Středověké mince

Středověké mince označují rozmanité formy kovových platidel vyráběných v evropském prostoru mezi pádem západořímské říše roku 476 a objevením Ameriky roku 1492, charakteristické postupným přechodem od byzantských a barbarských napodobenin k originálním národním ražbám. Tyto mince dokumentují vývoj od primitivních denárových systémů raného středověku přes sofistikované groše a floriny vrcholného období až po komplexní měnové soustavy pozdního středověku.

Historie

Zánik západořímské říše roku 476 neznamená okamžitý konec antického mincovnictví. Germánští vládci nových království - Vizigóti, Frankové, Langobardi - zpočátku napodobovali byzantské solidy a tremissy. Tyto barbarské imitace postupně degradovaly v kvalitě ražby i obsahu drahého kovu. Merovejští králové ve Francii razili zlaté tremissy s vlastními portréty, ale postupný nedostatek zlata vedl k přechodu na stříbrné mince kolem roku 670.

Zásadní reformu provedl francký král Pippin Krátký roku 755, když zavedl výhradně stříbrný standard založený na novém, těžším denáru. Jeho syn Karel Veliký dokončil reformu roku 793 ustanovením karolínské libry o váze 409 gramů, která se dělila na 20 solidů po 12 denárech. Karolínský denár vážil 1,7 gramu téměř čistého stříbra a nesl jednoduchý motiv kříže a královského monogramu. Tento systém se stal základem evropského mincovnictví na několik století.

Rozpad karolínské říše v 9. století vedl k mincovní fragmentaci. Každé vévodství, hrabství, biskupství i významné město začalo razit vlastní mince. Kvalita a váha denárů se regionálně lišila, což komplikovalo obchod. V německých zemích vznikl fenomén brakteátů - jednostranně ražených mincí z tenkého stříbrného plechu. Tyto křehké mince s reliéfním obrazem umožňovaly panovníkům pravidelnou výměnu za nové s povinným srážkovým poplatkem.

České země vstoupily do éry vlastního mincovnictví za Boleslava I. kolem roku 960. První české denáry napodobovaly bavorské vzory, brzy však získaly charakteristický vzhled s obrazem knížete, křížem nebo svatováclavskou tématikou. Za Břetislava I. dosáhly české denáry vysoké kvality s obsahem až 900 promile stříbra. Pravidelná obnova ražby, praktikovaná od 12. století, představovala významný zdroj panovnických příjmů, ale vedla k inflaci a hospodářským problémům.

Italské městské státy přinesly ve 13. století mincovní revoluci. Florencie roku 1252 vyrazila první zlatý florin (fiorino d'oro) o váze 3,54 gramu čistého zlata s motivem lilie a svatého Jana Křtitele. Benátky odpověděly roku 1284 vlastním zlatým dukátem stejné váhy s obrazem dóžete a svatého Marka. Janov, Milán a další města následovaly s vlastními zlatými emisemi. Tyto mince se staly mezinárodní měnou používanou od Anglie po Egypt.

Paralelně vznikaly větší stříbrné nominály. Benátky zavedly roku 1202 grosso (matapan) vážící 2,18 gramu oproti denáru o váze 0,35 gramu. Francouzský Tours razil od roku 1266 gros tournois v hodnotě 12 denárů. Tyto těžší mince lépe vyhovovaly rostoucímu objemu obchodu než drobné, často nekvalitní denáry. Groše se rychle rozšířily po celé Evropě v různých lokálních variantách.

České království vstoupilo do éry grošů roku 1300, kdy Václav II. zahájil ražbu pražského groše. Tato mince o váze 3,95 gramu kvalitního stříbra revolucionizovala středoevropské mincovnictví. Kutnohorské stříbrné doly poskytovaly surovinu pro masivní produkci, která činila z pražského groše dominantní platidlo od Polska po Uhry. Design s českým lvem a korunou svatého Václava se stal ikonickým symbolem české státnosti.

Stoletá válka mezi Anglií a Francií (1337-1453) přinesla nové typy mincí. Angličané razili zlaté nobles s obrazem krále na lodi, symbolizující námořní nadvládu. Francouzi odpověděli écu d'or se štítem s liliemi. Válečné výdaje vedly k masovému znehodnocování mincí snižováním obsahu drahého kovu. Filip IV. Sličný proslul jako "falešný mincíř" pro své manipulace s měnou.

Německé země vytvořily ve 14. století rýnský zlatý (gulden) jako společnou měnu kurfiřtských států. Čtyři rýnští kurfiřti - mohučský, kolínský, trevírský a falcký - se roku 1386 dohodli na jednotném standardu zlaté mince o váze 3,54 gramu. Tento systém se rozšířil po celé říši a ovlivnil mincovnictví střední Evropy včetně uherského forintu.

Husitské války (1419-1436) znamenaly pro české mincovnictví období úpadku. Válečné strany razily nekvalitní mince s nízkým obsahem stříbra pro financování vojenských operací. Vznikly nouzové ražby měst i šlechty, často jen primitivní napodobeniny grošů. Kvalita českého mincovnictví se obnovila až za Jiřího z Poděbrad, který zavedl nové typy včetně prvních českých zlatých mincí - dukátů.

Burgundské vévodství představovalo ve 15. století vrchol středověkého mincovního umění. Filip Dobrý a Karel Smělý razili luxusní zlaté a stříbrné mince mimořádné umělecké kvality. Burgundský rider (jezdec) s portrétem vévody na koni se stal vzorem pro pozdější tolarové ražby. Tyto mince demonstrovaly bohatství a moc burgundského dvora, nejbohatšího v Evropě.

Konec středověku přinesl technologické inovace. Kolem roku 1450 se objevily první pokusy o mechanickou ražbu pomocí válcových strojů. Leonardo da Vinci navrhl vylepšené razicí lisy. Tiskem šířené mincovní řády standardizovaly výrobu. Největší změnu však přineslo španělské zlato a stříbro z Ameriky po roce 1492, které zaplavilo Evropu a zásadně změnilo měnový systém.

Typologie a technologie výroby

Středověké mince lze klasifikovat podle několika kritérií. Chronologicky se dělí na raně středověké (6.-10. století), vrcholně středověké (11.-13. století) a pozdně středověké (14.-15. století). Podle kovu rozlišujeme zlaté (solidy, byzancie, floriny, dukáty), stříbrné (denáry, brakteáty, groše, garoše) a měděné či bilonoré (haléře, mity, bagatiny).

Technologie ražby se vyvíjela od primitivních metod k sofistikovaným postupům. Raný středověk používal kladívkovou ražbu - střížek se položil mezi dvě razidla a horní se udeřilo kladivem. Kvalita závisela na síle úderu a zručnosti mincíře. Brakteáty se razily jednostranně do tenkého plechu položeného na měkké podložce, což umožňovalo hlubší reliéf.

Výroba razidel představovala specializované řemeslo. Železné raznice vyřezávali rytci negativně - prohloubeně pro vypouklý obraz na minci. Používaly se jednoduché nástroje - rydla, pilníky, puncony pro opakující se prvky jako písmena či hvězdy. Životnost razidla byla omezená - po několika tisících úderech se opotřebovalo a muselo být nahrazeno.

Kontrola kvality využívala několik metod. Zkouška ohněm (kupelace) oddělovala drahé kovy od příměsí. Prubířský kámen umožňoval rychlé určení ryzosti. Váha se kontrolovala pomocí přesných vah s bronzovými závažími. Falešné nebo podhodnotné mince se stíhaly, označovaly proražením nebo konfiskovaly. Padělání mincí se trestalo smrtí, často upálením nebo uvařením v kotli.

Zajímavosti

• Největší středověká mince byla burgundská zlatá pětinásobná noble vážící 35 gramů, ražená pro Filipa Dobrého roku 1433.
• Templářský řád provozoval první mezinárodní bankovní systém používající šifrované směnky místo fyzických mincí.
• Benátský dukát si zachoval stejnou váhu a ryzost po 500 let (1284-1797), což je rekord měnové stability.
• Anglický král Eduard III. financoval stoletou válku paděláním francouzských mincí ve velkém měřítku.
• Husité razili propagandistické groše s kalichem a nápisem "Pravda vítězí" ještě před Janem Husem.
• Alchymisté věřili, že středověké arabské dinárové zlato obsahuje filosofický kámen umožňující transmutaci.