Římské mince pro sběratele: jak je číst, určit a bezpečně koupit

Stříbrný denár váží tři až čtyři gramy a mohl projít rukama legionáře stejně jako obchodníka na druhém konci říše. Římské mince přitom nejsou výsadou muzeí – běžné typy se objevují v aukcích i u obchodníků a koupit si je může každý, koho antika zajímá. O to víc se vyplatí vědět, co člověk drží v ruce. Tento průvodce vysvětluje, jaké nominály Řím razil a jak se v průběhu staletí měnily, jak číst portrét a opis, podle jakých katalogů se mince určují, jak se u antiky posuzuje zachovalost, jak poznat odlitek nebo renesanční napodobeninu a na co se zeptat prodejce, než minci koupíte.

Aureus, denár, sestercius a as: soustava raného císařství

Nejznámější římská mince, denár, vznikla kolem roku 211 př. n. l. za druhé punské války. Vážila v průměru 4,5 g stříbra a měla hodnotu deseti bronzových asů, odtud i jméno – latinské deni znamená „po deseti“. Kolem roku 141 př. n. l. byl denár přeceněn na 16 asů, protože bronzové asy mezitím výrazně zlehčily. Zlato razila republika jen výjimečně; ve větším rozsahu ho začal razit až Julius Caesar za občanské války, která vypukla roku 49 př. n. l., a to v hmotnosti jedné čtyřicetiny římské libry, tedy kolem 8 g. Roku 44 př. n. l. se Caesar jako jeden z prvních žijících Římanů objevil na denárech s vlastním portrétem.

Ustálenou soustavu, kterou sběratel potká na mincích prvních dvou století císařství, dala Římu reforma Augusta z roku 23 př. n. l. Zlato a stříbro zůstalo, drobné nominály se nově razily z mosazi a mědi:

• aureus – zlato, za Augusta asi 7,8 g, hodnota 25 denárů,
• denár – stříbro, asi 3,9 g, hodnota 4 sesterciů,
• sestercius – mosaz zvaná orichalcum, obvykle 25–28 g a průměr 32–34 mm, hodnota 4 asů,
• dupondius – mosaz, polovina sestercia, tedy 2 asy,
• as – měď, čtvrtina sestercia,
• semis a kvadrans – drobná měď v hodnotě půl a čtvrt asu.

Dupondius a as mají podobnou velikost i hmotnost, protože mosaz měla zhruba dvojnásobnou cenu mědi. Kdo je chce rozlišit, dívá se na barvu kovu – mosaz je žlutavější než červenavá měď – a na hlavu císaře: na dupondiu obvykle nosí paprsčitou korunu, na asu vavřínový věnec. Za Nerona klesla hmotnost aureu na jednu pětačtyřicetinu libry, asi 7,3 g, a denáru na jednu šestadevadesátinu, asi 3,4 g. Ryzost denáru, v 1. století ještě přes 90 %, kolem roku 200 spadla pod 60 %. Pro sběratele z toho plyne praktické pravidlo: hmotnost se vždy porovnává s typem konkrétního císaře, ne s jedním číslem pro „denár obecně“.

Antoninián, follis a solidus: mince krize a reforem

Kolem let 214–215 zavedl císař Caracalla novou stříbrnou minci, které numismatici říkají antoninián – její antické jméno neznáme. Vážila zpočátku asi 5,5 g, platila za dva denáry, ale stříbra obsahovala jen za jeden a půl. Poznáte ji snadno: císař na ní nosí paprsčitou korunu a busta císařovny spočívá na srpku měsíce. Za Gordiana III. (238–244) antoninián denár prakticky vytlačil. Jak se 3. století zmítalo ve válkách a na trůnu se rychle střídali vojenští císaři a uzurpátoři, stříbra v minci rychle ubývalo: kolem roku 238 ho antoninián obsahoval asi 40 %, kolem roku 270 už méně než 3 %. Císař Aurelián se roku 274 pokusil minci reformou zpevnit; z té doby pochází záhadná značka XXI na rubu, kterou část badatelů vykládá jako poměr dvaceti dílů mědi k jednomu dílu stříbra. Za Aureliána se razily i jedny z posledních sesterciů. Pozdní sestercie bývají tmavší a hrubší, protože vznikaly přetavením starších mincí a zinek z mosazi se přitom ztrácel.

Dalším zlomem byla reforma Diokleciána kolem roku 294. Zavedla velkou bronzovou minci o hmotnosti kolem 10 g a průměru 27–30 mm s tenkou vrstvou stříbra na povrchu, které dnes říkáme follis. Ani tady antické jméno neznáme s jistotou; numismatici se kloní k označení nummus. Vedle něj se razil stříbrný argenteus o hmotnosti asi 3 g, na jehož rubu bývá číslo XCVI – tedy 96 kusů z libry. Follis se v dalších desetiletích zmenšoval a za Konstantina Velikého už stříbro skoro neobsahoval. Bronzy 4. století, jejichž jména a hodnoty nejsou jisté, se proto v katalozích třídí podle průměru jako AE1 až AE4, od zhruba 27 mm po zhruba 15 mm.

Zlato prošlo krizí také: aureus se ve 3. století zmenšil z asi 7,2 g na méně než 3,5 g. Trvalou nápravu přinesl až Konstantin Veliký, který na počátku 4. století zavedl solidus – 72 kusů z libry, tedy asi 4,5 g téměř ryzího zlata. Poprvé ho razila mincovna v Trevíru kolem roku 309, do běžného oběhu se dostal kolem roku 312. Solidus si pak udržel hmotnost celá staletí a stal se základem byzantské měny. Sbírka pozdní antiky je proto převážně sbírkou bronzů, zatímco stříbro a zlato 4. století patří k dražším oborům.

Jak číst portrét a opis na římské minci

Na líci císařské mince bývá portrét vládce, případně jeho dědice, manželky nebo předka. Rub nese bohy, personifikace jako Pax, Felicitas nebo Salus, vojenská vítězství nebo stavby. Ve středním císařství převládají ustálené personifikace, které se poznají podle atributů – Felicitas drží caduceus a roh hojnosti, Salus krmí hada. V pozdním císařství se portréty mění v idealizované tváře a opisy rubů hlásají obecně slávu Říma, vojska a vítězství. Hodně napoví i pokrývka hlavy: vavřínový věnec je běžný na aureu, denáru i sestercii, paprsčitá koruna označuje dvojnásobný nominál – antoninián proti denáru, dvojitý sestercius proti sestercii.

Opis, tedy nápis kolem portrétu, je řetězec zkratek císařské titulatury. Číst ho se nejlépe naučíte na Trajánově denáru z let 103–111, který katalog RIC vede pod číslem RIC II 208. Na líci stojí IMP TRAIANO AVG GER DAC P M TR P COS V P P, na rubu S P Q R OPTIMO PRINCIPI a Traján na koni, který míří kopím na padlého Dáka. Jednotlivé části a další běžné zkratky znamenají:

• IMP – imperator; Augustus ho užíval jako součást jména, pravidelnou součástí titulu vládce se stal od Vespasiána,
• CAES – Caesar; od roku 69 označuje i určeného dědice, zatímco vládnoucí císař nese i titul AVG – Augustus,
• GER, DAC – vítězné přídomky Germanicus a Dacicus,
• P M – pontifex maximus, nejvyšší kněz,
• TR P – tribunicia potestas, tribunská pravomoc, často s pořadovým číslem,
• COS V – consul popáté,
• P P – pater patriae, otec vlasti.

Pozdější mince přidávají P F nebo vypsané PIVS FEL – pius felix, zbožný a šťastný. Pro datování jsou klíčové dvě zkratky. Tribunská pravomoc se císaři obnovovala každý rok, často k 10. prosinci, takže číslo za TR P říká, ve kterém roce vlády mince vznikla. Konzulát císaři nepřebírali každý rok – Traján byl popáté konzulem od roku 103 a pošesté až roku 112, takže denár s COS V lze datovat jen do tohoto rozpětí. Pozor na záměnu: věnování S P Q R OPTIMO PRINCIPI na rubu, tedy „nejlepšímu vládci od senátu a lidu římského“, se objevuje od roku 103, kdežto slovo OPTIMO jako součást titulu na líci až od roku 114. Kdo by je zaměnil, posune datum mince o řadu let.

Na mosazných a měděných nominálech bývá v poli rubu velká zkratka S C – senatus consulto, usnesením senátu. Na zlatě a stříbru ji obvykle nenajdete. Od Diokleciánovy reformy se pod obrazem rubu, v takzvané úseči, pravidelně objevuje značka mincovny: začíná písmeny SM, M nebo P, pokračuje zkratkou mincovny, například ROM pro Řím nebo LON pro Londýn, a končí označením dílny. U pozdních bronzů je tahle drobná značka často nejdůležitějším údajem pro přesné určení.

Jak se římské mince určují: RIC, RPC a další katalogy

Základním katalogem mincí římských císařů je britský Roman Imperial Coinage, zkráceně RIC. Vycházel v letech 1923–1994 v deseti svazcích rozdělených do třinácti dílů a pokrývá ražby od bitvy u Actia roku 31 př. n. l. do roku 491. Mince se v něm třídí podle císaře, mincovny a emise a cituje se svazkem a číslem – například RIC II 208. U typů katalog uvádí i odhad vzácnosti – C pro běžné typy, R s číslem pro vzácné. Je dobré vědět, že některé svazky vyšly znovu s jiným číslováním: první svazek byl přepracován roku 1984 a pro Hadriána existuje nové vydání. U citace proto záleží na tom, ke kterému vydání se číslo vztahuje.

Pro běžnou práci dnes stačí bezplatná databáze OCRE (Online Coins of the Roman Empire), postavená na číslování RIC. Nejrychleji se v ní hledá podle opisu z líce nebo rubu. Jedna praktická poznámka: Diokleciánovy a Konstantinovy folly databáze neuvádí pod jménem follis, ale podle velikosti jako AE1, AE2 nebo AE3, takže kdo hledá podle nominálu, nemusí je najít. Mince republiky se určují podle katalogu Michaela Crawforda Roman Republican Coinage – například denár Q. Caecilia Metella z doby kolem roku 130 př. n. l. s hlavou Romy a Jupiterem v kvadrize nese číslo Crawford 256/1 – a jeho online obdobou je databáze CRRO.

Zvláštní skupinou jsou provinční ražby. Razila je města a provincie podle místních zvyklostí, nejčastěji na východě říše, většinou z bronzu a často s řeckými nápisy; stříbro a billon byly běžnější hlavně v Alexandrii. Mincoven bylo přes šest set a některá města známe jen díky jejich mincím. Tyto mince nepatří do RIC, ale do katalogu Roman Provincial Coinage (RPC), jehož hlavní editoři pocházejí z Britského muzea a z pařížské Národní knihovny a který pokrývá období od roku 44 př. n. l. do konce 3. století. Když je v popisu mince uvedeno RIC, RPC nebo Crawford s číslem, můžete ji srovnat s fotografiemi doložených kusů téhož typu – a to je nejlepší první kontrola, jakou sběratel má.

Zachovalost u antiky: slova místo čísel

Antické mince se razily ručně: střížek se vložil mezi dvě razidla a na horní se udeřilo kladivem. Každý kus je proto trochu jiný. Opotřebení oběhem je jen jedna složka jejich stavu. Stejně důležité je, jak dobře se obraz na střížek „trefil“, zda je ražba doražená, jestli se okraj střížku při úderu nerozpraskal a jak vypadá povrch. Čeští prodejci i aukční síně proto u antiky často nahrazují stupnici slovy: „krásná“, „velmi pěkná“, „výjimečná“, „kabinetní kus“, „nádherná patina“ nebo „dobře centrovaná ražba na velkém střížku“.

Certifikační firma NGC hodnotí antiku ve své službě NGC Ancients slovními stupni od PR přes F, Ch VF a XF až po Gem MS. Vedle nich dává dvě samostatné známky na stupnici 1–5. Strike posuzuje vše, co vzniklo v okamžiku ražby: centrování, sílu a rovnoměrnost úderu, praskliny a stav razidla. Surface posuzuje vše, co se s mincí dělo potom, kromě opotřebení oběhem: lesk, korozi, pórovitost povrchu, škrábance, ale i čištění, vyhlazení, dorývání a leštění. Mince s mimořádně dobře rytými razidly může navíc dostat označení Fine Style. Pro kupujícího je důležité, že záruka NGC Ancients se vztahuje na stupeň, ne na pravost ani na přesné určení mince.

Na bronzu je přirozená patina vítaná a pěkná patina může zvýšit přitažlivost mince. U pozdních mincí s tenkou vrstvou stříbra se cení zachované zbytky původního stříbření. Jak velký rozdíl dělá zachovalost, ukazují dva prodeje z českých aukcí z jara 2022: denár Hadriána s Felicitas na rubu v horší zachovalosti se v květnu prodal za 616 Kč včetně aukčního poplatku, kdežto denár Gordiana III. z roku 241 se Salus krmící hada (RIC 129A) ve výjimečné zachovalosti se v červnu prodal za 5 040 Kč, tedy osmkrát dráž. Denáry Gordiana III. přitom patří k běžnějším ražbám.

Padělky, odlitky a renesanční napodobeniny

Římské mince se padělaly už v antice. Typickým dobovým falzem byl subaerát, francouzsky fourrée: měděné jádro obalené stříbrnou fólií, zahřáté a teprve potom ražené. Dnes je obvykle prozradí opotřebení nebo koroze, které obnaží jádro. Obchodníci mince zkoušeli zářezem a v době republiky se razily i denáry s vroubkovaným okrajem, takzvané serrati, které se vykládají jako ochrana proti plátovaným padělkům – i ty se ale dochovaly jako subaeráty. Ve 3. století přibyly odlévané napodobeniny denárů z obecných kovů a napodobeniny vznikaly i za hranicemi říše. Mezi pozdními antoniány tvořila dobová falza velký podíl oběživa. Dobové falzum, které je tak popsané, je samo o sobě zajímavým sběratelským předmětem; problém nastává, jen když se vydává za oficiální ražbu.

Zvláštní kapitolou jsou padovany. V 16. století je v Padově vytvářeli rytec Giovanni Cavino a učenec Alessandro Bassiano, většinou podle sesterciů a zčásti jako fantazijní výtvory, aby doplnili sbírky renesančních humanistů. Podvod to původně nebyl, ale mnohé se dostaly do evropských sbírek a až do 19. století platily za pravé. Razidla se navíc používala i po Cavinově smrti roku 1570 a v 18. a 19. století vznikaly další odlitky. Typickým příkladem je sestercius císaře Othona, který vládl jen tři měsíce roku 69. Říšská mincovna v Římě za něj razila pouze aurey a denáry a senát bronzové mince s jeho jménem nevydal. Každý „Othonův sestercius“ je tedy padělek – nejčastěji padovan nebo jeho pozdější odlitek.

Dnešní odlitky často prozradí hrana. Odlitá mince může mít na okraji šev po formě nebo zbytek vtokového kanálku, kudy se do formy lil kov. Dalším znakem jsou drobné dírky po bublinách a měkké, rozmazané detaily v nízkém reliéfu, kde by u ražené mince měly zůstat ostré. Žádný z těchto znaků sám o sobě nerozhoduje: důlky dělá i koroze a opotřebení změkčí detaily i u pravé mince. Spolehlivé je až srovnání s ověřenými kusy téhož typu a posouzení zkušeným odborníkem. I výrobci moderních ražených falz se často dopouštějí chyb právě na hraně.

Od padělků je třeba odlišit repliky, které se prodávají jako suvenýry nebo muzejní kopie. Poctivě prodaná replika není podvod, ale do sbírky mincí nepatří, a nebezpečnou se stává ve chvíli, kdy ji někdo později nabídne bez upozornění jako originál. Při nákupu proto rozhoduje, kdo za pravost mince ručí. Certifikace NGC Ancients pravost nezaručuje, takže i u mince v certifikačním pouzdře musí za pravost ručit prodejce.

Čištěné a neočištěné mince

Antické mince ze země bývají pokryté nánosy a u bronzů se je lidé snaží odstranit. Někdy to přeženou: příliš důkladně vyčištěný bronz má vyhlazená, neživá pole a jeho tržní hodnota klesá. Čištění, vyhlazování, dorývání detailů i leštění řadí certifikační firma NGC mezi dodatečné zásahy a promítá je do hodnocení povrchu. Takový zásah je trvalý a vrátit se nedá.

Kdo kupuje neočištěné mince, kupuje nejistotu. Pod nánosem může být čitelná mince s pěknou patinou stejně dobře jako kus bez čitelných detailů a u hromadně prodávaných nálezových souborů bývá nejasný i původ. Kdo má minci doma, udělá nejlépe, když ji nečistí vůbec: přirozená patina a zbytky stříbření jsou součástí hodnoty a každý neodborný zásah je nevratný. Pokud mince opravdu potřebuje ošetření, patří do rukou konzervátora.

Proč jsou mnohé římské mince dostupné

Římská říše razila mince po staletí, v mnoha mincovnách a v obrovských počtech. Antoniány 3. století dnes patří k nejběžnějším nálezům; vzácnější jsou ražby krátce vládnoucích císařů a uzurpátorů, například Aemiliana, Maria, Quieta nebo Regaliana. Nabídku navíc neustále doplňují nálezy pokladů. Roku 2013 našel hledač s detektorem u Seaton Down v anglickém Devonu poklad 22 888 bronzových mincí z let 260–348, převážně z doby Konstantina Velikého a jeho rodiny. Na podzim 2023 oznámilo italské ministerstvo kultury nález u severovýchodního pobřeží Sardinie: na mořském dně leželo odhadem 30 až 50 tisíc follů z let 324–340. Množství antických mincí je tedy konečné, ale u běžných typů velmi hojné.

Stáří samo o sobě o ceně nerozhoduje. Rozhoduje typ a jeho vzácnost, kov, zachovalost, styl razidel a poptávka. Aureus bývá mnohonásobně dražší než denár téhož císaře a vzácný typ uzurpátora dražší než běžný denár slavného vládce. Běžné denáry, antoniány a pozdní bronzy proto patří k nejdostupnějším vstupům do numismatiky. Kvalitní kusy oblíbených typů mohou dlouhodobě držet hodnotu a některé i zhodnotit, protože poptávka po antice je celosvětová a netýká se jediného domácího trhu. Budoucí cenu ale nikdo nezaručí – záleží na typu, zachovalosti a hlavně na tom, za kolik se mince koupí.

Na co se zeptat před nákupem římské mince

Dobrý popis antické mince odpoví na většinu otázek dřív, než je položíte. Když něco chybí, zeptejte se:

• Jaký je to nominál, kdo je na líci, z jaké mincovny mince pochází a jaké má katalogové číslo (RIC, RPC nebo Crawford)?
• Kolik váží a jaký má průměr? Údaje porovnejte s doloženými kusy téhož typu.
• Jaká je zachovalost líce i rubu, jak je ražba centrovaná a doražená, není střížek prasklý?
• Byla mince čištěná, vyhlazená nebo dorývaná, a jde o přirozenou patinu?
• Je k dispozici fotografie hrany? Pomůže odlišit ražbu od odlitku.
• Jaký je původ mince – z jaké sbírky nebo aukce pochází a existuje o tom doklad?
• Ručí prodejce za pravost, na jak dlouho a přijme minci zpět, pokud se pravost nepotvrdí?
• Nejde o dobové falzum, napodobeninu nebo repliku – a je to v popisu výslovně uvedeno?

Otázka původu není formalita. Některé země, například Řecko, považují archeologické nálezy včetně mincí za státní majetek a na trhu se objevují i kusy z nelegálních vykopávek. Zlatý aureus EID MAR, vydražený v říjnu 2020 v Londýně, byl v březnu 2023 vrácen Řecku poté, co vyšetřování ukázalo, že pochází z vykradeného naleziště a jeho doložená historie vlastnictví byla zfalšovaná. U levné mince je takové riziko malé, u drahé je doklad o původu stejně důležitý jako zachovalost.

Římské mince z našeho e-shopu

EID MAR: co všechno unese jedna mince

Kolik informací se vejde na kousek stříbra, ukazuje denár, který dal v letech 43–42 př. n. l. razit Marcus Junius Brutus, jeden z Caesarových vrahů, v polní mincovně, jež putovala s jeho vojskem. Na líci je Brutův portrét, na rubu čapka svobody (pileus) mezi dvěma dýkami a pod nimi nápis EID MAR, zkratka Eidibus Martiis – o březnových idách, tedy 15. března 44 př. n. l., kdy byl Caesar zavražděn. Čapku svobody nosili v Římě propuštění otroci, a výjev se proto vykládá jako oslava Caesarovy smrti coby osvobození republiky. Stříbrných denárů je známo asi sto a zlaté aurey jen tři. Celý příběh mince popisuje náš článek Zrada, krev a zlato: Julius Caesar a krvavý odkaz mince EID MAR.

EID MAR je výjimka, ale čte se stejně jako jakýkoli běžný denár: portrét a opis řeknou, kdo minci vydal, obraz rubu, co chtěl sdělit, a katalog, kam ji zařadit. Kdo rozezná aureus od denáru a dupondius od asu, umí rozluštit zkratky TR P a COS, ví, kde hledat v RIC nebo RPC, a před nákupem se podívá na hranu, zachovalost i původ, ten si může sestavit sbírku římských mincí s rozvahou, bez zbytečných omylů a s radostí z toho, že ke každému kusu zná jeho příběh.

Miroslav Uďan