František I. Štěpán Lotrinský patří k nejpřehlíženějším postavám evropských dějin 18. století. Zatímco jeho manželka Marie Terezie září na stránkách učebnic jako symbol habsburské moci, on zůstává skryt v jejím stínu. Přitom bez jeho diplomatického umu, ekonomických reforem a finanční prozíravosti by habsburská monarchie těžko přežila bouřlivé období válek o rakouské dědictví. Jeho příběh je fascinující ukázkou toho, jak může tichá, systematická práce v pozadí formovat osudy celých říší.
Lotrinsko na rozcestí: dětství a rodové kořeny
Rod Lotrinských představoval v evropské politice přelomu 17. a 18. století mocnou, avšak komplikovanou kartu. Jejich vévodství leželo na strategickém místě mezi Francií a Svatou říší římskou, což z nich činilo věčný předmět diplomatických her velmocí. Území Lotrinska bylo po staletí bojištěm, kde se střetávaly zájmy francouzských králů s ambicemi německých knížat. František Štěpán se narodil 8. prosince 1708 v Nancy jako nejstarší syn vévody Leopolda a Alžběty Šarloty Orleánské. Jeho dětství bylo poznamenáno neustálými politickými tlaky na lotrinskou samostatnost a vědomím, že jeho rodná země je pouhou kartou ve hře mocností.
Mladý princ vyrůstal v prostředí, kde se mísila francouzská kultura s tradicemi Svaté říše. Jeho otec Leopold patřil k osvíceným panovníkům své doby a dbál na to, aby jeho synové získali vzdělání odpovídající jejich postavení. František studoval jazyky - kromě rodné francouzštiny ovládal perfektně němčinu, italštinu a latinu. Jeho učitelé kladli důraz na matematiku, geometrii, vojenské umění a především ekonomii a správu státu. Zajímavostí je, že už jako chlapec projevoval František mimořádný zájem o účetnictví a finance, což bylo u šlechtice jeho postavení neobvyklé. Tato všestranná příprava se později ukázala jako klíčová pro jeho budoucí roli v habsburské monarchii.
V roce 1729, když bylo Františkovi dvacet jedna let, zemřel jeho otec Leopold. Lotrinské vévodství zdědil František jako nejstarší syn. Regentkou byla jeho matka Alžběta Šarlota do roku 1730, kdy se František ujal vlády. Právě ona rozhodla o synově budoucnosti, když ho poslala na výchovu k císařskému dvoru do Vídně. Tento krok měl zajistit těsnější vazby mezi Lotrinskem a Habsburky, ale nikdo tehdy netušil, že mladý princ zde najde svou životní lásku a stane se spoluzakladatelem nové dynastie. Ve Vídni se František rychle zorientoval v složitých dvorských poměrech a získal si přízeň císaře Karla VI., který v něm viděl potenciálního spojence proti francouzské expanzi. Císař oceňoval Františkovu inteligenci, diplomatické schopnosti a především jeho přirozený talent pro finanční záležitosti.
Vídeňský dvůr představoval pro mladého lotrinského prince fascinující prostředí. Setkal se zde s předními evropskými diplomaty, učenci a umělci. Navázal přátelství s princem Evženem Savojským, legendárním vojevůdcem a kunsthistorikem, který ho zasvětil do tajů evropské politiky. Pod jeho vlivem začal František chápat, že budoucnost Evropy nespočívá jen ve vojenské síle, ale především v ekonomické prosperitě a efektivní správě státu.
Láska a politika: cesta k sňatku s Marií Terezií
První setkání Františka Štěpána s arcivévodkyní Marií Terezií (její příběh jsme rozvedli v článku Císařovna Marie Terezie: Ocelová panovnice, která změnila Evropu) proběhlo krátce po jeho příchodu do Vídně v roce 1723. Bylo jí tehdy šest let a on byl o devět let starší. Zpočátku k ní přistupoval jako starší bratr, učil ji jezdit na koni a hrát šachy. Postupně mezi nimi vzniklo hluboké pouto, které přerostlo v lásku. Marie Terezie později vzpomínala, že už jako dítě věděla, že si jednou vezme právě Františka. Pro ni představoval ideál muže - byl vzdělaný, kultivovaný, laskavý a na rozdíl od mnoha aristokratů své doby také věrný.
Cesta k jejich sňatku však byla nesmírně komplikovaná a trvala téměř třináct let. Diplomatické kruhy napříč Evropou sledovaly každý krok směřující k tomuto spojení s obavami. Francie kategoricky odmítala možnost spojení Lotrinska s habsburskou monarchií. Francouzský král Ludvík XV. pohrozil vojenskou intervencí, pokud by k sňatku došlo bez kompenzací pro Francii. Španělsko a Bavorsko měly vlastní plány s habsburským dědictvím a podporovaly jiné kandidáty. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht prosazoval svého bratra Klementa Augusta, kolínského arcibiskupa. Dokonce i na vídeňském dvoře se našli odpůrci, kteří považovali lotrinského prince za příliš slabou partii pro dědičku habsburského trůnu. Dvorní maršálek hrabě Königsegg otevřeně prohlašoval, že František nemá dost politické váhy ani vojenských schopností.
Císař Karel VI. dlouho váhal a zvažoval různé alternativy. Pragmatická sankce, kterou se snažil prosadit, měla zajistit nástupnictví jeho dceři, ale potřebovala mezinárodní uznání. Sňatek s lotrinským princem mohl tuto křehkou konstrukci ohrozit, nebo naopak posílit. Karel VI. vedl tajná jednání s portugalským a saským dvorem, zvažoval i spojení s pruským následníkem trůnu. Nakonec však převážily výhody: František byl katolík, pocházel z starobylé uznávané dynastie, měl podporu části říšských knížat a především - Marie Terezie ho milovala a kategoricky odmítala kohokoli jiného. Její matka, císařovna Alžběta Kristýna, se stala Františkovou spojenkyní a přesvědčovala manžela, že štěstí dcery je důležitější než politické kalkulace.
Rozhodujícím momentem byla státní konference v lednu 1736, kde císař Karel VI. oznámil své definitivní rozhodnutí. Svatba proběhla 12. února 1736 ve vídeňském Augustiniánském kostele. Byla to velkolepá událost, které se zúčastnili zástupci všech evropských dvorů kromě francouzského. Slavnosti trvaly tři týdny a zahrnovaly ohňostroje, opery, plesy a lovecké výpravy. Náklady na svatbu dosáhly odhadem astronomických 500 000 zlatých, což odpovídalo ročnímu rozpočtu menšího německého knížectví.
Ztráta Lotrinska: diplomatický obchod století
Cenou za sňatek s Marií Terezií byla pro Františka Štěpána ztráta jeho rodového vévodství. Jednání o této výměně patří k nejsložitějším diplomatickým procesům 18. století. Francie kategoricky odmítala tolerovat spojení Lotrinska s habsburskou monarchií, protože by to znamenalo francouzské obklíčení ze severu. Kardinál Fleury, první ministr Ludvíka XV., vypracoval plán, který měl uspokojit všechny strany: František se vzdá Lotrinska výměnou za toskánské velkovévodství, které mělo připadnout Habsburkům po vymření rodu Medici. Lotrinsko mělo připadnout polskému exkráli Stanisławu Leszczyńskému, tchánu Ludvíka XV., a po jeho smrti být začleněno do Francie.
Jednání probíhala v několika fázích mezi lety 1735 a 1737. František dlouho odmítal podepsat abdikaci. Jeho matka Alžběta Šarlota mu psala zoufalé dopisy, v nichž ho prosila, aby neobětoval dědictví předků kvůli sňatku. Lotrinská šlechta vyslala delegaci, která Františka zapřísahala, aby nezrazoval svou vlast. Obyvatelé Nancy uspořádali průvod, při němž nesli Františkovy portréty a volali: Ať žije náš vévoda František! Tyto projevy loajality Františka hluboce dojímaly, ale zároveň věděl, že bez této oběti nebude moci pojmout Marii Terezii za ženu.
Podpis předběžné dohody 13. února 1735 znamenal pro Františka osobní tragédii. Formálně se vzdal vlády nad Lotrinskem 21. března 1737. Při podpisu dokumentu prý prohlásil: Podepisuji ztrátu svého vévodství, ale získávám srdce, které je cennější než všechny koruny světa. Evropská veřejnost reagovala rozporuplně - část ho obdivovala za romantickou oběť, jiní ho považovali za slabocha, který prodal své dědictví. Francouzský filosof Voltaire ironicky poznamenal, že František vyměnil skutečnou zemi za nejistou naději na toskánský trůn.
Výměna Lotrinska za Toskánsko však nebyla jen ztrátou. Toskánsko představovalo hospodářsky vyspělejší území s rozlohou 22 000 km² a populací přes milion obyvatel. Roční příjmy toskánské pokladny činily 2,5 milionu zlatých, zatímco Lotrinsko přinášelo jen 800 000 zlatých ročně. Toskánsko mělo přístup k moři, rozvinuté bankovnictví, manufaktury a obchodní kontakty po celém Středomoří. František zde později prokázal své správcovské schopnosti a položil základy moderní státní správy. Jeho zkušenosti z Toskánska pak významně ovlivnily reformy, které prosazoval v habsburské monarchii.
Válečná léta a role během války o rakouské dědictví
Smrt císaře Karla VI. 20. října 1740 rozpoutala největší evropskou krizi 18. století. Marie Terezie nastoupila na trůn podle Pragmatické sankce, ale její nárok okamžitě zpochybnilo několik evropských mocností. Pruský král Fridrich II. Veliký vtáhl do Slezska už v prosinci 1740, bavorský kurfiřt Karel Albrecht si nárokoval českou korunu, francouzská armáda překročila Rýn a španělské oddíly obsadily habsburské državy v Itálii. František Štěpán se ocitl v nezáviděníhodné pozici - jako manžel panovnice neměl formální vojenskou pravomoc, ale dvůr i veřejnost od něj očekávali, že povede armády do boje.
Jeho první vojenské tažení v roce 1741 skončilo katastrofou. František vedl armádu o 30 000 mužích proti Bavorům, ale jeho nezkušenost a přílišná opatrnost vedly k sérii porážek. Bitva u Molvic 9. května 1741 byla jeho největším debaklem - ztratil 3 000 mužů a musel ustoupit. Generálové ho otevřeně kritizovali. Polní maršál Leopold Josef Daun napsal císařovně: Jeho Výsost má dobré srdce, ale chybí mu vojenský instinkt. Vídeňské kavárny se hemžily posměšnými verši o císařském manželovi, který neumí držet meč. Dokonce i Marie Terezie v dopise své důvěrnici hraběnce Fuchs přiznala: František není stvořen pro válku, jeho místo je u účetních knih, ne na bitevním poli.
František však našel svou roli jinde a stal se nepostradatelným organizátorem v zázemí. Zatímco Marie Terezie jednala s diplomaty a generálové jako Khevenhüller a Traun vedli armády, on zajišťoval finance, zásobování a fungování státní správy. Jeho největším přínosem bylo zajištění půjček od anglických a holandských bankéřů. V roce 1742 vyjednal s londýnským bankéřským domem Gideon & Salvador půjčku 4 milionů liber šterlinků s úrokem pouhých 4%, což bylo na válečné poměry mimořádně výhodné. Reorganizoval také systém armádních dodávek - zavedl centrální nákup potravin, standardizoval výzbroj a výstroj, vytvořil síť skladů a polních lazaretů. Jeho reformy snížily náklady na vydržování armády o 30% a zároveň zlepšily její bojeschopnost.
Významná byla také jeho diplomatická mise do Anglie v roce 1743. František strávil tři měsíce v Londýně, kde jednal s králem Jiřím II. a ministerským předsedou Henrym Pelhamem. Dokázal zajistit nejen finanční podporu, ale i diplomatickou pomoc při sestavování protifrancouzské koalice. Jeho šarm a schopnost jednat s anglickou aristokracií přinesly monarchii cenné spojence. Když válka v roce 1748 skončila Cášským mírem, monarchie sice ztratila Slezsko a část Itálie, ale přežila jako celek - a na tom měl František Štěpán nezanedbatelný podíl.
Toskánský velkovévoda: modernizátor a reformátor
Období vlády Františka Štěpána v Toskánsku mezi lety 1737 a 1765 představuje ukázkový příklad osvícenského absolutismu v praxi. Když přebíral vládu po posledním Medici Gian Gastonovi, našel zemi v žalostném stavu. Státní dluh dosahoval 14 milionů scudi, správa byla zkorumpovaná, obchod upadal a obyvatelstvo trpělo vysokými daněmi. František okamžitě zahájil komplexní reformy, které během několika let proměnily Toskánsko v prosperující stát.
První reformou bylo zrušení vnitřních cel mezi jednotlivými částmi velkovévodství. Do té doby museli obchodníci platit cla při průjezdu každým městem, což zdražovalo zboží a brzdilo obchod. František zavedl jednotné celní území s cly pouze na vnějších hranicích. Výsledek byl okamžitý - objem vnitřního obchodu vzrostl během dvou let o 40%. Současně podporoval zakládání manufaktur poskytováním bezúročných půjček a daňových prázdnin. Za jeho vlády vzniklo přes 200 nových manufaktur na výrobu hedvábí, vlny, papíru a keramiky.
Ve Florencii založil František Štěpán moderní statistický úřad, jeden z prvních v Evropě. Úřad systematicky sbíral data o obyvatelstvu, výrobě, obchodu, cenách a mzdách. Tyto informace pak František používal pro cílené ekonomické reformy. Například když statistiky ukázaly pokles vývozu olivového oleje, okamžitě snížil vývozní cla a poskytl dotace na modernizaci lisoven. Jeho přístup byl revolučně vědecký - rozhodoval na základě dat, ne intuice nebo tradice.
Významná byla také reforma státní správy. František nahradil zkorumpované úředníky z období Medicejů novými lidmi vybranými podle schopností, ne původu. Zavedl pevné platy pro státní zaměstnance, čímž omezil korupci. Vytvořil systém pravidelných kontrol a auditu účtů. Každý úředník musel skládat přísahu a v případě zpronevěry hrozily tvrdé tresty včetně konfiskace majetku. Toskánská administrativa se stala vzorem pro ostatní italské státy.
Zvláštní pozornost věnoval František rozvoji přístavů Livorno a Pisa. Livorno prohlásil za svobodný přístav, kde mohli obchodníci všech národností a vyznání volně podnikat. Přilákal tak židovské, arménské a řecké obchodníky, kteří přinesli kapitál a kontakty. Přístav Livorno se během jeho vlády stal druhým největším ve Středomoří po Marseille. V Pise založil námořní akademii a loděnice, které produkovaly moderní obchodní lodě.
Císař Svaté říše římské: Symbolická koruna s reálným vlivem
Volba Františka Štěpána římským císařem 13. září 1745 ve Frankfurtu nad Mohanem byla dramatickou událostí. Po smrti císaře Karla VII. Bavorského v lednu 1745 zůstal císařský trůn prázdný. Marie Terezie nemohla být zvolena, protože Zlatá bula z roku 1356 vylučovala ženy z císařské hodnosti. František byl logickým kandidátem, ale jeho volba nebyla jednoduchá. Francouzský král Ludvík XV. podporoval saského kurfiřta, Prusko bylo nerozhodné a církevní kurfiřti váhali.
Rozhodující bylo masivní diplomatické a finanční úsilí. František osobně jednal s každým z osmi kurfiřtů. Kolínskému arcibiskupovi Klementu Augustovi přislíbil podporu při získání biskupství v Münsteru. Falckému kurfiřtovi Karlu Teodorovi nabídl výhodný obchodní pakt s habsburskými zeměmi. Saskému kurfiřtovi Fridrichu Augustovi II. zaplatil jeho dluhy ve výši 300 000 zlatých. Celkově volba stála habsburskou pokladnu přes 2 miliony zlatých, ale František považoval tuto investici za nezbytnou.
Korunovace 4. října 1745 byla velkolepou demonstrací moci. Ceremoniál trval osm hodin a zahrnoval složité rituály pocházejících ze středověku. František přijal říšská jablka, žezlo a meč Karla Velikého. V korunovační přísaze slíbil chránit říši, podporovat spravedlnost a bránit křesťanskou víru. Po korunovaci následoval týden slavností, při nichž nový císař rozdal množství peněz chudým a financoval veřejné hostiny pro 20 000 lidí.
Jako císař František I. využil své pozice k prosazení ekonomických reforem napříč říší. Inicioval projekt sjednocení měr a vah, který měl nahradit stovky lokálních systémů jednotným standardem. Podporoval také odstranění vnitřních cel mezi říšskými státy. V roce 1750 svolal říšský sněm do Řezna, kde prosadil rezoluci doporučující volný obchod. Ačkoliv nebyla závazná, ovlivnila ekonomickou politiku mnoha německých států.
František se také snažil modernizovat říšské instituce. Reformoval Říšskou dvorní radu, nejvyšší soudní instanci říše. Zkrátil průměrnou délku procesu z deseti na tři roky, omezil možnosti průtahů a zavedl povinné zastoupení advokátem pro chudé. Založil také Říšskou obchodní komisi, která měla koordinovat hospodářskou politiku členských států. Komise sice neměla výkonnou pravomoc, ale sloužila jako fórum pro výměnu zkušeností a šíření osvícenských ekonomických idejí.
Muž financí: zakladatel moderního hospodářského řízení monarchie
Když František Štěpán v roce 1746 převzal faktické řízení habsburských financí, státní dluh dosahoval 180 milionů zlatých a roční deficit činil 12 milionů. Armáda nebyla placena měsíce, úředníci dostávali jen část platů a dodavatelé odmítali poskytovat zboží na dluh. František zahájil nejradikálnější finanční reformu v dějinách monarchie, která během dvaceti let proměnila chronicky zadluženou zemi v relativně prosperující stát.
Prvním krokem byla reforma daňového systému. František nechal vypracovat první komplexní daňový katastr monarchie. Tisíce úředníků během tří let zmapovaly všechny pozemky, budovy a příjmy. Na základě těchto dat zavedl František jednotnou pozemkovou daň ve výši 20% z odhadovaného výnosu. Šlechta a církev sice zůstaly částečně osvobozeny, ale musely platit mimořádné kontribuce. František také zavedl první formu daně z příjmu pro obchodníky a řemeslníky - 2% z ročního zisku. Nové daně vyvolaly odpor, ale František byl neoblomný. Když uherská šlechta odmítla platit, pohrozil obsazením jejich statků vojskem. Výsledek byl dramatický - daňové příjmy vzrostly z 28 milionů zlatých v roce 1746 na 45 milionů v roce 1765.
Druhou oblastí reforem bylo státní účetnictví. František zavedl podvojné účetnictví podle benátského vzoru pro všechny státní úřady. Tento systém umožnil přesnou kontrolu státních financí. František také centralizoval pokladní správu - všechny příjmy plynuly do jediné centrální pokladny ve Vídni, odkud byly rozdělovány podle schváleného rozpočtu. Zavedl také pravidelné měsíční a roční audity všech účtů. Úředníci, u kterých byly zjištěny nesrovnalosti, byli okamžitě propuštěni a stíháni.
Třetí oblastí byla podpora průmyslu a obchodu. František založil v roce 1751 Všeobecnou obchodní komisi, která měla koordinovat hospodářskou politiku monarchie. Komise poskytovala bezúročné půjčky manufakturám, organizovala průmyslovou špionáž v Anglii a Francii a přivážela kvalifikované řemeslníky. František osobně investoval přes 5 milionů zlatých ze svého soukromého majetku do manufaktur na výrobu porcelánu, zrcadel, hedvábí a zbraní. Mnohé z těchto podniků se staly základem pozdějšího průmyslového rozvoje monarchie.
Nejvýznamnějším počinem byla založení Vídeňské burzy v roce 1771 a První rakouské národní banky v roce 1762. Banka měla kapitál 12 milionů zlatých a právo emitovat bankovky. František osobně dohlížel na její činnost a stanovil přísná pravidla pro poskytování úvěrů. Banka poskytovala půjčky s úrokem 4-6%, což bylo poloviční oproti lichvářům. Do roku 1765 poskytla úvěry za 30 milionů zlatých, což významně podpořilo hospodářský rozvoj.
Rodinný život a osobnost: mezi dvorem a domácností
František Štěpán a Marie Terezie vytvořili nejplodnější panovnický pár habsburských dějin - během dvaceti let manželství se jim narodilo šestnáct dětí. Jejich vztah byl unikátní kombinací dynastické povinnosti a hluboké osobní lásky. Marie Terezie, jinak energická a dominantní panovnice, v soukromí respektovala Františka jako hlavu rodiny. Jejich korespondence čítající přes 3000 dopisů ukazuje vztah plný něhy, humoru, ale i občasných konfliktů.
František byl otcem, který se skutečně zajímal o výchovu svých dětí. Každé ráno před začátkem úředních povinností trávil hodinu s dětmi. Učil syny matematiku a ekonomii, s dcerami hrál na klavír a četl jim. Pro každé dítě vypracoval individuální vzdělávací plán podle jeho schopností a zájmů. Nejstarší syn Josef II. dostal důkladné vzdělání v státní správě a vojenství. Druhý syn Leopold II. byl připravován na vládu v Toskánsku. Dcery byly vzdělávány nejen v tradičních ženských dovednostech, ale i v jazycích, historii a politice.
Vztah s korunním princem Josefem byl komplikovaný. Josef obdivoval otcovu racionalitu a reformní myšlení, ale pohrdal jeho kompromisy a opatrností. V roce 1760, když bylo Josefovi devatenáct let, došlo k ostrému střetu. Josef kritizoval otcovu finanční politiku jako příliš konzervativní. František odpověděl: Synu, reformy jsou jako léky - v malých dávkách léčí, ve velkých zabíjejí. Tento rozdíl v přístupu k reformám později poznamenal Josefovu vládu.
František měl také lidské slabosti, které dodávaly jeho osobnosti rozměr. Jeho zájem o alchymii a hermetické vědy byl legendární. V tajné laboratoři v Hofburgu trávil hodiny experimenty s transmutací kovů. Utratil enormní množství peněz za alchymistické knihy, přístroje a služby různých dobrodruhů slibujících výrobu zlata. Marie Terezie tento koníček tolerovala, ačkoliv ho považovala za plýtvání. František také miloval hazardní hry - farao, basset a whist. Někdy prohrál i 10 000 zlatých za večer, což vyvolávalo hádky s manželkou.
Smrt v Innsbrucku: tragický okamžik evropské politiky
Léto 1765 mělo být obdobím radosti a oslav. V srpnu 1765 se měl panovnický pár – císař František Štěpán a císařovna Marie Terezie – radovat ze svatby jejich druhého syna, Leopold II., s španělskou infantkou Maríí Ludovikou ve městě Innsbruck. Slavnosti probíhaly ve velkém stylu, avšak 18. srpna nadešel nečekaný zvrat. Císař, který byl znám pro své dobré zdraví i aktivní zapojení na dvoře, náhle onemocněl. Podle kronikářů krátce po divadelním či operním představení upadl ve své kočáře či při návratu k paláci — nejpravděpodobnější příčinou byla mozková příhoda nebo infarkt.
Záchranná opatření byla marná: císař zemřel ve věku 56 let v Innsbrucku. Jeho tělo bylo následně převezeno do Vídně, kde byl uložen v císařské hrobce. Pro Marii Terezii znamenala tato náhlá událost hluboký osobní otřes. Okamžitě nařídila ukončení slavnostních aktivit, propustila hosty a zahájila státní smutek. Místo, kde císař zemřel, bylo přeměněno na kapli jako pietní vzpomínka na jeho život.
Pohřeb se konal 24. srpna ve Vídni. Františkovo tělo bylo převezeno v černém kočáře taženém osmi vraníky. Průvod dlouhý přes dva kilometry procházel ulicemi lemovanými tisíci truchlících. V kapucínské kryptě pronesl kardinál Migazzi pohřební řeč, v níž vyzdvihl Františkovy zásluhy o monarchii. Marie Terezie byla tak zdrcena, že se obřadu nemohla zúčastnit. Po smrti manžela se Marie Terezie nadlouho vzdala ozdobného oděvu a šperků, oblékala převážně černé či tmavé šaty a pravidelně navštěvovala jeho hrob v císařské hrobce, čímž dávala najevo svou celoživotní oddanost.
Numismatický odkaz Františka Štěpána
Po nástupu Františka Štěpána na trůn římského císaře v roce 1745 se vedle mincí Marie Terezie začaly v habsburské monarchii objevovat i mince s jeho podobiznou. Císařovna již roku 1746 nařídila, aby část všech mincí ražených v monarchii nesla manželův portrét. V praxi to znamenalo, že mnohé nominály existovaly ve dvou variantách – s podobiznou císaře nebo císařovny. Roku 1754 se panovnický pár dohodl na rovném rozdělení emisí, takže polovina každé nominální hodnoty byla ražena jménem Marie Terezie a druhá polovina jménem Františka I. Například tolar z roku 1753 byl vyražen ve dvou verzích: jedna s profilem Františka Štěpána a druhá zobrazovala Marii Terezii.
Mince Františka I. Štěpána nesou na líci jeho poprsí s vavřínovým věncem a Řádem zlatého rouna. Latinský opis uvádí jeho plnou titulaturu – například římský císař, vždy rozmnožitel říše, král německý a jeruzalémský, vévoda lotrinský a barský, velkovévoda toskánský. Zvláštností je titul krále jeruzalémského, který lotrinští vévodové zdědili po středověkých křižácích a František jej běžně uváděl na svých ražbách. Naproti tomu mince Marie Terezie nesou její vlastní portrét – zpravidla bez vavřínu, zato s korunou či diadémem – a její tituly, například římská císařovna, královna německá, uherská a česká.
Na rubu všech těchto mincí se vyjímal dvojhlavý orel – znak Svaté říše římské a Habsburské monarchie – nesoucí na hrudi korunovaný štít s habsbursko-lotrinským erbem. Štít byl mnohapolný, kombinující rodové znaky Marie Terezie (habsburský, český, uherský aj.) s erby Lotrinska a Toskánska, které do dynastie vnesl František Štěpán. Okraje některých větších mincí zdobily také latinské devízy. František Štěpán používal motto “IN TE DOMINE SPERAVI” („V tebe, Pane, doufám“), převzaté z biblického žalmu. Marie Terezie na svých mincích razila heslo “IUSTITIA ET CLEMENTIA” („Spravedlnost a milosrdenství“), vyjadřující ideál její vlády. Kombinace pečlivě vypracovaných portrétů v rokokovém stylu a bohaté heraldické symboliky na reverzu řadí tyto mince k výtvarně nejkvalitnějším ražbám své doby.
Měnové reformy
Jedním z nejvýznamnějších kroků Františka Štěpána v oblasti mincovnictví byla měnová reforma zahájená roku 1750 a oficiálně uzákoněná roku 1753. Cílem reformy – později známé jako konvenční měna – bylo sjednotit do té doby chaotický a roztříštěný měnový systém habsburské monarchie. Základem nové soustavy se stala pevně definovaná dvacetizlatová měna.
Podle patentu z listopadu 1750 se z jedné kolínské hřivny stříbra mělo nově razit deset tolarů, každý o hodnotě dvaceti zlatých. Jeden tolar tak vážil přibližně 23,39 gramu ryzího stříbra a odpovídal dvěma zlatým neboli 120 krejcarům. Přesně stanovený poměr mezi stříbrem a zlatem výrazně zvýšil důvěryhodnost měny a konvenční tolar se stal základní stříbrnou mincí monarchie na více než jedno století.
Měnová konvence s Bavorskem z roku 1753 navíc rozšířila platnost reformy za hranice habsburských zemí. Rakouská a tradiční německá měnová soustava byly sjednoceny na stejný standard, což usnadnilo oběh rakouských mincí v dalších státech jižního Německa. Reforma tak odstranila dlouhodobé potíže s nejednotnými měnovými kurzy a výrazně zlepšila plynulost obchodu v rámci říše.
František Štěpán podporoval také modernizaci mincovního provozu. Zaváděly se výkonnější stroje, sjednocovala se kontrola ryzosti a zavedl se přísnější dohled nad výrobou. Roku 1753 byla ve Vídni, v prostorách bývalého paláce Evžena Savojského, otevřena nová moderní mincovna, která symbolizovala technický pokrok své doby. Císař reformu aktivně podporoval a svou autoritou jí dodal význam a stabilitu.
Dopady reforem a stabilita měny
Reformy zavedené za Františka Štěpána a Marie Terezie měly velmi pozitivní dopad na hospodářství monarchie. Stabilizovaly státní finance, které byly na počátku vlády Marie Terezie v rozvratu vlivem válek o dědictví. Zavedení konvenční měny a pevně daného obsahu drahého kovu bylo klíčovým krokem k obnovení důvěry ve státní hospodářství. Díky přesně stanovené váze a ryzosti se podařilo zabránit znehodnocování mincí a omezit inflaci.
Obchodníci ocenili jednotnou měnu, protože usnadnila obchod jak uvnitř habsburské říše, tak se zahraničím. Rakouské konvenční tolary a zlaté se staly široce přijímanými platidly i za hranicemi monarchie – jejich spolehlivost potvrzuje fakt, že k novému standardu postupně přistupovaly i další státy.
Ve společnosti byly reformy vnímány převážně pozitivně jako součást širších osvícenských snah o modernizaci státu. Císařův důraz na pořádek ve financích a ekonomice přinesl hmatatelné výsledky: podařilo se uvést finance do pořádku, což se ještě roku 1740 zdálo nemožné. Habsburská měna díky tomu po zbytek 18. století zůstala stabilní a stala se základem prosperity i důvěry poddaných v peněžní systém státu.
Reformy Františka Štěpána Lotrinského tak položily pevný základ měnové stability, z něhož těžila habsburská monarchie i v následujících generacích.
Mince Františka Štěpána Lotrinského z našeho e-shopu
Dědictví finančníka na trůně
František Štěpán Lotrinský zanechal habsburské monarchii transformovanou zemi schopnou konkurovat vznikajícím moderním státům. Jeho ekonomické reformy vytvořily finanční základnu, která umožnila přežití monarchie během napoleonských válek a její rozvoj v 19. století. Státní dluh, který zdědil ve výši 180 milionů zlatých, snížil na 92 milionů. Roční příjmy státu vzrostly ze 28 na 45 milionů. Založil instituce - národní banku, burzu, statistický úřad - které fungovaly až do rozpadu monarchie v roce 1918.
Jeho přístup k vládnutí představoval syntézu osvícenského racionalismu s respektem k tradicím. Na rozdíl od syna Josefa II., který chtěl změnit vše okamžitě, František prosazoval postupné reformy s ohledem na místní podmínky. Tento pragmatismus umožnil úspěšnou modernizaci bez revolučních otřesů. Jeho ekonomické myšlení předběhlo dobu - principy volného obchodu, jednotného trhu a racionální správy anticipovaly liberalismus 19. století.
V numismatice zanechal František Štěpán trvalý odkaz. Jeho mince představují vrchol barokního a rokokového medailérství, technickou inovaci přechodu k průmyslové ražbě a ekonomickou stabilitu konvenčního měnového systému. Pro sběratele jsou jeho ražby nejen krásné artefakty, ale i hmotné doklady transformace Evropy ze feudálního do moderního světa. Každá mince s jeho portrétem je miniaturním oknem do doby, kdy se rodil náš současný ekonomický systém.
František Štěpán Lotrinský nebyl hrdina bitev ani charismatický vůdce. Byl tichým architektem prosperity, který pochopil, že budoucnost patří národům schopným efektivně spravovat finance, podporovat obchod a investovat do rozvoje. Jeho život dokazuje, že skutečná moc nespočívá v titulech a ceremoniích, ale ve schopnosti vytvářet hodnoty a budovat instituce přetrvávající generace. František Štěpán možná stál v pozadí své slavné manželky, ale bez jeho tichého génia by habsburská monarchie nepřežila bouře 18. století a Marie Terezie by nevešla do dějin jako velká panovnice.
Miroslav Uďan