Roku 1740 zemřel muž, který celý život budoval něco, co se zhroutilo během týdnů po jeho smrti. Karel VI. Habsburský strávil desetiletí vyjednáváním a ústupky, aby zajistil nástupnictví dceři Marii Terezii. Evropské mocnosti jeho Pragmatickou sankci uznaly – a jakmile zavřel oči, pošlapaly ji. Přesto nejde o příběh neúspěchu, ale o příběh člověka, který pochopil limity své doby. A mince Karlav VI. dodnes vypovídají o éře, kdy stabilita znamenala víc než sláva.
Evropa v 17. století – svět vyčerpaných říší
Abychom pochopili vládu Karla VI., musíme nejprve porozumět světu, do kterého se narodil. Evropa konce 17. století byla kontinentem, který si pamatoval hrůzy třicetileté války a stále se z nich vzpamatovával. Vestfálský mír z roku 1648 sice ukončil nejničivější konflikt v dějinách střední Evropy, ale jeho důsledky formovaly politická rozhodnutí ještě v první polovině 18. století. Panovníci, diplomaté i obyčejní lidé věděli, co znamená totální válka, a tato kolektivní paměť ovlivňovala každý krok na mezinárodní scéně.
Absolutismus dosáhl svého zenitu za vlády francouzského krále Ludvíka XIV., který zemřel roku 1715 po více než sedmdesáti letech na trůnu. Je mu tradičně připisována věta L'État, c'est moi („Stát jsem já"), byť je často považována za apokryfní; přesto dobře vystihuje dobové pojetí monarchické moci. Jenže ani Král Slunce nezanechal Francii v dobré kondici. Nekonečné války, megalomanské stavební projekty a nákladný dvorský život vyčerpaly státní pokladnu. Francie zůstávala nejmocnějším státem kontinentu, ale její síla už nebyla tak drtivá jako dříve.
Mocenská rovnováha starého kontinentu
Habsburská monarchie představovala druhý pilíř evropského mocenského systému. Na rozdíl od centralizované Francie však šlo o komplikovaný konglomerát zemí, z nichž každá měla vlastní tradice, zákony, stavy a často i měnu. České království, rakouské země, Uhry, část Itálie, Španělské Nizozemí – to vše spojovala pouze osoba panovníka a katolická víra. Tato rozmanitost byla současně silou i slabinou. Habsburkové vládli obrovskému území, ale museli neustále vyjednávat, ujišťovat a vyvažovat zájmy jednotlivých částí své říše.
Osmanská říše už nebyla tím děsivým nepřítelem, který o století dříve obléhal Vídeň. Po porážce u Vídně roku 1683 a následných prohrách ztratila většinu Uher a musela se stáhnout na Balkán. Přesto zůstávala významným hráčem a jakýkoli konflikt na jihovýchodě Evropy vyžadoval brát ji v potaz. Pro Habsburky znamenala osmanská hrozba nutnost udržovat nákladnou vojenskou přítomnost na dlouhé hranici.
Anglie a Nizozemí představovaly mocnosti nového typu. Jejich síla nespočívala primárně v rozloze území či počtu vojáků, ale v obchodu, financích a námořní převaze. Londýnská burza a amsterdamští bankéři mohli rozhodnout o výsledku války stejně účinně jako generálové na bojišti. Nová doba přicházela – a staré kontinentální monarchie se jí musely přizpůsobit.
Peníze jako slabé místo monarchií
Státní finance představovaly Achillovu patu prakticky všech evropských velmocí. Války stály stále více peněz, ale příjmy států rostly pomaleji. Výsledkem byly chronické dluhy, mimořádné daně a měnové manipulace. Panovníci snižovali obsah drahého kovu v mincích, zaváděli nové poplatky a žádali stavy o další a další berně (daně). Důvěra v měnu kolísala a s ní i důvěra v samotnou moc státu.
Mince v této době nebyly pouze platidlem. Byly nástrojem propagandy, symbolem legitimity a vizitkou státní moci. Kvalitní, plnohodnotná mince signalizovala stabilní a důvěryhodnou vládu. Znehodnocená měna naopak prozrazovala zoufalství a slabost. Proto panovníci věnovali ražbě mincí mimořádnou pozornost – a proto jsou mince z této epochy tak cenným historickým pramenem.
Společnost zůstávala stavovská. Šlechta, duchovenstvo a městský stav měly svá privilegia, která panovník musel respektovat. Absolutismus nikdy nebyl tak absolutní, jak by název napovídal – každý král či císař musel vyjednávat a někdy i ustupovat. To platilo dvojnásob pro Habsburky.
Víra, tradice a barokní reprezentace
Katolicismus sloužil jako pojítko habsburské monarchie. V době, kdy náboženství stále určovalo politickou příslušnost, představovala společná víra jeden z mála jednotících prvků říše. Habsburkové se stylizovali do role ochránců katolické církve a bojovníků proti protestantské herezi i osmanskému islámu. Tato role jim dodávala legitimitu, ale současně je zatahovala do konfliktů, kterým by se jinak mohli vyhnout.
Barokní styl ovládl architekturu, umění i dvorský ceremoniál. Velkolepé paláce, okázalé slavnosti a složité rituály měly demonstrovat moc a bohatství panovníka. Vídeňský dvůr patřil k nejokázalejším v Evropě – a současně k nejnákladnějším. Reprezentace byla považována za nezbytnou; panovník, který by žil skromně, by ztratil respekt.
Tradice dynastického práva určovala, kdo má nárok na trůn. Prvorozený syn dědil po otci, mladší synové dostávali vedlejší úděly nebo směřovali k církevní kariéře. Dcery sloužily jako nástroj dynastické politiky – jejich sňatky spojovaly rody a zajišťovaly spojenectví. Tento systém fungoval po staletí, ale co když panovník neměl syna? Tato otázka měla definovat celou vládu Karla VI.
Svět na hraně změny
Evropa počátku 18. století působila navenek stabilně, ale pod povrchem se hromadilo napětí. Staré struktury ještě držely pohromadě, ale praskliny byly zřejmé. Ekonomické problémy, dynastické nejistoty a proměna mocenské rovnováhy vytvářely atmosféru neustálé nejistoty. Každý konflikt mohl přerůst ve velkou válku, každá dynastická krize mohla přeskupit mapu Evropy.
V tomto světě se roku 1685 narodil Karel, mladší syn císaře Leopolda I. Nikdo tehdy netušil, že právě tento mladší princ bude jednou vládnout celé habsburské monarchii – a že jeho největším životním dílem bude zajištění nástupnictví pro dceru, kterou ještě ani nezplodil.
Syn bez jistého osudu
Habsburkové na přelomu 17. a 18. století stáli na vrcholu své moci – a současně na rozcestí. Drželi císařský titul Svaté říše římské a vládli rozsáhlým územím ve střední Evropě. Jenže tato impozantní fasáda skrývala vnitřní slabiny. Říše neměla jednotnou správu ani armádu, každá země si žárlivě střežila svá práva. A co bylo nejhorší – španělská větev rodu vymírala.
Leopold I. vládl jako císař přes čtyřicet let, od roku 1658 do roku 1705. Byl to zbožný, hudbymilovný muž, který strávil většinu vlády v nekonečných válkách – s Osmany na východě, s Francií na západě. Jeho první manželství dalo dynastii jedinou dceru, která se dožila dospělosti, zatímco druhé skončilo bez přeživších potomků. Teprve třetí manželka, Eleonora Falcko-Neuburská, mu porodila dva syny: Josefa, narozeného roku 1678, a Karla, který přišel na svět o sedm let později.
Princ na vedlejší koleji
Být mladším synem v dynastii znamenalo žít ve stínu. Všechna očekávání, všechna příprava na vládu směřovala k prvorozenému Josefovi. Karel byl jen záložním dědicem, pojistkou pro případ, že by se staršímu bratrovi něco stalo. V běžných okolnostech by ho čekala kariéra v církvi, správa některého vedlejšího území nebo role věčného prince bez skutečné moci.
Výchova obou princů probíhala podle přísných pravidel habsburského dvora. Důraz se kladl na zbožnost, dynastickou odpovědnost a reprezentaci. Karel se učil jazykům, dějinám, teologii a dvorskému ceremoniálu. Výrazně méně pozornosti se věnovalo praktickým dovednostem vládnutí. Cílem nebylo vychovat inovátora, ale pokračovatele tradice.
Vídeňský dvůr formoval Karlovu osobnost v několika ohledech. Naučil ho vážit si ceremonií a symboliky moci. Vštípil mu hlubokou katolickou zbožnost. A ukázal mu, jak složité je udržet pohromadě říši složenou z tolika různých částí. Karel vyrostl jako člověk konzervativní, důstojný a hluboce přesvědčený o svém božském poslání vládnout.
Španělská otázka mění všechno
Osud druhorozeného prince se dramaticky změnil kvůli situaci ve Španělsku. Tamní král Karel II. Španělský, poslední španělský Habsburk, byl nemocný muž bez naděje na potomky. Celá Evropa věděla, že jeho smrt vyvolá boj o obrovské dědictví zahrnující Španělsko, jeho americké kolonie, Itálii a Nizozemí. Hlavními uchazeči byli francouzští Bourboni a rakouští Habsburkové.
Leopold I. začal připravovat svého mladšího syna na roli španělského krále. Karel se náhle ocitl v centru pozornosti. Už nebyl pouhou zálohou – stal se klíčovou figurou habsburské strategie. Jeho budoucnost závisela na tom, zda se podaří prosadit habsburské nároky proti francouzské konkurenci.
Když Karel II. Španělský roku 1700 zemřel, odkázal ve své závěti celé dědictví francouzskému princi Filipovi z rodu Bourbonů. Pro Habsburky to byla katastrofa. Leopold I. odmítl závěť uznat a vypukla válka o španělské dědictví – jeden z nejrozsáhlejších konfliktů v evropských dějinách.
Karel VI. Habsburský – císař proti své vůli
Válka o španělské dědictví trvala třináct let a zasáhla celou Evropu od Španělska po Uhry, od Itálie po Nizozemí. Mladý Karel byl vyslán do Španělska a roku 1705 se opřel o Barcelonu, kde byl v zemích Koruny aragonské uznáván jako král Karel III. Katalánci, Aragonci a Valencijci ho uznali, zatímco Kastilie zůstala věrná bourbonské straně.
Válka probíhala s proměnlivým štěstím. Spojenci – Habsburkové, Anglie, Nizozemí a další – dosáhli významných vítězství, ale nikdy nedokázali rozhodnout konflikt definitivně. Karel strávil ve Španělsku zhruba šest let (1705–1711) a seznámil se s tamní kulturou i zvyky, ale v očích většiny obyvatel zůstal cizincem, nikoli legitimním králem.
Nečekaná smrt a náhlý obrat
Situace byla paradoxní. Karel bojoval ve Španělsku o tamní trůn – a najednou musel spěchat do Vídně, aby převzal mnohem důležitější dědictví. Kdyby získal obojí, vznikla by obrovská říše spojující Španělsko s rakouskými zeměmi, něco jako obnova impéria Karla V. Právě této možnosti se ostatní evropské mocnosti děsily.
Anglie a Nizozemí, dosavadní Karlovi spojenci, rychle přehodnotily svou pozici. Nechtěly nahradit francouzskou hrozbu habsburskou. Začaly vyjednávat separátní mír s Francií a tlačily na ukončení války za podmínek, které Karlovi upíraly Španělsko. Roku 1713 byl podepsán utrechtský mír, o rok později rastattský a bádenský mír. Filip Bourbonský zůstal španělským králem, Karel se musel spokojit s vedlejšími zisky – Španělským Nizozemím, Neapolí, Sardinií a Milánem.
Císař uprostřed zděděného chaosu
Karel VI. vstoupil na císařský trůn roku 1711, ale plné soustředění na vládu v habsburské monarchii mu umožnil až mír roku 1714. Zdědil říši, která byla vyčerpaná dlouhou válkou, zadlužená a vnitřně rozdrobená. České království, rakouské země, Uhry, nově získaná italská území a Nizozemí – každá část měla vlastní problémy a požadavky.
Karlův styl vlády byl od počátku konzervativní. Netoužil po velkých reformách ani po přestavbě státní správy. Jeho cílem bylo zachování a stabilizace toho, co zdědil. V tom se lišil od svého energičtějšího bratra Josefa I., který plánoval modernizační reformy. Karel preferoval osvědčené postupy, dvorský ceremoniál a důstojnou reprezentaci.
Vídeňský dvůr za Karla VI. dosáhl vrcholu barokní okázalosti. Císař miloval hudbu a operu, sám komponoval a účastnil se dvorských představení. Stavební projekty jako dokončení kostela sv. Karla Boromejského nebo budování Hofburgu demonstrovaly císařskou moc a zbožnost. Tato reprezentace stála obrovské peníze, ale Karel ji považoval za nezbytnou součást vlády.
Pragmatická sankce – životní dílo
Karlův největší problém se ukázal záhy po nástupu na trůn. S manželkou Alžbětou Kristýnou Brunšvicko-Wolfenbüttelskou měl postupně čtyři děti, ale jediný syn Leopold zemřel jako kojenec. Z Karlových dětí se jeho smrti dožily jen Marie Terezie a Marie Anna; třetí dcera Marie Amálie zemřela ještě v dětství. Podle tradičního práva nemohly ženy dědit habsburské země. Karel čelil hrozivé perspektivě – po jeho smrti by mohla říše přejít na vzdálené příbuzné nebo se zcela rozpadnout.
Řešením se stala Pragmatická sankce, deklarovaná roku 1713 jako domácí řád habsburského domu a následně ratifikovaná zemskými sněmy. Tato právní norma stanovila nedělitelnost habsburských zemí a umožnila ženské nástupnictví. Pokud by Karel neměl syny, měla po něm nastoupit nejstarší dcera. Pragmatická sankce představovala zásadní změnu v habsburském nástupnickém právu a její prosazení se stalo hlavním cílem Karlovy zahraniční politiky.
Problém spočíval v tom, že domácí přijetí nestačilo. Aby měla Pragmatická sankce skutečnou váhu, musely ji uznat ostatní evropské mocnosti. Karel strávil více než dvě desetiletí diplomatickým úsilím, aby získal toto mezinárodní uznání. Postupně získal souhlas většiny velmocí – mimo jiné Velké Británie, Nizozemí, Francie, Španělska, Ruska a Pruska –, zatímco Bavorsko a Sasko ji kvůli vlastním dědickým nárokům odmítaly.
Cena za tato uznání byla vysoká. Karel musel ustupovat v obchodních otázkách, obětovat strategická spojenectví a souhlasit s podmínkami, které oslabovaly jeho pozici. Nechal pozastavit a roku 1731 definitivně zrušit Ostendskou společnost, slibnou koloniální obchodní kompanii, výměnou za uznání Pragmatické sankce Británií a Nizozemím. Souhlasil s územními ústupky v Itálii. Každé uznání Pragmatické sankce něco stálo.
Války a ztráty
Karlova vláda nebyla dobou míru. Válka s Osmanskou říší v letech 1716–1718 přinesla významné územní zisky včetně Banátu, severního Srbska s Bělehradem a části Olténie. Úspěšný vojevůdce Evžen Savojský slavil vítězství u Petrovaradína a dobyl Bělehrad. Zdálo se, že habsburská expanze na Balkán pokračuje.
Jenže následující válka s Turky v letech 1737–1739 dopadla katastrofálně. Bez geniálního Evžena, který mezitím zemřel, habsburská armáda utrpěla řadu porážek. Bělehradským mírem Karel ztratil Bělehrad, severní Srbsko i Olténii, zatímco Banát si Habsburkové podrželi. Pro stárnoucího císaře to byla bolestná rána.
Válka o polské dědictví (1733–1738) a komplikovaná italská politika dále vyčerpávaly státní pokladnu a armádu. Karel se snažil udržet habsburské pozice v Itálii, ale musel přijmout výměnu území – Neapol a Sicílie přešly na bourbonského Dona Carlose, zatímco Habsburkové získali Parmu a Piacenzu; Toskánsko pak získal František Štěpán Lotrinský, budoucí Karlův zeť. Říše se měnila, a to často směrem, který pro Habsburky nebyl příznivý.
Osobnost císaře
Karel VI. byl člověk hluboce zbožný a oddaný katolické víře. Každý den se účastnil mše, dodržoval církevní předpisy a podporoval náboženské instituce. Jeho zbožnost nebyla pouze formální – hluboce věřil v boží prozřetelnost a své poslání jako katolického císaře.
Současníci ho popisovali jako pracovitého, ale neprůbojného. Chyběla mu energie a rozhodnost jeho bratra Josefa I. nebo pozdější cílevědomost jeho dcery Marie Terezie. Karel spíše reagoval na události, než aby je aktivně utvářel. V diplomatických jednáních býval příliš důvěřivý a ustupoval tam, kde by tvrdší panovník odolal.
Jeho vztah k dceři Marii Terezii byl vřelý, ale poznamenán rozporem. Karel ji miloval a chtěl jí zajistit nástupnictví, ale nikdy ji systematicky nepřipravoval na vládu. Marie Terezie nebyla přizvána k zasedáním státní rady ani zasvěcena do zahraniční politiky. Když Karel zemřel, jeho dcera zdědila trůn, ale téměř žádné zkušenosti s vládnutím.
Poslední léta a dědictví
Třicátá léta 18. století přinesla Karlovi VI. více zklamání než úspěchů. Porážka ve válce s Turky, ústupky v Itálii, vyčerpaná státní pokladna – to vše vrhalo stín na závěr jeho vlády. Přesto nepřestával pracovat na zajištění Pragmatické sankce a budoucnosti své dcery.
Evropské mocnosti Pragmatickou sankci sice uznaly, ale mnozí diplomaté si šeptali, že tyto sliby nebudou dodrženy. Pruský král Fridrich II. Veliký, který nastoupil na trůn roku 1740, otevřeně plánoval využít jakékoli habsburské slabosti. Kurfiřt Karel Albrecht Bavorský si činil vlastní nároky na habsburské dědictví prostřednictvím své manželky.
Smrt císaře
Karel VI. zemřel 20. října 1740 ve Vídni. Ačkoli legenda hovoří o otravě houbami, historici se přiklánějí spíše k infekčnímu onemocnění. Bylo mu padesát pět let a jeho smrt okamžitě otevřela otázku, zda mezinárodní sliby přežijí konfrontaci se zájmy mocností.
Jeho smrt spustila přesně to, čeho se celý život obával. Fridrich II. okamžitě vtrhl do Slezska a zahájil válku o rakouské dědictví. Karel Albrecht Bavorský vznesl nárok na české království a císařský titul. Francie, Španělsko a Sasko se připojily k útoku na zdánlivě bezbrannou habsburskou monarchii. Všechna ta mezinárodní uznání Pragmatické sankce se ukázala jako bezcenný papír.
Jak hodnotit Karla VI.?
Současníci Karla VI. respektovali pro jeho císařský titul a osobní důstojnost, ale pochybovali o jeho schopnostech státníka. Viděli panovníka, který ustupoval místo aby bojoval, který důvěřoval místo aby pochyboval, který udržoval místo aby tvořil.
Historické hodnocení je nuancovanější. Karel VI. nebyl velkým vojevůdcem ani geniálním diplomatem. Nedokázal zabránit úpadku habsburských pozic v Itálii ani na Balkáně. Jeho důvěřivost v mezinárodní sliby se ukázala jako naivní. Ale přesto zanechal něco důležitého – fungující říši, kterou jeho dcera mohla převzít a bránit.
Marie Terezie se stala Karlovým skutečným odkazem. Tato pozoruhodná žena nejenže uhájila většinu habsburského dědictví proti koalici nepřátel, ale provedla reformy, které její otec nedokázal ani představit. Pragmatická sankce, Karlovo životní dílo, nakonec splnila svůj účel – umožnila nástup schopné panovnice a zachránila habsburskou monarchii od rozpadu. Více se o životě této silné panovnice dozvíte v článku Císařovna Marie Terezie: Ocelová panovnice, která změnila Evropu.
Karel VI. představuje most mezi barokním absolutismem 17. století a osvícenským reformismem století osmnáctého. Sám nebyl reformátorem, ale vytvořil podmínky pro reformy, které přišly po něm. Jeho vláda byla dobou přechodu – a přechodové doby zřídkakdy produkují velké hrdiny, ale často produkují nezbytné pokračovatele.
Mince Karla VI. – zrcadlo moci a kontinuity
Numismatika vlády Karla VI. odráží komplexitu habsburské monarchie. Na rozdíl od centralizovaných států jako Francie nebo Anglie neexistovala v habsburských zemích jednotná měna. Každá země měla vlastní mincovní systém, vlastní mincovny a často i vlastní měnové jednotky. Tato rozmanitost vytváří pro dnešní sběratele fascinující a rozsáhlé pole působnosti.
Měnový systém habsburské monarchie
Stříbro tvořilo základ měnového systému. Tolar patřil k velkým stříbrným mincím; jeho hmotnost a ryzost se lišily podle standardu a oblasti – u říšského tolaru činila přibližně 29 g. České, rakouské, tyrolské a další mincovny razily tolary s portrétem císaře a zemským znakem. Menší nominály (půltolary, čtvrtolary a široká škála drobných mincí včetně krejcarů) sloužily běžnému oběhu; konkrétní názvosloví se lišilo podle země.
Zlato představovalo symbol prestiže a prostředek velkých transakcí. Dukáty navazovaly na tradiční středověký zlatý standard zavedený ve 14. století, byť jejich parametry se v čase jemně vyvíjely. Patřily k nejrespektovanějším zlatým mincím v Evropě. Karel VI. razil jednoduché i vícenásobné dukáty – dvoj-, troj- až desetidukáty vznikaly jako reprezentativní kusy pro dary a ceremoniální účely.
Měď a billon sloužily pro nejdrobnější transakce. Krejcary a jejich díly obíhaly mezi obyčejnými lidmi a zajišťovaly každodenní směnu. Tyto mince se razily ve velkých nákladech a většina se dochovala v horším stavu – kvalitně zachované kusy jsou proto mezi sběrateli znatelně ceněné.
Ikonografie a symbolika
Portrét Karla VI. na mincích zobrazuje důstojného panovníka v paruce, často s vavřínovým věncem jako symbolem vítězství a císařské hodnosti. Podoba se postupně měnila s věkem – mladší ražby ukazují energičtějšího muže, pozdější zachycují stárnoucího císaře. U části emisí může proměna portrétního typu napomoci hrubému datování i tam, kde letopočet chybí.
Titulatura na mincích a medailích zdůrazňovala Karlovu legitimitu a rozsah jeho vlády. Typický nápis obsahoval zkratky jako D.G.ROM.IMP.S.A. (Dei Gratia Romanorum Imperator Semper Augustus – z Boží milosti římský císař vždy vznešený) a výčet dalších titulů – král český, uherský, španělský a další. Délka a obsah titulatury se lišily podle velikosti mince a období ražby. Rubní strany nesly zemské znaky, říšskou orlici nebo heraldické kompozice. Uherské mince patronku Pannu Marii.
Sběratelský význam
Mince Karla VI. představují pro dnešní sběratele atraktivní oblast z několika důvodů. Rozmanitost mincoven, nominálů a typů umožňuje budování rozsáhlých specializovaných sbírek. Současně jde o období dostatečně vzdálené, aby mince měly patinu historie, ale ne natolik staré, aby byly nedostupné.
Cenově se ražby Karla VI. pohybují v širokém rozpětí. Běžné krejcary jsou dostupné za přijatelné částky, kvalitní tolary představují střední kategorii a vzácné zlaté nominály dosahují vysokých cen. Sbírka mincí Karla VI. tak může růst s rozpočtem i zkušenostmi sběratele.
Mince Karla VI. z našeho e-shopu
Císař přechodové doby
Karel VI. Habsburský nebyl velkým vojevůdcem, geniálním diplomatem ani vizionářským reformátorem. Byl panovníkem, který pochopil limity své doby a své osobnosti, a v rámci těchto limitů udělal, co mohl. Jeho říše přežila, jeho dcera nastoupila na trůn, habsburská monarchie pokračovala dalších dvě stě let.
Hodnotit Karla VI. pouze optikou vojenských úspěchů či územních zisků by bylo nespravedlivé. Žil v době, kdy dynastická kontinuita znamenala vše – a on tuto kontinuitu zajistil za cenu, kterou si málokdo dokáže představit. Desetiletí vyjednávání, ústupků a kompromisů, neustálý tlak mocností, které čekaly na jeho selhání. Karel věděl, že nemá syna, věděl, že tradice hovoří proti ženské vládě, a přesto se nevzdal. Pragmatická sankce nebyla jen právním dokumentem – byla výrazem otcovské lásky i státnické odpovědnosti.
Jeho osobnost zůstává ve stínu slavnějších předchůdců i následníků. Leopold I. bojoval s Turky, Josef I. plánoval reformy, Marie Terezie proměnila monarchii. Karel VI. mezi nimi působí jako panovník bez velkého příběhu. Jenže právě on vytvořil podmínky pro to, aby Marie Terezie vůbec mohla vládnout. Bez jeho trpělivé diplomacie, bez jeho ochoty obětovat krátkodobé výhody dlouhodobému cíli by habsburská monarchie možná nepřežila krizi čtyřicátých let 18. století.
Karel VI. nedosáhl žádného velkého vítězství, ale udržel říši pohromadě v době, kdy se mnohým zdála odsouzená k zániku. Připravil cestu pro svou dceru, i když ji na vládnutí nepřipravil. Dal jí korunu, i když jí nedal zkušenosti. A přesto – nebo právě proto – se Marie Terezie stala jednou z nejvýznamnějších panovnic evropských dějin. Možná nejlepší, co může otec pro své dítě udělat, je dát mu šanci. Karel VI. tuto šanci své dceři dal. A to není málo pro muže, který celý život bojoval s budoucností.
Miroslav Uďan