Vladislav Jagellonský

Vladislav Jagellonský, také známý jako Vladislav II., byl český a uherský král z polsko-litevské dynastie Jagellonců, jehož slabá vláda v letech 1471-1516 přinesla českým zemím období relativního míru, ale také úpadek královské moci ve prospěch stavů. Jeho přezdívka "král Bene" (král Dobře) vystihovala jeho neschopnost prosadit vlastní vůli a tendenci souhlasit s posledním, kdo s ním mluvil. Navzdory politické slabosti jeho vláda zanechala významné kulturní dědictví včetně Vladislavského sálu, největšího gotického sálu střední Evropy, a jeho synové Ferdinand a Ludvík položili základy habsburské nadvlády nad střední Evropou.

Historie

Vladislav se narodil 1. března 1456 v Krakově jako nejstarší syn polského krále Kazimíra IV. Jagellonského a Alžběty Habsburské, dcery římského krále Albrechta II. Toto spojení polsko-litevské dynastie s habsburským rodem předurčilo budoucí politické aliance střední Evropy. Mladý Vladislav vyrůstal na krakovském dvoře v prostředí renesančního humanismu a rytířské kultury, získal vzdělání v latině, němčině a základech maďarštiny, ačkoliv česky se nikdy pořádně nenaučil, což později komplikovalo jeho vládu v Čechách.

Jeho cesta na český trůn začala po smrti Jiřího z Poděbrad v březnu 1471, kdy se české stavy rozdělily na dva tábory. Katolická šlechta v čele s Zdeňkem ze Šternberka prosazovala Vladislavovu kandidaturu s podporou papeže a císaře, zatímco utrakvisté původně podporovali Matyáše Korvína, uherského krále. Patnáctiletý Vladislav byl zvolen českým králem 27. května 1471 většinou hlasů, ale musel soupeřit s Matyášem, který si také nárokoval korunu a ovládal Moravu, Slezsko a Lužice. Tato dvojvláda trvala až do Olomouckého míru v roce 1479.

Vladislavova korunovace 22. srpna 1471 v katedrále sv. Víta byla okázalá ceremonie, která měla legitimizovat jeho vládu, ale mladý král okamžitě čelil realitě své slabé pozice. České stavy, zejména mocná šlechta, využily jeho nezkušenosti a cizí původ k prosazení Vladislavských zřízení zemských, které drasticky omezily královskou moc. Král nemohl vyhlásit válku, uzavřít mír, stanovit daně ani jmenovat úředníky bez souhlasu stavů. Jeho slavná odpověď "Bene" (dobře) na každý předložený návrh se stala symbolem jeho neschopnosti vládnout.

Válka s Matyášem Korvínem vyčerpávala královskou pokladnu a Vladislav byl zcela závislý na podpoře české šlechty, která si jeho slabost draze nechala zaplatit. Bitva u Velkých Opatovic v roce 1472 skončila porážkou královského vojska, což donutilo Vladislava k ústupkům. Olomoucký mír z roku 1479 potvrdil rozdělení zemí Koruny české - Vladislav si udržel Čechy, zatímco Matyáš vládl Moravě, Slezsku a Lužicím s titulem českého krále. Toto ponižující urovnání Vladislav přijal s obvyklým "Bene", ačkoliv znamenalo faktické rozbití českého státu.

Situace se dramaticky změnila po smrti Matyáše Korvína v dubnu 1490, kdy Vladislav překvapivě projevil iniciativu a rychle se přesunul do Uher, kde byl 15. července 1490 zvolen uherským králem. Jeho soupeř, římský král Maxmilián Habsburský, také nárokoval uherskou korunu, což vedlo k válce trvající až do roku 1491. Bratislavský mír uznal Vladislava uherským králem, ale zajistil habsburské nástupnictví, pokud Vladislav zemře bez mužského dědice. Tato dohoda, kterou Vladislav podepsal bez většího odporu, předurčila budoucí habsburskou dominanci.

Po získání uherské koruny Vladislav přesídlil do Budína, fakticky opustil Čechy a vládl jim prostřednictvím místodržících. Jeho nepřítomnost dále oslabila královskou autoritu a české země se staly de facto šlechtickou republikou. Magnáti jako Vilém z Pernštejna nebo Petr z Rožmberka vládli svým dominiím jako nezávislí vládci, vybírali vlastní daně, měli soukromé armády a ignorovali královské příkazy. Města, zejména Praha, se pokoušela bránit šlechtické rozpínavosti, což vedlo k častým konfliktům.

Vladislavova stavební činnost představuje paradoxní kontrast k jeho politické slabosti. Rekonstrukce Pražského hradu pod vedením Benedikta Rejta vytvořila architektonické skvosty jako Vladislavský sál s revolučním pozdně gotickým žebrováním nebo Ludvíkovo křídlo v renesančním stylu. Tyto stavby, financované půjčkami a prodejem královských statků, demonstrovaly královskou magnificenci, kterou Vladislav postrádal v politické realitě. Vladislavský sál se svými rytířskými turnaji stal symbolem posledního záblesku středověké rytířské kultury v Čechách.

V Uhrách Vladislav čelil podobným problémům jako v Čechách - mocná šlechta omezovala královskou moc a osmanská hrozba na jihu vyžadovala konstantní vojenské výdaje. Jeho snaha vyvážit mezi magnáty a nižší šlechtou vedla k chaosu, kdy různé frakce bojovaly o vliv. Zákoník Opus Tripartitum z roku 1514 kodifikoval privilegia šlechty a prakticky zrušil práva poddaných, což vedlo k selskému povstání Györgye Dózsy, krvavě potlačenému s desetitisíci obětí.

Osobní život Vladislava byl poznamenán dynastickými ambicemi a tragédiemi. Jeho první manželství s Beatricí Neapolskou, vdovou po Matyášovi Korvínovi, bylo anulovánuo roku 1500 jako neplatné kvůli jejímu předchozímu sňatku. Ve věku 46 let se oženil s dvanáctiletou Annou z Foix, která mu porodila vytouženého dědice Ludvíka roku 1506, ale zemřela při porodu. Vladislav, zlomený ztrátou mladé manželky, se stáhl ještě více do sebe a jeho zdraví se zhoršovalo.

Svatováclavská smlouva z roku 1515, dojednaná na vídeňském kongresu mezi Vladislavem a císařem Maxmiliánem I., zpečetila osud střední Evropy. Dvojitá svatba - Vladislavova syna Ludvíka s Marií Habsburskou a dcery Anny s Ferdinandem Habsburským - zajistila habsburské nástupnictví v případě vymření jagellonské linie. Vladislav, nemocný a unavený, souhlasil s podmínkami, které fakticky předávaly jeho království Habsburkům. Diplomaté žasli nad jeho ochotou vzdát se nezávislosti svých zemí.

Poslední roky Vladislavova života byly poznamenány nemocí a rezignací. Trpěl pravděpodobně syfilis nebo mrtvicí, která ho částečně paralyzovala. Dvořané popisovali, jak král sedí nehybně hodiny, neschopen rozhodovat o nejmenších záležitostech. Jeho syn Ludvík, vychovávaný v chaotickém prostředí plném intrik, nebyl připraven na vládu. Vladislav zemřel 13. března 1516 v Budíně ve věku 60 let, zanechávajíc své země ve stavu blízkém anarchii.

Dědictví Vladislavovy vlády je rozporuplné - jeho slabost umožnila českým stavům dosáhnout bezprecedentní moci, což vedlo k "zlatému věku" šlechtické svobody, ale také k oslabení státu, které usnadnilo pozdější habsburské ovládnutí. Kulturně jeho éra přinesla rozkvět pozdní gotiky a rané renesance, Vladislavský sál zůstává jedním z největších světských prostorů své doby. Jeho neschopnost vládnout paradoxně zachovala mír - Čechy se vyhnuly velkým válkám, které pustošily Evropu. Tragédie jeho syna Ludvíka, který zahynul v bitvě u Moháče 1526, ukončila jagellonskou éru a otevřela cestu čtyřsetleté habsburské nadvládě.

Vláda a politický systém

Vladislavův systém vlády, nebo spíše absence systému, představoval unikátní případ královské abdikace na exekutivní moc při zachování ceremoniální role. Král formálně zůstával hlavou státu, razil mince se svým portrétem, uděloval privilegia a tituly, ale reálná moc spočívala v zemských sněmech a šlechtických radách. Tento model "korunované republiky" předběhl o století polský systém šlechtické demokracie a demonstroval limity monarchické vlády bez skutečné moci.

Vladislavská zřízení zemská z let 1500 a 1502 kodifikovala omezení královské moci do právního systému, který prakticky paralyzoval fungování státu. Král nemohl bez souhlasu sněmu vybírat daně, což ho činilo finančně závislým na stavech. Soudní moc přešla na zemský soud ovládaný šlechtou, královský soud ztratil většinu kompetencí. Dokonce i jmenování biskupa vyžadovalo souhlas stavů, což bylo bezprecedentní omezení královských prerogativ.

Ekonomické důsledky Vladislavovy slabé vlády byly devastující pro královskou pokladnu ale paradoxně prospěšné pro ekonomiku jako celek. Absence válek znamenala nižší daňové zatížení, města prosperovala z obchodu, šlechta rozšiřovala své domény. Kutná Hora nadále razila kvalitní pražské groše, ačkoliv výnosy z mincovního regálu plynuly spíše šlechtě než králi. Tento ekonomický růst bez silné centrální vlády předznamenal pozdější debaty o roli státu v ekonomice.

Zajímavosti

• Vladislav neuměl česky ani po 45 letech vlády, při audiencích používal latinu nebo němčinu a jeho "Bene" bylo často jediné slovo, které v českém prostředí pronesl, což vedlo k četným nedorozuměním.
• Vladislavský sál na Pražském hradě s rozměry 62 x 16 metrů a výškou 13 metrů byl konstruován pro rytířské turnaje, do kterých se jezdci dostávali po speciálním Jezdeckém schodišti přímo na koních.
• Král měl tak velké dluhy, že musel zastavit korunovační klenoty včetně Svatováclavské koruny benátským bankéřům, což způsobilo skandál a klenoty musely vykoupit české stavy.