Mincovnictví na českém území představuje více než dvoutisíciletou tradici – od keltských duhovek, přes slavný pražský groš, až po současné pamětní mince České národní banky. Numismatické artefakty byly vždy nejen platidlem, ale také nositelem umění, symbolem moci a svědkem historických událostí. V každé ražbě se odráží politická situace, ekonomická vyspělost i kulturní úroveň doby.
Mince jako historické prameny
Proč právě mince fascinují sběratele po celém světě? Důvod je prostý – každý exemplář je časovou kapsulí. Když člověk drží v ruce pražský groš z doby Václava II., dotýká se předmětu, který před 700 lety prošel rukama středověkého kupce, řemeslníka nebo třeba i samotného krále. Tyto artefakty přežily války, epidemie, revoluce i změny státních zřízení. Byly svědky vzestupu i pádu dynastií, technologických převratů i kulturních změn.
Strategická poloha českého prostoru
Český prostor měl vždy strategickou polohu na křižovatce obchodních cest mezi severem a jihem, východem a západem Evropy. To se odrazilo i v mincovnictví – naše platidla ovlivňovala evropské dění a naopak. Od pražských grošů uznávaných od Ruska po Anglii, přes jáchymovské tolary, které daly jméno americkému dolaru, až po moderní české exempláře oceňované světovými numismatiky. Tento článek vás provede fascinující cestou českého mincovnictví, která odhalí nejen historii peněz, ale celé naší civilizace.
Keltské duhovky: první kovové platidlo v Čechách
První skutečné mince na našem území razili Keltové v období od 3. do 1. století př. n. l. Tato zlatá platidla získala poetický lidový název ‚duhovky‘, protože se po dešti často nacházela na polích, kde se třpytila na slunci. Němci jim podobně říkali „Regenbogenschüsselchen" – duhové mističky, Francouzi používali termín „arcs-en-ciel" - duha a v latině se jim říkalo „nummi cavi" – duté ražby.
Hlavním keltským kmenem žijícím na našem území byli Bójové, válečný kmen původem z oblasti dnešní Francie, kteří postupně kolonizovali rozsáhlé území od Pyrenejí až po Karpatskou kotlinu. Jako žoldnéři sloužili nejen římským, ale i řeckým a makedonským vládcům, odkud si přinesli znalost mincovnictví a monetárního systému.
Bójské statéry měly charakteristický miskovitý tvar způsobený primitivní technologií výroby. Proces ražby začínal odvážením zlatého nebo stříbrného kovu na přesných vážkách. Kov byl nasypán do důlků v destičkách a roztavil se žíháním v plameni. Z takto vzniklých střížků se pak pomocí dvou razidel - spodního a horního s negativy obou stran mince - vyrazily hotové mince. Ryzost zlata dosahovala 980–998/1000, což znamená téměř ryzí kov. Váha se pohybovala mezi 6,5–8,5 gramy, přičemž standardní váha byla kolem 7,5 gramu podle keltského systému odvozovaného od makedonských statérů.
Nejslavnějším nálezem keltských platidel je Podmokelský poklad objevený 12. června 1771 třemi chlapci při pátrání po ztraceném dobytku u potoka mezi Podmokly a Mirošovem na Rokycansku. Poklad obsahoval podle různých zdrojů odhadem 5000 až 7000 kusů o celkové váze 40–50 kg. Bohužel většina pokladu byla na příkaz knížete Karla Egona z Fürstenberka roztavena a přeražena na dukáty.
Motivy na keltských ražbách prošly zajímavým vývojem. Nejstarší exempláře jsou věrnými napodobeninami makedonských statérů Filipa II. a Alexandra Velikého s vyobrazením Apollóna. Postupně se však objevují keltské interpretace – lidské hlavy se stylizují do abstraktních vzorů, koně získávají fantastické proporce, objevují se symboly jako kančí hlava, nebo spirály symbolizující nekonečnost.
První české denáry: když Praha razila vlastní peníze
Po odchodu Keltů nastalo dlouhé předmincovní období trvající téměř tisíc let, kdy se používala naturální směna nebo cizí platidla. Archeologické nálezy dokládají používání římských aureů, byzantských solidů a především německých i bavorských denárů. Obchodníci museli neustále přepočítávat kurzy různých měn, což značně komplikovalo ekonomický život.
Situace se změnila až za vlády Boleslava I. Ukrutného (935–972), který kolem roku 955 zahájil ražbu prvních českých mincí jako součást procesu upevňování vlastní moci. Byl to geniální politický tah – vlastní mince symbolizovaly nezávislost na sousedních vládcích a posilovaly prestiž mladého českého státu. Arabský cestovatel Ibráhím ibn Jákúb při své cestě do Prahy v 60. letech 10. století již dokumentuje existenci českých mincí používaných na pražských trzích.
První české denáry byly raženy z ryzího stříbra o váze přibližně 1–1,5 gramu podle franského váhového systému. Na líci nesly jméno knížete „BOLEZLAVS DVX" (Boleslav vévoda), na rubu nápis „PRAGA CIVITAS" (město Praha) s vyobrazením stylizované svatyně nebo kaple. Některé varianty obsahují i zkratku „WENCESLAS SCS" na počest zavražděného bratra.
Hlavní mincovna se nacházela pravděpodobně přímo na Pražském hradě v prostorách dnešního Starého královského paláce. Boleslav si pravděpodobně pozval zkušené mincíře z Bavorska nebo Saska, kteří přinesli nejen technické znalosti, ale i umělecký cit pro tvorbu razidel. Technologie ražby byla značně pokročilá – používaly se ocelová razidla s rytými motivy, přičemž jeden mincíř dokázal denně vyrazit několik set kusů.
Za Boleslava II. (972–999) se sortiment motivů značně rozšířil. Objevují se ptáci – symbol nebeské moci, meče a luky – atributy válečníka, kříže – symbol křesťanství, ale i pohanské symboly jako koně a další zvířata. Boleslav II. také založil druhou mincovnu na Vyšehradě, což svědčí o rostoucích potřebách ekonomiky.
Břetislav I. (1034–1055) provedl v roce 1050 zásadní mincovní reformu, kdy přešel na tzv. „denáry malého střížku" o váze pod 1 gram. Důvodem bylo snížení obsahu drahého kovu při zachování nominální hodnoty – raná forma devalvace. Reforma však byla dobře připravena a nevedla k inflaci, protože se současně zvýšila produktivita řemesel a zemědělství.
Kupní síla středověkých denárů byla obrovská. Za jediný denár bylo možné pořídit například několik bochníků chleba, slepici nebo džbán piva, a v některých případech pokrýt i část denní mzdy řemeslníka. Vzhledem k nedostatku drobnějších mincí však lidé často kombinovali peněžní platby s naturální směnou a drobné transakce se běžně vyrovnávaly zbožím. Denár tak představoval klíčovou jednotku raně středověkého hospodářství, ale nikdy zcela nenahradil směnný obchod.
České denáry 11. a 12. století patří k nejkrásnějším příkladům románského umění. Mistři razidel dokázali do malého prostoru vtěsnat komplexní kompozice – portréty panovníků, architektonické prvky, složité rostlinné ornamenty a symboliku křesťanství. Zvláště krásné jsou denáry Vratislava II. s motivem sv. Václava.
Během 12. století se kvalita ražby postupně zhoršovala kvůli „renovatio monetae" – každoročnímu stahování mincí z oběhu a výměně za nové s horším obsahem stříbra. Tento systém přinášel panovníkům pravidelný příjem, ale poškozoval důvěru v měnu. Jejich ražba definitivně skončila až v roce 1300, kdy byly nahrazeny pražským grošem, přičemž některé typy zůstaly v oběhu až do konce 14. století.
Pražský groš: středověká měnová reforma
Rok 1300 znamenal přelom nejen v českém, ale celém evropském mincovnictví. Král Václav II. provedl radikální měnovou reformu inspirovanou italskými poradci z Florencie, zejména Vivianem z Camina. Reforma byla součástí horního zákoníku „Ius regale montanorum" a reagovala na objev bohatých stříbrných ložisek v Kutné Hoře, která na přelomu 13. a 14. století produkovala odhadem 20–25 % evropského stříbra.
Kutnohorské doly představovaly významný technologický pokrok své doby. Systém štol dosahoval hloubky až 500 metrů, přičemž odvodňování zajišťovaly vodní kola a pumpy. Denně zde pracovalo až 20 000 horníků a dalších řemeslníků. Město Kutná Hora se tak stalo druhým nejbohatším městem království hned po Praze.
Pražský groš měl původně vážit 3,95 gramu při ryzosti 933/1000, což odpovídalo 12 starým denárům. Na líci nesl královskou korunu se třemi liliemi, symbol francouzského původu Václava II., s nápisem „WENCESLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE" („Václav Druhý, z Boží milosti král český“). Na rubu pak korunovaného dvouocasého českého lva s nápisem „GROSSI PRAGENSES" („Pražské groše“).
Všechny oficiální ražebny byly po roce 1300 soustředěny do Vlašského dvora v Kutné Hoře, kde probíhala výroba pražských grošů. Dvanáct pregéřů zde pracovalo ve dvousměnném provozu a dokázalo denně vyrazit 15 000 až 24 000 grošů. Každý razič měl svou značku a celý proces byl pod přísným dohledem. Za padělání nebo snížení ryzosti mince hrozil v některých případech i trest smrti.
Pražský groš získal už od počátku 14. století široké mezinárodní uznání a byl používán v obchodu od ruských knížectví přes německá města až po severní Itálii. Odhaduje se, že za téměř dva a půl století jeho ražby vzniklo několik set milionů kusů. I když za vlády Karla IV. ryzost groše poklesla na přibližně 795/1000, jeho význam jako důvěryhodné stříbrné měny v regionu zůstal zachován.
Pražský groš se stal vzorem pro celou řadu středoevropských mincí – jeho formát, kvalita i prestiž inspirovaly vznik míšeňského groše v Sasku (1338), uherského groše (1329) i krakovského groše v Polsku (1367). V německých zemích byly pražské groše někdy označovány kontramarkami, které potvrzovaly jejich pravost a platnost na místním trhu.
Samotná ražba pražského groše skončila v roce 1547 po porážce českých stavů v bitvě u Mühlberku, kdy byla mincovní moc centralizována pod Habsburky. Groš byl postupně nahrazen jáchymovským tolarem, ale v oběhu zůstal ještě dlouhá desetiletí – obchodníci jej přijímali až do poloviny 17. století, často s přepočtem na novou měnu.
Renesance a nástup tolarů: jak Jáchymov dal jméno dolaru
Počátek 16. století přinesl zásadní zlom v podobě velkých stříbrných mincí – tolarů. Příběh začíná v roce 1516, kdy Štěpán Šlik založil město Jáchymov po objevu bohatého stříbrného ložiska v Krušných horách. O čtyři roky později, 9. ledna 1520, udělil král Ludvík Jagellonský Šlikům privilegium razit vlastní mince. Podrobněji o tomto příběhu píšeme v dalším našem článku.
Jáchymovské tolary, oficiálně nazývané „Sankt Joachimsthaler“, vážily přibližně 29,2 gramu při ryzosti 93,75 %. První ražby nesly vyobrazení sv. Jáchyma, patrona horníků, později byly doplněny portréty panovníků. Ze zkráceného názvu „thaler“ vzniklo nizozemské „daalder“ a nakonec i americký „dollar“. Odhaduje se, že do poloviny 16. století se z Jáchymova rozšířilo více než 12 milionů těchto mincí po celé Evropě.
Mincovní právo drželi také Rožmberkové, kteří od roku 1581 razili dukáty s vyobrazením sv. Kryštofa a od roku 1587 i vlastní tolary. Jejich mincovna na zámku Český Krumlov vynikala vysokou technickou i výtvarnou kvalitou. Po Rožmbercích převzali Krumlov Eggenberkové, kteří v ražbě pokračovali až do roku 1658.
Éra Rudolfa II. (1576–1612) znamenala vrchol umělecké kvality českých platidel. Praha se v roce 1583 stala císařskou rezidencí a centrem umění a věd. Rudolf II. přivedl do Prahy nejlepší umělce Evropy včetně Giuseppa Arcimbolda, Bartholomea Sprangera či Adriaena de Vriese. Tato atmosféra se odrazila i v mincovnictví – rudolfínské dukáty s portrétem císaře patří k nejkrásnějším renesančním exemplářům vůbec.
Rudolfova dvorní mincovna razila nejen běžné tolary, ale i reprezentativní medaile a pamětní ražby. Císař osobně schvaloval návrhy razidel a dbal na nejjemnější detaily. Vznikaly tak umělecká díla, která konkurovala nejlepším italským a německým dílnám. Rudolfínské dukáty se vyznačují dokonalou plastikou portrétu a jemně propracovanými detaily heraldických symbolů.
Krátká vláda „zimního krále" Fridricha Falckého (1619–1620) zanechala pouze velmi omezené množství ražeb, které jsou dnes extrémně vzácné kvůli pouhým 13 měsícům vlády. Fridrich V. Falcký byl zvolen českým králem českými stavy po svržení Ferdinanda II., ale jeho vláda skončila katastrofou u Bílé hory. Platidla s jeho portrétem a nápisem „FRIDERICUS D·G·REX·BOHEM" patří mezi nejhledanější exempláře českého mincovnictví.
Habsburkové a barokní mincovnictví: od kiprové inflace ke stabilitě
Třicetiletá válka (1618–1648) přinesla nejen nevídané utrpení, ale také první hyperinflaci v českých dějinách – tzv. kiprovou dobu. Název pochází z německého kippen (stříhat) a odkazuje na drastické znehodnocení mincí. V lednu 1622 pronajal císař Ferdinand II. veškeré mincovní právo patnáctičlennému konsorciu vedenému Hansem Ulrichem z Eggenberka, Karlem z Lichtenštejna a Albrechtem z Valdštejna.
Konsorcium usilovalo o rychlé získání prostředků na vedení války a začalo razit mince s výrazně sníženým obsahem stříbra. Namísto původních 79 zlatých se ze 230 gramů stříbra razilo až 120 či 160 zlatých. Ryzost klesla z původních 75 % na pouhých 20–30 %, zbytek tvořily příměsi mědi, cínu a olova.
Důsledky byly katastrofální: ceny potravin vzrostly o stovky procent, zatímco mzdy zůstaly nezměněné. Kupní síla obyvatel dramaticky klesla, což vedlo k rozsáhlé sociální krizi. Lidé začali odmítat nové mince, obchod se částečně vrátil k naturální směně a některá města vydávala nouzová platidla z kůže či dřeva s úředním razítkem.
Mezi členy konsorcia byl i Albrecht z Valdštejna (1583–1634), který díky této inflaci mimořádně zbohatl. Za znehodnocené mince skupoval konfiskovaná panství po Bílé hoře a během několika let se z chudého šlechtice stal nejbohatším mužem monarchie. Odhaduje se, že jeho roční příjmy dosáhly až 6 milionů zlatých – více než rozpočet císařského dvora. Jeho panství zabírala téměř čtvrtinu Čech a zasahovala i na Moravu.
Kiprová inflace skončila 14. prosince 1623, kdy císař Ferdinand II. vydal tzv. reversní patent, kterým ukončil činnost konsorcia a zavedl nové mince s pevně stanoveným obsahem stříbra. Staré, znehodnocené mince byly stahovány z oběhu v poměru 8:1 nebo 12:1, což v praxi znamenalo konfiskaci většiny úspor obyvatelstva. Obnova důvěry v měnu trvala téměř dvě desetiletí.
Skutečná měnová stabilizace přišla až s reformami Marie Terezie v polovině 18. století. V roce 1750 zavedla nový váhový základ – kolínskou hřivnu o váze 233,855 gramu. O tři roky později uzavřela s Bavorskem měnovou konvenci, která stanovila tzv. konvenční měnu platnou pro velkou část střední Evropy. Z jedné hřivny se razilo 10 tolarů nebo 20 zlatých. Konvenční tolar vážil 29,44 gramu, měl ryzost 87,9 % a obsahoval 25,984 g čistého stříbra. Tereziánský tolar s portrétem císařovny se stal jednou z nejstabilnějších měn evropských dějin.
Josef II. (1780–1790) pokračoval v centralizaci mincovního systému habsburské monarchie. V roce 1784 byla zrušena historická pražská mincovna, která fungovala s přestávkami již od 10. století. Mincovní činnost byla přenesena do Vídně a Kremnice. Během napoleonských válek se pražská mincovna dočasně obnovila (1795) kvůli potřebě rychlých emisí, ale nešlo o plnohodnotné obnovení její historické role.
Napoleonské války (1792–1815) urychlily rozšíření papírových peněz v rakouských zemích. Bankocetle, vydávané již od roku 1762, byly používány stále častěji, jejich nekontrolované emise však vedly k silné inflaci a státnímu bankrotu v roce 1811. Tehdy došlo k měnové reformě, při níž byla jejich hodnota snížena na jednu pětinu nominálu. Tím byly znehodnoceny úspory tisíců obyvatel, zejména měšťanů a řemeslníků.
Stabilita se začala postupně obnovovat ve 30. letech 19. století se vznikem Německého celního spolku (Zollverein, 1834) a vyvrcholila měnovou reformou roku 1857, kdy byl v habsburské monarchii zaveden rakouský florin (či zlatý, nebo zlatka). Tento nový nominál měl váhu 12,34 gramu při ryzosti 90 % a stal se základem měnového systému až do roku 1892. I když se formálně nejednalo o plný zlatý standard, odpovídal florin hodnotově tehdejším západoevropským měnám a umožnil stabilní obchod v rámci střední Evropy.
Korunová měna 1892: moderní systém pro moderní dobu
Dne 2. srpna 1892 vstoupil v platnost zákon č. 76, který zavedl korunovou měnu a ukončil éru zlatých. Nová rakousko-uherská koruna nahradila zlatý v poměru 1 zlatý = 2 koruny. Přechod na novou měnu probíhal postupně až do roku 1900.
Jednalo se o moderní desetinný systém – 1 koruna se dělila na 100 haléřů. To výrazně zjednodušilo obchodní transakce oproti předchozímu systému zlatých, krejcarů a haléřů. Měna byla založena na zlatém standardu podle vzoru Německé říše – 1 kg ryzího zlata odpovídal 3280 korunám, což zajistilo stabilní kurz a mezinárodní důvěru.
Stříbrné koruny vážily 5 gramů při ryzosti 83,5 % a obsahovaly 4,175 g čistého stříbra. Zlaté mince byly raženy v nominálech 10 a 20 korun, od roku 1907 i vzácná 100koruna, určená především pro mezinárodní platby. Na mincích byl vyobrazen František Josef I. v různých fázích života, doplněný rakouským dvouhlavým orlem s heraldikou korunních zemí. Císař byl korunován českým králem roku 1867 v katedrále sv. Víta.
Hlavními mincovnami se staly Vídeň a Kremnica. Pražská mincovna byla zrušena již roku 1857 v rámci centralizačních reforem. Vídeň se zaměřovala na drobné nominály a oběhové mince, zatímco Kremnica razila především zlaté mince a pamětní emise.
Kremnická mincovna měla v rámci monarchie výjimečné postavení. Fungovala nepřetržitě od roku 1328 a specializovala se na ražbu zlatých dukátů o ryzosti 986/1000 (23 karátů a 9 grénů). Každý dukát vážil 3,491 g a obsahoval 3,442 g ryzího zlata. Za staletí bylo v Kremnici vyraženo přes 21 milionů těchto prestižních mincí.
Papírové bankovky začala vydávat Rakouská národní banka již v roce 1816, později známá jako Rakousko-uherská banka. Korunové bankovky byly tištěny od roku 1892 v nominálech 1, 2, 5, 10, 20, 50, 100 a 1000 korun. Vyznačovaly se kvalitním papírem s vodoznakem a pokročilými ochrannými prvky. Nejvýraznější byly bankovky 100 a 1000 korun s alegorickými postavami znázorňujícími obchod, průmysl a zemědělství.
Korunová měna představovala vrchol dlouhého procesu měnové modernizace, který začal za Marie Terezie a Josefa II. a vyvrcholil zavedením zlatého standardu. Inflace byla minimální – kurz vůči německé zlaté marce klesl během 26 let pouze o 2 %, což dokládá mimořádnou stabilitu systému.
Zlaté mince se v každodenním oběhu téměř nevyskytovaly – lidé upřednostňovali stříbrné mince a bankovky. Zlaté se rychle stahovaly zpět do bank jako součást rezerv. Zajímavým dokladem lidové paměti je přetrvávající označení „pětka“ pro desetikorunu – podle starého poměru nové mince k pětizlatce.
Rakousko-uherská koruna byla plně konvertibilní a těšila se mezinárodní důvěře. Byla běžně používána nejen v monarchii, ale i v některých balkánských státech a částečně i na Blízkém východě. Kurz vůči britské libře zůstával stabilní kolem 24 korun za libru.
Systém fungoval bez větších otřesů až do vypuknutí první světové války v roce 1914, kdy bylo pozastaveno výkupní právo bankovek za zlato. Formálně však korunová měna existovala až do rozpadu monarchie 28. října 1918, poté byla postupně nahrazována národními měnami v jednotlivých nástupnických státech.
Československo 20. století: od Rašína po sametovou revoluci
Vznik Československa 28. října 1918 znamenal nutnost vytvořit vlastní měnový systém. Ministr financí Alois Rašín prosadil v březnu 1919 radikální měnovou reformu – během uzavření hranic byly okolkovány rakousko-uherské bankovky, přičemž polovina oběživa byla zadržena jako nucená půjčka. Název „koruna" zůstal zachován, ačkoli se uvažovalo o alternativách jako frank, sokol nebo hřivna.
První československé mince – 20 a 50 haléřů – byly vydány v únoru 1922. Jejich autorem byl Otakar Španiel, žák Myslbeka a profesor AVU, který vytvořil většinu prvorepublikových mincí. Motivy zahrnovaly českého lva, slovenský dvojkříž a personifikaci Republiky. Vzácností se stal 5haléř z roku 1924, jehož cena dnes dosahuje až 200 000 Kč kvůli prasklému razidlu.
Období protektorátu (1939–1945) přineslo zinkové mince ražené kvůli nedostatku kovů. Výrobu zajišťovala firma Vichr a spol. v Lysé nad Labem. Zachovány zůstaly základní motivy z první republiky, včetně českého lva. Po válce následovala drastická měnová reforma 1953, kdy výměna probíhala v poměru 1:5 do 300 Kčs a 1:50 nad tuto částku.
Socialistické období přineslo nové motivy – srp a kladivo jako symbol spojení dělnictva a rolnictva, Hradčany a od roku 1961 státní znak ČSSR. Ikonickou se stala 1 Kčs s motivem ženy sázející lípu od Marie Uchytilové-Kučové, která se razila nepřetržitě 36 let (1957–1993). Kromě oběžných mincí se vydávaly i stříbrné jubilejní mince v nominálech 10, 25, 50 a 100 Kčs.
V období normalizace bylo sběratelství oficiálně podporováno státem. Československá numismatická společnost měla tisíce členů a organizovala mezinárodní výstavy. Jediná československá mincovna v Kremnici razila všechny mince až do rozdělení federace v roce 1992.
Současná éra: České mince jako umění i investice
Vznik České republiky 1. ledna 1993 si vyžádal vytvoření nového mincovního systému. Měnová odluka proběhla 8. února 1993 výměnou 1:1. Nové české mince navrhlo šest umělců – například Jiří Harcuba vytvořil 5 Kč s Karlovým mostem, Ladislav Kozák 10 Kč s katedrálou sv. Petra a Pavla v Brně a Vladimír Oppl 20 Kč se sochou sv. Václava.
Česká mincovna v Jablonci nad Nisou vznikla 1. července 1993 z části podniku Bižuterie. S kapacitou 500 milionů oběžných a 300 tisíc pamětních mincí ročně patří k nejmodernějším v Evropě. Kromě českých mincí vyrábí i pro zahraniční zákazníky – Moldavsko, Spojené arabské emiráty nebo Venezuelu.
Česká národní banka vydává pravidelný program pamětních mincí. Stříbrné 200 a 500 Kč jsou raženy z ryzího stříbra 925/1000, zlaté mince v nominálech 5000 a 10 000 Kč z ryzího zlata 999/1000. Tematické série zlatých mincí zahrnují Deset století architektury (2001–2005), Technické památky (2006–2010), Mosty (2011–2015), Hrady (2016–2020) a aktuálně Historická jádra měst (2021–2025).
Česká mincovna jako první na světě použila v roce 2000 hologram na minci. Moderní technologie umožňují i optické průhledové prvky nebo číslování jednotlivých kusů. Kromě oficiálních emisí ČNB vyrábí mincovna i novoražby historických mincí – svatováclavské dukáty, pražské groše nebo jáchymovské tolary, které zachovávají numismatickou tradici pro současné sběratele.
Současný trend ukazuje rostoucí zájem o mince jako investici. Rekordní ceny dosahují zejména vzácné exempláře – svatováclavský pětidukát z roku 1937 se v roce 2020 prodal za 23 milionů korun. V oběhu je dnes téměř 2 miliardy českých mincí, přičemž haléřové nominály byly zrušeny v roce 2008.
Praktické rady pro začínající sběratele
Numismatika nabízí fascinující spojení historie, umění a investice, které přitahuje stále více lidí všech věkových kategorií. Pro začátečníky je ideální specializovat se na konkrétní období nebo typ platidel – například první republiku, oběžné exempláře ČR, pamětní emise ČNB nebo historické zlaté kusy (např. dukáty Habsburků na českém trůně), nebo české denáry.
Základní zásady a ochrana před podvody
Při nákupu je třeba dávat pozor na podvodníky. Vždy je lepší ověřit pravost u renomovaných numismatiků nebo nakupovat u ověřených e-shopů. Ceny porovnávejte s aukčními výsledky uznávaných domů jako Macho & Chlapovič, Aurea Numismatika nebo klidně i na Aukru.
Nejčastější chyby začátečníků bývá nákup bez předchozího studia, spoléhání se na „expertní odhady" od neznámých prodejců, očekávání rychlého zhodnocení a podceňování významu zachovalosti. Pamatujte, že každý exemplář není jen kovový předmět, ale historický artefakt s příběhem.
Bezpečné skladování a manipulace
Pro uchovávání používejte výhradně ochranné kapsle a kvalitní alba, například německé značky Leuchtturm nebo Safe. Při manipulaci vždy noste bavlněné rukavice a pokud to jen jde, tak nevyjímejte zbytečně exempláře z originálního obalu. Ideální jsou stabilní klimatické podmínky s teplotou 18–22°C a relativní vlhkostí 45–55 %.
Hodnocení zachovalosti
Zachovalost se hodnotí na škále 0–5, kde 0/0 znamená nejlepší kvalitu, 1/1 velmi dobrý stav, až po 5/5 silně opotřebované kusy. Rozdíl v ceně mezi stavem 1 a 3 může být až 500 %. Naučte se rozpoznat základní defekty – rýhy, kazy, koroze nebo mechanické poškození. V zahraničí se používá tzv. Sheldonova stupnice s hodnocením 0 až 70. Více se o tomto tématu věnujeme v samostatném článku Jak se hodnotí kvalita a zachovalost mincí.
Kde hledat informace
Studujte Numismatické listy (vydává Národní muzeum), odborné knihy a katalogy.
Navštěvujte numismatické veletrhy – největší je Sběratel v Praze (hotel Olympik, třikrát ročně). Zde můžete porovnat ceny, prohlédnout si exempláře „naživo" a navázat kontakty s jinými sběrateli.
Připojte se k České numismatické společnosti, která má přes 3000 členů a organizuje přednášky, výstavy, aukce a odborné exkurze. Místní pobočky jsou ve většině krajských měst a nabízejí pravidelné měsíční schůzky pro výměnu zkušeností.
Investiční strategie
Z investičního hlediska počítejte s dlouhodobým horizontem minimálně 5–10 let. Historicky se české exempláře zhodnocovaly průměrně o 8–12 % ročně, což je více než inflace, ale méně než akciové trhy.
Základní investiční pravidla:
- Preferujte kvalitu před kvantitou – kusy v lepší zachovalosti (stav 0–2) a vzácnější exempláře s nízkými náklady
- Diverzifikujte portfolio – kombinujte zlaté investiční kusy (dukáty, novoražby), stříbrné pamětní emise ČNB a historické vzácnosti
- Sledujte trhy a trendy – například poptávka po ražbách s Václavem Hankou klesá, zatímco zájem o technické památky roste
- Pamatujte na dochovanost – věk automaticky neznamená hodnotu, důležitý je počet dochovaných kusů a aktuální poptávka sběratelů
Postupujte s rozmyslem
Začněte s rozpočtem 10–20 tisíc Kč a postupně zvyšujte investice podle zkušeností. Kupujte raději méně kusů lepší kvality než více kusů horších. Dokumentujte svou sbírku – fotografie, popisy, datum a cenu nákupu. To pomůže při pojištění i případném prodeji.
Uvědomte si, že numismatika není pouze investice, ale také koníček přinášející radost z objevování, učení a setkávání se s podobně zaměřenými lidmi. Nejlepší sběratelé kombinují racionální přístup s vášní pro historii a umění.
České mince z našeho e-shopu
Mince jako okno do historie
České mincovnictví představuje jedinečnou kontinuitu více než dvou tisíciletí, během nichž každá mince vypráví příběh své doby. Od keltských duhovek s jejich tajemnou symbolikou přes středověké groše financující výstavbu gotických katedrál a renesanční tolary objevující nové světy až po moderní pamětní emise oslavující současnou kulturu – všechny nesou otisk politických změn, ekonomického vývoje a uměleckých trendů.
České mincovnictví dnes stojí na prahu nové éry. S příchodem digitálních měn a elektronických plateb se možná staneme poslední generací používající fyzické peníze v běžném životě. Tím víc je důležité zachovat tuto tradici pro budoucnost – jako umění, historii i investici pro naše děti a vnuky.
Miroslav Uďan