Dne 2. prosince 1805 přicházely k Františkovi II., který vyčkával v zázemí za frontou v prostoru mezi Křenovicemi a Slavkovem, zdrcující zprávy z moravských polí. Tisíciletá instituce, jejíž korunu dosud nosil, právě utrpěla smrtelnou ránu. Za necelý rok bude muset učinit rozhodnutí, které žádný z jeho předchůdců nikdy nemusel zvažovat – rozpustit Svatou říši římskou a ukončit tak dějinnou éru sahající až k Otovi I. Velikému. Kdo byl muž, jemuž osud svěřil tak nevděčný úkol? A proč právě on se stal posledním nositelem titulu, který po staletí představoval nejvyšší světskou hodnost křesťanského Západu?
Odpověď na tyto otázky nás zavede do víru napoleonských válek, do labyrintu habsburské dvorské politiky i do fascinujícího světa numismatiky. Mince Františka II. totiž dodnes vypovídají o dramatickém přechodu mezi dvěma epochami – a pro sběratele představují mimořádně zajímavou kapitolu středoevropských dějin.
Konec starého pořádku: Evropa na sklonku 18. století
Posledních deset let 18. století přineslo Evropě otřesy, jaké kontinent nezažil od třicetileté války. Velká francouzská revoluce, vypuknuvší roku 1789, nezůstala jen vnitřní záležitostí Francie. Poprava krále Ludvíka XVI. v lednu 1793 vyslala mrazivý signál všem evropským monarchiím – ani posvěcená královská hlava není před gilotinou v bezpečí. Myšlenky svobody, rovnosti a bratrství se šířily kontinentem jako požár a staré režimy se třásly v základech.
Habsburská monarchie vstupovala do této bouřlivé doby s dědictvím dvou velmi odlišných panovníků. Josef II., osvícenský reformátor, který vládl v letech 1780–1790, se pokusil modernizovat zastaralé struktury říše shora. Jeho patent o zrušení nevolnictví, náboženská tolerance i snaha o centralizaci státní správy však vyvolaly odpor konzervativních vrstev. Po jeho smrti nastoupil na trůn jeho bratr Leopold II., který musel mnohé Josefovy reformy odvolat, aby uklidnil rozbouřené vody. Leopold však vládl pouhé dva roky a zemřel nečekaně 1. března 1792, právě v okamžiku, kdy se nad Evropou stahovala válečná mračna.
Svatá říše římská, nad níž měl nový panovník převzít vládu, byla v této době již spíše historickou relikvií než skutečným státem. Od vestfálského míru roku 1648 představovala volné seskupení stovek knížectví, vévodství, biskupství a svobodných měst, jejichž vládci disponovali prakticky neomezenou suverenitou. Císař bezprostředně ovládal jen své vlastní rodové državy – rakouské země, České království a Uherské království. Přesto císařský titul stále znamenal prestiž a symbolickou převahu nad ostatními evropskými monarchy.
Mládí a nástup k moci
František se narodil 12. února 1768 ve Florencii jako nejstarší syn toskánského velkovévody Leopolda a Marie Ludoviky Španělské. Jeho dětství a mládí probíhaly na otcově dvoře v slunné Itálii, daleko od vídeňských intrik. V šestnácti letech jej však bezdětný strýc Josef II. povolal do Vídně, aby jej zasvětil do státních záležitostí jako budoucího dědice trůnu.
Vztah mezi temperamentním, netrpělivým Josefem a jeho nevýrazným, těžkopádným synovcem nebyl právě harmonický. Josef si na Františkovu nevýraznost a omezené schopnosti opakovaně stěžoval a dával mu svou nespokojenost pocítit. Mladý arcivévoda však nedostatek talentu vyrovnával pílí a houževnatostí – vlastnostmi, které se později ukázaly jako klíčové pro přežití monarchie v bouřlivých časech.
Josef II. Františkovi vybral i první manželku – württemberskou princeznu Alžbětu Vilemínu Württemberskou. Manželství však trvalo pouhé dva roky a skončilo tragicky, když Alžběta zemřela v únoru 1790 den po porodu jejich první dcery. O několik dní později zemřel i sám Josef II. František musel převzít řízení státních záležitostí, dokud z Florencie nedorazil jeho otec Leopold.
Leopoldova vláda představovala krátkou přestávku před bouří. Nový císař se snažil stabilizovat situaci, odvolal některé kontroverzní Josefovy reformy a pokusil se najít modus vivendi s revolučními událostmi ve Francii. Jeho sestra Marie Antoinetta byla francouzskou královnou a její osud visel na vlásku. Leopold však zemřel 1. března 1792, aniž by dokázal situaci zásadně změnit, a čtyřiadvacetiletý František se ocitl na trůně v nejhorší možné chvíli.
František II. jako římský císař (1792–1806)
.jpg)
Nástup Františka II. na trůn se odehrál v atmosféře krajní nejistoty. Již 20. dubna 1792 – tedy měsíc po nástupu Františka – vyhlásila revoluční Francie Rakousku válku. Začala tak první koaliční válka, která měla trvat pět let a znamenala počátek více než dvou desetiletí téměř nepřetržitých bojů. Přesto korunovační slavnosti proběhly podle plánu: dne 6. června 1792 byl František korunován uherským králem v Budíně, 14. července proběhla ve Frankfurtu poslední císařská korunovace v dějinách Svaté říše římské a 9. srpna následovala česká korunovace v Praze. V následujících letech se v jeho okolí začali prosazovat mladí šlechtici, mezi nimi i Klement Václav Lothar Metternich, který později zásadně ovlivnil jeho vládu. František zpočátku reagoval na francouzskou výzvu spíše zdrženlivě – jeho armáda nebyla na válku připravena a situace v říši byla chaotická. Společně s Pruskem se Rakousko pokusilo o intervenci ve Francii, ale výsledky byly rozpačité.
V těchto nejistých letech se František oženil podruhé. Jeho nevěstou se stala Marie Tereza Neapolsko-Sicilská, jeho vlastní sestřenice. Manželé byli blízcí příbuzní – šlo o dvojí první stupeň příbuzenství, neboť jejich rodiče byli vlastními sourozenci. Toto blízké příbuzenství bývá často spojováno s častými zdravotními problémy v rodině: z dvanácti dětí, které Marie Terezie za sedmnáct let manželství porodila, se řada potýkala s vážnými zdravotními obtížemi. Nejstarší syn Ferdinand V. trpěl epilepsií a vývojovými poruchami, přesto se později stal Františkovým nástupcem.
Porážky u Ulmu a Slavkova – psychologická a politická rána
Zatímco se rakouská armáda potýkala s revolučními vojsky, ve Francii se na politickou scénu dral muž, který měl změnit tvář Evropy. Napoleon Bonaparte proslul nejprve jako brilantní generál v italských taženích a egyptské expedici, aby se roku 1799 chopil moci jako první konzul a roku 1804 se korunoval císařem Francouzů.
Napoleonova císařská korunovace představovala pro Františka přímou výzvu. Francie měla nyní vlastního císaře a hrozilo, že tradiční prvenství římského císaře bude zpochybněno. František proto 11. srpna 1804 přijal titul císaře rakouského – vzniklo tak Rakouské císařství jako právní entita nezávislá na Svaté říši římské. Byl to prozíravý krok: František si tak pojistil císařskou hodnost pro případ, že by o římskoněmeckou korunu přišel.
Rok 1805 přinesl vojenskou katastrofu. Napoleon zahájil bleskovou kampaň proti třetí koalici, kterou tvořilo Rakousko, Rusko a Velká Británie. U Ulmu v polovině října 1805 dosáhl drtivého vítězství – rakouská armáda generála Macka kapitulovala prakticky bez boje. Napoleon pak postupoval na Vídeň, kterou obsadil 13. listopadu. Rakouský dvůr musel uprchnout.
Rozhodující střetnutí se odehrálo 2. prosince 1805 na moravských polích mezi Brnem a Slavkovem. Bitva u Slavkova, známá též jako bitva tří císařů, vstoupila do dějin jako jedno z nejslavnějších Napoleonových vítězství. Francouzský císař zde čelil spojeným silám rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra I. Pavloviče. Přestože měl početní nevýhodu – asi 73 000 mužů proti 85 000 spojenců – dokázal geniálním manévrem prorazit střed nepřátelských pozic a způsobit spojenecké armádě zdrcující porážku.
Pro Františka představoval Slavkov osobní ponížení. Musel sledovat, jak jeho vojska prchají z bojiště, a následně vyjednávat s vítězným Napoleonem o podmínkách příměří. Dne 26. prosince 1805 byl podepsán prešpurský mír, kterým Rakousko ztratilo Benátsko, Istrii, Dalmácii a Tyrolsko a zavázalo se zaplatit vysoké válečné reparace.
Rýnský spolek a zánik Svaté říše římské
Ještě závažnější než územní ztráty byly politické důsledky porážky. Napoleon využil oslabení Rakouska k reorganizaci německého prostoru podle svých představ. Dne 12. července 1806 šestnáct německých knížat pod jeho patronací založilo Rýnský spolek (Rheinbund) – konfederaci, která se výslovně oddělila od Svaté říše římské. Napoleon se stal protektorem spolku a jeho členové se zavázali poskytovat mu vojenskou podporu.
Pro Svatou říši římskou to znamenalo smrtelnou ránu. Bez německých knížat ztratila říše veškerý obsah – zbyla jen prázdná skořápka. František stál před dilematem: má se držet titulu, který již nic neznamená, nebo má sám ukončit existenci instituce, jejímž byl posledním představitelem?
Dne 6. srpna 1806 vydal František prohlášení, kterým složil korunu Svaté říše římské, prohlásil říši za rozpuštěnou a zbavil říšské stavy jejich povinností vůči sobě jako římskému panovníkovi. Svatá říše římská národa německého, založená roku 962 korunovací Oty I., přestala po 844 letech existovat.
Bylo to rozhodnutí ze slabosti, nebo strategický tah? Historici se dodnes neshodnou – část je považuje za kapitulaci pod tlakem Napoleona, jiní za pragmatický krok, který zachránil alespoň rakouskou císařskou důstojnost. Jisté je, že František tímto krokem zabránil tomu, aby se římským císařem stal Napoleon – a zároveň si ponechal vlastní císařský titul rakouský. Symbolická kontinuita byla zachována, byť v jiné podobě.
Nová éra: František I., císař rakouský (1804–1835)
Po zániku Svaté říše římské se František soustředil na konsolidaci Rakouského císařství. S novým jménem František I. Rakouský vládl rozsáhlému, ale nesourodému území zahrnujícímu rakouské alpské země, České království, Uherské království a další državy. Napoleonské války však zdaleka neskončily.
Roku 1809 se František pokusil využít Napoleonova zaneprázdnění ve Španělsku a zahájil novou válku. Zpočátku se zdálo, že rakouská armáda pod vedením arcivévody Karla může uspět – v bitvě u Aspern-Esslingu v květnu 1809 utrpěl Napoleon svou první porážku na bojišti. Naděje však byly záhy zmařeny v bitvě u Wagramu v červenci téhož roku, která skončila další rakouskou porážkou.
Schönbrunnský mír z října 1809 přinesl další územní ztráty a pokořující podmínky. Součástí mírového urovnání se stalo i dynastické spojení - Napoleonovi, který se rozvedl s Josefínou, byla nabídnuta ruka Františkovy dcery Marie Luisy. V březnu 1810 se tak dcera posledního římského císaře stala manželkou muže, který říši zničil. Pro Františka to byl jistě trpký okamžik, ale Metternich, který mezitím dosáhl postavení ministra zahraničí, viděl v tomto sňatku příležitost k postupnému oslabení Napoleonovy pozice.
Obrat přišel roku 1812, když Napoleonova invaze do Ruska skončila katastrofou. Rakousko se nejprve pokoušelo vystupovat jako prostředník, ale v létě 1813 se přidalo k šesté protifrancouzské koalici. Rozhodující střet pak představovala bitva u Lipska v říjnu 1813 – největší bitva napoleonských válek, zvaná též bitva národů. Napoleon byl poražen, donucen abdikovat a odeslán do vyhnanství na ostrov Elba.
Vídeňský kongres a koncert mocností
Na podzim roku 1814 se Vídeň stala centrem evropské diplomacie. Vídeňský kongres, zasedající od září 1814 do června 1815, měl překreslit mapu Evropy a vytvořit nový mezinárodní řád. František jako hostitel kongresu hrál významnou reprezentativní roli, skutečným architektem nového uspořádání však byl Metternich.
Kongres vrátil Rakousku většinu území ztracených za napoleonských válek. František získal zpět Tyrolsko, Vorarlbersko a Salcbursko, navíc se stal králem nově vytvořeného Lombardsko-benátského království v severní Itálii. Rakousko se opět stalo přední evropskou mocností.
Napoleonův útěk z Elby a jeho stodenní návrat k moci na jaře 1815 představoval poslední vzrušení. Po definitivní porážce u Waterloo byl Napoleon odeslán na vzdálený ostrov Svatá Helena, kde roku 1821 zemřel. Jeho syn z manželství s Marií Luisou, Napoleon František (pozdější vévoda Zákupský), zůstal ve Vídni pod dohledem svého dědečka Františka a zemřel mladý roku 1832.
František spolu s ruským carem Alexandrem I. a pruským králem Fridrichem Vilémem III. uzavřel roku 1815 Svatou alianci – spolek konzervativních monarchií zavazující se k vzájemné podpoře a potlačování revolučních hnutí. Pod Metternichovým vedením se Rakousko stalo strážcem starého řádu a hlavním nepřítelem liberálních a národních hnutí v Evropě.
Osobnost Františka II./I.
Jak vlastně vypadal člověk, kterému osud svěřil tak dramatickou roli? Dobové prameny líčí Františka jako muže nevýrazného zevnějšku, který vzhledem i oblečením připomínal spíše obyčejného měšťana než císaře. Rád se procházel po Vídni a odpovídal kolemjdoucím na pozdrav. Byl to rodinný typ – věnoval se svým dětem a vnukům, kdykoli to státní povinnosti dovolovaly.
Soukromě František miloval botaniku, hudbu a knihy. Položil základ rodinné knihovny a sbíral portréty. Hrál na housle a tyto záliby předal svým potomkům. Jeho povaha však byla formována traumatickými zážitky z revolučních let. Poprava Ludvíka XVI. a jeho tety Marie Antoinetty, neustálé války a opakovaná ponížení vytvořily z mladého muže podezíravého, konzervativního vládce, který se bál jakýchkoli změn.
Ihned po nástupu na trůn se František odklonil od osvícenských reforem svých předchůdců. Obnovil cenzuru, posílil policejní dohled a omezil akademické svobody. S odpůrci režimu zacházel tvrdě – tzv. jakobínské procesy v letech 1794–1795 skončily i rozsudky smrti. Tento konzervativní kurz se ještě prohloubil po napoleonských válkách, kdy se Rakousko pod Metternichovým vedením stalo baštou reakce.
František byl čtyřikrát ženat. Po smrti první manželky Alžběty Vilemíny Württemberské a druhé manželky Marie Terezie Neapolské, která roku 1807 zemřela při porodu třináctého dítěte, se oženil s Marií Ludovikou z Este. Tato vzdělaná žena trpěla tuberkulózou a nemohla mít děti, ale věnovala se výchově nevlastních dětí a byla zarytou nepřítelkyní Napoleona. Zemřela roku 1816. Čtvrtou a poslední manželkou se stala Karolína Augusta Bavorská, která Františka přežila o téměř čtyřicet let.
Františkův přístup k vládě výstižně shrnuje výrok, který mu tradice připisuje jako odkaz Ferdinandovi: „Vládni a nic neměň!" Tato věta vystihuje celou jeho politickou filozofii – udržet status quo za každou cenu, bránit se novotám a spoléhat na osvědčené postupy.
Hodnocení vlády
Jak hodnotit vládu panovníka, jehož éra zahrnovala tak dramatické události? Františkovi kritici poukazují na jeho průměrnost, nedostatek vojenského talentu a neschopnost čelit Napoleonovi na bojišti. Zdůrazňují, že pod jeho vládou Rakousko utrpělo řadu ponižujících porážek a ztratilo prestižní titul římského císaře.
Obhájci naproti tomu argumentují, že František dokázal přežít v podmínkách, které by zlomily mnohé schopnější panovníky. Zatímco dynastie Bourbonů přišla o trůn a Ludvík XVI. skončil na popravišti, Habsburkové si udrželi moc. Rakousko sice utrpělo porážky, ale nikdy nebylo zcela poraženo – a na konci napoleonských válek stálo opět mezi vítězi.
Co se Františkovi rozhodně podařilo, byla stabilizace Rakouského císařství po desetiletích válek. Jeho konzervativní politika sice brzdila modernizaci a vyvolávala odpor liberálů i nacionalistů, ale zajistila čtyřicet let relativního míru. Na jeho vládu lze pohlížet jako na most mezi středověkou císařskou tradicí a moderním státem – most sice křehký a plný trhlin, ale přece jen funkční.
František zemřel 2. března 1835 ve Vídni, obklopen rodinou. Jeho vnuk František Josef I., kterému bylo tehdy pouhých pět let, přišel dědečka navštívit na smrtelném loži. O třináct let později, po abdikaci neschopného Ferdinanda, se tento vnuk stal císařem a vládl rekordních 68 let. Dějiny Habsburků tak pokračovaly – jen již bez titulu římského císaře.
Numismatický odkaz Františka II.
Pro sběratele mincí představuje období vlády Františka II./I. mimořádně zajímavou kapitolu. Jeho ražby dokumentují nejen politické změny – přechod od Svaté říše římské k Rakouskému císařství – ale i ekonomické otřesy způsobené napoleonskými válkami. Rozmanitost mincovních typů, symboliky a mincoven činí z této éry fascinující sběratelské pole.
Rozmanitost ražeb: římský císař versus císař rakouský
Mince Františka II. lze rozdělit do dvou základních období. V letech 1792–1806, kdy vládl jako poslední císař Svaté říše římské, nesly jeho mince titulaturu odkazující na tuto hodnost. Po roce 1806, respektive již od roku 1804, kdy přijal titul rakouského císaře, se ikonografie a nápisy změnily.
Na ražbách z období římského císařství nacházíme titulatura typu FRANCISCVS II D G R I S A (Franciscus II Dei Gratia Romanorum Imperator Semper Augustus – František II. z Boží milosti římský císař vždy vznešený). Po roce 1806 se objevuje FRANCISCVS I IMPERATOR AVSTRIAE nebo jeho varianty. Tato změna titulatury představuje pro sběratele jasný mezník a umožňuje snadnou dataci i bez znalosti letopočtu.
Františkovy mince se razily v rozsáhlé síti mincoven rozprostřených po celé monarchii. Hlavní mincovnou byla Vídeň (značka A), následovaná Kremnicí (B), která patřila k nejstarším a nejprestižnějším mincovnám ve střední Evropě. Pražská mincovna (C) razila měděné i stříbrné nominály a hrála významnou roli ve středoevropské měnové cirkulaci. K dalším mincovnám patřily Salzburg (D), sedmihradský Karlsburg neboli Alba Iulia (E), Hall v Tyrolsku (F), Velká Baňa (G), Günzburg (H), Milán (M), Oravica (O), Smolník (S) a Benátky (V) – celkem až dvanáct aktivních mincoven. Tato geografická rozmanitost dokumentuje rozsah habsburské monarchie a poskytuje sběratelům možnost sestavovat zajímavé regionální sbírky.
Symbolika a ikonografie
Klíčovým symbolem na mincích a medailích Františka II./I. je dvojhlavý orel, tradiční znak Svaté říše římské a později Rakouského císařství. Zajímavé je sledovat, jak se jeho podoba a význam proměňovaly. Na ražbách z období římského císařství představoval orel říšskou moc, zatímco po roce 1806 symbolizoval již výhradně rakouskou státnost.
Na aversu mincí se typicky nachází portrét panovníka, často s vavřínovým věncem nebo korunou. Kvalita portrétů se liší podle mincovny a období – nejjemnější práce pocházejí obvykle z Vídně a Kremnice. Na reversu dominuje státní znak se dvojhlavým orlem, hodnotová značka a další heraldické prvky.
Heraldické změny po roce 1806 se promítly i do dalších prvků mincovního designu. Zatímco dříve se objevovaly odkazy na říšskou korunu a říšské insignie, nové ražby zdůrazňovaly rakouskou korunu a habsburský rodový znak.
Typy mincí
Zlaté mince představovaly vrchol mincovní produkce. Standardním zlatým nominálem byl dukát o hmotnosti přibližně 3,5 gramu. Razily se také vícenásobné dukáty – dvoudukáty, čtyřdukáty a vzácné desetidukáty, které sloužily především jako reprezentativní dary a donativy. Tyto vysoké nominály patří dnes k nejvyhledávanějším a nejdražším položkám mezi sběrateli habsburských mincí.
Stříbrné konvenční tolary tvořily páteř měnového systému. Vážily 28,06 gramu při ryzosti 833/1000 a na reversu nesly charakteristickou hodnotovou značku X EINE FEINE MARK, označující, že z jedné kolínské hřivny čistého stříbra se razilo deset tolarů. Kromě celých tolarů existovaly i půltolary a čtvrttolary.
Drobnější stříbrné a měděné nominály zahrnovaly krejcary různých hodnot (20, 10, 6, 3 a 1 krejcar). Toto běžné oběživo se dochovalo ve velkých počtech a představuje ideální vstupní bod pro začínající sběratele.
Napoleonské války vedly také ke vzniku různých nouzových ražeb – typickým příkladem jsou Andreas-Hofer krejcary z roku 1809, ražené v Hallu v Tyrolsku během povstání proti bavorsko-francouzské správě. Naproti tomu po vítězství nad Napoleonem vznikaly luxusní pamětní tolary, například na bitvu u Lipska (1813) či Vídeňský kongres (1815). Tyto příležitostné ražby dokumentují klíčové události epochy a patří k nejžádanějším sběratelským kusům.
Měnová reforma roku 1811
Napoleonské války devastovaly státní finance Rakouska. Neustálé válečné výdaje vedly k masivní emisi papírových peněz (bankocetle), které rychle ztrácely hodnotu. Roku 1811 byla provedena drastická měnová reforma, při níž byly staré papírové peníze vyměněny za nové výkupní listy (Einlösungsscheine) v poměru 5:1. Pro držitele úspor to fakticky znamenalo 80% znehodnocení.
Současně s touto bolestnou operací byla obnovena ražba kvalitních kovových mincí podle konvenční měny. Tato reforma se odrazila i v numismatické produkci – mince ražené po roce 1811 vykazují stabilnější kvalitu a standardizovanější podobu.
Mince Františka II./ Františka I. Rakouského z našeho e-shopu
Odkaz posledního římského císaře
František II. vstoupil do dějin jako muž, který uzavřel tisíciletou kapitolu evropských dějin. Nebyla to role, o kterou by usiloval, a není překvapivé, že jeho pověst zůstává dodnes rozporuplná. Nebyl charismatickým vojevůdcem ani vizionářským reformátorem — a přesto právě on dokázal udržet svou říši pohromadě uprostřed revoluční bouře, která smetla mnohem silnější trůny.
Jeho vláda bývá spojována s opatrností, konzervatismem a obavou ze změn. A přesto je paradoxní, že právě tato zdrženlivost umožnila Habsburkům přežít tam, kde jiní monarchové padli. František nebyl symbolem velkolepého vzestupu — ale přežití. Svět, který znal, mizel před jeho očima, a on na něj odpověděl ne činem, ale vyčkáváním.
Historikové se dodnes přou, zda byl František posledním stínem starého světa, nebo mostem do nového. Jisté však je, že jeho abdikace v roce 1806 neuzavřela jen dějiny Svaté říše římské — uzavřela představu o světě, kde moc byla věčná a trůny nezpochybnitelné. František II. tak nezanechal odkaz velkých vítězství, ale připomínku křehkosti říší, které věřily vlastní nesmrtelnosti.
Miroslav Uďan