Na přelomu devatenáctého a dvacátého století stála Evropa na vrcholu své moci. Průmyslová revoluce přetvořila svět, železnice spojovaly kontinenty a evropské mocnosti si rozdělily téměř celou planetu. V čele nejmladší evropské velmoci, sjednoceného Německa, stanul roku 1888 mladý panovník, jehož vláda měla předznamenat konec celé jedné epochy. Vilém II. Pruský, poslední německý císař a pruský král, se stal symbolem rozporu mezi starým monarchistickým světem a nastupující moderní dobou. Jeho příběh je fascinující ukázkou toho, jak jeden člověk může ovlivnit běh dějin, ať už v dobrém či zlém. Třicetiletá vláda tohoto panovníka přinesla Německu nebývalý hospodářský rozmach, ale také vedla k diplomatické izolaci a nakonec ke katastrofě první světové války, která navždy změnila tvář Evropy.
Dětství a formování osobnosti
Budoucí císař přišel na svět 27. ledna 1859 v Kronprinzenpalais v Berlíně jako syn pruského korunního prince Fridricha Viléma a nejstarší dcery královny Viktorie, britské princezny Viktorie Sasko-Koburské. Jeho narození však provázely komplikace, které poznamenaly celý jeho život. Během porodu došlo k poškození nervů v levé ruce, což vedlo k její trvalé částečné paralýze. Levá ruka byla kratší a slabší, což budoucího císaře hluboce poznamenalo. Toto postižení ovlivnilo formování jeho osobnosti. Malý Vilém vyrůstal s pocitem méněcennosti, který se snažil kompenzovat přehnanou tvrdostí a demonstrací síly. Lékaři se pokoušeli o různé, často bolestivé léčebné metody, včetně elektroterapie, speciálních aparátů a dokonce mrtvých zvířat přivazovaných k postižené ruce.
Vztah s matkou byl od počátku komplikovaný. Princezna Viktorie, inteligentní a vzdělaná žena ovlivněná britským liberalismem, měla vysoké nároky na svého prvorozeného syna. Zklamaná jeho postižením a později i jeho odmítáním britských hodnot, postupně se od něj emocionálně vzdálila. Toto mateřské odmítnutí zanechalo v mladém princi hluboké jizvy. Celý život hledal uznání a obdiv, které mu matka odpírala. Paradoxně se stal největším kritikem všeho britského, přestože nebo právě proto, že jeho matka reprezentovala britské hodnoty v pruském prostředí. Jejich korespondence, která se zachovala, ukazuje napjaté vztahy plné výčitek a nedorozumění.
Výchova budoucího císaře byla poznamenána napětím mezi pruskou vojenskou tradicí a britským liberalismem. Zatímco otec Fridrich představoval umírněného liberála s demokratickými sklony a snil o konstituční monarchii podle britského vzoru, mladý princ tíhl spíše k pruskému militarismu svého dědečka Viléma I. Pruského a především k politice železného kancléře Otto von Bismarcka. Jeho vychovatel Georg Ernst Hinzpeter byl přísný kalvinista, který uplatňoval spartánské výchovné metody. Denní režim mladého prince byl naplněn od rána do večera studiem, fyzickými cvičeními a vojenskými drily. Hinzpeter věřil, že tvrdá výchova pomůže princi překonat jeho fyzický handicap, ale výsledkem bylo prohloubení jeho vnitřních konfliktů.
Jeho vzdělání bylo důkladné, ale jednostranné. Navštěvoval gymnázium v Kasselu, kde byl poprvé mimo přímý vliv rodičů. Zde se poprvé setkal s pruským nacionalismem a militarismem, který na něj hluboce zapůsobil. Poté studoval právo a státovědu na univerzitě v Bonnu, kde se stal členem prestižního studentského spolku Corps Borussia. Mnohem více než akademické studium ho však přitahovala armáda. Vojenská služba se stala jeho vášní a uniformy jeho posedlostí. Již jako mladý muž projevoval sklony k teatrálnosti, miloval velké gesta a potřeboval být středem pozornosti, což byly vlastnosti, které ho provázely po celý život a měly fatální důsledky pro jeho politické rozhodování.
Nástup na trůn a rok tří císařů
Rok 1888 vešel do dějin jako rok tří císařů, dramatické období, které předznamenalo budoucí turbulence německé politiky. Dne 9. března zemřel ve věku devadesáti let Vilém I., zakladatel německé jednoty a symbol staré, konzervativní pruské monarchie. Jeho smrt ukončila éru, během níž Německo pod vedením Bismarcka vyrostlo z roztříštěných států v jednotnou velmoc. Na trůn nastoupil jeho syn Fridrich III., liberální panovník ovlivněný britskými ideály, od něhož si mnozí slibovali demokratizaci Německa a omezení pruského militarismu. Fridrich však již při nástupu na trůn trpěl pokročilou rakovinou hrtanu. Jeho tragická vláda trvala pouhých devadesát devět dní, během nichž kvůli nemoci nemohl prosadit žádné ze svých reforem. Dne 15. června 1888 zemřel a německým císařem a pruským králem se stal jeho syn Vilém, kterému bylo teprve dvacet devět let.
Mladý císař nastoupil na trůn plný energie, ambicí a přesvědčení o své výjimečnosti. Jeho první projev obsahoval slavnou větu o tom, že povede Německo ke slavným časům. Jeho první kroky naznačily, že hodlá vládnout jinak než jeho předchůdci. Zatímco Vilém I. ponechával řízení státu v rukou Bismarcka a spokojil se s reprezentativní rolí, nový císař chtěl vládnout osobně. Prohlásil, že bude svým vlastním kancléřem, a začal aktivně zasahovat do všech oblastí státní správy. Jeho představa o císařské moci byla ovlivněna romantickými představami o středověkých panovnících a absolutistických vládcích sedmnáctého století.
Konflikt s Bismarckem byl nevyhnutelný. Starý kancléř, který vybudoval německou jednotu krví a železem, představoval pro mladého panovníka překážku v realizaci jeho vlastních vizí. Bismarck pohrdal mladým císařem, kterého považoval za nezralého a nebezpečného. Jejich spory se týkaly jak vnitřní, tak zahraniční politiky. Zatímco Bismarck prosazoval pokračování protisocialistických zákonů a tvrdou linii vůči katolické církvi, císař chtěl získat dělníky na svou stranu sociálními reformami a usmířit se s katolíky. V zahraniční politice Bismarck trval na udržení složitého systému aliancí, který měl izolovat Francii a zabránit válce na dvou frontách, zatímco císař snil o německé světové říši a aktivní koloniální politice.
Rozhodující konflikt přišel v březnu 1890. Bismarck se pokusil prosadit prodloužení protisocialistických zákonů a současně omezit vliv císaře na vládu tím, že obnovil staré nařízení z roku 1852, podle něhož ministři mohli s císařem jednat pouze prostřednictvím kancléře. Vilém to považoval za pokus o omezení své moci. Po dramatické konfrontaci v císařském paláci, během níž došlo k ostré výměně názorů, byl Bismarck donucen podat demisi. Odchod železného kancléře 20. března 1890 znamenal konec jedné éry německé politiky a začátek nové, nepředvídatelné kapitoly. Bismarck při odchodu varoval, že císařova politika může vést Německo do katastrofy, což se mělo tragicky naplnit.
Císař a říše mezi průmyslovou silou a mocenským stínem
Německo za vlády Viléma II. zažívalo nebývalý hospodářský rozmach, který z něj učinil druhou největší ekonomiku světa po Spojených státech amerických. Země se stala průmyslovým gigantem, který v mnoha odvětvích předčil i tradiční velmoc Velkou Británii. Německá chemie, reprezentovaná firmami jako Bayer, BASF a Hoechst, ovládla světové trhy. Společnost Bayer v roce 1897 vyvinula aspirin, který se stal nejprodávanějším lékem světa. BASF průmyslově zavedla Haber-Boschovu metodu syntézy amoniaku kolem roku 1913, která revolucionalizovala zemědělství výrobou umělých hnojiv. Umělé indigo vyvinuté v Německu kolem roku 1897 vytlačilo přírodní produkty z Indie a změnilo globální obchod s barvivy.
Ocelářský průmysl soustředěný v Porúří produkoval více oceli než kterákoli jiná evropská země. Koncern Krupp v Essenu se stal jedním z největších zbrojních podniků světa, jeho děla byla exportována do desítek zemí. Společnost Thyssen vybudovala obrovské ocelárny a doly, které zaměstnávaly desetitisíce dělníků. Německé strojírenství produkovalo nejmodernější stroje, lokomotivy a lodě. Společnosti jako Siemens a AEG vedly světový trh s elektrotechnikou. Siemens vybudoval rozsáhlé elektrické systémy, přičemž první elektrické metro na evropském kontinentu vzniklo v Budapešti roku 1896. V Berlíně se elektrické podzemní/viaduktové dráhy otevřely roku 1902, čímž se město rychle zařadilo mezi evropské průkopníky. Německé loděnice v Hamburku, Kielu a Štětíně produkovaly jedny z největších a nejrychlejších lodí světa.
Císař Vilém se stylizoval do role patrona vědy a techniky. Podporoval rozvoj univerzit, kde studovalo více studentů než v jakékoli jiné evropské zemi kromě USA. Pod jeho patronací vznikla v roce 1911 Kaiser-Wilhelm-Gesellschaft, předchůdce dnešních Ústavů Maxe Plancka, která se stala centrem vědeckého výzkumu. Německo patřilo k nejúspěšnějším zemím podle počtu Nobelových cen před první světovou válkou. Jeho podpora hraběte Ferdinanda von Zeppelina umožnila rozvoj vzducholodí, které se staly symbolem německé technické vyspělosti. První let vzducholodi LZ 1 se uskutečnil roku 1900, komerční lety společnosti DELAG začaly roku 1910 a do vypuknutí války přepravily tisíce pasažérů.
Vilémova vláda byla charakteristická militarizací německé společnosti. Armáda se stala nejrespektovanější institucí v zemi a vojenská uniforma symbolem společenské prestiže. Císař údajně vlastnil přes tři sta uniforem různých pluků, námořních jednotek a zahraničních armád. Při veřejných vystoupeních se téměř vždy objevoval v některé z nich, pečlivě vybíraje uniformu podle příležitosti. Důstojnický sbor čítal desítky tisíc aktivních a přes sto tisíc rezervních důstojníků, kteří tvořili společenskou elitu. Rezervní důstojnická hodnost byla předpokladem kariéry ve státní správě, průmyslu či akademické sféře. Studentské šermířské spolky, kde mladí muži získávali jizvy na tvářích jako znak mužnosti, byly branou do této elity.
V oblasti koloniální politiky se Vilém II. snažil dohnat náskok tradičních koloniálních mocností. Německo získalo rozsáhlé kolonie v Africe: Německou východní Afriku (dnešní Tanzanie), Německou jihozápadní Afriku (Namibie), Kamerun a Togoland. V Tichomoří ovládlo část Nové Guineje, souostroví Bismarck, Samoa a po španělsko-americké válce koupilo od Španělska Karolíny, Mariany a Palau. Císař prosazoval agresivní koloniální politiku s heslem o místě na slunci. Povstání Hererů a Namů v Německé jihozápadní Africe v letech 1904 až 1908 bylo potlačeno s extrémní brutalitou. Generál Lothar von Trotha vydal vyhlazovací rozkaz, který vedl k smrti osmdesáti procent Hererů a poloviny Namů, což někteří historici považují za první genocidu dvacátého století.
Svět na hraně soupeření a evropské napětí
Zahraniční politika Viléma II. byla charakteristická svojí nepředvídatelností, agresivitou a diplomatickými chybami, které postupně izolovaly Německo. Císař opustil Bismarckovu opatrnou rovnováhu sil a nahradil ji konfrontační politikou světové moci. Jeho výroky často šokovaly diplomatické kruhy a přispívaly k rostoucí nedůvěře vůči Německu. Slavný se stal jeho telegram burskému prezidentovi Paulu Krugerovi 3. ledna 1896 po neúspěšném Jamesonově nájezdu, který vyvolal vážnou krizi v německo-britských vztazích. Británie považovala tento telegram za nepřijatelné vměšování do svých jihoafrických záležitostí a začala přehodnocovat svoji izolacionistickou politiku.
Ještě větší mezinárodní rozruch vyvolal císařův projev 27. července 1900 při vypravování německých jednotek do Číny k potlačení boxerského povstání. Vilém vyzval vojáky, aby si nepočínali s žádným pardonem a nevzali žádné zajatce, aby se chovali jako Hunové Attily a vytvořili takovou hrůzu, že žádný Číňan už nikdy nepohlédne na Němce křivě. Tento hunský projev dal vzniknout propagandistickému označení Němců jako Hunů během první světové války.
Vztah k Velké Británii byl pro Viléma II. zvláště komplikovaný a plný rozporů. Na jedné straně obdivoval britské impérium a toužil po uznání ze strany své britské rodiny, zejména své babičky královny Viktorie. Na straně druhé viděl v Británii hlavního rivala německých ambicí a překážku německé expanze. Jeho návštěvy Británie byly poznamenány diplomatickými přešlapy a nevhodným chováním. Po smrti královny Viktorie v roce 1901 se vztahy dále zhoršily. Nový král Eduard VII., Vilémův strýc, kterého císař pohrdavě nazýval starý páv, aktivně pracoval na izolaci Německa vytvářením spojenectví s Francií a Ruskem.
Budování německého válečného loďstva podle plánů admirála Alfreda von Tirpitze se stalo hlavní prioritou císařské politiky a osobní posedlostí Viléma II. Tirpitzovy námořní zákony z let 1898 a 1900 předpokládaly vybudování loďstva o síle dvou třetin britského námořnictva, což podle teorie rizika mělo odradit Británii od konfliktu. Stavba německých bitevních lodí typu dreadnought (třídy Nassau, Helgoland, Kaiser, König) pohltila obrovské prostředky, jeden bitevník stál tolik co tisíc děl. Závody ve zbrojení mezi Německem a Británií se staly jedním z hlavních destabilizačních faktorů evropské politiky a vedly k britsko-francouzské Srdečné dohodě v roce 1904.
Císař přerušil Bismarckovu zajišťovací smlouvu s Ruskem v roce 1890, což vedlo k sblížení Ruska s Francií a vytvoření francouzsko-ruské aliance v roce 1894. Německo se postupně ocitalo v obklíčení. Vilém se několikrát pokusil prolomit toto obklíčení osobní diplomacií. Setkání s carem Mikulášem II. v Björkö v roce 1905, kde oba panovníci podepsali spojeneckou smlouvu, skončilo fiaskem, když ji odmítly obě vlády. Postupně se vytvořily dva nepřátelské bloky připravené k válce.
Osobnost Viléma II. mezi vizí a iluzí
Psychologický portrét posledního německého císaře odhaluje komplexní a hluboce rozporuplnou osobnost. Vilém II. byl nepochybně inteligentní a vzdělaný muž s širokými zájmy sahajícími od archeologie přes moderní technologie po teologii. Ovládal několik jazyků, měl fenomenální paměť a dokázal hovořit zasvěceně o nejrůznějších tématech. Současně však trpěl vážnými osobnostními poruchami: extrémní nestálostí nálad, nedostatkem sebekontroly, přehnanou potřebou uznání a neschopností přijmout kritiku. Moderní psychiatři opatrně spekulují o možné bipolární poruše nebo narcistické poruše osobnosti, ačkoli tyto diagnózy nelze historicky jednoznačně potvrdit.
Císař byl mistrem veřejných vystoupení a miloval teatrální gesta. Rád se stylizoval do různých rolí podle momentální nálady a publika. Jednou byl nejvyšším válečníkem ve středověkém brnění, jindy patronem umění v civilním obleku, vzápětí admirálem na můstku bitevní lodi nebo archeologem vedoucím vykopávky na Korfu, kde si nechal postavit palác Achilleion. Jeho projevy byly plné bombastických frází, biblických citátů a kontroverzních výroků. Známý je jeho koncept žluté hrůzy z roku 1895, kdy nechal vytvořit alegorickou kresbu varující před domnělým nebezpečím asijských národů pro křesťanskou civilizaci.
Náboženství hrálo v životě Viléma II. zásadní roli a formovalo jeho světonázor. Považoval se za Božího vyslance, nástroj Prozřetelnosti pověřený vedením německého národa k jeho předurčení. Věřil v božské právo králů a často prohlašoval, že se zodpovídá pouze Bohu. V jednom ze svých projevů řekl, že ho Bůh povolal a že musí jít svou cestou bez ohledu na denní názory. Tato mesianistická vize posilovala jeho odpor vůči demokratizaci, parlamentarismu a konstituční monarchii, které považoval za bezbožné a proti přírodě.
V umění a kultuře projevoval císař ultrakonzervativní vkus. Obdivoval monumentální neobarokní architekturu, akademickou malbu a wagnerovské opery. Moderní umělecké směry jako impresionismus, expresionismus nebo secese považoval za úpadkové a degenerované. Když sochař Ernst Barlach vytvořil expresionistické dílo, císař ho označil za umění z kanálu. Přesto Berlín se za jeho vlády stal jedním z kulturních center Evropy s vynikajícími muzei, divadly a koncertními síněmi, i když často navzdory císařovu vkusu.
Cesta do katastrofy a první světová válka
Červenec 1914 se stal osudovým měsícem, který ukončil dlouhé devatenácté století a zahájil éru totálních válek. Atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho ženu Žofii v Sarajevu 28. června rozpoutal řetězec událostí, které vyvrcholily první světovou válkou. Císař Vilém, který byl v době atentátu na každoroční plavbě na své jachtě Hohenzollern u norských břehů, zpočátku situaci dramaticky podceňoval. Považoval ji za lokální rakousko-srbský konflikt, který nepovede k evropské válce.
Po návratu do Berlína 6. července udělil císař Rakousku slavný bianco šek, neomezenou podporu pro tvrdý postup vůči Srbsku. Vilém věřil, že Rusko, oslabené porážkou v rusko-japonské válce a revolucí v roce 1905, nezasáhne. Současně doufal, že Británie zůstane neutrální kvůli vnitřním problémům v Irsku. Když 23. července Rakousko předalo Srbsku ultimátum s nepřijatelnými požadavky, císař odjel na další plavbu, přesvědčen, že krize se vyřeší bez větších komplikací.
Srbská odpověď 25. července, která přijímala většinu rakouských požadavků, císaře překvapila svou umírněností. Prohlásil, že důvod k válce pominul, a navrhl, aby Rakousko obsadilo pouze Bělehrad jako záruku. Jeho pokus o zmírnění krize však přišel příliš pozdě. Vojenská mašinérie se rozběhla, generální štáby převzaly iniciativu. Ruská mobilizace 30. července vyvolala paniku v Berlíně. Císař se zoufale snažil zabránit válce výměnou telegramů se svým bratrancem carem Mikulášem II. Tato Willy-Nicky korespondence odhaluje tragickou bezmoc obou panovníků tváří v tvář válečné mašinérii.
Po vypuknutí války 1. srpna 1914 se rychle ukázalo, že skutečná moc císaře je velmi omezená. Velení převzal generální štáb vedený nejprve Helmuthem von Moltkem mladším, který selhal na Marně, pak Erichem von Falkenhayn, který způsobil katastrofu u Verdunu. Od roku 1916 vládlo Německu fakticky vojenské duo Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, kteří vytvořili vojenskou diktaturu. Císařova role se omezovala na ceremoniální funkce, propagandistická vystoupení a udělování vyznamenání. Jeho pokusy o mírová jednání byly sabotovány generály, kteří věřili v konečné vítězství.
Prodlužující se válka a nelidské ztráty postupně erodovaly císařovu autoritu. Německá společnost, která v srpnu 1914 nadšeně oslavovala svého císaře, začala pochybovat. Britská námořní blokáda způsobila hladomor, během takzvané řepné zimy 1916-1917 zemřelo na podvýživu a nemoci spojené s hladem několik set tisíc civilistů. Celkově si blokáda za celou válku vyžádala podle různých odhadů tři sta až pět set tisíc obětí mezi civilním obyvatelstvem. Vstup USA do války v dubnu 1917 znamenal, že Německo začalo čelit přesile, kterou nemohlo porazit. Přesto Ludendorff prosadil pokračování beznadějného boje.
Podzim 1918 přinesl totální kolaps. Ludendorffova poslední ofenziva selhala, spojenci prolomili německé linie, Rakousko-Uhersko se rozpadlo. Dne 3. listopadu vypuklo v Kielu povstání námořníků, které se rychle rozšířilo. Revoluční dělnické a vojenské rady převzaly moc ve městech. Generál Wilhelm Groener 9. listopadu oznámil císaři, že armáda už nebude bojovat za monarchii. Téhož dne kancléř Max Bádenský svévolně oznámil císařovu abdikaci. Vilém uprchl do nizozemského exilu, aniž by formálně abdikoval. Dokument podepsal až 28. listopadu v Amerongenu.
Exil v Doornu a samota posledního císaře
Poslední kapitola života Viléma II. začala 10. listopadu 1918, kdy ve speciálním vlaku překročil nizozemskou hranici jako uprchlík. Nizozemská královna Vilemína mu poskytla azyl navzdory spojeneckým požadavkům na vydání válečného zločince k soudu. Zpočátku bydlel na zámku Amerongen, v květnu 1920 si zakoupil zámeček Doorn v provincii Utrecht za přibližně pět set tisíc nizozemských guldenů, kde strávil posledních jednadvacet let života.
Denní život exilového císaře byl pečlivě organizován podle přísného rozvrhu. Vstával v sedm hodin, po snídani následovala procházka v parku, pak několik hodin štípání dřeva, které se stalo jeho obsesí. Vlastnoručně pokácel a rozštípal přes dvacet tisíc stromů, každý pečlivě označil datem. Odpoledne věnoval studiu, psaní pamětí a korespondenci. Napsal třísvazkové paměti plné sebeobhajování. Večery trávil čtením, poslechem hudby nebo hraním karet s malým dvorem, který kolem sebe udržoval. Zaměstnával patnáct služebných, sekretáře, knihovníka a zahradníky.
V exilu se nikdy nesmířil s porážkou a pádem monarchie. Vypracoval konspirační interpretace událostí, které vedly k pádu císařství, včetně teorie o zradě a spiknutí různých sil proti Německu. Věřil legendě o ráně dýkou do zad (Dolchstosslegende), že německá armáda byla poražena zradou socialistů v zázemí. Jeho antisemitismus, dříve latentní, se v exilu radikalizoval, což se projevilo v jeho dopisech a pamětech, ačkoli nešlo o systematickou teorii, ale spíše o roztrpčené výlevy stárnoucího muže.
Vztah k nacismu prošel několika fázemi. Zpočátku v Adolfu Hitlerovi viděl trubce, který připraví cestu pro restauraci Hohenzollernů. Když nacisté v roce 1933 převzali moc, poslal Hitlerovi gratulaci a doufal v pozvání k návratu. Postupně však pochopil, že Hitler nemá zájem o monarchii. Po Křišťálové noci 1938 byl šokován brutalitou proti židům. Po invazi do Polska napsal o Hitlerovi jako o rakouském svobodníkovi, kterému šlechta musí čelit. Po německé invazi do Nizozemska v květnu 1940 mu Hitler nabídl návrat do Německa. Vilém, již zdravotně velmi křehký, odmítl, částečně ze strachu, částečně z loajality k Nizozemsku.
Bývalý císař zemřel 4. června 1941 v 11:30 na plicní embolii. Jeho poslední slova byla nejasná, služebnictvo uvedlo různé verze. Pohřeb 9. června byl skromný, účastnilo se ho několik německých generálů včetně Augusta von Mackensena, ale Hitler zakázal oficiální účast. Vilém byl pohřben v malém mauzoleu v parku Doornu. Ve své závěti stanovil, že jeho tělo smí být převezeno do Německa pouze po obnovení monarchie. Tato podmínka platí dodnes.
Numismatický odkaz Viléma II.
Mince z období vlády Viléma II. představují mimořádně bohatý a fascinující numismatický materiál, který přesně odráží hospodářskou sílu, politické ambice i postupný úpadek císařského Německa. Ražby z let 1888 až 1918 patří mezi nejvyhledávanější kousky ve sbírkách moderní evropské numismatiky. Jejich rozmanitost, kvalita provedení a historický kontext z nich činí jedinečné svědectví o posledních třech desetiletích německé monarchie.
Portrét císaře na mincích prošel během třicetileté vlády pozoruhodným vývojem. Nejranější ražby zobrazují mladého panovníka a jeho charakteristický vzhůru vytočený knír, který se stal císařovým poznávacím znamením a symbolem celé éry. Postupně můžeme sledovat stárnutí panovníka, přibývání vrásek, těžší rysy. Na jubilejních ražbách z roku 1913 vidíme již zralého panovníka s výrazem sebevědomého vládce na vrcholu moci.
Systém německého mincovnictví za Viléma II. byl založen na zlatém standardu zavedeném po sjednocení Německa v roce 1871. Základní jednotkou byla marka rozdělená na sto feniků. Mincovní zákon přesně stanovil obsah drahého kovu: stříbrné mince obsahovaly 900 dílů stříbra a 100 dílů mědi. Jednomarka vážila 5,55 gramů při ryzosti 900/1000, což představuje přibližně 5,00 gramů ryzího stříbra. Dvoumarky, třímarky a pětimarky obsahovaly proporcionálně více stříbra při zachování stejné ryzosti. Zlaté desetimarky vážily 3,982 gramů při ryzosti 900/1000 (3,584 gramů ryzího zlata), dvacetimarky 7,965 gramů (7,168 gramů ryzího zlata).
Technická kvalita ražeb dosáhla za Viléma II. nebývalé úrovně. Německé mincovny byly označeny písmeny: A (Berlín), D (Mnichov), E (Muldenhütten v Sasku, od roku 1887 nahradilo Drážďany), F (Stuttgart), G (Karlsruhe), J (Hamburg). Historicky existovaly také mincovny B (Hannover, do 1878), C (Frankfurt, do 1879) a H (Darmstadt, do 1882). Byly vybaveny nejmodernějšími ražebními lisy od firem Uhlhorn a Schuler. Rytci jako Otto Schultz a Emil Weigand vytvořili portréty s jemnými detaily pro oběžné mince, zatímco Karl Goetz proslul především jako medailér vytvářející pamětní medaile a některé notgeldy.
Symbolika na mincích odrážela císařské ambice a pruskou tradici. Na líci dominoval portrét císaře s nápisem Wilhelm II Deutscher Kaiser König von Preussen. Na rubu byla říšská orlice s rozepjatými křídly, nad ní císařská koruna. Pruská pamětní třímarková mince z roku 1913 k dvacátipátému výročí vlády zobrazuje orla svírajícího hada, obvykle vykládaný jako symbol triumfu nad nepřáteli říše.
Unikátní byl systém spolkových ražeb. Dvacet pět německých států mělo právo razit vlastní mince s portréty svých panovníků při zachování jednotného systému. Kromě pruských mincí s Vilémem II., které tvořily šedesát procent produkce, existují ražby bavorských panovníků: krále Oty (do 1913, fakticky vládl princ-regent Luitpold) a krále Ludvíka III. (od 1913), saských králů Alberta a Fridricha Augusta III., württemberských králů Karla a Viléma II. Württemberského (aby se odlišil od pruského císaře), bádenských velkovévodů a dalších. Tyto regionální ražby jsou dnes vzácnější a cenější než pruské mince.
První světová válka přinesla dramatický zlom v německém mincovnictví. Už 4. srpna 1914 byla zastavena ražba zlatých mincí a vyhlášena jejich povinná výměna za papírové peníze. Stříbrné mince postupně mizely z oběhu. Od roku 1915 začaly státní nouzové emise ze železa a zinku (feniky, později i padesátifeniky), zatímco hliníkové nominály v hodnotě marky se objevují především u lokálních notgeldů, nikoli jako standardní říšské oběžné mince. Kvalita těchto válečných ražeb byla žalostná, rychle korodovaly a staly se symbolem úpadku císařství.
Zvláštní kapitolu tvoří lokální nouzové peníze - notgeldy. Během války a zejména po ní vydávalo přes pět tisíc německých měst, obcí, podniků a institucí vlastní platidla. Materiály byly neuvěřitelně rozmanité: papír, karton, kůže, plátno, dřevo, porcelán, sklo, hliník, zinek, železo, dokonce lisované uhlí nebo mýdlo. Motivy sahaly od vlasteneckých hesel přes místní památky po satirické karikatury. Některé notgeldy jsou uměleckými díly, jiné primitivními provizními výtvory.
Sběratelsky nejcennější jsou pamětní a jubilejní ražby. Stříbrné dvoumarky a pětimarky vydané k různým výročím vlády, narozeninám či významným událostem patří k vrcholům německé numismatiky.
Mince Viléma II. Pruského z našeho e-shopu
Konec jedné epochy a počátek nového světa
Pád Viléma II. a zánik německého císařství 9. listopadu 1918 znamenaly mnohem více než pouhou změnu státního zřízení. Byl to definitivní konec světa, který existoval od Vestfálského míru 1648. S abdikací posledního německého císaře skončila éra, kdy se evropští panovníci považovali za Bohem pomazané a kdy dynastická práva určovala osudy národů. Versailleská smlouva, podepsaná 28. června 1919 přesně pět let po sarajevském atentátu v témže Zrcadlovém sále versailleského zámku, kde byl roku 1871 vyhlášen německý císař, symbolicky uzavřela kruh prusko-německého císařství.
Vilém II. zůstává jednou z nejkontroverznějších postav moderních dějin. Moderní historiografie, reprezentovaná historiky jako Christopher Clark nebo Margaret MacMillanová, vidí jeho roli více nuancovaně než dřívější interpretace. Nebyl jediným viníkem první světové války, ale jeho osobní chyby, diplomatické omyly a neschopnost přizpůsobit se moderní době významně přispěly ke katastrofě. Válka byla systémovým selháním celého evropského uspořádání, v němž Vilémova impulzivita a teatrálnost hrály důležitou, nikoli však výlučnou roli.
Mince s portrétem posledního císaře dnes tiše leží v tisících numismatických sbírek po celém světě. Jsou hmatatelným důkazem zaniklého světa, němými svědky epochy, která během pouhých třiceti let prošla od triumfálního vzestupu k totálnímu kolapsu. Pro sběratele představují nejen numismatickou hodnotu, ale především okno do historie, možnost držet v ruce kus dějin. Každá mince s podobiznou Viléma II. je malým střípkem velkého příběhu o slávě a pádu, o ambicích a iluzích posledního německého císaře, který chtěl být moderním Karlem Velikým, ale stal se symbolem konce starého světa. V kovovém lesku těchto mincí se odráží celá tragédie evropského dvacátého století a jednoho muže, který v touze po slávě promarnil šanci na mír.
Miroslav Uďan