Svatá říše římská: Nejpodivnější říše evropských dějin

Politický útvar, který přetrval 844 let, rozprostíral se od Severního moře po Středozemní moře a zahrnoval desítky národů – a přesto nikdy nebyl skutečným státem v moderním slova smyslu. Svatá říše římská představuje jeden z nejpodivuhodnějších fenoménů evropských dějin. Její název sám o sobě vyvolává otázky: byla opravdu svatá? Měla něco společného s antickým Římem? A šlo vůbec o říši? Francouzský osvícenec Voltaire si z ní utahoval, že nebyla ani svatá, ani římská, ani říší. Měl částečně pravdu – ale jen částečně.

Mezi lety 962 a 1806 toto soustátí formovalo politickou mapu střední Evropy způsobem, jehož důsledky pociťujeme dodnes. Pro české dějiny má mimořádný význam – české království tvořilo jednu z nejvýznamnějších součástí říše a čeští králové patřili mezi nejmocnější muže celého útvaru. Tento článek vás provede vznikem, fungováním i zánikem jedinečné říše a ukáže, jak se její více než osmisetletá historie odráží v mincích, které dodnes nacházíme a sbíráme.

Evropa po pádu Říma: svět bez jednotící moci

Abychom pochopili, proč Svatá říše římská vůbec vznikla, musíme se vrátit o pět století zpět. Rok 476 tradičně označuje pád Západořímské říše, kdy germánský vůdce Odoaker sesadil posledního římského císaře Romula Augustula. Nešlo ovšem o náhlý kolaps – Odoaker se prohlásil králem Itálie a formálně uznal svrchovanost císaře v Konstantinopoli. Římská správa v Itálii zůstala z velké části zachována i pod germánskými vládci. Přesto západní Evropa postupně ztratila jednotící politickou autoritu, která ji po staletí držela pohromadě.

Na troskách impéria vznikla mozaika germánských království – Vizigóti ovládli Hispánii, Ostrogóti Itálii, Frankové postupně sjednotili Galii. Každé z těchto království bylo samostatné, často mezi sebou válčily a žádné nedokázalo obnovit někdejší římskou jednotu. Přesto myšlenka Říma nezmizela. Zachovalo ji křesťanství a především papežství, které sídlilo v Římě a považovalo se za duchovního dědice římské civilizace.

Vznikl koncept, který středověcí myslitelé nazývali translatio imperii – přenos císařské moci. Podle této představy římské impérium nikdy skutečně nezaniklo, pouze se jeho světská moc přenesla na jiné národy. Tato idea se stala ideologickým základem pro pozdější pokusy o obnovu císařství. Evropa sice žila v politické roztříštěnosti, ale sen o jednotě pod jedním císařem přetrvával.

První říšská myšlenka

První skutečný pokus o obnovu západního císařství přišel o více než tři staletí po pádu Říma. Karel Veliký, král Franků z dynastie Karlovců, postupně sjednotil většinu západní a střední Evropy pod svou vládou. Jeho říše sahala od Pyrenejí po Labe, od Severního moře po střední Itálii. Na Štědrý den roku 800 jej papež Lev III. v římské bazilice sv. Petra korunoval císařem.

Karlova korunovace představovala symbolický akt ohromného významu. Poprvé od roku 476 existoval na Západě opět císař – titul, který do té doby náležel pouze vládci Východořímské (Byzantské) říše v Konstantinopoli. Karel se stal ochráncem křesťanstva a dědicem římské tradice, alespoň v očích západní Evropy. O životě tohoto vládce se můžete dozvědět více v našem článku Otec Evropy: Jak Karel Veliký proměnil středověký svět.

Přesto bychom neměli Karlovu říši ztotožňovat se Svatou říší římskou. Šlo o dva odlišné útvary. Karolínská říše se po Karlově smrti roku 814 postupně rozpadla. Karlův syn Ludvík I. Pobožný ještě udržel jednotu, ale po jeho smrti roku 840 propukly mezi vnuky boje o dědictví. Verdunská smlouva roku 843 rozdělila říši na tři části: Západofranskou říši (základ budoucí Francie), Východofranskou říši (základ budoucího Německa) a Středofranskou říši táhnoucí se od Severního moře po Itálii.

Císařský titul sice přežil, ale střídal se mezi různými vládci a postupně ztrácel reálný obsah. Po vymření karolinské dynastie v jednotlivých částech říše se moci chopily nové rody. Karel Veliký položil ideový základ – ukázal, že obnova římského císařství je možná – ale skutečná Svatá říše římská měla vzniknout až za jiného panovníka, v jiné zemi a za jiných okolností.

Zrození Svaté říše římské

Skutečným zakladatelem Svaté říše římské se stal Ota I. Veliký, vládce východofranské říše. Na rozdíl od západních Franků, z nichž se postupně stávali Francouzi, si východní Frankové – budoucí Němci – udrželi silnější vazbu na karolínskou císařskou tradici. Ota pocházel ze saské dynastie a králem se stal roku 936.

Ota I. byl ambiciózní vládce, který systematicky budoval svou moc. Potlačil vzpoury vlastních příbuzných a podrobil si kmenová vévodství. Především roku 955 porazil Maďary v bitvě na řece Lechu u Augsburgu (společně s českým knížetem Boleslavem I.). Maďaři po desetiletí pustošili střední Evropu svými nájezdy – jejich lehká jízda pronikala až do Burgundska a jižní Itálie. Otovo vítězství bylo drtivé a ukončilo éru kořistnických nájezdů do hloubi Evropy. Zajatí maďarští velitelé byli popraveni a Ota získal pověst zachránce křesťanstva. Podle legendy, která vznikla později, jej vlastní vojáci na bojišti provolali císařem. Tento titul si měl oficiálně vydobýt až o sedm let později.

Roku 962 táhl Ota do Itálie na pozvání papeže Jana XII., který potřeboval ochranu před italskými rivaly. V chrámu sv. Petra v Římě jej papež korunoval císařem. Obřad navazoval na korunovaci Karla Velikého, ale tentokrát šlo o trvalejší uspořádání. Ota a jeho nástupci si nárokovali nejen císařský titul, ale také roli ochránců papežství a právo zasahovat do papežských voleb. Vzniklo tak napětí, které mělo ovlivnit celý středověk.

Co přesně však korunovace znamenala? Ota nevytvořil nový stát – východofranská říše existovala i před ním. Spíše ustanovil nový rámec moci, v němž německý král mohl aspirovat na císařský titul s univerzálním nárokem na vedení západního křesťanstva. Říše se od počátku definovala vztahem ke dvěma tradicím: římské antické a křesťanské.

Co byla Svatá říše římská

Pokud čekáte, že Svatá říše římská fungovala jako jednotný stát s pevnými hranicemi, centrální vládou a jednotným právním systémem, budete zklamáni. Tento útvar byl něčím zcela jiným – a právě v tom spočívá jeho jedinečnost.

Říše představovala volné soustátí stovek politických jednotek různé velikosti a charakteru. Kolem roku 1648 bylo na říšském sněmu reprezentováno zhruba 300 říšských stavů, nepočítaje drobné bezprostřední državy říšských rytířů (řádově stovky). Patřila sem mocná království jako České království, velká knížectví jako Bavorsko nebo Sasko, malá hrabství, biskupství, opatství, svobodná města i panství o rozloze několika vesnic. Každý z těchto útvarů měl vlastního vládce, vlastní zákony, často vlastní měnu a vlastní zahraniční politiku. Císař nebyl jejich pánem v moderním slova smyslu – byl spíše první mezi rovnými, arbitr sporů a symbolická hlava celku.

Samotný název Sacrum Romanum Imperium – Svatá říše římská – se ustálil až ve 13. století. Dodatek „národa německého" (Nationis Germanicae) se objevuje v listinách od roku 1474 a byl potvrzen dekretem po říšském sněmu v Kolíně roku 1512. Název odrážel tři klíčové nároky: „svatá" odkazovala na posvěcení církví a křesťanský charakter, „římská" na návaznost na antické impérium a „říše" na univerzální nárok císařské moci. Říše skutečně nebyla římská etnicky ani územně, ale římská idea jí dávala legitimitu. Nebyla svatá ve smyslu teokracie, ale církev hrála v jejím fungování klíčovou roli.

Zásadní je pochopit rozdíl mezi císařem a králi. Císařský titul byl teoreticky nadřazený královskému – císař byl hlava křesťanského světa. V praxi však císař vládl přímo pouze svým rodovým državám. Nad ostatními členy říše měl jen omezenou autoritu vyplývající z lenního práva a říšských zákonů. Český král, bavorský vévoda nebo mohučský arcibiskup byli císařovými leníky, ale ve svých zemích vládli prakticky samostatně.

Jak fungovala moc v říši

Systém vlády ve Svaté říši římské by dnešnímu politologovi připadal extrémně komplikovaný. Neexistovala centrální vláda, stálá armáda ani jednotný daňový systém. Moc byla rozptýlena mezi císaře, říšské stavy a složitou síť institucí, které se vyvíjely po staletí.

Císař stál formálně na vrcholu, ale jeho skutečná moc závisela hlavně na osobních schopnostech, rodovém majetku a aktuální politické konstelaci. Neměl právo ukládat daně ani svolávat vojsko bez souhlasu říšských stavů. Jeho hlavní zbraní byla autorita titulu a schopnost vyjednávat.

Říšské stavy

Skutečnými nositeli moci byli příslušníci říšských stavů – tedy ti, kdo měli právo zasedat na říšském sněmu a podílet se na správě říše. Dělili se do tří kurií.

Kurfiřti tvořili nejužší elitu. Tato malá skupina nejmocnějších knížat – zpočátku sedm, později osm a nakonec devět – měla výsadní právo volit římského krále. Jejich složení a pravomoci definitivně upravila Zlatá bula Karla IV.

Říšská knížata zahrnovala desítky světských i duchovních vládců. Světská knížata – vévodové, markrabata, lankrabata a hrabata – vládla svým územím dědičně. Duchovní knížata – arcibiskupové, biskupové a opati významných klášterů – získávala své úřady volbou kapituly, ale disponovala stejnou politickou mocí jako jejich světští kolegové.

Svobodná říšská města představovala třetí skupinu. Města jako Norimberk, Augsburg, Kolín nad Rýnem nebo Lübeck nepodléhala žádnému knížeti a byla přímo podřízena císaři. Díky obchodu a řemeslům disponovala značným bohatstvím a tvořila protiváhu feudální aristokracie.

Říšské instituce

Říšský sněm (Reichstag) představoval hlavní zákonodárný orgán. Scházel se nepravidelně na různých místech – v Augsburgu, Norimberku, Špýru nebo Wormsu – dokud se od roku 1663 neproměnil v tzv. Perpetuální říšský sněm, který trvale zasedal v Řezně až do zániku říše. Řezenský sněm se stal jakýmsi stálým kongresem, kde vyslanci jednotlivých stavů roky a desetiletí vyjednávali o nejrůznějších záležitostech. Rozhodoval o válce a míru, daních pro říši, náboženských otázkách a změnách říšského práva. Každá z kurií – kurfiřtů, knížat a měst – hlasovala odděleně a k platnosti usnesení byl nutný souhlas všech tří i císaře. Tento systém zajišťoval, že žádná skupina nemohla přehlasovat ostatní, ale také znamenal, že každé rozhodnutí trvalo nekonečně dlouho.

Říšský komorní soud a Říšská dvorská rada fungovaly jako nejvyšší soudní instance. Řešily spory mezi říšskými stavy, což bylo při složitosti říšské struktury neustále potřeba.

Systém měl své výhody i nevýhody. Na jedné straně chránil práva menších stavů a bránil vzniku absolutistické tyranie. Na druhé straně znemožňoval rychlé a jednotné jednání. Zatímco Francie nebo Anglie budovaly centralizované státy schopné efektivně vést války a vybírat daně, Svatá říše římská zůstávala mozaikou, kde každé rozhodnutí vyžadovalo nekonečná vyjednávání.

Volba císaře a Zlatá bula Karla IV.

Jedním z nejpozoruhodnějších rysů Svaté říše římské bylo, že císařský titul nebyl právně dědičný. Nového římského krále volili kurfiřti – a tento systém neměl v Evropě obdoby. Zatímco ve Francii, Anglii nebo Uhrách přecházela koruna z otce na syna, římský král (a poté císař) musel být formálně zvolen. V praxi se však zejména od 15. století prosadila téměř nepřetržitá habsburská posloupnost, často zajištěná volbou následníka ještě za života vládnoucího císaře.

Volební princip měl hluboké kořeny. Původně germánští králové skutečně bývali voleni shromážděním svobodných mužů. Tato tradice se udržela i poté, co se volba omezila na úzký okruh nejmocnějších knížat. Systém ovšem přinášel značnou nejistotu – po smrti každého císaře hrozil mocenský boj a občanská válka.

Zlatá bula z roku 1356

Průlomem se stala Zlatá bula, kterou roku 1356 vydal císař Karel IV. na říšských sněmech v Norimberku a Metách. Tento dokument, pojmenovaný podle zlaté pečeti (buly), definitivně upravil volbu římského krále a stal se klíčovým ústavním dokumentem říše. Jeho základní volební principy platily s řadou pozdějších doplnění až do zániku říše – tedy zhruba 450 let.

Zlatá bula přesně stanovila sedm kurfiřtů s volebním právem: tři duchovní (arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský) a čtyři světské (český král, falckrabě rýnský, vévoda saský a markrabě braniborský). Volba se měla konat ve Frankfurtu nad Mohanem do 30 dnů od uprázdnění trůnu. Pokud se kurfiřti neshodli, měli být zavřeni a dostávat jen chléb a vodu, dokud krále nezvolí. Korunovace pak probíhala v Cáchách, v katedrále, kde byl pohřben Karel Veliký. K platné volbě stačila prostá většina – tedy čtyři hlasy ze sedmi – což výrazně snížilo riziko patových situací. Počet kurfiřtů se později rozšířil: Bavorsko získalo kurfiřtství roku 1623 na úkor Falce, Vestfálský mír (1648) pak falckou hodnost obnovil jako osmý hlas. Devátý hlas získalo Brunšvicko-Lünebursko (Hannover) roku 1692, formálně potvrzeno bylo až 1708.

Pro české dějiny má Zlatá bula mimořádný význam. Zakotvila výjimečné postavení českého krále mezi kurfiřty. Jako jediný z nich byl skutečným králem (ostatní světští kurfiřti byli „jen" vévodové nebo markrabata). České království bylo navíc prohlášeno za nedělitelné a český panovník získal rozsáhlé pravomoci nad svým územím, které ostatní kurfiřti neměli.

Za vlády Karla IV. se Praha stala faktickým centrem říše. Karel zde založil univerzitu (1348), vybudoval Nové Město pražské a proměnil české hlavní město v kulturní a politickou metropoli střední Evropy. Nikdy předtím ani potom nebylo České království tak těsně spojeno s vedením celého soustátí.

Nejvýznamnější císařové a jejich éry

Za více než osm století existence říše se na trůně vystřídaly desítky císařů. Někteří byli nevýrazní, jiní formovali evropské dějiny. Podívejme se na ty nejdůležitější.

Ota I. Veliký (vládl 962–973)

Zakladatel říše položil základy, na nichž útvar stál po staletí. Jeho vítězství nad Maďary a císařská korunovace definovaly základní parametry: spojení německé královské moci s římským císařským titulem a nárokem na ochranu křesťanstva. Ota také prosadil právo císaře zasahovat do volby papežů – zdroj budoucích konfliktů.

Jindřich IV. (král 1056, císař 1084–1105)

Jindřichova vláda je poznamenána dramatickým sporem o investituru – konfliktem s papežstvím o právo dosazovat biskupy. Papež Řehoř VII. Jindřicha exkomunikoval a zbavil trůnu. Král musel roku 1077 podstoupit ponižující pouť do italské Canossy, kde tři dny čekal v kajícném rouchu, než mu papež odpustil. Císařem byl korunován až roku 1084 protipapežem Klementem III. Boj pokračoval ještě desetiletí a ukázal limity císařské moci tváří v tvář církvi.

Fridrich I. Barbarossa (císař 1155–1190)

Rudovousý císař z dynastie Štaufů ztělesňuje středověkou představu říšské moci. Fridrich I. Barbarossa energicky prosazoval císařskou autoritu v Itálii, kde se střetával s bohatými městy sdruženými v Lombardské lize i s papežstvím. Vedl šest italských tažení, ale nikdy se mu nepodařilo sever Itálie trvale podrobit. Roku 1177 se v Benátkách smířil s papežem Alexandrem III., čímž ukončil dlouholetý konflikt.

Jeho vláda představuje vrchol štaufské éry – období, kdy se zdálo, že říše může skutečně fungovat jako mocný celek. Fridrich zemřel během třetí křížové výpravy, když se 10. června 1190 utopil v řece Salef (dnešní Göksu) v Malé Asii. Okolnosti jeho smrti zůstávají nejasné – snad jej strhla studená voda, snad dostal infarkt. Jeho smrt se stala předmětem legend; podle jedné z nich Barbarossa neskončil, ale spí v hoře Kyffhäuser a jednou se vrátí, až bude Německo v největší nouzi.

Karel IV. (král 1346, císař 1355–1378)

Karel IV. byl český král z lucemburské dynastie, jeden z nejvzdělanějších panovníků své doby. Na rozdíl od svých předchůdců se nesnažil dobývat Itálii, ale soustředil se na budování moci ve střední Evropě. Kromě Zlaté buly, která stabilizovala říšské poměry, založil pražskou univerzitu a učinil z Prahy kulturní metropoli. Jeho vláda představuje „zlatý věk" českého království i vrchol politické kultury říše. O panování Karla IV. si přečtěte náš další článek Karel IV. – příběh muže, který z Prahy udělal srdce Evropy.

Karel V. (král 1519, císař 1530–1556)

V osobě Karla V. se spojilo dědictví čtyř dynastií. Byl císařem Svaté říše římské, králem Španělska s jeho americkými koloniemi, vládcem Burgundska s bohatým Nizozemím a pánem habsburských dědičných zemí. O jeho říši se právem říkalo, že nad ní slunce nezapadá – když zapadalo v Německu, vycházelo v Mexiku.

Přesto Karel čelil neřešitelným problémům: osmanské expanzi na východě, kde sultán Sulejman Nádherný ohrožoval Vídeň, a lutherské reformaci uvnitř říše, která rozbíjela náboženskou jednotu. Karel strávil život neustálým cestováním mezi svými državami a vedením válek na všech frontách. Na říšském sněmu ve Wormsu roku 1521 osobně předsedal výslechu Martina Luthera, ale nedokázal reformaci zastavit. Vyčerpaný a zklamaný nakonec roku 1556 abdikoval a rozdělil své dědictví mezi syna Filipa (Španělsko s koloniemi a Nizozemí) a bratra Ferdinanda (říše a rakouské země). Poslední léta strávil v ústraní španělského kláštera, kde roku 1558 zemřel.

Ferdinand I. (císař 1556–1564)

Ferdinand I., Karlův mladší bratr, se stal zakladatelem rakouské linie Habsburků. Již roku 1531 byl zvolen římským králem a po desetiletí zastupoval Karla V. v říšských záležitostech. Po volbě českým králem roku 1526 (po smrti Ludvíka Jagellonského u Moháče) spojil Ferdinand pod svou vládou rakouské země, České království a část Uher. Rozdělením dědictví Karla V. roku 1556 vznikly dvě větve rodu: španělská (pod Filipem II.) a rakouská (pod Ferdinandem). Císařem se Ferdinand stal roku 1556 po abdikaci svého bratra a od této chvíle zůstal císařský titul prakticky nepřetržitě v rukou rakouských Habsburků až do zániku říše.

Reformace, války a postupný rozklad

Rok 1517, kdy Martin Luther podle tradice přibil svých 95 tezí na dveře wittenberského kostela, zahájil éru, která Svatou říši římskou navždy proměnila. Reformace rozdělila říši na dva nesmiřitelné tábory a podkopala samotné základy, na nichž útvar stál.

Říše se od počátku definovala jako křesťanská – a nyní polovina jejích členů odmítla poslušnost Římu. Nebylo to poprvé, kdy se v říši objevilo reformní hnutí: České království prošlo vlastní náboženskou reformací už o století dříve, kdy husitství otřáslo středoevropským křesťanstvím. Lutherova reformace však zasáhla mnohem větší území. Luterství se rychle šířilo zejména v severním Německu, kalvinismus později na západě. Katolíci dominovali na jihu a v rakouských zemích.

Napětí vyvrcholilo v letech 1618–1648 třicetiletou válkou – nejničivějším konfliktem, jaký Evropa do té doby zažila. Válka začala českou stavovskou vzpourou a pražskou defenestrací, kdy čeští protestantští stavové vyhodili z oken Pražského hradu císařské místodržící. Co začalo jako lokální konflikt, se postupně rozšířilo na celý kontinent, když se zapojily Dánsko, Švédsko, Francie a další mocnosti. Německé země byly zpustošeny, některé oblasti ztratily třetinu až polovinu obyvatelstva. Celá generace vyrostla ve válce a nezažila nic jiného než drancování, hlad a mor.

Vestfálský mír roku 1648 válku ukončil, ale zároveň potvrdil rozklad říše jako funkčního celku. Jednotlivé říšské stavy získaly smluvně potvrzené právo uzavírat vlastní spojenectví a určitou míru samostatné zahraniční politiky, pokud tím nebyli poškozeni císař a říše. Říše se stala de facto volným svazkem vysoce autonomních území spojených formálními institucemi. Císař si udržel prestiž titulu, ale reálná moc zůstala v rukou jednotlivých knížat.

Svatá říše římská národa německého: poslední století a zánik

Osmnácté století přineslo říši paradoxní situaci. Formálně stále existovala, její instituce zasedaly, císař byl volen a korunován. V praxi však šlo o prázdnou skořápku. Skutečnou moc měla velká knížata – především Prusko a Rakousko, které spolu soupeřily o dominanci v německém prostoru.

Osvícenství přineslo nové myšlenky, které zpochybňovaly samotnou legitimitu starých struktur. Proč by měl existovat císař, jehož moc je čistě papírová? Proč zachovávat instituce, které nic nerozhodují? Filozofové a státníci stále častěji považovali říši za přežitek.

Konec přišel s Napoleonem. Francouzský císař rozbil staré evropské uspořádání a překreslil mapu kontinentu. Roku 1806 vytvořil Rýnský spolek – sdružení německých států pod francouzským patronátem. Šestnáct říšských knížat vystoupilo ze Svaté říše římské a připojilo se k novému svazku.

Císař František II. pochopil, že říše ztratila smysl. Dne 6. srpna 1806 složil císařskou korunu a prohlásil Svatou říši římskou za zaniklou. Učinil tak mimo jiné proto, aby Napoleon nemohl být zvolen jejím císařem. Tak po 844 letech skončil útvar, který formoval evropské dějiny od raného středověku.

František ovšem nezůstal bez titulu. Již roku 1804, v předtuše konce, přijal titul císaře rakouského. Habsburská monarchie pokračovala pod novým jménem až do roku 1918. Příběh posledního císaře popisujeme podrobněji v článku František II.: Poslední císař Svaté říše římské.

Mince Svaté říše římské: numismatické dědictví

Pro sběratele a numismatiky představuje Svatá říše římská nevyčerpatelný zdroj fascinujících mincí. Decentralizovaná struktura říše znamenala, že právo razit mince měly stovky subjektů – od císaře přes krále a knížata až po svobodná města a opaty klášterů.

Mincovní právo a rozmanitost ražeb

Mincovní právo (Münzrecht) vycházelo z panovnických regálů, ale v praxi bylo po staletí delegováno a držely je desítky až stovky subjektů na základě privilegií a zemských práv. Tito mincovní páni mohli razit vlastní mince, což vedlo k ohromující rozmanitosti. V různých obdobích existence říše mělo mincovní právo několik set subjektů – od mocných kurfiřtů po drobná opatství. V říši současně obíhaly mince s portréty desítek různých vládců, od císaře po drobná hrabata. Každé svobodné město mělo vlastní ražby s městským znakem – augsburská šiška, norimberský orel, kolínské tři koruny.

Tato rozmanitost je pro sběratele požehnáním. Můžete sbírat mince podle území (Čechy, Bavorsko, Sasko, Tyrolsko), podle typu vládce (císařové, kurfiřti, biskupové, opati, města) nebo podle období. Specializovat se můžete na jedinou mincovnu nebo na jeden typ nominálů. Prakticky nevyčerpatelné možnosti činí ze sbírání říšských mincí celoživotní dobrodružství.

Říšský tolar jako měnový standard

Navzdory absenci jednotné měny se v říši prosadily určité standardy. Nejvýznamnějším se stal říšský tolar (Reichstaler), zavedený říšským mincovním řádem roku 1566. Tento řád stanovil hmotnost 29,232 gramu a ryzost 889/1000 (jemná hmotnost 25,984 g stříbra). Neznamenalo to, že by všechny tolary vypadaly stejně – každá mincovna razila vlastní podobu, často s portrétem panovníka nebo se znaky a titulaturou – ale jejich hodnota byla srovnatelná a obchodníci je mohli přijímat bez zdlouhavého vážení a zkoušení.

Tolar se stal jednou z nejúspěšnějších měnových jednotek v dějinách. Jeho předchůdcem byl jáchymovský tolar, ražený od přelomu let 1519/1520 v českém Jáchymově z místního stříbra. Z německého Thaler je odvozeno nizozemské daalder, skandinávské daler a především americké dollar. Variace tolaru obíhaly po celém světě od Skandinávie po Jižní Ameriku. Pro sběratele představují tolarové ražby z období Svaté říše římské jedny z nejkrásnějších a nejžádanějších mincí – velké stříbrné kotouče s detailními portréty a složitou heraldikou.

Ikonografie říšských mincí

Mince Svaté říše římské jsou snadno rozpoznatelné podle několika charakteristických prvků. Dvouhlavý orel se stal symbolem říše od 15. století – jedna hlava hledí na východ, druhá na západ, což symbolizuje univerzální nárok císařství na vládu nad celým křesťanským světem. Orel na císařských mincích býval korunován a na prsou nesl štítek s rodovým znakem vládnoucí dynastie. Na císařských ražbách najdete také říšské jablko (zeměkouli s křížem, symbol světské moci nad celým světem) a císařskou korunu s charakteristickým obloukem.

Titulatura na mincích prozrazuje složité vztahy v říši. Císař užíval titul Romanorum Imperator Semper Augustus (Římský císař, vždy vznešený), někdy zkrácený na iniciály R.I.S.A. Kurfiřti zdůrazňovali své volební právo zkratkou S.R.I. Elector (kurfiřt Svaté říše římské). Čtení nápisů na říšských mincích je jako lekce středověké politologie – odhaluje hierarchie, nároky a ambice jednotlivých vládců.

Zajímavým fenoménem jsou pamětní ražby, které připomínaly významné události: korunovace, vítězství ve válkách, uzavření míru, jubilea. Tyto mince, často o větší hmotnosti než běžné obchodní ražby, patří mezi nejhledanější sběratelské kousky.

Tolary z našeho e-shopu

Dědictví říše: klíč k pochopení Evropy

Svatá říše římská zanikla před více než dvěma stoletími, ale její dědictví formuje Evropu dodnes. Byla to jedinečná politická laboratoř, kde se po staletí hledala rovnováha mezi jednotou a rozmanitostí, mezi silnou centrální mocí a právy jednotlivých zemí. Nikdy nedospěla k jednoznačnému řešení – a právě proto zůstává tak fascinující. V době, kdy jiné státy budovaly absolutistické monarchie, říše uchovávala tradici vyjednávání, kompromisu a respektu k odlišnosti.

Pro české dějiny má říše mimořádný význam. České království bylo její integrální součástí po více než pět století. Čeští králové patřili mezi kurfiřty, Karel IV. učinil z Prahy centrum říše, habsburská vláda propojila české země s osudem celé střední Evropy. Bez pochopení Svaté říše římské nelze pochopit české dějiny – od husitských válek přes stavovské povstání až po národní obrození.

Když roku 1806 císař František II. složil korunu, skončila jedna z nejdelších kapitol evropských dějin. Nezanikl však svět, který říše vytvořila. Politická kultura konsensu a vyjednávání, kterou pěstovala, se odráží i v současné Evropské unii – také ona je svazkem členských států, kde rozhodnutí vyžadují složitá jednání. Hranice, které říše spoluvytvářela, dodnes rozdělují i spojují evropské národy. A mince, které po ní zůstaly, jsou hmatatelnými svědky světa, který dávno zmizel, ale jehož stopy neseme v sobě dodnes.

Miroslav Uďan