Církevní ražby: mince biskupů, arcibiskupů a papežů

Na zlatém dukátu z roku 1791 hledí do dálky muž v kněžském rouchu s křížem na prsou. Kolem hlavy má opis s titulem, na druhé straně mince se pod legátským kloboukem rozkládá jeho erb, k němuž se z obou stran sklánějí meč a berla. Meč a berla – symboly světské a duchovní moci – leží vedle sebe na jednom kusu zlata. Ten muž se jmenoval Hieronymus Colloredo a byl posledním vládnoucím knížetem-arcibiskupem v Salcburku. Také ho známe jako pána, z jehož služeb v roce 1781 odešel Wolfgang Amadeus Mozart. Jak je možné, že kněz razil vlastní peníze se svou tváří? Odpověď se skrývá v církevních ražbách: mincích arcibiskupů, biskupů a papežů, kteří po staletí nebyli jen duchovními pastýři, ale také světskými panovníky. V tomto článku vysvětlíme, odkud se jejich mincovní právo vzalo, a projdeme dvě mincovní tradice, které jsou pro českého sběratele nejzajímavější – salcburskou a olomouckou.

Kníže v ornátu: proč biskupové vládli jako panovníci

Představa biskupa jako výhradně duchovní osoby je moderní. Ve středověku a raném novověku byl biskup velké diecéze zpravidla také významným pozemkovým vlastníkem, a v případě Svaté říše římské často přímo říšským knížetem s vlastním územím, dvorem, vojskem a hlasem na říšském sněmu. Kořeny tohoto uspořádání sahají do 10. století, kdy císaři otonské dynastie začali svěřovat světskou správu rozsáhlých území právě biskupům. Měli k tomu dobrý důvod: protože biskup nemohl předat úřad legitimním potomkům, nevznikala na jeho území dědičná dynastie, která by mohla císařské moci dlouhodobě konkurovat. Panovník si navíc zachovával značný vliv na obsazování těchto úřadů a na udělování světských práv. Historici pro toto uspořádání užívají pojem říšský církevní systém.

Světská území, jimž biskup vládl jako kníže, se v říši označovala jako Hochstifte. Je třeba je odlišovat od diecézí, tedy území jeho církevní pravomoci, které bývaly často mnohem větší. Biskup tak vystupoval ve dvou rolích, které se v praxi prolínaly: jako církevní hodnostář spravoval diecézi, jako říšský kníže vládl svému knížectví. Boj o investituru v 11. a 12. století omezil přímou kontrolu císařů nad obsazováním biskupských stolců a oddělil duchovní investituru od udělení světských práv, světské panství biskupů však nezaniklo. Přetrvalo dalších šest set let a skončilo až s napoleonskou epochou.

Bylo by ovšem chybou vidět v biskupech samostatné vládce nezávislé na světské šlechtě. Právě naopak. Na významné biskupské stolce byli zpravidla voleni členy katedrální kapituly, tedy sboru kanovníků, a ti pocházeli téměř bez výjimky z aristokratických rodů. Jména, která dnes čteme na církevních ražbách – Lodron, Thun, Harrach, Dietrichstein, Colloredo, Schrattenbach, Liechtenstein –, jsou jména šlechtických rodin, pro něž byl biskupský stolec přirozeným cílem kariéry mladších synů. Biskupství tak bylo součástí téhož mocenského světa jako světské vévodství, jen s jinými pravidly nástupnictví.

Ještě jeden rozdíl je pro pochopení mincí důležitý. Titul arcibiskup označuje církevní hodnost: metropolitu, který stojí nad ostatními biskupy své provincie. Titul kníže-arcibiskup označuje světského vládce. Salcburský arcibiskup byl obojím zároveň, a navíc primasem Německa a papežským legátem, což dával na mince najevo dlouhými opisy. Olomoucký biskup byl naopak leníkem českého krále a na rozdíl od salcburského arcibiskupa neměl vlastní bezprostřední říšské knížectví. Rudolf II. však v roce 1588 udělil biskupu Stanislavu Pavlovskému a jeho nástupcům knížecí titul, takže se olomoučtí biskupové nadále právem titulovali jako knížata Svaté říše římské. Arcibiskupstvím se Olomouc stala teprve v roce 1777. Tento rozdíl v postavení se propsal i do toho, kdy a jak obě sídla razila mince.

Církevní ražby a mincovní právo: když církev razí peníze

Právo razit mince patřilo mezi takzvané regály, výsostná práva panovníka. Král nebo císař je mohl udělit dál, a dělal to rád – udělení mincovního práva bylo výrazem přízně, odměnou za věrnost a zároveň způsobem, jak posílit hospodářské centrum na strategickém místě. Biskupská města byla přirozenými adepty: bývala to sídla správy, obchodu a poutí, kde se obchodovalo a platilo živěji než kdekoli jinde.

Salcburk patří k nejstarším příkladům. V roce 996 udělil císař Ota III. arcibiskupu Hartwigovi právo trhu, mýta a mince. Šlo o jedno z raných mincovních práv udělených církevnímu knížeti v říši. Zpočátku se v Salcburku razilo podle vzoru sousedního Řezna, ale od 12. století vyvinuli arcibiskupové vlastní ražbu s dalekosáhlým vlivem. Feniky ražené ve Friesachu v Korutanech, které byly rovněž salcburským majetkem, se staly jednou z hlavních obchodních mincí alpských zemí i Uher a napodobovaly se daleko za hranicemi arcibiskupství. Salcburk měl navíc něco, co většině biskupství chybělo: vlastní zdroje drahých kovů. Zlato a stříbro z Vysokých Taur, zejména z oblastí kolem Raurisu a Gasteinu, doplňovala především sůl, jejíž těžba a obchod byly po staletí jedním z pilířů salcburského hospodářství a která dala městu jméno.

Olomouc šla jinou cestou. Olomoučtí biskupové sice drželi mincovní právo spojené s hradem Podivínem už ve 12. století, to však časem zaniklo. Novověká biskupská ražba na Moravě začíná až privilegiem z roku 1608, kdy císař Rudolf II. udělil mincovní právo kardinálu Františku z Dietrichsteina; nová biskupská mincovna v Kroměříži zahájila provoz koncem roku 1613 a její první mince nesou letopočet 1614. Olomouc neměla vlastní doly, což se odrazilo v objemu produkce; o to větší důraz kladli biskupové na reprezentativní úroveň svých ražeb.

Co mince arcibiskupa vlastně sdělovala? Podívejme se na opisy, tedy nápisy kolem obvodu. Salcburský tolar Johanna Ernsta Thuna z roku 1697 nese na líci IO·ERNST·D·G·ARCHIEP·SAL·S·A·L: „Johann Ernst z Boží milosti arcibiskup salcburský, legát Apoštolského stolce.“ Opis olomouckého tolaru Wolfganga Hannibala Schrattenbacha z roku 1718 obsahuje titulaturu S·R·I·PRINCEPS·EPISCOPVS·OLOMVCENSIS: „kníže Svaté říše římské, biskup olomoucký.“ Titulatura na mincích byla politickým programem. Kdo si mohl na tolar napsat „z Boží milosti“ a „kníže“, dával najevo, že nevládne z pověření nikoho jiného než Boha a císaře.

Stejně výmluvná je ikonografie. Tam, kde světský panovník umístil svou tvář, umisťovali biskupové nejprve své patrony. Na salcburských mincích po staletí sedí svatý Rupert, zakladatel salcburské církve, s berlou v ruce a nádobou na sůl – solnicí – po boku, často doprovázený svatým Virgilem. Na olomouckých ražbách se objevuje svatý Václav, na papežských mincích alegorie Náboženství a holubice Ducha svatého. V raném novověku se vedle tradičních patronů stále výrazněji prosazuje také osobní reprezentace samotných biskupů a arcibiskupů, která v baroku dosáhla mimořádné okázalosti: portréty v parukách, s biretem, křížem na prsou a v rouchu, které by nevypadalo špatně ani na světském dvoře. Mince se tak stává jedním z mála míst, kde biskup vystupuje jako suverén bez zprostředkování – jeho tvář, erb, jméno i titul jsou vyraženy v kovu, jenž koloval z ruky do ruky.

Kromě reprezentativní a politické funkce měly biskupské mince ještě jeden zásadní rozměr – ekonomický. Ražba mincí nebyla pouze otázkou prestiže, ale také významnou hospodářskou činností. Rozdíl mezi hodnotou kovu a nominální hodnotou mince, takzvaný ražebný zisk, plynul do biskupské pokladny. Salcburským arcibiskupům přinášelo značné příjmy jak mincovnictví, tak především těžba a obchod se solí, zlatem a dalšími surovinami. Vlastní zdroje drahých kovů zároveň vytvářely příznivé podmínky pro rozsáhlou mincovní produkci a toto bohatství vytvořilo ekonomické zázemí pro velkolepou barokní přestavbu města. Olomouc se musela spokojit s menšími objemy, ale i tak byl kroměřížský mincovní provoz po více než sto let významným zdrojem příjmu.

Salcburk: Řím severu a jeho zlatá mincovna

Než se dostaneme k baroku, stojí za to zastavit se v 16. století, protože právě tehdy se rozhodovalo, zda salcburské arcibiskupství přežije reformaci jako katolický stát. Když v roce 1540 nastoupil na stolec Ernst Bavorský, mladší syn bavorského vévody z rodu Wittelsbachů, protestantismus se šířil i v alpských údolích a mnohá říšská knížata ho přijala. Ernst byl typickým produktem své doby: jako zvolený arcibiskup a administrátor spravoval arcibiskupství, aniž kdy přijal kněžské či biskupské svěcení, a v roce 1554 rezignoval, aby se mohl věnovat rodovým záležitostem. Jeho dukát z roku 1541 s čtvrceným erbem a stojícím svatým Rupertem je ještě zcela pozdně gotický a bez portrétu; biskup se na něm neukazuje, mluví za něj erb a patron. O generaci později vládl Johann Jakob Khuen von Belasi, arcibiskup v letech 1560 až 1586, prelát formovaný tridentským koncilem, který zahájil důslednou katolickou obnovu a jehož tolary s trůnícím Rupertem ustavily typ, na němž pak salcburská mincovna stavěla další dvě století.

Salcburské arcibiskupství bylo jedním z nejbohatších církevních knížectví v jižní části říše a od konce 16. století také jedním z nejvelkolepějších dvorů střední Evropy. Zásluhu na tom má především Wolf Dietrich von Raitenau, arcibiskup v letech 1587 až 1612. Byl to renesanční muž v pravém slova smyslu: vzdělaný v Římě, nadšený stavebník, který nechal strhnout starý románský dóm a začal budovat město podle italského vzoru, a zároveň prelát, jenž otevřeně žil se Salome Altovou, ženou z měšťanské rodiny, a měl s ní řadu dětí. Jeho vláda skončila politickou katastrofou. Ve sporu o solný obchod se pustil do konfliktu s bavorským vévodou, byl vojensky poražen, zajat, sesazen a poslední roky života strávil jako vězeň na pevnosti Hohensalzburg, kde v roce 1617 zemřel. Jeho mince, tolary a dukáty s rodovým erbem, dnes patří k vyhledávaným ražbám právě proto, že dokumentují vrchol i pád jedné výjimečné osobnosti.

Wolf Dietrichův nástupce Markus Sittikus von Hohenems pokračoval ve stavbách, mimo jiné založil letohrádek Hellbrunn, ale skutečným dovršitelem barokního Salcburku byl až Paris hrabě Lodron, arcibiskup v letech 1619 až 1653. Lodron nastoupil na stolec rok po vypuknutí třicetileté války a dokázal to, co se nepovedlo téměř nikomu ve střední Evropě: udržel své knížectví mimo přímé válečné pustošení. Vsadil na neutralitu, diplomacii a opevnění, jehož zbytky dodnes obklopují staré město. Uprostřed války založil roku 1622 univerzitu a 25. září 1628 vysvětil nový dóm, jehož výstavba podle plánů Santina Solariho trvala od roku 1614 čtrnáct let. Salcburk se stal ostrovem klidu v rozvrácené říši.

Lodronovy ražby ukazují celou škálu toho, k čemu církevní kníže mince potřeboval. Na jednom konci stojí zlatý desetidukát z roku 1628, ražený k vysvěcení dómu. Na jedné straně svatí Rupert a Virgil, sedící na oblacích, podpírají průčelí nového salcburského dómu a opis připomíná jeho vysvěcení 25. září 1628; druhá strana zobrazuje relikviář obou patronů nesený osmi biskupy při přenesení ostatků do nového chrámu, které proběhlo o den dříve. Takový kus nebyl běžnou mincí každodenního oběhu, ale mimořádně reprezentativní pamětní ražbou, která měla uchovat připomínku vysvěcení nového dómu. Na druhém konci stojí drobný dvoukrejcar z roku 1625 s arcibiskupským znakem, mince, kterou lidé platili na trhu za chléb. Mezi nimi leží tolary, na jejichž rubu trůní svatý Rupert s berlou a globem, a dukáty s lodronovským erbem, v němž se skrývá rodový lev. Jedna mincovna, jeden panovník, a přitom mince pro zcela různé účely a různé lidi.

Po Lodronovi se na salcburském stolci vystřídaly rody Thunů a Harrachů a jejich ražby ukazují, jak se ikonografie ustálila do pevné podoby. Půldukát Guidobalda Thuna z roku 1654 nese arcibiskupský erb pod legátským kloboukem a na rubu tradičního sedícího svatého Ruperta se solnicí a berlou. Dvoudukát Johanna Ernsta Thuna z roku 1688 nese na líci rodový erb s mitrou a legátským kloboukem, na rubu sedícího svatého Ruperta. Tolar téhož arcibiskupa z roku 1697 kombinuje na líci korunovanou Madonu s Ježíškem a na rubu stojícího Ruperta, a půltolar z roku 1706 dokonce ukazuje oba patrony, Ruperta a Virgila, jak stojí po stranách katedrály, kterou Lodron vysvětil. Kdo zná tyto motivy, pozná salcburskou minci na první pohled, ať nese jakýkoli letopočet. Za Franze Antona Harracha, arcibiskupa v letech 1709 až 1727, se kompozice erbu s knížecí korunou, legátským kloboukem a mitrou ustálila do podoby, kterou ukazuje jeho dukát z roku 1715.

Že se mince nezastavily ani před temnějšími kapitolami, dokládá tolar Leopolda Antona Firmiana z roku 1738. Firmian, arcibiskup v letech 1727 až 1744, vydal na podzim 1731 emigrační patent, na jehož základě muselo arcibiskupství opustit asi 17 000 až 20 000 tajných protestantů, převážně obyvatel horských oblastí, zejména Pongau. Většina z nich našla nový domov v Prusku. Byla to jedna z posledních velkých náboženských emigrací v říši a její ohlas otřásl celou Evropou. Firmianův tolar s portrétem v paruce a rozměrným erbem se k této události pochopitelně nehlásí; právě to je ale na mincích jako historickém prameni zajímavé. Mince ukazují panovníka tak, jak chtěl být viděn, nikoli tak, jak ho viděli poddaní.

Za Andrease Jakoba z Dietrichsteina, arcibiskupa v letech 1747 až 1753, se v Salcburku objevilo jméno rodu, který o půl druhého století dříve otevřel biskupskou mincovnu v Kroměříži. Dietrichsteinův dukát z roku 1752 s legátským kloboukem a trůnícím Rupertem tak symbolicky propojuje oba příběhy tohoto článku. Ve druhé polovině 18. století je salcburský dvůr neoddělitelně spojen také s Mozartovou rodinou. Za Sigismunda III. Schrattenbacha, arcibiskupa v letech 1753 až 1771, působil v salcburské dvorní kapele Leopold Mozart a dospíval jeho syn Wolfgang Amadeus. Schrattenbachovy mince, dvoudukát z roku 1755 nebo tolar z roku 1760 se svatým Rupertem a soškou Madony, patří ještě plně baroku. Zlom přinesl jeho nástupce Hieronymus Colloredo, zvolený v roce 1772 pod silným tlakem vídeňského dvora. Colloredo byl osvícenec: zjednodušil liturgii, omezil okázalé poutě a procesí, podporoval školství a chtěl mít ze Salcburku dobře spravovaný stát v duchu josefinských reforem. Byl také zaměstnavatelem, s nímž se Mozart definitivně rozešel. V roce 1781 požádal skladatel ve Vídni o propuštění; konflikt vyvrcholil známým kopancem, kterým ho podle jeho vlastního dopisu otci vyprovodil ze dveří arcibiskupův dvořan hrabě Arco, a formální ukončení služby následovalo později. Colloredo tím vstoupil do dějin hudby jako záporná postava, což je pro schopného, byť tvrdého a neoblíbeného vládce trochu nespravedlivé.

Jeho mince pokrývají celou epochu: tolary z roku 1777 s portrétem a nápisem MONETA NOVA ARCHIEP·SALISBVRG, půltolar z roku 1782, zlatý dukát z roku 1791 a nakonec dvacetikrejcar z roku 1801 – už ražený podle konvenční měny, s arcibiskupem v krátké paruce a civilnějším rouchu, jak se hodilo na konec století. Tento dvacetikrejcar patří k ražbám posledních let starého salcburského knížecího arcibiskupství, které nesou letopočty 1801 až 1803. V roce 1803 rozhodl říšský sněm o sekularizaci církevních knížectví. Arcibiskupství bylo zrušeno jako stát, Salcburk připadl nejprve toskánskému velkovévodovi Ferdinandovi jako kurfiřtství, roku 1805 Rakousku, v roce 1810 Bavorsku a v roce 1816 definitivně Rakousku. Colloredo se do Salcburku už nevrátil a zemřel v roce 1812 ve Vídni. Osm set let starý příběh biskupů-panovníků tím skončil; salcburský arcibiskup zůstal církevním hodnostářem, ale přestal být knížetem.

Olomouc a Kroměříž: biskupská mincovna v srdci Moravy

Olomoucký příběh začíná tam, kde salcburský vrcholí – na začátku 17. století. František kardinál z Dietrichsteina, biskup v letech 1599 až 1636, byl vedle Albrechta z Valdštejna nejmocnějším mužem na Moravě své doby. Po bitvě na Bílé hoře řídil rekatolizaci země jako císařský gubernátor a v podstatě jako moravský místokrál. Mincovní privilegium z roku 1608 od Rudolfa II. bylo jedním z prvních výrazů jeho rostoucí moci a mincovna v Kroměříži, jeho rezidenčním městě, zahájila provoz koncem roku 1613 a první mince vydala v roce 1614. Dietrichsteinovy krejcary, tolary a dukáty nesou charakteristickou kombinaci rodového erbu Dietrichsteinů a znaku olomouckého biskupství a od počátku dávají najevo Dietrichsteinův nárok na místo mezi předními mocenskými hráči na Moravě – nárok, který po roce 1620 naplnil beze zbytku.

Stojí za to připomenout, jak taková biskupská mincovna fungovala. Nebyla to státní instituce, ale podnik, který biskup pronajímal nebo svěřoval mincmistrovi; ten odpovídal za nákup stříbra, za dodržení ryzosti a hmotnosti podle říšských mincovních řádů a za odvod ražebného zisku do biskupské pokladny. Kroměřížské mince proto po celou dobu nesou značky mincmistrů a jejich kvalita kolísala podle toho, kdo mincovnu vedl. Protože Morava neměla vlastní stříbrné doly srovnatelné se salcburskými, kupovalo se stříbro na trhu, případně se přetavovaly starší mince. Objem ražby byl tím pádem omezený a dnes to sběratelé poznají na cenách: olomoucký tolar je na trhu vzácnější než salcburský ze stejného období.

Třicetiletá válka Kroměříž tvrdě zasáhla. V roce 1643 město vyplenili Švédové a biskupské sídlo lehlo popelem. Obnovu vzal do rukou Karel II. z Liechtensteina-Castelcorna, biskup v letech 1664 až 1695, jeden z nejvýznamnějších stavebníků moravského baroka. Zámek v Kroměříži, Květná zahrada a obrazárna, v níž dodnes visí Tizianův obraz Apollo a Marsyas, jsou jeho dílem, stejně jako nová budova mincovny z roku 1665. Byl také nejplodnějším olomouckým mincovním pánem: za jeho episkopátu vznikly desítky typů mincí od drobných krejcarů po těžké vícetolary a vícedukáty, které patří k nejkrásnějším barokním ražbám střední Evropy. Zároveň je nutné připomenout, že za jeho úřadu a s účastí jeho úředníků proběhly na severní Moravě čarodějnické procesy, které ve Velkých Losinách a Šumperku stály život desítky lidí. Barokní lesk a barokní temnota tu stojí vedle sebe.

Po Liechtensteinovi usedl na olomoucký stolec člen panovnické dynastie. Karel III. Lotrinský, syn slavného vojevůdce Karla V. Lotrinského a císařovy sestry Eleonory, byl už v roce 1694, ještě jako čtrnáctiletý, zvolen koadjutorem olomouckého biskupa s právem nástupnictví. Po smrti Karla II. z Liechtensteina-Castelcorna v roce 1695 převzal diecézi, přestože ještě nedosáhl kanonického věku potřebného k biskupskému svěcení. Později se stal ještě biskupem v Osnabrücku a nakonec kurfiřtem v Trevíru; zemřel roku 1715 ve věku pětatřiceti let. V Olomouci se dlouho nezdržoval a jeho episkopát provázely také vleklé spory o čerpání příjmů diecéze, ale jeho tolary z let 1705 a 1706 s mladistvým poprsím v paruce a bohatě zdobeném oděvu patří k nejreprezentativnějším ražbám kroměřížské mincovny vůbec. Jejich okázalá titulatura i heraldika přitom výrazně zdůrazňují Karlův dynastický původ a knížecí postavení.

Jeho nástupce Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu, biskup v letech 1711 až 1738 a od roku 1712 kardinál, ukazuje, jak olomoucký stolec sloužil habsburské říšské politice. V letech 1719 až 1721 působil jako císařský místokrál v Neapoli a i jeho tolar z roku 1718 na líci hlásá S.R.I. PRINCEPS, kníže Svaté říše římské. Schrattenbachové byli štýrský rod, který obsadil oba stolce, o nichž píšeme – Wolfgang Hannibal v Olomouci a o generaci mladší Sigismund v Salcburku. Kroměřížská mincovna fungovala až do roku 1759, kdy byla za vlády Marie Terezie uzavřena a její zařízení bylo odvezeno do Vídně.

Poslední velkou kapitolu olomoucké církevní ražby napsal arcivévoda. Rudolf Jan Habsbursko-Lotrinský, nejmladší syn císaře Leopolda II. a bratr císaře Františka I., byl od mládí nadaným klavíristou a od svých patnácti let žákem Ludwiga van Beethovena. Rudolf Jan patřil k Beethovenovým nejvýznamnějším žákům a mecenášům a skladatel mu věnoval řadu svých zásadních děl. V roce 1819 byl Rudolf Jan ustanoven olomouckým arcibiskupem, jmenován kardinálem a během jediného roku přijal jáhenské, kněžské i biskupské svěcení. Na jeho intronizaci v březnu 1820 chtěl Beethoven napsat slavnostní mši. Dílo mu přerostlo pod rukama a Missa solemnis byla hotova až v roce 1823, kdy skladatel arcivévodovi předal rukopis. Rudolf Jan pak podporoval obnovu univerzitního života v Olomouci, kde byla plná univerzitní práva obnovena císařským rozhodnutím v roce 1827, založil železárnu ve Vítkovicích a nechal vysadit první městský park. Zemřel v roce 1831 v pouhých třiačtyřiceti letech; jeho srdce je dodnes uloženo v kryptě olomouckého dómu, takže jeho vazba k městu neskončila ani smrtí.

K intronizaci vznikla v roce 1820 kompletní řada mincí: dukát, tolar, půltolar a dvacetikrejcar. Ražena byla ve vídeňské mincovně, protože kroměřížský provoz už neexistoval, ale nese plnou arcibiskupskou titulaturu. Na líci je poprsí Rudolfa Jana v církevním rouchu s řetězem řádu a opis RUDOLF·JOAN·D·G·CAES·A·R·HUN·BOH·PRINC·A·A: „Rudolf Jan z Boží milosti císařský a královský princ uherský a český, arcivévoda rakouský.“ Na rubu leží pod korunou rozsáhlý znak s palliem, berlou a kardinálskými střapci a opis uvádí jeho kardinálský titulární kostel svatého Petra na Zlatém vrchu v Římě. Tato řada je zajímavá dvěma věcmi. Za prvé je to poslední velká biskupská emise v habsburské monarchii; v roce 1848 zaniklo poddanství, a s ním i zbytky světského panství olomouckých arcibiskupů. Za druhé ukazuje, jak se změnil smysl církevní ražby. Ražby z roku 1820 vznikly v souvislosti s Rudolfovým nástupem na olomoucký stolec. Měly nominální hodnotu a byly formálně oběžné, jejich hlavní účel byl však reprezentační a připomínkový.

Co dnes hledat: církevní ražby očima sběratele

Pro sběratele mají církevní ražby jednu velkou výhodu: jsou to mince s tváří a příběhem. Za každým jménem v opisu stojí konkrétní člověk, jehož životopis lze dohledat, a za každým patronem na rubu stojí konkrétní kult a konkrétní město. To z nich dělá vděčnou oblast pro každého, koho nebaví sbírat jen podle letopočtů.https://www.mincmistr.cz/user/documents/upload/Lodron%2010%20duka%CC%81t.png

Salcburské mince jsou ideální vstupní branou. Řada je dlouhá, od středověkých feniků po ražby z roku 1803, kvalita salcburské mincovny byla po celé baroko vysoká a nabídka na trhu je široká. Běžnější drobné nominály, krejcary a půlkrejcary, zůstávají relativně dostupné, zatímco kvalitní tolary Lodrona, Thunů nebo Colloreda a zejména zlaté dukáty už běžně představují výrazně dražší sběratelské položky. Na opačném konci stojí reprezentativní vícedukáty a klipy, které patří k nejdražším církevním ražbám vůbec. Pro orientaci v salcburských typech je základním katalogem Probszt, novější zpracování nabízí Zöttl.

Olomoucké ražby jsou vzácnější a pro českého sběratele mají navíc silný domácí kontext. Nejžádanější jsou Dietrichsteinovy a Liechtensteinovy tolary a zlato, mimořádně ceněné jsou tolary Karla III. Lotrinského. Mince Rudolfa Jana z roku 1820 představují dostupnější cestu, jak mít ve sbírce olomouckou arcibiskupskou ražbu s velkým jménem. Standardním katalogem je Suchomel–Videman, starší, ale stále užitečnou oporou je Lichnowsky–Mayer z roku 1873, sestavený podle kroměřížské arcibiskupské sbírky.

Kdo chce sbírku rozšířit o širší kontext, najde další církevní mincovny snadno: pasovský tolar biskupa Rabatty z roku 1717, řezenský tolar Josepha Konrada Schroffenberga z roku 1790, nebo papežské zecchino Klementa XIII. z Říma s alegorií Náboženství a heslem DEDIT PIGNVS. Každá z těchto mincí vypráví stejný příběh o spojení duchovní a světské moci, jen z jiného místa Evropy.

Několik praktických rad na závěr. U salcburských tolarů a dukátů se lze setkat s pozdějšími novoražbami a odlitky; při nákupu dražšího kusu je proto rozumné vyžadovat katalogové určení a ideálně certifikaci v ochranném pouzdře. Rozlišujte mince ražené pro oběh od reprezentativních kusů – vícedukátů, klip, mincí ražených k výročím –, protože pro ně platí jiná cenová logika. A dávejte pozor na stav: u barokních portrétních ražeb rozhoduje o ceně detail tváře a paruky, u starších typů s trůnícím svatým Rupertem zase zachování drobných atributů. Mince s přirozeným povrchem a patinou je zpravidla sběratelsky hodnotnější než kus dodatečně vyčištěný nebo vyleštěný.

Rakouské mince z našeho e-shopu

Meč a berla na jednom kusu kovu

Vraťme se na začátek, k dukátu Hieronyma Colloreda. Meč a berla, které se na rubu sklánějí k jeho erbu, nejsou ozdoba. Jsou to dva nástroje moci, které v rukou jednoho muže držela evropská církev od otonské doby až do Napoleona. Císař Ota III. udělil Salcburku mincovní právo v roce 996, protože potřeboval spolehlivé biskupy jako oporu své říše. Rudolf II. udělil totéž právo Dietrichsteinovi v roce 1608, protože potřeboval spolehlivého kardinála na Moravě. Mezi těmito dvěma daty a rokem 1803, kdy říšský sněm biskupská knížectví zrušil, vznikly tisíce typů mincí, na nichž se svatý Rupert střídá s portréty v parukách a latinské tituly rostou s každou generací.

Právě proto jsou církevní ražby tak dobrým historickým pramenem. Vidíme na nich, jak si biskupové představovali svou moc, jak ji legitimizovali a jak se jejich sebeprezentace měnila od středověké pokory k barokní okázalosti a osvícenské střízlivosti. Vidíme dokonce i to, co na nich není: Firmianův tolar mlčí o vyhnaných protestantech, Colloredův dukát mlčí o Mozartovi. Kdo drží v ruce salcburský tolar nebo olomoucký dukát, drží kus dějin, v nichž se náboženství, politika a peníze nedaly oddělit. A to je důvod, proč stojí za to je sbírat.

Miroslav Uďan