Svatá říše římská

Svatá říše římská byla středověký a raně novověký státní útvar existující v letech 962-1806, který zahrnoval území střední Evropy s centrem v Německu a formálně navazoval na antickou Římskou říši prostřednictvím císařské korunovace v Římě. Svatá říše římská je v numismatice významná díky své rozmanité mincovní produkci od stříbrných denárů po zlaté dukáty razené stovkami mincoven po celém území říše.

Historie

Svatá říše římská vznikla korunovací východofranckého krále Otty I. Velikého císařem v Římě roku 962 papežem Janem XII. Otto se tak stal nástupcem Karla Velikého a obnovil západořímské císařství po více než čtyřicetiletém přerušení. Název "Svatá říše římská" se ustálil až ve 13. století, původně se používalo označení "Římská říše" nebo "Říše". Otto I. založil tradici, podle které německý král získával císařský titul korunovací v Římě.

Základem říše bylo Východofranské království zahrnující německé kmeny - Sasko, Falc, Švábsko, Bavorsko a Francii. K tomu postupně přibyly další území: severní a střední Itálie, Čechy, Morava, části Polska, Burgundsko a další oblasti. Císař byl formálně nejvyšším panovníkem západní křesťanskosti, ale jeho skutečná moc závisela na podpoře německých vévodů a církevních hodnostářů.

Za salické dynastie (1024-1125) dosáhla říše vrcholu moci, ale současně začal tzv. boj o investituru mezi císařem a papežem o právo dosazovat biskupy. Tento konflikt vyvrcholil dramatickou scénou v Canossi roku 1077, kdy císař Jindřich IV. prosil papeže Řehoře VII. o prominutí klatby. Spor oslabil císařskou moc a posílil pozici německých knížat a papežství.

Pod vládou štaufské dynastie (1138-1254) říše znovu vzkvétala, zejména za Fridricha I. Barbarossy (1155-1190) a Fridricha II. (1220-1250). Barbarossa vedl šest tažení do Itálie, aby prosadil císařské nároky proti lombardským městům a papežství. Fridrich II., nazývaný "div světa", byl renesančním panovníkem, který vládl ze svého sicilského království a konfrontoval s papežstvím i německými knížaty.

Po pádu Štaufů nastalo meziválčí (1256-1273), kdy různí pretendenti soupeřili o císařskou korunu. Situaci vyřešila volba Rudolfa Habsburského roku 1273, která založila dlouhodobou nadvládu Habsburků nad říší. Karel IV. Lucemburský (1347-1378) vydal Zlatou bulu, která kodifikovala volbu císaře sedmi kurfiřty a fakticky proměnila říši ve volební monarchii.

Pozdní středověk a raný novověk byly charakterizovány postupnou decentralizací moci. Říše se stala konfederací stovek samostatných území - kurfiřtství, vévodství, hrabství, biskupství, říšských měst a rytířských statků. Každé území mělo vlastní práva, minci, cla a často i zahraniční politiku. Císař byl spíše arbitrem než skutečným vládcem.

Reformace 16. století rozdělila říši na katolické a protestantské tábory, což vedlo ke třicetileté válce (1618-1648). Vestfálský mír roku 1648 fakticky ukončil centrální moc císaře a potvrdil suverenitu říšských stavů. Říše se stala pouze volnou konfederací, zatímco skutečná moc se soustředila v rukou Rakouska a Pruska.

Napoleonské války znamenaly konec tisícileté existence Svaté říše římské. Po bitvě u Slavkova roku 1805 císař František II. pod tlakem Napoleona složil korunu Svaté říše římské 6. srpna 1806 a říše oficiálně zanikla. Na jejím místě vznikl Rakouský císařství a později Německý spolek, ale tradice Svaté říše římské definitivně skončila.

Mincovnictví Svaté říše římské

Mincovnictví ve Svaté říši římské bylo mimořádně rozmanité díky decentralizované struktuře říše. Mincovní právo (ius monetae) patřilo císaři, ale postupně ho uděloval rytířům, biskupům, opatkům a městům. Ve vrcholném středověku existovaly ve Svaté říši stovky mincoven, z nichž každá razila vlastní mince podle místních potřeb a tradic. Tato rozmanitost činila z říše jedno z nejbohatších numismatických území Evropy.

Nejstarším typem říšských mincí byly stříbrné denáry razené podle karolského vzoru od 10. století. Císařské mincovny v Magdeburgu, Dortmundu, Kolíně a dalších městech razily mince s císařskými portréty a nápisy. Postupně se rozšířil systém regionálních mincí - bavorské, švábské, saské a rheinské denáry, které měly vlastní iconografii odpovídající místním tradicím.

Ve 12. a 13. století se ve Svaté říši rozšířily brakteáty - tenké stříbrné mince razené pouze z jedné strany s bohatou ikonografií. Říšské brakteáty zobrazovaly císaře na trůně, církevní hodnostáře, svaté patrony nebo heraldické symboly. Zvláště krásné byly saské a durynské brakteáty, které patřily mezi vrcholy středověkého mincovního umění.

Renesance přinesla zavedení velkých stříbrných mincí - tolarů a jejich násobků. Říšská měnová ordonnance z roku 1559 se pokusila sjednotit pestrý říšský mincovní systém stanovením jednotných standardů pro ríšské tolary. Vznikly tak krásné reprezentační mince s portréty císařů, kurfiřtů a dalších říšských knížat, které se staly vzorem pro celou evropskou numismatiku. Zlaté dukáty razené říšskými mincovnami patřily mezi nejcennější evropské mince své doby.

Zajímavosti

• Říšská korunovační klenoty včetně koruny Svaté říše římské se dodnes uchovávají ve vídeňské Hofburgu a patří k nejcennějším evropským regáliím.
• Zlatá bula Karla IV. z roku 1356 zůstala základním ústavním dokumentem říše až do jejího zániku v roce 1806.
• Ve Svaté říši římské existovalo na vrcholu až 1800 samostatných území s vlastními panovníky, právy a často i mincovním právem.
• Říšský sněm v Řezně zasedal nepřetržitě od roku 1663 do zániku říše jako jakási evropská parlamentní instituce.
• Voltaire o Svaté říši římské vtipně poznamenal, že "nebyla ani svatá, ani římská, ani říší", čímž vystihlo její složitou povahu.