Jak se razí mince dnes a jak vypadala ražba ve středověku?

Ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře se od roku 1300 razily pražské groše. Stříbro se slilo s mědí, z plechu se nastříhaly kotoučky zvané střížky, ty se vybělily varem v soli a vinném kameni a pregéř pak každý z nich vložil mezi dvě razidla a udeřil kladivem. Dnešní ražba mincí v Kremnici nebo v Jablonci nad Nisou běží na lisech, které stejnou práci udělají několiksetkrát za minutu. Mezi kladivem a lisem leží pět století vynálezů – a každý z nich zanechal na mincích stopy, podle kterých dnes sběratel pozná, jak a kde jeho kus vznikl.

Ruční ražba mincí: od stříbra ke střížku

Až do 16. století se mince v Evropě razily ručně, v zásadě stejně jako ve starověku. Mincovna nejprve připravila kov: stříbro se přetavilo a slilo s mědí na předepsanou ryzost, slitina se odlila do plátů a ty se vykovaly na tenký plech. Z plechu se nůžkami stříhaly přibližně kulaté kotoučky – střížky – nebo se z něj vysekávaly. Průměr ani tloušťka proto nikdy nebyly úplně stejné.

Hmotnost jednotlivého kusu se příliš nehlídala. Razilo se al marco: předpis určoval, kolik mincí se má vyrazit z hřivny kovu, nikoli kolik má vážit každá z nich. Mince stejného typu se proto vahou liší a nepravidelný okraj sváděl k ořezávání – kdo z mincí odstřihl tenký proužek, získal drahý kov a minci dál vydával za plnou.

Před ražbou se střížky bělily: vyvařily se v roztoku soli a vinného kamene, který z povrchu odstranil oxidy mědi. Mince pak vypadala stříbrnější, než odpovídalo celé slitině. U pražského groše na tom záleželo, protože jeho obsah stříbra časem klesal. První groše Václava II. vážily 3,5–3,7 g při ryzosti 933/1000, groše Vladislava Jagellonského už kolem 2,7 g při ryzosti 562/1000. Vybělený povrch tak o skutečné ryzosti mnoho neříká.

Samotná ražba trvala okamžik. Spodní razidlo bylo pevně zapuštěné v masivním podkladu, střížek se položil na ně, pregéř přiložil horní razidlo a udeřil do něj kladivem; úder otiskl obraz na obě strany najednou. Většina středověkých mincí se razila za studena, bez ohřevu střížku, takže o výsledku rozhodovala síla úderu a pevná ruka. Stačilo, aby se střížek posunul nebo kladivo dopadlo šikmo, a na minci zůstala stopa, kterou dnes čteme jako výrobní znak.

Mincovna byla dílna s dělbou práce:

• hutníci připravovali kov,
• řezač želez vyráběl razidla,
• pregéři razili,
• vardajn dohlížel na jakost a ryzost mincí,
• v čele stál mincmistr jmenovaný panovníkem, který za provoz odpovídal.

V Českém království patřil nejvyšší mincmistr k vysokým královským úředníkům: dohlížel na kutnohorskou mincovnu, horní podnikání i horní města.

Razidla a obraz mince

Razidlo nese obraz mince v negativu – co má být na minci vypouklé, musí být v razidle vyhloubené, a nápisy jsou v něm zrcadlově obrácené. Středověká razidla byla převážně železná, u některých byla z oceli jen pracovní plocha. Raně středověká razidla vznikala hlavně vtloukáním drobných puncí – písmen, teček, obloučků –, souvislé rytí obrazu přímo do razidla se rozšířilo až koncem středověku.

Kolik úderů razidlo vydrželo, ukazují záznamy benátské mincovny z pozdního středověku u drobné mince tornesello: horní razidlo, do kterého se tlouklo kladivem, vydrželo kolem 17 000 úderů, spodní kolem 36 000. Horní razidlo bylo menší a nárazy přijímalo přímo, proto se opotřebovalo dřív. Pokusy experimentální archeologie s napodobeninami antických razidel dávají nižší čísla – spodní razidlo do 10 000 úderů, horní od stovky do zhruba 8 000. Razidla se tedy měnila často a každé nové se vyrábělo znovu ručně; odtud pocházejí drobné odchylky v obraze i opisu, podle kterých numismatici rozlišují varianty téhož typu.

Právo razit mince – mincovní regál – patřilo panovníkovi, který ho mohl propůjčit šlechtici, biskupovi nebo městu. Obraz mince proto vyjadřoval autoritu: panovníka, světce, znak země. Ve 13. století se v Evropě prosadily velké stříbrné a zlaté mince – florentský florén (1252), francouzský tourský groš (1266) a benátský dukát (1284). Tourský groš posloužil jako vzor pražskému groši, který Václav II. zavedl v roce 1300: na líci nese českou královskou korunu a jméno krále, na rubu lva a opis GROSSI PRAGENSES. Pražský groš se stal ve střední Evropě široce užívaným platidlem.

Kutná Hora, Praha a Jáchymov: české mincovny ruční ražby

Reforma Václava II. z roku 1300 soustředila ražbu do Kutné Hory, k bohatým stříbrným dolům. Dřívější zeměpanské mincovny, jichž bylo patrně sedmnáct, zanikly. Sídlem nové mincovny se stal Vlašský dvůr, královský palác s mincovnou. Na zrušené mincovny upomínají znaky měst nad vchody do osmi dílen, takzvaných šmiten, na nádvoří; dochovaly se zlomky znaků Litoměřic, Kladska, Jihlavy, Opavy, Mostu a Písku. Vlašský dvůr stojí dodnes, je národní kulturní památkou a veřejnosti přístupný.

Pražský groš se tu razil s přestávkou za husitských válek až do roku 1547, kdy ho vystřídal tolar. Hmotnost a ryzost groše za tu dobu klesly, ale jeho obraz zůstal v podstatě stejný – koruna a lev, měnilo se jméno panovníka. Kutnohorská mincovna pak razila i tolary a provoz ukončila v roce 1727; uvádí se i rok 1726.

Praha razila mince už od druhé poloviny 10. století, kdy za Boleslava I. začalo období denárů; nejstarší pražské denáry nesou opis PRAGA CIVITAS. Po reformě roku 1300 ztratila na čas význam, ale roku 1325 v ní Jan Lucemburský obnovil ražbu, tentokrát zlatých florénů podle florentského vzoru. Za Lucemburků a Jagellonců se pražská mincovna soustředila na zlato, stříbrné tolary přibyly za Ferdinanda I. Po zániku kutnohorské mincovny se Praha stala hlavní mincovnou Čech. Josef II. ji roku 1784 zrušil, o jedenáct let později se ražba obnovila v areálu bývalého paulánského kláštera a definitivně skončila v lednu 1856. Od roku 1766 nesou pražské ražby mincovní značku C.

Třetí velkou mincovnou byl Jáchymov. Šlikové tu po objevu stříbra založili město, roku 1520 získali mincovní právo a nejpozději od června 1520 se razilo v domě přestavěném na mincovnu. Velké stříbrné mince z jáchymovského stříbra daly jméno celé skupině mincí: od jáchymovského tolaru se odvozuje české tolar, nizozemské daalder i anglické dollar. Ferdinand I. si ražbu postupně podřídil – roku 1528 uzavřel se Šliky smlouvu o ražbě královské mince a v roce 1545 mincovnu zestátnil. Jáchymov razil i pražské groše Ludvíka Jagellonského a Ferdinanda I.; s ubýváním stříbra jeho význam slábl a provoz skončil roku 1671.

Od kladiva ke stroji: šroubový lis, válce a pára

Ruční ražba vydržela v Evropě od antiky do poloviny 16. století téměř beze změny. Pro Francii přišel zlom z Augsburgu, kde místní konstruktér kolem roku 1550 zdokonalil postup spojující válcování kovu na přesnou tloušťku, vysekávání střížků a ražbu strojem. Francouzský král Jindřich II. poslal za touto technikou do Augsburgu inženýra Aubina Oliviera, který ji roku 1550 přenesl do Francie. Na pařížském ostrově Cité pak vznikla strojová mincovna Moulin des Étuves; Olivier se v březnu 1551 stal jejím hlavním inženýrem a definitivní povolení dostala v červenci 1553. Razila dokonale kulaté zlaté a stříbrné mince, na kterých bylo každé ořezání hned vidět. Olivierovi se připisuje i dělený kroužek, který umožnil razit přesněji a opatřit značkou i hranu mince.

Úspěch neměl dlouhé trvání. Tradiční mincíři se novotě bránili a do deseti let odcházeli zaměstnanci Moulin des Étuves za prací do Navarry a Anglie; ruční ražba ve Francii definitivně skončila až ve 40. letech 17. století. Strojem, který ji nahradil, byl šroubový lis, nazývaný také balancier nebo vřetenový lis – jde o jedno a totéž zařízení. Nahoře měl dlouhé rameno se závažími na koncích; když ho dělníci roztočili, šroub stáhl horní razidlo dolů a setrvačnost závaží dodala úderu sílu.

Ve střední Evropě se mezitím prosadila jiná cesta, válcová ražba. Kovový pás procházel mezi dvěma válci s vyrytými obrazy a mince se z něj vysekávaly až potom. Natrvalo ji v roce 1567 zavedla mincovna v Hallu v Tyrolsku, odkud se rozšířila do Kolína nad Rýnem (1568), Drážďan (1574) a roku 1577 i do Kremnice a Gdaňska.

V Anglii se stroje zkoušely už za Alžběty I. v 60. letech 16. století, natrvalo je zavedl až Karel II. roku 1662. Francouz Pierre Blondeau tehdy přinesl i postup, jak razit nápis na hranu mince. Opis DECVS ET TVTAMEN – „ozdoba a ochrana“ – připomínal, k čemu nápis na hraně slouží: ořezanou minci s nápisem na hraně už nešlo vydávat za plnou. Ručně ražené mince ztratily v Anglii platnost roku 1695.

Další skok přinesla pára. Matthew Boulton poháněl lisy ve své manufaktuře Soho v Birminghamu Wattovým parním strojem a roku 1805 získal zakázku na parní ražební stroje pro novou budovu Royal Mint u londýnského Tower Hill. Budova se stavěla v letech 1805–1809 a oficiálně se do ní mincovna přestěhovala roku 1812.

Konstrukci, na které ražba stojí dodnes, vynalezl roku 1817 Diedrich Uhlhorn v porýnském Grevenbroichu: kolenový (pákový) lis. Místo šroubu tlačí na razidlo dvojice ramen spojených kloubem, která se při každém zdvihu narovná, podobně jako se natáhne noha v koleni. Lis pracoval samočinně a dával ražby nebývalé dokonalosti; roku 1818 ho Uhlhorn předvedl v královské mincovně v Düsseldorfu, od roku 1820 razil v Berlíně a jeho firma ho pak dodávala mincovnám po celé Evropě.

Jak se razí mince dnes: od kovového pásu k hotové minci

Princip zůstal stejný jako ve středověku – střížek mezi dvěma razidly –, změnila se přesnost a rychlost. Moderní mincovna, například Česká mincovna v Jablonci nad Nisou nebo mincovna v Kremnici, postupuje v několika krocích:

1. Kov a pás – oběžné mince se razí z obecných kovů, například z mědiniklu (75 % mědi, 25 % niklu) nebo ze slitiny nordic gold (89 % mědi, 5 % hliníku, 5 % zinku a 1 % cínu), ze které jsou euromince v hodnotě 10, 20 a 50 centů. Kov se válcuje do pásů přesné tloušťky a tuhle práci často dělají specializovaní výrobci, ne mincovna sama.
2. Střížky – z pásu se vysekávají kotoučky o něco větší, než bude hotová mince.
3. Žíhání a praní – střížky se v peci zahřejí na několik set stupňů podle slitiny, aby kov změkl a lépe se razil, pak se ochladí, vyperou a usuší.
4. Okraj – na zvláštním stroji se střížku vytvaruje vyvýšený obvod.
5. Ražba – střížek se razí za studena, v ocelovém kroužku, který drží přesný průměr a zároveň otiskne vroubkování hrany. Nápis na hraně se razí kroužkem složeným z několika dílů, nebo ho do hrany vtlačí samostatný stroj. Moderní lis vyrazí několik set mincí za minutu.
6. Kontrola – hotové mince se kontrolují a počítají, vadné kusy se vyřazují.

Ochranu proti padělání nese u oběžných mincí hlavně materiál a stavba mince. Euromince 1 a 2 € jsou dvoukovové s vrstveným kovem, který rozpoznají automaty, a hrana dvoueurové mince nese nápis. Euromince byly navrženy ve spolupráci se svazy nevidomých, proto se dají rozlišit hmatem – dvoucent má na hraně drážku, dvacetník hladkou hranu se sedmi zářezy.

O materiálu dnes často rozhoduje cena kovu víc než tradice. Kanadská mincovna razí od roku 2000 drobné oběžné mince z oceli s vícevrstvým galvanickým pokovením a Británie razí pěti- a desetipencové mince od roku 2011 z poniklované oceli místo z mědiniklu.

Od návrhu k razidlu: jak vzniká česká pamětní mince

Pamětní mince začíná u emitenta. Česká národní banka zveřejňuje na pět let dopředu plán emise s náměty a emisními limity a na jednotlivé mince vypisuje soutěž o umělecký návrh. Podmínky jsou přísně technické. Například u zlaté pětitisícikoruny o průměru 28 mm odevzdává výtvarník sádrový model líce a rubu o průměru 190–200 mm, tedy zhruba sedmkrát větší než mince. Reliéf smí být na modelu uprostřed vysoký nejvýš 1,8 mm, pole mince musí mít tvar dutého zrcadla, které se k okrajům zvedá, aby kov při ražbě dobře zatékal, a autor musí nechat místo pro značku mincovny i pro vlastní autorskou značku.

Návrhy posuzuje Komise pro posuzování návrhů na české peníze, v níž vedle zástupce ČNB zasedají výtvarníci, medailéři, teoretici výtvarného umění, pedagogové uměleckých škol a zástupce mincovny. Komise uděluje ceny, o tom, který návrh se bude realizovat, ale rozhoduje bankovní rada ČNB. Autor vybraného návrhu pak na hraně modelů vyznačí ražební postavení, tedy vzájemnou polohu líce a rubu, a s mincovnou doladí detaily.

V mincovně se model zmenší a přenese do oceli. Vznikne patrice – ocelový razník s vystouplým obrazem, jaký bude mít mince. Jejím vtlačením do oceli se vyrobí matrice s obrazem vyhloubeným a dalším otiskováním pak pracovní razidla; ocel se mezi jednotlivými kroky žíhá, aby se dala tvarovat. Z jedné předlohy tak vzejde libovolný počet shodných razidel a kalené razidlo vydrží statisíce úderů. Česká mincovna má pro výrobu razidel vlastní nástrojárnu.

Pamětní mince ČNB vycházejí v běžné a ve špičkové kvalitě (proof). Ta se razí leštěnými razidly na leštěné střížky, obvykle víc než jedním úderem a pod vyšším tlakem: pozadí je zrcadlově lesklé a reliéf matný. Každý kus se po ražbě odebírá a ukládá jednotlivě, ne do sběrné nádoby jako oběžné mince. Mincovny dnes kombinují i další techniky, jako jsou dvoukovové mince, částečné zlacení nebo barva. Kanadská mincovna vydala roku 2004 první barevnou oběžnou minci na světě, čtvrtdolar s červeným mákem, na který se barva nanášela počítačově řízeným inkoustovým tiskem.

Kremnice a Jablonec: mincovny československých a českých mincí

Mezi mincovnami, které sběratelé v Česku potkávají v popisech mincí nejčastěji, má zvláštní místo Kremnice. Uherský král Karel I. Robert povýšil 17. listopadu 1328 Kremnici na město a udělil jí privilegium na mincovnu. Kremnické dukáty patřily k nejuznávanějším mincím střední Evropy a mincovna se hlásí k nepřetržité činnosti od roku 1328 – v roce 2028 oslaví 700 let. Kremnice prošla celým vývojem od kladiva k lisu, válcovou ražbu zavedla už roku 1577. Její mince nesou značky, podle kterých je dnes poznáte: nejdřív C (z latinského Cremnicium), pak K a K-B, od roku 1766 písmeno B v písmenném systému habsburských mincoven (zprvu jen na části ražeb, na všech od roku 1781; A pro Vídeň, C pro Prahu) a od roku 1868 opět K.B. Dnešní ražby Mincovny Kremnica nesou značku MK.

Po první světové válce odvezla maďarská vláda vybavení mincovny do Budapešti a v Kremnici zůstaly prázdné budovy. Československo mincovnu znovu vybavilo, nové stroje se instalovaly od roku 1921, a Kremnice pak jako jediná mincovna státu razila československé mince až do rozdělení federace – mimo jiné svatováclavské dukáty z let 1923–1938. Dnes jako slovenský státní podnik razí slovenské euromince (od srpna 2008) i pamětní a sběratelské mince.

Po rozdělení federace potřebovala Česká republika vlastní mincovnu. Úplně první české oběžné mince se v roce 1993 kvůli spěchu razily v Kanadě a Německu, ještě během téhož roku se ale ražba přesunula do nově založené České mincovny v Jablonci nad Nisou, která vznikla jako samostatná výrobní divize podniku Bižuterie. Od roku 1996 je výhradním dodavatelem oběžných i pamětních mincí České republiky. Na oběžných mincích ji poznáte podle malého písmene b s korunkou, které odkazuje na Bižuterii, na pamětních mincích z drahých kovů podle zkratky ČM. První stříbrné pamětní dvousetkoruny z let 1993–1994 přitom razily i zahraniční mincovny – vídeňská Münze Österreich, britská Royal Mint a Kremnice. Na období 2026–2030 ČNB připravuje nová výběrová řízení na výrobu zlatých a stříbrných pamětních mincí (stav k 23. 10. 2026).

Co ručně ražená a strojně ražená mince prozradí sběrateli

Pojmy jako dvojráz, excentrická ražba nebo prasklý střížek najdete v popisech produktů i v aukčních katalozích. U ručně ražených mincí jde o stopy výroby, ne o poškození, a v popisu jsou proto, že mění vzhled mince i její cenu. K prohlídce stačí lupa se zhruba desetinásobným zvětšením, rovnoměrné bílé světlo a nitrilové rukavice bez pudru. Minci držte jen za hranu nad měkkou podložkou, natáčejte ji proti světlu a prohlížejte postupně celkový dojem, pole, reliéf a nakonec hranu.

• Střížek. Ručně ražená mince má střížek nepravidelný – mírně oválný, různě silný, se stopami stříhání na okraji. Bývá menší než razidlo, takže část opisu chybí, nebo naopak větší, takže kolem obrazu zůstane volný okraj. Prasklý střížek má trhlinu vedoucí od okraje dovnitř. Strojně ražená mince je kruhová a kusy téhož typu mají stejný průměr.
• Posunutý obraz – excentrická ražba. Obraz je posunutý ke straně a část opisu zůstala mimo střížek. U ruční ražby je to běžné, protože střížek se pokládal rukou. Dobře vycentrovaný a plně doražený kus proto aukční popisy výslovně vyzdvihují a sběratelé ho cení výš.
• Nedoražení. Část reliéfu je mělká nebo nečitelná, protože úder byl slabý nebo šikmý a kov v tom místě razidlo nevyplnil. Nejde o opotřebení oběhem; certifikační služba NGC u antických mincí hodnotí sílu ražby a stav povrchu odděleně.
• Dvojráz. Obraz nebo písmena jsou zdvojené, posunuté kousek vedle sebe. Ražební dvojráz vznikl při ražbě, když razidlo dopadlo dvakrát a mezi údery se posunulo, a na každé minci vypadá jinak. Rytecký dvojráz vznikl už na razidle, takže ho nesou všechny mince z téhož razidla. U strojové ražby mu odpovídá zdvojené razidlo (doubled die), které sběratelé moderních mincí vyhledávají.
• Prasklé a vylomené razidlo. Tenká vystouplá čára přes obraz nebo vystouplý hrbolek u okraje: kov zatekl do trhliny nebo do vylomeného místa v razidle. Stejnou stopu nesou všechny mince vyražené tímto razidlem poté, co prasklo; trhlina se navíc postupně zvětšuje, takže pomáhá určit, které kusy vznikly spolu a v jakém pořadí.
• Okraj a hrana. Středověké mince mají hranu neupravenou. Chybějící kus opisu, nízká váha a ostře zastřižený okraj mohou znamenat okrajování, tedy dobové ořezání kovu; samotná nižší váha to ale neprokazuje, protože hmotnost ručně ražených grošů kolísala. Strojově ražené mince mají hranu hladkou, vroubkovanou nebo s nápisem. Když při ražbě chybí kroužek, mince se rozteče do širšího a plochého kotouče bez vroubků.
• Mincovní a mincmistrovská značka. Mincovní značka určuje mincovnu: v habsburské soustavě písmena zavedená roku 1766 – A pro Vídeň, B pro Kremnici a C pro Prahu –, na dnešních mincích MK pro Kremnici a b s korunkou nebo ČM pro Českou mincovnu. Mincmistrovská značka patří úředníkovi, který za ražbu odpovídal – zprvu obrázek odvozený z jeho erbu, v Čechách od 70. let 17. století obvykle počáteční písmena jména. Na jáchymovských tolarech Šliků je takovou značkou například kříž na ležícím půlměsíci mincmistra Ulricha Gebharta.

Při prohlídce konkrétního kusu se osvědčuje tento postup:

1. Ručně, nebo strojem? Podívejte se na tvar a hranu. Nepravidelný obrys a neupravená hrana ukazují na ruční ražbu, pravidelný kruh s vroubky nebo nápisem na hraně na strojovou.
2. Mincovna a rok. Najděte mincovní značku, mincmistrovskou značku a letopočet a porovnejte je s katalogem nebo s popisem v nabídce.
3. Váha a průměr. Minci zvažte a změřte. U strojově ražených mincí by se údaje měly s katalogem shodovat téměř přesně, u ručně ražených počítejte s rozptylem.
4. Výrobní znaky. Projděte střížek, centrování, doražení, případný dvojráz a stopy po razidle a srovnejte je s tím, co uvádí popis.
5. Co nesedí. Zapište si, co neodpovídá typu ani době ražby.

S ražbou souvisejí ještě tři pojmy, které se v nabídkách pletou. Novoražba je pozdější ražba mincovny se starým letopočtem – rakouský dukát s letopočtem 1915 razí vídeňská mincovna dodnes. Odražek je kus vyražený originálními razidly mimo běžnou ražbu, často v jiném kovu, třeba měděný odražek dukátu. Zkušební ražba vznikla v malém počtu při přípravě nové mince, často i podle návrhu, který nakonec neprošel; do oběhu nešla a bývá mnohem vzácnější než vydaná mince stejného motivu.

Výrobní znaky pomáhají i s posouzením pravosti, ale nejsou zárukou. Novodobé kopie pražských grošů Václava II. napodobují i nedokonalosti ruční ražby, takže méně zkušenému sběrateli rozpoznání ztěžují. Zbystřete, když má stará mince nápadně ostrý, upravený okraj, neobvyklou šedavou barvu nebo když její váha nesedí s katalogem. U dražší mince, u nejisté značky či letopočtu a vždy, když vám něco nesedí, se obraťte na zkušeného numismatika nebo na certifikační službu. Fotografie výrobních vad z mikroskopu najdete v Databázi mincovních vad Technického muzea v Brně, která popisuje 76 typů vad a úprav historických mincí.

Mince z kutnohorské mincovny z našeho e-shopu

Stopa ruky na minci

Ražba mincí se za sedm set let změnila od základu, a přece v ní zůstal stejný okamžik: kov sevřený mezi dvěma razidly. U groše z Vlašského dvora o výsledku rozhodl pregéř a jeho kladivo, u dnešní koruny z Jablonce lis, který každou minci razí stejně. Proto má každá ručně ražená mince trochu jinou tvář – posunutý obraz, nedoražený opis, nepravidelný střížek –, kdežto strojně ražené mince se od sebe liší jen výjimečně, a právě takové výjimky sběratelé hledají. Kdo se naučí číst výrobní stopy, odpoví si u každé mince na otázky, které obchodní popis jen naznačí: zda je kus ražený ručně, nebo strojem, z které mincovny pochází a zda jeho stopy odpovídají době, za kterou se vydává. U groše z Kutné Hory tak posunutý obraz nebo neúplný opis nejsou důvodem ke zklamání, ale dokladem ruční práce; u moderní mince je každá odchylka od normy buď hledanou vzácností, nebo důvodem k opatrnosti.

Miroslav Uďan