Dne 20. února 1790 umíral ve vídeňském Hofburgu panovník, kterému bylo necelých devětačtyřicet let a který si na svůj náhrobek přál nápis: „Zde leží Josef II., který byl nešťasten ve všech svých podnicích." Tato slova nejsou projevem falešné skromnosti ani sebelítosti. Jsou střízlivým zhodnocením panovníka, jenž se pokusil přetvořit konzervativní středoevropskou monarchii v moderní stát – a narazil na hradbu tradic, privilegií a lidské neochoty ke změně. Josef II. patří k nejrozporuplnějším postavám evropských dějin. Pro jedny je osvícenským hrdinou, který zrušil nevolnictví a zavedl náboženskou toleranci. Pro druhé netrpělivým despotou, který chtěl reformovat příliš rychle a příliš mnoho.
Jeho hodnocení osciluje mezi obdivem a kritikou, žádná z poloh však nevystihuje celou šíři jeho osobnosti. Josef II. nebyl ani tyran, ani světec. Byl to člověk hluboce přesvědčený o správnosti svých myšlenek. Věřil, že rozum dokáže překonat staletí předsudků a nerovností. Jeho tragédie spočívala v tom, že měl pravdu – jen přišel o století dříve, než byla společnost připravena jeho reformy přijmout. Tento článek vás provede životem muže, který se věnoval státním záležitostem s mimořádnou intenzitou, vydal tisíce dekretů a zemřel s pocitem, že mnohé z jeho snah ztroskotaly.
Evropa a habsburská monarchie v polovině 18. století
Abychom pochopili Josefa II. a jeho reformní úsilí, musíme se nejprve podívat na svět, do kterého se narodil. Evropa poloviny 18. století byla kontinentem dynastických rivalit a neustálých válek o dědictví, území a vliv. Na západě dominovala Francie Ludvíka XV., která si stále nárokovala postavení první mocnosti kontinentu. Na severu rostla síla Pruska pod vládou Fridricha II. Velikého, jehož ambice ohrožovaly rovnováhu sil ve střední Evropě. Na východě upevňovalo svou velmocenskou pozici Rusko pod vládou Alžběty Petrovny a později Kateřiny II. Veliké.
Uprostřed těchto mocenských bloků se rozkládala habsburská monarchie – zvláštní státní útvar, který držela pohromadě spíše dynastie než společná identita. Jednalo se o konglomerát zemí s odlišnými právními systémy, jazyky, tradicemi a privilegii. České království, uherská koruna, rakouské země, italská území, Jižní Nizozemí – každá z těchto součástí měla vlastní stavy, vlastní zákony a vlastní představu o tom, jak má být spravována.
Skutečnou moc v monarchii třímaly dva stavy: šlechta a církev. Aristokracie ovládala venkov prostřednictvím vrchnostenské správy, vybírala daně, soudila poddané a disponovala jejich pracovní silou v podobě roboty. Katolická církev představovala druhou mocenskou vertikálu – vlastnila obrovské pozemky, kontrolovala vzdělání a vedla matriky. Obě tyto síly měly zájem na zachování statusu quo.
Do tohoto konzervativního prostředí začaly pronikat myšlenky osvícenství. Francouzští filozofové jako Voltaire, Montesquieu a Diderot zpochybňovali tradiční autority a hlásali vládu rozumu nad pověrou. Myšlenka osvícenského absolutismu – vlády moudrého monarchy reformujícího společnost shora – nacházela stále více příznivců. Právě tato filozofie zformovala světonázor mladého Josefa.
Výchozím bodem pro pochopení josefínských reforem je vláda Marie Terezie, Josefovy matky. Tato pozoruhodná žena převzala v roce 1740 dědictví v situaci, kdy většina Evropy zpochybňovala její nástupnická práva. Přestože musela čelit invazi Fridricha II. do Slezska a válce o rakouské dědictví, dokázala monarchii nejen ubránit, ale i modernizovat. Její reformy státní správy, školství a armády vytvořily základ, na kterém později stavěl její syn. Více se o životě této mocné panovnice dozvíte v našem článku Císařovna Marie Terezie: Ocelová panovnice, která změnila Evropu.
Dětství a formování osobnosti Josefa II.
Josef II. přišel na svět 13. března 1741 ve Vídni jako první syn Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského. Jeho narození bylo dynastickou událostí prvního řádu – po čtyřech dcerách konečně přišel mužský dědic, který měl zajistit pokračování habsbursko-lotrinské linie. Malý arcivévoda byl od prvních dnů života obklopen ceremoniemi a očekáváními, jež provázejí následníky velkých trůnů.
Výchova budoucího panovníka probíhala pod přísným dohledem Marie Terezie, která osobně dohlížela na vzdělání všech svých šestnácti dětí. Josef měl nejlepší učitele, jaké mohla monarchie poskytnout. Studoval jazyky – ovládal němčinu, francouzštinu, italštinu a latinu – dějiny, právo, vojenství i přírodní vědy. Mezi jeho vychovateli vynikali jezuité, ale také osvícensky orientovaní učenci. Budoucí císař se seznámil s díly francouzských encyklopedistů, jejichž myšlenky ho hluboce ovlivnily.
Vztah mezi Josefem a jeho matkou byl od počátku komplikovaný. Marie Terezie byla náročná matka, která od svých dětí očekávala naprostou poslušnost. Josef však vyrostl ve tvrdohlavého a sebevědomého mladíka, který neváhal zpochybňovat názory své matky. Jejich spory se týkaly nejen politiky, ale i osobních záležitostí – Marie Terezie nesnášela synův cynismus, pesimismus a sarkasmus.
Z Josefova dětství a dospívání vyrostl muž specifických charakterových rysů: byl neobyčejně pracovitý a disciplinovaný, přímý až hrubý v jednání, netrpělivý vůči pomalosti a nekompetenci. Pohrdal dvorskými ceremoniemi a luxusem, preferoval jednoduchost a účelnost. Zároveň měl sklon k autoritativnímu rozhodování a neschopnost přijímat kompromisy. Tyto vlastnosti z něj činily vynikajícího úředníka, ale problematického politika.
Josef II. jako spoluvladař Marie Terezie
Rok 1765 přinesl zásadní změnu v Josefově životě. V srpnu zemřel jeho otec František I. Štěpán a čtyřiadvacetiletý Josef byl zvolen císařem Svaté říše římské. Zároveň ho Marie Terezie jmenovala svým spoluvladařem v dědičných habsburských zemích. Na první pohled to vypadalo jako významné povýšení – ve skutečnosti však Josef zjistil, že jeho nový titul je víceméně formální. Marie Terezie si ponechala skutečnou moc pevně ve svých rukou.
Následujících patnáct let představovalo pro Josefa období hluboké frustrace. Měl titul císaře, ale nemohl samostatně rozhodovat. Měl názory na reformy, ale jeho matka je většinou odmítala. Mohl cestovat inkognito po říši a zjišťovat skutečný stav věcí, ale nemohl přijímat opatření k nápravě. Tento rozpor mezi formální mocí a reálnou bezmocností formoval jeho pozdější vládu – jakmile získal volnou ruku, snažil se uskutečnit vše najednou.
Konflikty mezi matkou a synem se týkaly především tří oblastí: náboženské politiky, postavení poddaných a zahraniční politiky. Josef prosazoval náboženskou toleranci a omezení moci církve – Marie Terezie trvala na katolickém monopolu. Josef chtěl zmírnit útlak nevolníků – Marie Terezie se obávala narušení společenského řádu.
Josef využíval volného času k cestám po monarchii i do zahraničí. Pod pseudonymem hrabě Falkenstein navštěvoval továrny, nemocnice, vězení a venkovské usedlosti. Hovořil s rolníky, řemeslníky i úředníky. Získával tak bezprostřední znalosti o životě svých budoucích poddaných – znalosti, které většině panovníků zcela chyběly. Tyto cesty ho utvrdily v přesvědčení, že systém je třeba změnit od základů.
Císař bez iluzí: osobní život, ztráty a osamění
Vedle politických frustrací prožíval Josef II. v šedesátých letech také sérii osobních tragédií, které natrvalo poznamenaly jeho povahu. První a nejhlubší ranou byla smrt jeho první manželky Isabely Parmské. Tato krásná a vzdělaná princezna, vnučka francouzského krále Ludvíka XV., si Josefa vzala v říjnu 1760. Pro mladého arcivévodu to byla láska na první pohled – Isabela ho okouzlila svou inteligencí, půvabem i kulturním rozhledem.
Josef byl do své ženy bláznivě zamilován a netušil, že jeho city nejsou opětovány. Isabela trpěla těžkými depresemi a posedlostí smrtí. S Josefovou sestrou Marií Kristinou ji pojil hluboký citový vztah, který část historiků interpretuje jako milostný – dochovaly se totiž jejich velmi osobní dopisy. Josef o tomto poměru nevěděl a žil v iluzi šťastného manželství. Isabela mu porodila dceru Marii Terezii, ale několikrát také potratila, což její zdraví dále podlamovalo.
Na podzim 1763 vypukla ve Vídni epidemie neštovic. Nakazila se i těhotná Isabela. Oslabená nemocí předčasně porodila druhou dceru, která zemřela krátce po narození. O pět dní později, 27. listopadu 1763, skonala i jednadvacetiletá Isabela v Josefově náručí. Pro mladého muže se zhroutil svět. „Žádná princezna, žádná žena nebyla jako ona. Byl jsem to já, kdo vlastnil tento poklad, o který jsem ve dvaadvaceti letech přišel," napsal zdrcený Josef.
Marie Terezie trvala na tom, aby se Josef znovu oženil. V roce 1765 si Josef vzal Marii Josefu Bavorskou – nikoli z lásky, ale z dynastické povinnosti. Josef svou druhou manželku nikdy nepřijal, vyhýbal se jí a manželství zřejmě nebylo ani konzumováno. Marie Josefa zemřela v roce 1767 opět na neštovice. Poslední ranou byla smrt Josefovy dcery Marie Terezie v lednu 1770. Josef zůstal sám – bez manželky, bez dětí, bez naděje na rodinné štěstí. Tato osobní prázdnota ho vedla k tomu, aby veškerou energii věnoval práci.
Samostatná vláda: nástup osvícenského absolutismu
Dne 29. listopadu 1780 zemřela Marie Terezie. Pro devětatřicetiletého Josefa to znamenalo konečně možnost vládnout podle vlastních představ. Neztrácel čas truchlením – již v prvních týdnech po matčině smrti začal vydávat dekrety, které měly proměnit monarchii od základů. Tempo reforem bylo závratné: během deseti let své samostatné vlády vydal Josef tisíce výnosů a nařízení.
Josefův styl vládnutí se radikálně lišil od způsobu vlády jeho předchůdců. Pohrdal dvorskými ceremoniemi, propustil většinu služebnictva a zjednodušil provoz Hofburgu na minimum. Vstával za úsvitu a pracoval často až do pozdního večera. Osobně pročítal zprávy úředníků, odpovídal na stížnosti poddaných a kontroloval fungování státního aparátu.
Josefova filozofie vlády vycházela z osvícenského racionalismu. Stát chápal jako stroj, který má fungovat efektivně a ke prospěchu všech. Panovník je hlavou tohoto stroje – jeho úkolem není reprezentovat, ale pracovat. Poddaní nejsou majetkem vrchnosti, ale součástí státního organismu. Z tohoto pohledu bylo nevolnictví nejen nemorální, ale i neefektivní – nevolník pracuje hůře než svobodný člověk.
Největší reformy Josefa II.
Zrušení nevolnictví
První z velkých Josefových reforem přišla již 1. listopadu 1781, necelý rok po nástupu k moci. Patent o zrušení nevolnictví představoval revoluci ve vztazích mezi vrchností a poddanými. Do té doby byli nevolníci prakticky majetkem svých pánů – nesměli se bez svolení stěhovat, ženit, dávat děti na studia ani se vyučit řemeslu. Patent tyto vazby přetrhl a proměnil nevolníky v „pouhé" poddané s omezenou, ale existující osobní svobodou.
Je důležité rozlišovat mezi zrušením nevolnictví a zrušením poddanství. Patent z roku 1781 odstranil nejtvrdší formy osobní závislosti, ale ponechal robotu. Teprve berní a urbariální reforma z roku 1789 měla robotu převést na peněžní dávky. Tato druhá reforma však narazila na silný odpor a Josef ji krátce před smrtí odvolal. Robota tak přetrvala až do roku 1848.
Přes svá omezení měl patent dalekosáhlé důsledky. Umožnil volný pohyb obyvatelstva – rolníci mohli odcházet do měst, kde nacházeli zaměstnání v manufakturách. Tím patent nepřímo podpořil průmyslovou revoluci v habsburských zemích. Vzrostla vzdělanost, protože rodiče mohli posílat děti do škol.
Toleranční patent
Toleranční patent z 13. října 1781 patří k významným mezníkům evropských dějin svobody svědomí. Po více než sto padesáti letech náboženského útlaku, který následoval po bitvě na Bílé hoře, získali nekatolíci právo legálně vyznávat svou víru. Patent povoloval luteránské, kalvínské a pravoslavné vyznání – nikoli však návrat k české reformační tradici, což bylo pro mnohé zklamáním.
Tolerance ovšem nebyla totéž co rovnoprávnost. Nekatolíci směli stavět modlitebny, nikoli kostely – budovy nesměly mít věže, zvony ani vstup z hlavní ulice. Pro založení sboru bylo třeba nejméně sto rodin. Přestup od katolictví vyžadoval absolvování šestinedělního „poučení" u katolického kněze. Katolická církev si udržela postavení státní církve.
I přes omezení vyvolal toleranční patent vlnu přihlášení k nekatolickým církvím. Během prvních let po vydání patentu se v Čechách a na Moravě přihlásily k evangelickým církvím desítky tisíc lidí – mnohem více, než úřady očekávaly. Vzniklo více než sto nových sborů a škol. Patent odhalil, že protireformace nedokázala zcela potlačit reformační tradici.
Reforma církve
Toleranční patent byl jen součástí rozsáhlejšího zásahu do církevních poměrů, pro který se vžil termín josefinismus. Josef II. neusiloval o potlačení katolické církve, ale o její podřízení státu. Církev měla sloužit jako nástroj vzdělávání a morální výchovy poddaných – nikoli jako nezávislá mocenská struktura.
Nejviditelnějším projevem josefinismu bylo rušení klášterů. Josef zrušil řády, které podle jeho názoru „nesloužily potřebám lidu", tedy ty, které se nezabývaly vzděláváním nebo péčí o nemocné. Kontemplativní a žebravé řády považoval za neužitečné. Do roku 1790 bylo v habsburské monarchii zrušeno podle různých zdrojů sedm set až osm set klášterů. Jejich majetek připadl náboženskému fondu, z něhož se financovaly farnosti a školy.
Symbolem konfliktu mezi Josefem a církví se stala návštěva papeže Pia VI. ve Vídni na jaře 1782. Šlo o jednu z mála papežských cest mimo Itálii v novověku – Pius doufal, že Josefa přesvědčí k zmírnění reforem. Setkání skončilo neúspěchem. Josef papeže zdvořile přijal, ale neustoupil ani o krok.
Správní a soudní reformy
Josef II. usiloval o vytvoření jednotného, centralizovaného státu s němčinou jako úředním jazykem. Tato jazyková politika vyvolala silný odpor zejména v Uhrách a v českých zemích, kde byla vnímána jako útok na národní identitu. Paradoxně tak josefinismus nepřímo přispěl k formování podmínek pro vznik národního obrození.
Nový trestní zákoník z roku 1787 byl na svou dobu mimořádně pokrokový – v civilním trestním řízení výrazně omezil trest smrti a zakázal mučení při výsleších. Zavedl zásadu rovnosti před zákonem bez ohledu na stavovskou příslušnost.
Josefínský katastr představoval pokus o spravedlivé zdanění půdy. Na rozdíl od předchozích soupisů zahrnoval nejen poddanskou, ale i panskou půdu – šlechta měla poprvé platit daně ze svých dominikálních pozemků. Tato reforma narazila na zuřivý odpor aristokracie a byla po Josefově smrti zrušena.
Proč reformy selhávaly: odpor společnosti
Josefovy reformy narážely na odpor prakticky všech společenských vrstev – paradoxně včetně těch, jimž měly prospět. Šlechta se bránila ztrátě privilegií a daňových výhod. Duchovenstvo protestovalo proti sekularizaci a státní kontrole. Měšťané reptali proti byrokracii a regulacím. A překvapivě i rolníci často reagovali nepochopením nebo přímo nepřátelstvím.
Odpor šlechty byl nejorganizovanější a nejnebezpečnější. Aristokracie vnímala josefinismus jako útok na samotné základy společenského řádu. Zrušení nevolnictví ohrožovalo její ekonomickou základnu, zdanění panské půdy její finanční privilegia. Šlechtická opozice byla zvláště silná v Uhrách, kde stavové disponovali tradicí odporu vůči vídeňské centralizaci. V Belgii propuklo v roce 1789 otevřené povstání.
Největším Josefovým problémem však byla jeho vlastní metoda vládnutí. Císař věřil, že správné reformy se prosadí samy, jakmile budou vyhlášeny. Nepočítal s nutností budovat podporu, vyjednávat kompromisy, respektovat tempo změn. Jeho netrpělivost a autoritářství mu znemožňovaly pochopit, proč lidé odmítají opatření, která jim mají objektivně prospět.
Poslední léta, nemoc a bilance života
Od poloviny osmdesátých let se Josefovo zdraví zhoršovalo. Léta přepracování, stresu a osobních tragédií si vybíraly svou daň. Císař trpěl tuberkulózou, která postupně podlamovala jeho síly. Přesto odmítal zpomalit tempo – naopak se snažil dokončit co nejvíce reforem.
Rok 1789 přinesl dvojí katastrofu. V létě vypukla Francouzská revoluce. Na podzim musel Josef čelit povstáním v Belgii a Uhrách. Uherští stavové ho donutili odvolat většinu reforem s výjimkou tolerančního patentu a zrušení nevolnictví.
Toto částečné odvolání reforem bylo pro Josefa osobní tragédií. Celý život věnoval práci na modernizaci monarchie – a na sklonku života musel přiznat selhání. Jeho poslední měsíce byly plné hořkosti. Přátelům svěřoval, že by si přál být na náhrobku připomenut slovy o svém neúspěchu.
Josef II. zemřel 20. února 1790 ve Vídni, necelý měsíc před svými devětačtyřicátými narozeninami. Na trůn nastoupil jeho bratr Leopold II., který se snažil uklidnit rozbouřenou monarchii. Mnohé z Josefových reforem byly formálně odvolány – ale jejich duch přetrval. Toleranční patent a zrušení nevolnictví zůstaly v platnosti. Centralizovaná státní správa fungovala dál.
Odkaz Josefa II.: nepochopený reformátor?
Hodnocení Josefa II. se v průběhu staletí měnilo. Pro současníky byl buď osvícenským hrdinou, nebo nebezpečným radikálem. V 19. století se stal symbolem německého nacionalismu, což jeho obraz v českém prostředí poškodilo. Dnešní pohled je vyváženější. Uznáváme jeho upřímnou snahu zlepšit život poddaných a modernizovat zastaralé struktury. Zároveň vidíme jeho chyby – netrpělivost, neschopnost kompromisu, podcenění síly tradic.
Josefův odkaz přesto přetrval. Mnoho z jeho reforem – náboženská tolerance, rovnost před zákonem, omezení feudálních privilegií – se v průběhu 19. a 20. století stalo samozřejmostí. V tomto smyslu byl skutečně „císařem příliš napřed před svou dobou".
Mincovnictví za Josefa II. – mince jako nástroj státu
Mincovnictví za vlády Josefa II. prošlo významnou reorganizací, která odrážela jeho celkové reformní úsilí. Mince nebyly pro osvícenského panovníka pouze platidlem – byly nástrojem státní moci, symbolem jednoty říše a prostředkem komunikace s poddanými. Obraz panovníka na aversu a státní symbolika na reversu připomínaly každému, kdo minci držel v ruce, komu vděčí za stabilitu měny.
Josef II. pokračoval v tereziánském konvenčním měnovém systému založeném na kolínské hřivně stříbra. Hlavní obchodní mincí byl tolar, doplněný menšími stříbrnými a měděnými nominály. Pro mezinárodní platby a reprezentaci sloužily zlaté dukáty. Tato měnová soustava přispívala k relativní stabilitě měny a usnadňovala obchod ve střední Evropě.
Z numismatického hlediska lze období Josefovy vlády rozdělit na léta spoluvlády (od 1765), kdy mince nesou jeho titul římského císaře, a období po roce 1780, kdy se v legendách plně odráží i jeho postavení dědičného panovníka habsburských zemí, včetně titulů českého a uherského krále. Je příznačné, že Josef se nikdy nenechal v Praze slavnostně korunovat – obřad považoval za zbytečnou ceremonii.
Ve druhé polovině 18. století byl zaveden jednotný systém označování mincoven písmeny abecedy, který usnadnil identifikaci původu mincí a kontrolu kvality ražby. Vídeňská mincovna jako hlavní ražebna získala označení A. Kremnice v Horních Uhrách používala písmeno B. Pražská mincovna nesla označení C. Další mincovny fungovaly v Karlsburgu (E), Velké Bani (G) či Miláně (M).
Nejznámější mince Josefa II.
Mezi sběratelsky nejatraktivnější mince patří bezesporu stříbrné tolary Josefa II.. Tyto velké mince o váze kolem 28 gramů představovaly vrchol mincířského umění své doby. Na aversu nesou portrét panovníka – zpočátku mladší, později stárnoucí Josef s charakteristickým nosem Habsburků. Na reversu se objevuje říšský orel nebo státní znak. Zvláště ceněné jsou tolary ražené v Praze s označením C.
Pro běžný oběh sloužily krejcary různých hodnot – od měděných jednokrejcarů po stříbrné dvacetníky. Pro numismatiky představují krejcary Josefa II. ideální vstupní bránu do sbírání habsburských mincí – mnoho exemplářů se dochovalo v dobrém stavu a jejich ceny jsou přijatelné i pro začínající sběratele.
Zlaté mince Josefa II. patří k nejvyhledávanějším numismatickým artiklům. Dukáty o váze přibližně 3,5 gramu čistého zlata sloužily pro mezinárodní obchod i reprezentaci. Existovaly i násobky – dvoudukáty a vzácné čtyřdukáty. Na těchto mincích vynikají portrétní detaily a kvalita ražby.
Z hlediska mincoven dominuje produkci Josefa II. vídeňská mincovna. Kremnice zůstávala důležitým centrem díky blízkosti slovenských zlatých a stříbrných dolů. Pražská mincovna byla v roce 1784 v rámci centralizačních reforem uzavřena – její produkce z josefínského období je proto relativně vzácná a sběratelsky ceněná.
Pro současné sběratele a investory představují mince Josefa II. atraktivní kombinaci historické hodnoty, umělecké kvality a relativní dostupnosti. Na rozdíl od starších habsburských ražeb se josefinské mince dochovaly v dostatečném množství, aby byly cenově přístupné. Zároveň jejich historický význam zajišťuje trvalý zájem sběratelské komunity. Tolary a dukáty Josefa II. tak patří k základním kamenům každé sbírky habsburské numismatiky.
Mince Josefa II. z našeho e-shopu
Josef II. v paměti dějin
Císař Josef II. zůstává jednou z nejfascinujících postav středoevropských dějin. Byl to muž rozporů: osvícený racionalista s autoritářskými sklony, upřímný humanista, který často působil tvrdě a bez pochopení pro lidské slabosti, neúnavný reformátor, který zemřel s pocitem selhání. Jeho slavný náhrobní nápis je příliš skromný. Mnohé z jeho „podniků" přežily a formovaly moderní střední Evropu.
Josefův život nás učí, že dobré úmysly nestačí. Reformy potřebují nejen vizi, ale i trpělivost, takt a schopnost budovat koalice. Společnost nelze změnit dekretem – je třeba získat lidi pro změnu. V tom Josef selhal. Ale selhal způsobem, který odhaluje velikost jeho ambicí – s vizí, odvahou a nasazením, které vzbuzují respekt i po více než dvou staletích.
Na mincích Josefa II., na nás hledí tvář muže, který chtěl změnit svět. Tolary, dukáty i drobné krejcary nesou podobiznu panovníka, který se s mimořádnou intenzitou věnoval práci pro blaho svých poddaných – ať už si to přáli, nebo ne. Každá z těchto mincí je malým kouskem velké historie, hmotným svědectvím doby, kdy se střední Evropa probouzela do moderní éry.
Miroslav Uďan