Palladium země české: reliéf, který byl unesen, prodán a ukryt

Na krku Madony ze Staré Boleslavi je malý otvor, dnes zakrytý šperkem. Tradice ho vykládá jako stopu hřebu, kterým saský velitel v březnu 1632 přibil reliéf na pranýř v Praze. Palladium země české je kovový obraz o velikosti větší pohlednice, a přesto se kolem něj točí legendy o svaté Ludmile, únos, vojenská kariéra jednoho přeběhlíka, pobyty ve Vídni i léta v depozitáři státní banky. Kolik z toho je historie a kolik zbožné vyprávění? A co o něm prozradí stříbrná medaile z roku 1638?

Co je Palladium země české

Palladium země české je silně pozlacený reliéf tepaný z mědi, vysoký 19 a široký 13,5 centimetru. Zobrazuje Pannu Marii do pasu, s dítětem v náručí, a uchovává se v poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Slovo palladium si čeština vypůjčila z antiky: Řekové tak nazývali sošku Pallas Athény, která podle báje chránila Tróju. Později se jím začaly označovat obrazy a sochy s ochrannou funkcí – a staroboleslavskou Madonu katolická tradice spojuje se zvláštní ochranou nad celou zemí.

Metalografický rozbor ukázal, že kov reliéfu tvoří z 90–95 % měď a ze 4–9 % zlato. Legenda přitom mluví o vzácné „korintské mědi“, směsi kovů, která podle antického vyprávění vznikla, když Římané roku 146 př. n. l. vypálili Korint a roztavené zlato, stříbro a bronz stékaly do moře.

Obrazem reliéf opakuje typ takzvané Svatovítské madony, deskového obrazu ze svatovítského pokladu, který je dnes vystaven v Národní galerii v Praze. Kdy přesně vznikl, není jisté, protože písemné prameny chybějí a datace stojí jen na posouzení slohu. Starší badatelé (Antonín Podlaha s Eduardem Šittlerem) ho kladli do druhé poloviny 15. století, Josef Cibulka připouštěl i historizující napodobeninu z poloviny 16. století a Emanuel Poche ho posunul k roku 1500. Novější literatura se přiklání k ranější dataci: historik umění Ivo Kořán zařadil reliéf do 80. let 14. století, do doby takzvaného krásného slohu, a tuto dataci podpořil i znalec české deskové malby Jan Royt.

Dnešní podobu doplňují mladší přídavky. Reliéf je uložen ve stříbrném rámu s polodrahokamy z roku 2009 a v zapečetěné dřevěné schránce, hlavy Panny Marie a dítěte zdobí zlaté korunky z roku 2014.

Legenda o Ludmile, Václavovi a Podivenovi

Příběh, který se o Palladiu vypráví, je legenda, a jako legendu je třeba ho číst. Podle ní dostala kněžna Ludmila při křtu od arcibiskupa Metoděje spolu s bohoslužebnými předměty i kovový obrázek Panny Marie s Ježíškem. Jiná verze tvrdí, že Ludmila odevzdala Metodějovi pohanské kovové modly, aby z nich dal odlít křesťanské nádoby, a z téhož kovu prý neznámý byzantský mistr zhotovil i obrázek Madony. Ludmila si ho měla odnést na Tetín.

Po její smrti obrázek podle legendy zdědil vnuk Václav, kterého babička vychovala, a nosil ho stále u sebe. Měl ho mít i při tažení proti zlickému knížeti Radslavovi, které končí známou pověstí o souboji, k němuž nakonec nedošlo. Václav byl skutečně zavražděn ve Staré Boleslavi svým bratrem Boleslavem a jeho družiníky, a to 28. září 935 (starší výklad kladl jeho smrt do roku 929), což je doložená historie; vše další je opět vyprávění.

Václavův druh Podiven podle legendy sňal obrázek z hrudi mrtvého knížete, aby ho vrahové nepotupili, a utíkal z města. Když viděl, že pronásledovatelům neunikne, zakopal ho na vršku za Boleslaví. Vrahové ho pak dostihli u lesa a oběsili. Mariánský obrázek tím měl na více než dvě století zmizet z dějin.

Všechny tyto příběhy znají až mnohem pozdější prameny. Středověké písemné záznamy o reliéfu ani o mariánských poutích do Staré Boleslavi se nedochovaly; ústní tradici zapsali autoři až od 16. a 17. století a barokní legendy pak osud Palladia propojily i s dalšími českými patrony, svatým Vojtěchem, Prokopem či Janem Nepomuckým. Rozdíl mezi legendou a předmětem je tu propastný: legenda vypráví o 10. století, reliéf sám pochází nejspíš ze 14. století.

Nález v brázdě a zrod poutního místa

Druhá pověst vypráví, jak se obrázek znovu našel. Kolem roku 1160, za vlády krále Vladislava, prý oral sedlák na poli u Boleslavi. Koně se náhle zastavili, a když je pobídl, zaryl se pluh hlouběji a v brázdě se zaleskl kovový obrázek. Odnesl ho domů, ale ráno byl obrázek pryč – ležel znovu na poli. Když se to opakovalo, předal ho kanovníkům staroboleslavské kapituly. Ani v kostele svatého Václava však obrázek nevydržel a vracel se na místo nálezu, a tak tam kanovníci postavili kapli. Na jejím místě dnes stojí chrám Panny Marie.

Doloženější je samotné poutní místo. Kostel Panny Marie na staroboleslavském předhradí zmiňují už raně středověké prameny a duchovní význam Staré Boleslavi vzrostl po založení kolegiátní kapituly knížetem Břetislavem I. po roce 1039. Kapitula pečovala o místo Václavovy mučednické smrti a podle tradice i o mariánský kult. Starou Boleslav navštěvovali Karel IV., Zikmund Lucemburský i Ladislav Pohrobek. Tradice dále vypráví, že za husitských válek byl mariánský kostel vypálen a původní reliéf se roztavil, takže ho v první polovině 15. století někdo odlil znovu. S datací Ivo Kořána do 80. let 14. století se ovšem tato tradice nesnese: pokud má Kořán pravdu, reliéf husitské války přečkal, třeba proto, že kapitula před husity odešla do Žitavy a poklad si mohla vzít s sebou.

První zmínky přímo o mariánských poutích k reliéfu pocházejí z roku 1566. Brzy je začali podporovat jezuité z pražského Klementina a patrně nejstarším výtvarným dokladem kultu je votivní obraz císařského štolby Compagniona de Corlis z roku 1588 v kostele svatého Tomáše na Malé Straně. K 18. srpnu 1609, několik týdnů po vydání Rudolfova majestátu o náboženské svobodě, klade staroboleslavská tradice velké procesí, které uspořádali jezuité, a slavnostní prohlášení reliéfu za Palladium země české, tedy za ochranný obraz katolických Čech.

Poutníků přibývalo a starý kostel přestal stačit. Z podnětu kapituly, za podpory císaře Matyáše, jeho manželky Anny Tyrolské a katolické šlechty vyrostl v letech 1613–1625 nový raně barokní chrám Nanebevzetí Panny Marie, nejspíš podle návrhu Giovanniho Marie Filippiho a pod vedením stavitele Jakuba de Vaccani. V tomto chrámu je Palladium uloženo dodnes.

Do let stavby spadá i první písemný záznam pověsti o nálezu. Vyorání obrazu zmiňuje svatovítský kanovník Kašpar Arsenius z Radbuzy ve spise o zázracích před staroboleslavským obrazem, vydaném roku 1613; rok 1160 jako datum nálezu přidal až ve druhém vydání z roku 1629. Zápis je tedy o více než čtyři a půl století mladší než doba, do které pověst nález klade, a z téže doby pocházejí i první dochované zprávy o zázracích před staroboleslavskou Madonou.

Únor 1632: saský nájezd a pranýř v Praze

Na podzim 1631 obsadilo Prahu saské vojsko spojené se Švédy a v prosinci se jedním z velitelů města stal Lorenz (Vavřinec) Hofkirchen, v české tradici zvaný Hoffkirk. Narodil se roku 1606 v Dolních Rakousích v protestantské šlechtické rodině, po porážce stavovského povstání odešel se strýcem do exilu a vojenskou kariéru udělal v braniborských a saských službách. V únoru 1632 odrazil císařský pokus znovu dobýt Brandýs nad Labem, který leží přes řeku naproti Staré Boleslavi.

Dne 14. února 1632 vtrhli do Staré Boleslavi dva saští důstojníci se svými vojáky a mezi uloupenými cennostmi odnesli i Palladium. Datum je spolehlivé, nese ho i pamětní medaile z roku 1638. Reliéf se pak dostal do rukou Hofkirchena. Dobové zprávy uvádějí, že ho dal v Praze veřejně vystavit před svým domem.

Staroboleslavská tradice líčí tuto potupu podrobněji. Podle ní dal Hofkirchen 29. března 1632 postavit na Staroměstském náměstí naproti Týnskému chrámu šibenici, oběsit na ní jakéhosi tesařského tovaryše a vedle šibenice postavit dvě židle jako pranýř. Na jednu z nich prý přibil Palladium hřebem. Tradice ukazuje stopy této události na reliéfu dodnes: otvor na krku Panny Marie, později zakrytý šperkem, a jizvičky na její tváři. Barvité vyprávění o Hofkirchenově osobní nenávisti k Matce Boží ovšem dobový pramen nepotvrzuje a patří spíš do žánru barokní legendy o potrestaném svatokrádci.

V květnu 1632 dobyl Prahu zpět Valdštejn a Sasové se stáhli. Tradice uvádí, že Hofkirchen odvezl Palladium jako válečnou kořist do Lipska a čekal na výkupné. Hofkirchen sám pokračoval v kariéře: v červenci 1632 se stal saským generálmajorem jezdectva, bojoval u Norimberka, v listopadu dobyl zpět Lipsko a později přešel do švédských služeb. Po pražském míru roku 1635 se snažil vrátit pod císařská křídla.

Sto tisíc zlatých, nebo 24 000 tolarů?

Zbožná tradice, kterou opakuje i řada dnešních textů, tvrdí, že za Palladium bylo po šesti letech vyplaceno na svou dobu neslýchané výkupné sto tisíc zlatých, prý v ceně dvaceti menších panství. Ani jedno číslo však nemá oporu v dobovém prameni a kdo měl takovou sumu zaplatit, komu a kdy, tradice neříká.

Dobové prameny vyprávějí střízlivěji a zajímavěji. Hofkirchen podle nich obraz ještě jako saský generál, tedy nejspíš během roku 1632 nebo 1633, prodal za 24 000 tolarů vévodovi Františku Albrechtovi Sasko-Lauenburskému. Tento luterán patřil k nejpestřejším postavám třicetileté války: sloužil střídavě císaři, Švédům i Sasku, v bitvě u Lützenu v listopadu 1632 byl v těsné blízkosti krále Gustava Adolfa ve chvíli jeho smrti a Švédové ho pak léta podezírali, že krále zastřelil sám. Jeho bratr Julius Jindřich se v srpnu 1632 oženil s Annou Magdalenou, dcerou Benigny Kateřiny z Lobkowicz, zakladatelky pražské Lorety – ženy, která v dalších letech Palladium dvakrát odvezla do bezpečí.

Že Palladium zůstávalo pro císařský dvůr politickou věcí, ukazuje osud Hofkirchena. V prosinci 1636 dostal od císaře volný průchod a milost s výslovnou podmínkou, že mariánský obraz vrátí. Proč dvůr tuto podmínku kladl, když obraz podle letopisů už patřil vévodovi, prameny nevysvětlují. O rok později nabízel Hofkirchen přejít do císařských služeb se čtyřmi tisíci muži a žádal mimo jiné 10 000 tolarů v hotovosti. Roku 1638 pak František Albrecht reliéf daroval císařovně Marii Anně, manželce Ferdinanda III. Tuto verzi zachycují dobové letopisy a zápisy z okolí císařského dvora.

Ve srovnání s Hofkirchenovým požadavkem působí částka 24 000 tolarů za jediný malý reliéf velkoryse, i když je od legendárních sto tisíc zlatých daleko. Pro představu v kovu: říšský tolar měl podle usnesení říšského sněmu z roku 1566 vážit 29,23 g při ryzosti 889/1000, tedy obsahovat necelých 26 g čistého stříbra. Kdyby se celá suma vyplatila v plnohodnotných tolarech, šlo by zhruba o 620 kilogramů stříbra. Tolar ovšem v obchodě často sloužil jen jako účetní jednotka a platilo se mincemi, které byly po ruce, takže jde o řád, ne o přesnou váhu.

Číslo sto tisíc se přitom k Hofkirchenovi váže i jinak. Už během saské okupace Prahy se o něm říkalo, že se v ní obohatil právě o sto tisíc zlatých. Zda tradice obě částky smísila, doložit nelze; jisté je jen, že slavné výkupné žádný známý pramen nepotvrzuje, kdežto prodej za 24 000 tolarů a dar císařovně ano.

Návrat v září 1638 a medaile Salomona Sculteta

Dne 12. září 1638 se Palladium vrátilo do Staré Boleslavi. Velký průvod vyšel od Lorety na Hradčanech a přes Pražský hrad pokračoval k Brandýsu. V čele kráčel pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu a preláti nesli na ramenou zdobený trůn s reliéfem; podle tradice poutního místa šel za ním i císař Ferdinand III. se dvorem a českou šlechtou. Oslavy trvaly osm dní a po návratu obrazu začaly ve Staré Boleslavi znovu přibývat zprávy o vyslyšených prosbách a uzdraveních.

Pro sběratele je památkou těch dnů stříbrná medaile na návrat Palladia, kterou vyryl Salomon Scultet (česky Šalamoun Škultét), rytec razidel pražské mincovny od konce 30. let do roku 1656, který vedle mincí rytl i náboženské medaile. Medaile bývá označována jako pamětní tolar a známe ji ve dvou variantách: větší měří 44,5 mm a váží 26,75 g (Donebauer 4086), menší 43 mm a 17,75 g. Obě patří k vzácným ražbám.

Na líci je Panna Maria do klína, v řasnatém šatu a se svatozáří, s dítětem v náručí, uprostřed paprsčitého věnce otevřeného nahoře i dole; pod postavou stojí zkratka VET: BOLESL. (Stará Boleslav). Postava se podobá staroboleslavskému reliéfu. Na rubu je ve zdobeném kruhu deset řádků latinského textu: MONUMENTUM DIVÆ VIRGINI VETERO BOLESLAVIENSI PIA CATHOLICORU OPERA 6½ POST ANNOS 12 SEP: 1638 REDUCI QUAM IMPIETAS HÆRETICA 14 FEBR: 1632 EXTERMINARAT. Volně přeloženo: „Památka Panně staroboleslavské, zbožným přičiněním katolíků po šesti a půl letech 12. září 1638 navrácené, kterou kacířská bezbožnost 14. února 1632 vyhnala.“ Nad textem jsou tři rozety v podobě křížů, pod ním monogram složený z písmen W a I mezi dvěma květy a dole drobná signatura S S.

Medaile je pozoruhodná i tím, co neříká. O výkupném, o Hofkirchenovi ani o vévodovi, který reliéf koupil, na ní není ani slovo. Mluví jen o „zbožném díle katolíků“ a o kacířské bezbožnosti. Už v roce 1638 se tak příběh Palladia vyprávěl jako příběh víry, nikoli obchodu. Pro dnešního čtenáře je ale medaile cenná hlavně jako dobový doklad obou dat, únorového únosu i zářijového návratu.

Švédská léta 1639–1650

Klid netrval ani rok. V květnu 1639 se švédský vojevůdce Johan Banér přepravil přes Labe u Staré Boleslavi. Proti němu stál u Brandýsa nový císařský polní podmaršálek – nikdo jiný než Lorenz Hofkirchen, který mezitím do císařských služeb opravdu přešel. Švédové ho mezi Brandýsem a Mělníkem porazili a Hofkirchen strávil téměř tři roky ve švédském zajetí. Banér nechal ve Staré Boleslavi strhnout mnoho domů a postavit z nich opevnění; ze severní věže kostela svatého Václava se stalo dělostřelecké stanoviště proti Brandýsu a v červnu Švédové kostely vyloupili.

Palladium tou dobou už ve Staré Boleslavi nebylo. Děkan Bílek ho s chrámovými klenoty včas převezl do Prahy a Benigna Kateřina z Lobkowicz ho odvezla do Vídně k císařovně Marii Anně. Ta nechala reliéf ozdobit perlami, korunkou a přenosným trůnkem z ebenu, zlata, perel a smaragdů. Poutníci do Staré Boleslavi přicházeli i k prázdnému oltáři.

Zpět do Čech se Palladium vydalo až v roce 1646, po korunovaci Ferdinanda IV. českým králem: 19. srpna 1646 vyšel z Prahy velký průvod, který ho doprovodil do Staré Boleslavi. Když se však o dva roky později k Čechám znovu blížili Švédové, převezli ho pro jistotu do svatovítské katedrály. V noci z 25. na 26. července 1648 vnikl švédský sbor generála Königsmarcka do Hradčan a Malé Strany a vyplenil je včetně Pražského hradu, odkud Švédové později odvezli velkou část Rudolfových sbírek. V rukou Švédů skončilo i Palladium.

Zachránila ho podruhé Benigna Kateřina. Obrátila se na švédského velitele Karla Gustava, pozdějšího krále, s tím, jak by se zavděčil nové císařovně Marii Leopoldině, kdyby jí obraz věnoval. Karel Gustav, který tehdy jednal o míru, souhlasil a Palladium putovalo znovu do Vídně. Po vestfálském míru začala jednání o jeho návratu a v srpnu 1650 projížděl průvod s reliéfem Jindřichovým Hradcem, kde mu na uvítanou zazněla mariánská píseň skladatele Adama Michny z Otradovic. V září 1650 stanulo Palladium znovu na oltáři ve Staré Boleslavi a do ciziny už neputovalo; při dalším válečném nebezpečí se jen ukrývalo doma v Čechách.

Poutní sláva, medaile a svátostky

Po třicetileté válce začalo období největšího rozkvětu staroboleslavského kultu. Když roku 1662 hrozil vpád Turků, ukryli originál v Praze. V letech 1674–1680 vyrostla na cestě z Prahy do Staré Boleslavi takzvaná Svatá cesta se 44 výklenkovými kaplemi, zdobenými mariánskými a svatováclavskými výjevy. Kopie reliéfu se šířily po zemi: v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře je kopie z roku 1708 a obraz Palladia nese i hlavice barokního sloupu v Buštěhradě, který nechala počátkem 18. století postavit majitelka panství Anna Marie Františka, titulární vévodkyně sasko-lauenburská – pravnučka Benigny Kateřiny z Lobkowicz a praneteř vévody Františka Albrechta. V letech 1728–1731 vznikly kolem chrámu ambity.

Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 převzala péči o Palladium znovu staroboleslavská kapitula. Roku 1775 vymaloval Václav Kramolín ambity výjevy z legendy o nalezení a uctívání Palladia a roku 1778 přečkal originál pruské nebezpečí v úkrytu na faře v Berouně. Císař Josef II. veřejné poutě dočasně zakázal; po jeho smrti se obnovily.

Poutní místo tohoto významu se neobešlo bez medailí. Poutníci si domů odnášeli svátostky: menší náboženské medaile z obecných kovů, obvykle s ouškem k zavěšení, které se světily a prodávaly přímo na poutním místě a nosily se jako ochrana. Nejvíc jich vzniklo v 18. a 19. století. Řada staroboleslavských svátostek má oválný tvar. Jedna drobná stříbrná, asi 25 × 23 mm a necelé 2 g, nese Pannu Marii s dítětem a nápis S: MAR: VETE: BOL:, na rubu Ukřižovaného s Marií, Máří Magdalénou a Janem a nápis SS: CRUCIFIX: VETE: BOL:; je provedena dost hrubě, jak u laciného poutního zboží bývalo. Mosazné a měděné ovály opakují ukřižování s opisem SS: CRVCIFIXVS VETERO: BOLESLAVIÆ a jiné ražby spojují obě boleslavské tradice: na jedné straně vraždu svatého Václava jeho bratrem, na druhé sv. Norberta nebo Jana Nepomuckého jako poutníka mířícího ke kostelu s mariánským obrazem. U svátostky je ouško původní součástí předmětu, protože se nosila zavěšená; sběratel ho proto nemá posuzovat tak přísně jako u mince, které hodnotu snižuje.

Vedle laciných svátostek vznikaly i reprezentativní medaile. Norimberský rytec Peter Paul Werner (1689–1771) vytvořil ve 20. letech 18. století medaili k poctě svatého Jana Nepomuckého, jejíž rub nese korunovanou Madonu s dítětem v oblacích a opis THAVMATVRGA VETERO BOLESLAVIÆ – „Divotvůrkyně staroboleslavská“. Ražba existovala ve zlatě, stříbře, bronzu i cínu. V 19. století pak pražský rytec C. Höfer vytvořil cínové poutní medaile o průměru asi 40 mm s týmž opisem a s německými verši o obrazu, který přináší útěchu „v úzkosti a smutku“. Ironií dějin nese jedna z nich na rubu portrét saského krále Fridricha Augusta.

Dvacáté století: milénium, úkryt a depozitář Státní banky

Nový zájem o Palladium přinesl vznik Československa. Staroboleslavské kostely se opravovaly s výhledem na svatováclavské milénium roku 1929, tisícileté výročí Václavovy smrti, které bylo ve Staré Boleslavi s Palladiem neoddělitelně spjato. Téhož roku převzali chrám Panny Marie redemptoristé a jejich Staroboleslavský věstník šířil kult reliéfu po celé zemi.

Milénium mělo i svou numismatickou stránku, která se s osudem Palladia podivně rýmuje. Odborníci se tehdy přeli o takzvaný svatováclavský denár, minci s opisem VENCIEZLAVVS, známou ze zahraničních nálezů v několika kusech. Část badatelů ji přisuzovala samotnému knížeti Václavovi, medailér Josef Šejnost ji obhajoval i z technického hlediska a roku 1929 vydal její repliku, dodnes známou jako Šejnostův miléniový denár. Jiní ji odmítali, jednotného závěru se spor nedočkal, ale názor jejích zastánců byl postupně opuštěn; polští numismatici minci přidělili Boleslavu Chrabrému. Jako u Palladia tak i u této mince přání spojit předmět se svatým Václavem předběhlo to, co unese pramen. Šejnost k miléniu vytvořil i velkou zlatou medaili na tisíciletí Václavovy smrti a dostavbu svatovítské katedrály o průměru 70 mm a hmotnosti přes 168 g.

Další velké výročí, 300 let od návratu z roku 1638, se slavilo v září 1938, kdy Československu hrozilo nacistické Německo. Palladium tehdy převezli slavnostní kolonou do Prahy, na Vyšehrad, na Staroměstské náměstí a do Týnského chrámu; slavností se zúčastnilo přes 150 tisíc lidí a přenášel je rozhlas. V roce 1939 bylo Palladium ze strachu před okupanty tajně ukryto a nahrazeno kopií. Z úkrytu ho vyjmuli až před slavnostmi díků za osvobození, které se konaly od 24. června do 1. července 1945 v pražských kostelích.

Naposledy opustil reliéf Starou Boleslav nedobrovolně za komunistického režimu. V dubnu 1950 zrušili komunisté v rámci Akce K redemptoristickou kolej a Palladium bylo po čase uloženo v depozitáři Státní banky československé. Do Staré Boleslavi se vrátil až roku 1969 zásluhou kanovníka a pozdějšího pražského světícího biskupa Jana Lebedy.

Palladium dnes: korunky, památka a nové ražby

V roce 2009, ke čtyřstému výročí pouti z roku 1609, dostalo Palladium nový rám z tropického dřeva obloženého stříbrným plechem a zdobeného polodrahokamy. Dne 28. září 2009 ho při návštěvě Staré Boleslavi uctil papež Benedikt XVI. V září 2014 korunoval apoštolský nuncius Giuseppe Leanza reliéf při Národní svatováclavské pouti novými korunkami, které předtím požehnal papež František. Jsou z 24karátového zlatého plechu silného 1 mm, zdobí je 64 diamantů, největší o průměru 5 mm, a podobou čelenky se čtyřmi liliemi a křížem vycházejí ze svatováclavské koruny. Navrhl je výtvarník Milan Zdeněk, zhotovil klenotník Norbert Riegel.

K téže příležitosti vznikly i nové ražby. Česká mincovna vyrazila zlaté a stříbrné pamětní ražby s motivem Palladia; formálně jde o mince tichomořského ostrova Niue. Motiv reliéfu i s rámem a korunkami nesou také současné stříbrné medaile.

Nařízením vlády č. 182/2015 Sb. z 8. července 2015 bylo Palladium s účinností od 1. ledna 2016 prohlášeno za národní kulturní památku. V prosinci 2019 jmenoval pražský arcibiskup probošta staroboleslavské kapituly trvale „Strážcem Palladia země české“ a od roku 2020 je originál uložen v samostatné kapli kostela v nové bezpečnostní vitríně. Kaple je přístupná s průvodcem a reliéf bývá spolu s relikvií svatého Václava vystaven při hlavní bohoslužbě Národní svatováclavské pouti.

Medaile z našeho e-shopu

Otvor na krku Madony

Palladium země české má tři vrstvy, které se snadno slijí v jednu. Nejstarší je legenda o Ludmile, Václavovi a Podivenovi, kterou známe až z novověkých zápisů. Pak je tu sám předmět, gotický reliéf nejspíš z 80. let 14. století, o staletí mladší než legenda. A konečně jsou tu doložené osudy: únos v únoru 1632, prodej budoucího přeběhlíka sasko-lauenburskému vévodovi, pobyty ve Vídni, léta v bankovním depozitáři.

Legendární výkupné sto tisíc zlatých do této poslední vrstvy nepatří, prodej za 24 000 tolarů ano. Obě rozhodující data, únor 1632 a září 1638, ale zachytila už dobová stříbrná medaile Salomona Sculteta. A otvor na krku Madony, tradicí spojovaný s hřebem z března 1632, připomíná, že ochranný obraz země sám ochranu potřeboval víc než jednou. Kdo dnes stojí před vitrínou ve Staré Boleslavi, vidí tedy dvojí památku: dílo gotického zlatníka a zároveň stopy čtyř století, během nichž se o malý měděný reliéf přetahovali vojáci, vévodové, císařovny i státní úředníci.

Pavel Moravec Ing. CSc.