč, Vladislav volil kompromis. Tam, kde jiní riskovali vše v bitvě, on trpělivě vyčkával. Tato strategie mu vynesla posměšnou přezdívku, ale také mimořádně dlouhou vládu v éře, kdy mnozí králové končili násilnou smrtí nebo ve vyhnanství.
A přece byl Vladislav důležitou postavou svého věku. Spojil české a uherské království pod jednou korunou a položil základy středoevropského soustátí, které v různých podobách přetrvalo staletí. Jeho sňatková politika a prešpurský mír otevřely cestu Habsburkům, čímž – paradoxně – utvářel dějiny regionu na další čtyři sta let. Kutnohorský náboženský smír z roku 1485 předznamenal českou tradici náboženské tolerance. To nejsou zanedbatelné výsledky pro krále, kterého současníci považovali za slabého.
Miroslav Uďan