Dne 2. března 1458 se na staroměstské radnici v Praze odehrála událost, která neměla v dosavadních českých dějinách obdoby. Čeští stavové zvolili králem muže, který nepocházel z žádné panovnické dynastie, nebyl knížetem ani hrabětem – byl pouhým pánem ze starého, leč nikoli královského rodu. Jiří z Poděbrad usedl na trůn jako panovník, který byl roku 1466 papežskou bulou exkomunikován, prohlášen za kacíře a sesazen; proti Čechám byla vyhlášena křížová výprava. Dokázal téměř třináct let jako král balancovat mezi mečem a diplomacií. Vyvažoval kališnickou většinu s katolickou menšinou, papežskou klatbu s vizí sjednocené Evropy. Jeho projekt mírové unie evropských panovníků výrazně předběhl dobové představy o mezinárodním uspořádání a dodnes inspiruje historiky i politiky. Následující řádky přibližují život a odkaz panovníka, který se z regionálního hejtmana vypracoval na jednu z nejvýraznějších postav pozdního středověku.
České země po husitských válkách: rozvrat, únava a hledání řádu
Husitské války mezi lety 1419 a 1434 zanechaly za sebou spoušť materiální i duchovní. V bitvě u Lipan roku 1434 podlehli radikální táborité umírněným kališníkům spojeným s katolíky. Revoluce skončila, nikoli však její důsledky. Autorita panovníka byla otřesena – císař Zikmund Lucemburský sice roku 1436 dosáhl přijetí basilejských kompaktát, která legalizovala přijímání pod obojí způsobou, ale zemřel již o rok později. Čechy zůstávaly bez arcibiskupa, kněží působili bez řádného svěcení.
V zemi existovala složitá náboženská mozaika. Většinu obyvatelstva tvořili kališníci, katolická menšina si uchovávala vazby na Řím, vedle toho vznikala Jednota bratrská. Tato pluralita vyžadovala nový typ politiky – nikoli křížové výpravy, ale vyjednávání a kompromis. Šlechta využila oslabení královské moci k posílení vlastních pozic, města představovala samostatnou sílu. V tomto roztříštěném světě mohl uspět pouze politik, který dokázal vyjednávat se všemi stranami.
Původ Jiřího z Poděbrad: z rodu pánů, nikoli z králů
Jiří se narodil 23. dubna 1420 do rodu pánů z Kunštátu, staré moravské šlechty, která svůj původ odvozovala již ze třináctého století. Jeho otec Viktorín Boček z Kunštátu patřil mezi významné husitské hejtmany a stoupence umírněného kališnického směru. Totožnost matky není s jistotou známa – pozdější rodokmeny uvádějí Annu z Wartemberka, avšak tato informace pochází až z konce 15. století. Rodinné sídlo v Poděbradech dalo mladému Jiřímu přídomek, pod nímž vstoupil do dějin. Rod Kunštátů nebyl mezi nejvýznamnějšími v zemi, ale disponoval solidním majetkovým zázemím a politickými vazbami.
Dětství a mládí prožil Jiří v neklidné době husitských válek. Byl vychováván v prostředí, kde se mísila válečná realita s náboženským přesvědčením. Na rozdíl od mnohých radikálů své doby si však osvojil pragmatický přístup k víře – husitství pro něj nebylo důvodem k nepřetržitému boji, ale součástí české identity, kterou bylo třeba hájit politickými prostředky. Tato formativní zkušenost mu později umožnila jednat jak s kališníky, tak s katolíky.
Již v sedmnácti letech, roku 1437, vstoupil Jiří do veřejného života. Převzal rodové statky a záhy se začal prosazovat v zemské politice. Jeho politický instinkt se projevil schopností budovat spojenectví a trpělivě rozšiřovat svůj vliv. Na rozdíl od svého otce, který byl především vojákem, se Jiří profiloval jako diplomat a organizátor – vlastnosti, které se měly ukázat jako klíčové pro jeho pozdější úspěch.
Vzestup mezi zemskou elitu: hejtman, vůdce, arbitr
Zlomovým momentem v Jiřího kariéře bylo jeho zvolení hejtmanem boleslavského kraje na počátku čtyřicátých let 15. století. Po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna roku 1444 převzal vedení východočeského landfrýdu a stal se jednou z vůdčích osobností kališnické strany. Na podzim 1448 překvapivým útokem dobyl Prahu. Tento čin, provedený s minimálním krveprolítím, demonstroval jeho vojenské i politické schopnosti. Následně byl zemským sněmem zvolen správcem království – funkcí, která mu fakticky svěřovala vládu nad Čechami.
Jako zemský správce prokázal Jiří mimořádnou schopnost vyjednávat mezi znepřátelenými tábory. Jeho metoda spočívala v hledání kompromisů, nikoli v prosazování absolutních požadavků. Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, nejvyšší purkrabí pražský a později Jiřího úhlavní nepřítel, byl v této době jeho blízkým spojencem. Společně pracovali na stabilizaci země a obnově hospodářství.
Volba králem roku 1458: vůle stavů místo dědičného nároku
Dne 23. listopadu 1457 zemřel v Praze sedmnáctiletý král Ladislav Pohrobek. Volba nového krále proběhla 2. března 1458 na staroměstské radnici. Čeští stavové jednomyslně zvolili Jiřího českým králem. Poprvé v dějinách země usedl na trůn muž bez dynastického nároku – jeho legitimita pramenila výhradně z vůle stavů. Český stát demonstroval svou schopnost rozhodovat o vlastním osudu.
Reakce Evropy byla smíšená. Papežové zpočátku projevovali opatrnou vstřícnost, doufajíce, že nový král přivede české kacíře zpět do lůna církve. Jiří byl korunován v květnu 1458 na Pražském hradě, ale musel složitě vyjednávat – při korunovaci přijímal pod obojí způsobou, ale slíbil poslušnost papeži v otázkách víry. Tento vynucený slib se mu měl později stát osudným.
Král domácího smíru: vláda kompromisu
Jiřího vnitřní politika vycházela z přesvědčení, že České království může prosperovat pouze tehdy, budou-li kališníci a katolíci žít v míru. Kompaktáta zůstávala základním kamenem tohoto soužití. Král důsledně vystupoval jako ochránce obou konfesí a prosazoval zásadu, že v otázkách víry nemá světská moc rozhodovat násilím. Jeho hlavní oporou byl Jan Rokycana, administrátor pražského arcibiskupství.
V oblasti správy Jiří posílil zemské instituce a omezil svévoli jednotlivých pánů. Podporoval zemské soudy, věnoval pozornost hospodářství a reguloval mincovnictví. Významným úspěchem bylo urovnání hraničních sporů se sousedy – roku 1459 uzavřel v Chebu smlouvu se saskými vévody, která vymezila česko-saskou hranici v zásadě platnou dodnes. Cheb se za jeho vlády stal jakýmsi druhým hlavním městem, kde se odehrávala důležitá diplomatická jednání.
Jiří z Poděbrad a Evropa: král, který myslel nad hranice
Zahraniční politika Jiřího překračovala obvyklý rámec středověké diplomacie. Evropa patnáctého století procházela hlubokými proměnami – tradiční autority papeže a císaře slábly a na jihovýchodě kontinentu rostlo nebezpečí. Osmanská říše po dobytí Konstantinopole roku 1453 ohrožovala střední Evropu. Papežové vyhlašovali křížové výpravy, které končily fiaskem.
Jiří si uvědomoval, že izolované České království nemá šanci obstát proti tlaku papeže a katolických sousedů. Potřeboval spojence a změnu pravidel hry. Jeho odpovědí byl projekt mírové unie křesťanských panovníků.
Vztahy s okolními státy
S polským králem Kazimírem IV. Jagellonským uzavřel Jiří roku 1462 ve Velkém Hlohově smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci. Toto spojenectví mělo strategický význam – Polsko představovalo velmoc, která mohla vyvažovat tlak z německých zemí i od papežské kurie. Jiří dokonce uvažoval o tom, že by po jeho smrti měl český trůn připadnout jagellonské dynastii.
Složitější byly vztahy s Uhrami. Matyáš Korvín, ambiciózní syn slavného vojevůdce Jana Hunyadiho, se roku 1458 stal uherským králem téměř současně s Jiřím. Zpočátku oba panovníci spolupracovali – sňatek Jiřího dcery Kateřiny s Matyášem se uskutečnil 1. května 1463 v Budíně. Vztahy se však postupně zhoršovaly, částečně kvůli osobním ambicím Matyáše, částečně kvůli tlaku papežské kurie. Kateřina zemřela 8. března 1464 při porodu mrtvého dítěte a s ní zaniklo i rodinné pouto mezi oběma dynastiemi.
S Francií navázal Jiří kontakty prostřednictvím diplomatických misí. Francouzský král Ludvík XI. projevoval o české záležitosti zájem, neboť Francie soupeřila s Burgundskem a hledala spojence. V létě 1464 byla v Dieppe podepsána česko-francouzská smlouva o přátelství – jediná mezinárodní dohoda, kterou se Jiřímu podařilo v rámci jeho mírového projektu uzavřít.
Projekt mírové unie evropských panovníků
Nejpozoruhodnějším počinem Jiřího zahraniční politiky byl návrh na vytvoření mírové organizace evropských křesťanských států. Autorem projektu byl Antonio Marini z Grenoblu, vzdělaný diplomat ve službách českého krále, který spojil husitské zkušenosti s širokým rozhledem po evropské politice. Projekt vznikal v letech 1462–1463 a představoval převratnou koncepci mezinárodních vztahů.
Základní myšlenkou bylo vytvoření stálého spolku evropských panovníků, kteří by se zavázali řešit vzájemné spory mírovými prostředky, nikoli válkou. Projekt počítal s formou společných orgánů, které moderní historici přirovnávají k parlamentu, soudnímu dvoru či společnému vojsku pro obranu proti vnějšímu nepříteli – především proti Turkům. Myšlenka rovnosti členů se blížila principu, který bychom dnes popsali jako „jeden stát – jeden hlas", což představovalo revoluční koncept v době, kdy o váze hlasu rozhodovala vojenská síla.
Projekt navrhoval vytvoření stálého sídla organizace a pravidelných shromáždění. První generální shromáždění se mělo konat v Basileji, jako prvního předsedajícího navrhoval Jiří francouzského krále. Tato instituce měla řešit všechny konflikty mírovou cestou a společnými silami vzdorovat tureckému ohrožení. Mariniho memorandum zdůrazňovalo, že ohroženému křesťanstvu nepomůže ani papež, ani císař, ani svolání koncilu – jedinou cestou je spolupráce rovnoprávných států.
V květnu 1464 vyslal Jiří do Francie poselstvo vedené Antoniem Marinim a Albrechtem Kostkou z Postupic, fojtem dolnolužickým. Cílem bylo představit mírový projekt francouzskému králi Ludvíkovi XI. a získat jeho podporu. Jednání probíhala složitě – Ludvík projevoval zájem, ale odmítal se zavázat bez souhlasu dalších panovníků. Výsledkem byla dvoustranná smlouva o přátelství, nikoli však připojení k multilaterální unii.
Poselstvo Lva z Rožmitálu
Dne 26. listopadu 1465 vyrazila z Prahy další diplomatická mise, tentokrát vedená Lvem z Rožmitálu, Jiřího švagrem. Toto poselstvo mělo především propagační charakter – mělo evropským dvorům ukázat, že Češi nejsou barbary ani kacíři, ale kultivovanými křesťany schopnými rovnocenného dialogu. Cesta trvala rok a půl a vedla přes německé země, Burgundsko, Francii, Španělsko až do Santiaga de Compostela a Finisterre, tehdejšího domnělého konce světa.
Člen výpravy Václav Šašek z Bířkova sepsal podrobný cestopis, který patří k nejcennějším pramenům o životě evropských dvorů v patnáctém století. Poselstvo všude vzbuzovalo zájem a bylo přijímáno s poctami, ale praktických politických výsledků dosáhlo málo. Evropští panovníci se obávali konfliktu s papežem a váhali s podporou kacířského krále.
Proč projekt selhal
Mírový projekt narazil na překážky, které znemožnily jeho uskutečnění. Předně ignoroval papežskou moc – v navrhované unii neměl papež výsadní postavení, ba naopak měl být podřízen rozhodnutím spolkového parlamentu. To bylo pro kurii nepřijatelné. Benátčané odmítli jednat bez papežského souhlasu, Matyáš Korvín získal od papeže finanční podporu, která posílila jeho ochotu vystoupit proti Jiřímu, Burgundsko zaujalo chladný postoj.
Projekt byl příliš moderní pro svou dobu – předpokládal rovnost států a mírové řešení sporů v éře, kdy právo silnějšího zůstávalo základním principem. Přesto nelze Jiřího vizi odmítnout jako pouhé snění. Roku 1964 připomnělo UNESCO pětisté výročí mírového projektu jako významnou historickou událost. Historici v projektu spatřují předobraz pozdějších koncepcí kolektivní bezpečnosti, od vestfálského systému přes Společnost národů až po OSN a Evropskou unii.
Konflikt s papežem: exkomunikace a izolace
Vztahy mezi Jiřím z Poděbrad a papežskou kurií se dramaticky zhoršily za pontifikátu Pavla II. (1464–1471). Zatímco jeho předchůdce Pius II. ještě doufal v možnost kompromisu, Pavel II. zaujal nekompromisní postoj. Dne 31. března 1462 zrušil Pius II. basilejská kompaktáta s odůvodněním, že platila pouze pro první generaci husitů. Tím zbavil Jiřího legitimního základu jeho náboženské politiky.
Pavel II. pokračoval v eskalaci. V červenci 1464 povolal Jiřího před církevní soud, v srpnu 1465 obnovil půhon. Český král se ve stanovené lhůtě 180 dnů do Říma nedostavil – učinit tak by znamenalo přiznat papežovu jurisdikci nad českým panovníkem. Dne 23. prosince 1466 vydal Pavel II. bulu, v níž prohlásil Jiřího za zatvrzelého kacíře, zbavil ho královské hodnosti a jeho poddané zprostil přísahy věrnosti. Současně vyzval křesťanské panovníky ke křížové výpravě proti Čechám.
Exkomunikace uvrhla Jiřího do mezinárodní izolace. Spojenci se od něj distancovali, obchodní styky byly narušeny, diplomatické kontakty omezeny. Český král se ocitl v pozici vyděděnce, proti němuž se mohl kdokoli beztrestně obrátit. Papežská klatba nebyla v patnáctém století pouhou symbolickou záležitostí – představovala politickou zbraň s reálnými důsledky.
Jiří se nevzdal bez boje. V červenci 1466 vydal manifest adresovaný všem evropským panovníkům, v němž obhajoval svůj postup a svá práva. Argumentoval, že kompaktáta byla platně uzavřena církevním koncilem a jejich jednostranné zrušení je protiprávní. Manifest našel určitou odezvu – některé hlasy v Evropě uznávaly oprávněnost Jiřího argumentů – ale praktickou pomoc nepřinesl. Kuriální diplomacie byla příliš silná a strach z papežova hněvu příliš hluboce zakořeněný.
Matyáš Korvín a vnitřní rozkol
Papežská výzva ke křížové výpravě našla odezvu u nečekaného vykonavatele. Matyáš Korvín, uherský král a kdysi Jiřího zeť, se rozhodl využít situace k rozšíření vlastní moci. V březnu 1468 zahájil válečné operace proti zemím České koruny, nikoli z náboženského zápalu, ale z chladného politického kalkulu. Matyáš toužil po české koruně a papežská legitimace mu poskytovala záminku. Byl ambiciózním vládcem, který snil o vytvoření středoevropské říše, a české království představovalo klíčový dílek této skládanky.
Současně se proti králi postavila domácí opozice. Dne 28. listopadu 1465 se na hradě Zelená Hora u Nepomuku sešlo šestnáct předních českých katolických pánů v čele se Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka. Založili spolek, který vstoupil do dějin jako Jednota zelenohorská. K jednotě se připojila katolická města Plzeň, Brno, Jihlava a Znojmo, později i vzdorovitá Vratislav, která byla pilířem opozice ve Slezsku.
Motivy členů jednoty nebyly pouze náboženské. Zdeněk ze Šternberka, kdysi Jiřího blízký spojenec, se cítil odstrčen od moci. Ctižádostivému šlechtici vadila králova podpora měst a nižší šlechty na úkor vysoké aristokracie. Historik František Palacký ve svých Dějinách národu českého zdůraznil, že ačkoli se tito dva muži dlouho jevili jako spojenci, povahově se výrazně lišili – Jiří spoléhal na rozum a politickou obratnost, Zdeněk si zakládal na rytířském ideálu a vojenské prestiži. Osobní urážka se spojila s politickým oportunismem a Jiří v dubnu 1467 vypověděl Zdeňkovi boj.
Válka rozdělila České království. Jiří dokázal porazit domácí odpůrce – dobyl Šternberkovy hrady Konopiště a Český Šternberk, Zdeněk musel uprchnout k Matyášovi. Horší bylo čelit uherskému králi s profesionálním vojskem. V roce 1469 dosáhl Matyáš dílčího úspěchu – v Olomouci se nechal korunovat českým králem. České království mělo od této chvíle dva krále: Jiřího v Čechách a Matyáše na Moravě, ve Slezsku a Lužici.
Osobnost Jiřího z Poděbrad: realista, nikoli idealista
Současníci popisovali Jiřího jako muže nízkého vzrůstu a robustní postavy. Nebyl dvorným kavalírem – německy mluvil jen málo, latinské vzdělání mu chybělo. Jeho síla spočívala v pronikavém úsudku, trpělivosti při vyjednávání a schopnosti číst lidi. Byl vzorným manželem a otcem, všechny děti dobře zaopatřil a využil je k dynastické politice.
Jiří nebyl idealista ani snílek. Měl sklon k promyšlenému politickému kalkulu, pečlivě zvažoval možnosti a rizika. Když nemohl dosáhnout maxima, spokojil se s dosažitelným. Tato pružnost ho odlišovala od nekompromisních fanatiků. Historické hodnocení jeho osoby prošlo proměnami – z kacíře se stal národní hrdina, z regionálního politika vizionář evropského formátu.
Smrt a odkaz krále kompromisu
Poslední léta Jiřího života byla poznamenána vodnatelností a válečným vyčerpáním. Přesto až do konce aktivně jednal o budoucnosti království. Uvědomoval si, že jeho synové nemají šanci udržet korunu proti Matyášovi, a zahájil jednání s polským králem o kandidatuře jeho syna Vladislava na český trůn. Nebylo to rezignací, ale pragmatickým rozhodnutím – Jagellonci mohli poskytnout Čechám mezinárodní zázemí.
Jiří z Poděbrad zemřel 22. března 1471 v Praze ve věku padesáti let. Zemřel uprostřed nedokončených jednání, s rozděleným královstvím a exkomunikací, která nebyla sňata. Přesto zanechal zemi, která přežila složité období bez návratu k rozsahu násilí známému z husitských válek. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Po jeho smrti byl králem zvolen Vladislav Jagellonský. Konflikt s Matyášem byl urovnán kompromisem a teprve po Matyášově smrti roku 1490 se České království opět sjednotilo.
Jiří z Poděbrad a mincovnictví jeho doby
Měnová situace v Českém království za vlády Jiřího z Poděbrad odrážela složitost doby. Husitské války zanechaly mincovnictví v rozvratu – ražba kvalitních mincí ustala, v oběhu kolovala směs starých grošů různé jakosti, cizích platidel a nekvalitních drobných mincí. Pražský groš, kdysi uznávaná měna střední Evropy, ztratil svou někdejší hodnotu i prestiž. Po nástupu Jiřího na trůn se v oběhu uplatňovaly především haléře s korunkou a peníze se lvem, zatímco starší pražské groše Václava IV. a Karla IV. obíhaly jen v omezeném množství.
Situaci komplikoval nedostatek kvalitního mincovního kovu. Kutnohorské doly produkovaly méně stříbra než v lucemburské éře. Do země proudily zahraniční ražby – rakouské feniky císaře Fridricha III. kolující ve velkém množství, míšeňské groše, polské půlgroše Kazimíra IV. Tyto mince byly často horší kvality a jejich masový oběh dále znehodnocoval domácí měnu. Kupní síla nehodnotných mincí stále rychle klesala, naopak hodnota starších kvalitních ražeb rychle rostla.
Jiří si byl problému vědom. Již roku 1459 zakázal vývoz drahých kovů a hodnotných mincí za hranice království, současně nařídil cizím obchodníkům platit zlatem, stříbrem nebo velkými mincemi. Na schůzi bavorských a falckých knížat v Plzni vznikla dohoda o jednání o reformě mincovnictví, k němuž však nedošlo. Marini, králův poradce, zdůrazňoval, že oprava mince se nemůže podařit, nebude-li provedena alespoň v několika sousedních státech najednou – myšlenka předjímající moderní měnovou spolupráci.
Mincovní reforma roku 1469
Teprve v červnu 1469, tedy v závěrečném období vlády, přistoupil Jiří k zásadní mincovní reformě. Obnovil ražbu pražských grošů v kutnohorské mincovně, čímž navázal na tradici přerušenou na několik desetiletí. Reforma měla stabilizovat kurz a obnovit důvěru v minci.
Reforma stanovila přesné přepočty: pražský groš odpovídal sedmi penězům nebo čtrnácti haléřům. Uherský dukát měl hodnotu dvaceti čtyř pražských grošů, rýnský zlatý osmnácti grošů. Oběh cizích mincí byl přísně regulován – měly být vykupovány a přeraženy na domácí platidla. Současně byl stanoven nucený, pro míšeňský groš méně výhodný kurz, který měl omezit jeho oběh.
Kromě grošů nařídil král ražbu drobných nominálů. V Kutné Hoře se razily takzvané kruhové peníze – jednostranné stříbrné mince s perličkovým okrajem, sloužící pro drobný obchod. Mincovní řád nařizoval také ražbu peněz se lvem a haléřů s korunkou. Jejich existence dokumentuje snahu o vytvoření uceleného měnového systému.
Mince českého království z našeho e-shopu
Český král, evropský myslitel
Jiří z Poděbrad vstoupil do dějin jako muž paradoxů. Byl pánem, který se stal králem. Byl kacířem, který usiloval o mír mezi křesťany. Byl pragmatikem, který formuloval idealistickou vizi. Vládl roztříštěné zemi uprostřed nepřátelské Evropy a přesto dokázal téměř třináct let udržet její nezávislost a vnitřní stabilitu.
Jeho projekt mírové unie nebyl utopií, ale promyšleným politickým plánem. Vycházel z realistického hodnocení evropské situace – fragmentace moci, osmanské hrozby, neschopnosti tradičních autorit zajistit mír. Že projekt selhal, nebylo způsobeno jeho vadami, ale dobou, která na takové myšlenky nebyla zralá. Teprve o několik staletí později se v Evropě začaly vytvářet instituce, které v lecčems připomínají jeho návrh kolektivní bezpečnosti.
Pro české dějiny zůstává Jiří symbolem sebevědomé státnosti. Dokázal, že i malý národ uprostřed Evropy může formulovat vlastní politiku a hájit své zájmy, aniž by se podřídil diktátu velmocí nebo univerzálních autorit. Jeho vláda ukázala, že náboženská pluralita nemusí vést k válce, pokud je vedena rozumnou politikou kompromisu. V době, kdy se Evropa zmítala v náboženských sporech, které měly o sto let později vyvrcholit v krvavé války, nabízel Jiří alternativu – cestu dialogu a vzájemného respektu.
Mince s nápisem GEORGIUS PRIMUS dodnes připomínají krále, který ve své politice upřednostňoval vyjednávání před násilím. Pro sběratele nejsou jen historickými artefakty, ale hmotnými svědky doby, kdy český panovník formuloval myšlenky, k nimž se Evropa vracela ještě po dlouhých staletích.
Miroslav Uďan