Když se řekne český stát, málokdo si uvědomí, že jeho kořeny sahají více než tisíc let do minulosti, k dynastii, jejíž příběh začíná na poli s pluhem a končí vraždou královského teenagera. Přemyslovci nebyli jen panovníci – byli architekty české státnosti, tvůrci tradic, které přetrvaly staletí, a zakladateli mincovní tradice, jež dodnes fascinuje numismatiky po celém světě. Jejich vláda trvající přes čtyři sta let formovala nejen území, ale především identitu národa, který se z malého knížectví vypracoval mezi respektované evropské mocnosti.
Mýtické počátky
Počátky přemyslovské dynastie halí závoj legend a mýtů, které se prolínají s prvními historickými záznamy. Kosmova kronika česká, dokončovaná až do smrti děkana pražské kapituly Kosmy roku 1125, vypráví poutavý příběh o prostém oráči Přemyslovi, kterého si kněžna Libuše vybrala za manžela. Tento zdánlivě pohádkový motiv má však hlubokou symboliku – spojuje panovnickou moc s půdou a rolnickou prací, tedy s hodnotami, na nichž stála raně středověká společnost.
Legenda praví, že Libušini poslové našli Přemysla orajícího pole u vsi Stadice nedaleko dnešní Litoměřice. Když mu oznámili, že se má stát knížetem, dokončil nejprve započatou brázdu, což symbolizovalo jeho odpovědnost a důkladnost. Jeho lýkové střevíce a ošumělý plášť se pak uchovávaly jako posvátné relikvie při korunovacích českých králů až do konce středověku. Při korunovačních obřadech byly tyto předměty vystavovány jako připomínka pokory a spojení s lidem. Tato pověst nebyla jen romantickou historkou – legitimizovala vládu Přemyslovců a zdůrazňovala jejich spojení s českým lidem.
Legendární panovníci
Kosmas ve své kronice zachytil i další legendární postavy rané české historie. Popisuje vládu kněžny Libuše, její věštby včetně proroctví o budoucí slávě Prahy, ale také příběhy o Krokových dcerách – Kazi, Tetě a Libuši. Vypráví o legendárních knížatech Nezamyslovi, Mnatovi, Vojenovi, Vnislavovi, Křesomyslovi, Neklanovi a Hostivojovi, kteří měli vládnout mezi Přemyslem Oráčem a historicky doloženým Bořivojem. Tito panovníci, ačkoli jejich existence není historicky potvrzena, představovali v očích středověkých Čechů důležitý článek dynastické kontinuity.
První historicky doložený Přemyslovec
Historická věda však musí hledat pevnější základy než legendy a mýty. První skutečně doložený přemyslovský kníže byl Bořivoj I., který vládl v 80. letech 9. století. Jeho existence je potvrzena několika nezávislými prameny, včetně franských análů a pozdější hagiografické literatury. Jeho křest, který přijal z rukou arcibiskupa Metoděje na Velké Moravě kolem roku 883-884, představuje zlomový okamžik českých dějin. Místo křtu bylo pravděpodobně na dvoře velkomoravského knížete Svatopluka.
Bořivojův křest nebyl jen osobní konverzí – byl to politický akt prvního řádu. Přijetím křesťanství se český kníže stal rovnocenným partnerem ostatních evropských vládců, získal přístup k vyspělé církevní organizaci a písemné kultuře. Církev přinášela nejen nové náboženství, ale také administrativní znalosti, diplomatické kontakty a kulturní vzory byzantsko-slovanského i latinského světa. Zároveň tím ale Bořivoj vstoupil do složité sítě mocenských vztahů, které formovaly středověkou Evropu.
Po návratu z Moravy začal Bořivoj budovat první křesťanské svatyně v Čechách. Kostel Panny Marie na Pražském hradě, založený po roce 885, patřil k prvním kamenným sakrálním stavbám v Čechách. Následoval kostel svatého Klimenta na Levém Hradci, který se stal důležitým centrem šíření křesťanství. Tyto stavby nebyly jen místem bohoslužeb – byly symbolem nového řádu, manifestací příslušnosti k civilizovanému křesťanskému světu. Archeologické výzkumy potvrdily existenci těchto raných kostelů a odkryly základy dalších sakrálních staveb z Bořivojovy doby.
Svatá Ludmila a pokřesťanštění země
Období po Bořivojově křtu bylo klíčové pro formování základů českého státu. Jeho manželka Ludmila, pocházející pravděpodobně z kmene Pšovanů, se stala první českou světicí a symbolem křesťanské tradice v zemi. Podle legendy vychovávala svého vnuka Václava v křesťanské víře, učila ho číst žalmy a seznamovala s latinskou vzdělaností. Její zavraždění na hradě Tetíně 15. září 921, zosnované Drahomírou, matkou mladého Václava, bylo prvním dramatickým střetem mezi zastánci tradičního pohanství a nového křesťanského řádu.
Po smrti Bořivoje I. nastoupil jeho syn Spytihněv I. (894–915), který musel čelit tlaku východofranské říše. Roku 895 se podrobil východofranskému králi Arnulfovi v Řezně, čímž se Čechy dostaly do sféry vlivu východofranské říše. Toto podrobení však nebylo jen kapitulací – bylo pragmatickým krokem, který zajistil českému knížectví ochranu před expanzí Maďarů a zároveň zachoval vnitřní autonomii. Spytihněv také výrazně posunul christianizaci země a upevnil pozici Prahy jako hlavního centra vznikajícího státu.
Jeho bratr a nástupce Vratislav I. (915–921) pokračoval v budování státu. Přenesl tělo svaté Ludmily z Tetína na Pražský hrad, čímž položil základ k jejímu kultu. Jeho předčasná smrt ve věku 33 let přivedla k moci jeho nezletilého syna Václava, což vedlo k období regentství vdovy Drahomíry.
Václav – ideál křesťanského panovníka
Vláda Svatého Václava (921–935) představuje fascinující kontrast mezi ideálem a realitou raně středověké politiky. Byl vzdělaným panovníkem, který ovládal latinu a slovanskou liturgii. Podle legend studoval v Budči, kde existovala škola založená jeho babičkou Ludmilou. Podporoval šíření křesťanství, zakládal kostely a udržoval mírové vztahy se sousedy, zejména se saským vévodou a pozdějším králem Jindřichem I. Ptáčníkem. Zachované prameny dokládají, že za jeho vlády vzniklo několik významných kostelů, včetně rotundy svatého Víta na Pražském hradě, která se stala symbolem křesťanských Čech.
Václavova zahraniční politika byla založena na kompromisu a diplomacii. Uznával svrchovanost východofranské říše a platil tribut, což mu vyčítala část domácí šlechty. Tato politika však zajišťovala Čechám mír a možnost vnitřního rozvoje. Václav udržoval kontakty s bavorskými kláštery, zejména s Řeznem, odkud přicházeli kněží a knihy. Jeho dvůr se stal centrem vzdělanosti, kde se pěstovala latina i slovanská liturgie.
Opozice proti Václavově politice se soustředila kolem jeho mladšího bratra Boleslava. Konflikt mezi bratry nebyl jen osobní – představoval střet dvou koncepcí českého státu. Václav reprezentoval křesťanský universalismus a mírovou koexistenci, Boleslav pragmatickou mocenskou politiku a územní expanzi. Konflikt vyvrcholil Václavovou vraždou 28. září 935 ve Staré Boleslavi, kam byl pozván na pouť ke svěcení kostela. Okolnosti vraždy jsou dodnes předmětem diskusí historiků, ale její důsledky byly jednoznačné – Václav se stal mučedníkem a později patronem země.
Boleslav - tvůrce státních struktur
Boleslav I. (935–972), přestože začal vládu bratrovraždou, paradoxně položil skutečné základy českého státu. Jeho dlouhá, téměř čtyřicetiletá vláda byla obdobím územní expanze a vnitřní konsolidace. Rozšířil panství Přemyslovců na většinu Čech, podrobil si kmeny Zličanů, Pšovanů, Charvatů a dalších. Vybudoval síť hradů jako správních center – Boleslav, Litoměřice, Žatec, Mělník a další. Tato hradská soustava se stala páteří státní správy a vojenské organizace.
Pod jeho vládou vznikly první české mince – denáry, které byly nejen platidlem, ale i symbolem suverenity. Nejstarší české denáry, ražené pravděpodobně od 60. let 10. století, nesly jednoduché křesťanské symboly – kříž, chrám, případně stylizované zobrazení knížete. Mincovna fungovala na Pražském hradě a později i v Boleslavi. Kvalita těchto raných mincí svědčí o přítomnosti zkušených mincmistrů, pravděpodobně pozvaných z Bavorska nebo Saska.
Boleslav I. také rozvinul diplomatické vztahy s ostatními evropskými mocnostmi. Udržoval kontakty s byzantským císařstvím, přijímal poselstva z Kyjeva a Polska. Jeho dcera Doubravka se provdala za polského knížete Měška I., čímž přispěla k christianizaci Polska. Syn Strachkvas (Christian) se stal mnichem a později byl zvolen pražským biskupem (996), což posilovalo vazby na církev. Tato manželská a církevní politika zajišťovala Čechám místo v evropské politice.
Založení pražského biskupství a vyvraždění konkurentů
Zásadní význam měl rok 973, kdy bylo za vlády Boleslava II. založeno pražské biskupství. Založení biskupství bylo výsledkem dlouhých diplomatických jednání. Již Boleslav I. o něj usiloval, ale narazil na odpor řezenského biskupa, který nechtěl ztratit jurisdikci nad Čechami. Teprve jeho syn Boleslav II. dosáhl úspěchu díky podpoře císaře Oty I. Velkého. Biskupství bylo podřízeno přímo mohučskému arcibiskupství, což posilovalo jeho nezávislost. První biskup Dětmar byl sice Sas, ale již jeho nástupce svatý Vojtěch pocházel z českého rodu Slavníkovců.
Konec 10. století přinesl českému knížectví vážné výzvy. Vnitřní spory mezi Přemyslovci a mocným rodem Slavníkovců, kteří ovládali východní Čechy s centrem v Libici nad Cidlinou, hrozily rozpadem země. Slavníkovci razili vlastní mince, udržovali nezávislé styky se zahraničím a jejich území představovalo de facto stát ve státě. Konflikt vyvrcholil 28. září 995, kdy Boleslav II. využil nepřítomnosti biskupa Vojtěcha a vyvraždil Slavníkovce v Libici. Tato krvavá událost, byť tragická, upevnila monopol Přemyslovců na vládu a odstranila možnost vzniku alternativního mocenského centra.
Krize na přelomu tisíciletí
Přelom tisíciletí zastihl české knížectví v procesu postupného začleňování do struktury Svaté říše římské. Boleslav II. (972–999) musel čelit tlaku německých císařů i polských Piastovců. Jeho vláda byla poznamenána rostoucím vlivem říše, ale také vnitřním rozvojem. Za jeho vlády vznikla řada nových hradů a kostelů, rozvinul se obchod s cizími zeměmi. Praha se stala významným obchodním centrem na křižovatce cest mezi západem a východem. Arabský cestovatel Ibrahim ibn Jakub, který navštívil Prahu kolem roku 965, popsal ji jako bohaté město s kamennými stavbami a čilým obchodem.
Boleslav II. také musel řešit první vážnou krizi přemyslovské moci způsobenou jeho synem Boleslavem III. (999–1002, 1003), přezdívaným Ryšavý. Jeho krutovláda vyvolala odpor šlechty i lidu. Podle kronikářů došlo k masakru Vršovců na Vyšehradě, nechal vykastrovat své bratry Jaromíra a Oldřicha. Šlechta se vzbouřila a pozvala do země polského knížete Boleslava I. Chrabrého.
Polská okupace Čech (1003–1004) byla traumatickou zkušeností. Boleslav Chrabrý se zmocnil Prahy i českých insignií, odvezl část pokladu a mnoho zajatců. České knížectví bylo dočasně začleněno do vznikající polské říše. Situaci vyřešila až intervence římskoněmeckého císaře Jindřicha II., který polského knížete vypudil, ale sám si nárokoval kontrolu nad Čechami. Tato krize ukázala závislost českého státu na říšské podpoře.
Obnova stability
Stabilizace přišla až s knížetem Oldřichem (1012–1033), který se vrátil z exilu v Bavorsku. Jeho vláda představovala období konsolidace a obnovy. Oldřich obnovil autoritu knížecí moci, upevnil správu země a navázal na tradice Boleslava I. a II. Podle legend potkal při lovu v lese u Peruci krásnou selku Boženu, kterou si vzal za manželku. Jejich syn Břetislav se narodil ještě před sňatkem, což později komplikovalo jeho nástupnické právo, ale Oldřich prosadil jeho uznání za legitimního dědice.
Oldřichova vláda byla také obdobím hospodářského rozvoje. Obnovila se ražba mincí, které nyní nesly jméno knížete v latině. Rozvíjelo se zemědělství, řemesla i obchod. Praha se rozrostla za hradby, vzniklo Podskalí a osídlení na pravém břehu Vltavy. Vyšehrad, kde Oldřich často pobýval, se stal druhým centrem knížecí moci.
Český Achilles
Jeho syn Břetislav I. (1035–1055) vstoupil do dějin jako jeden z nejvýznamnějších českých panovníků. Již před nástupem na trůn proslul únosem krásné Jitky ze Schweinfurtu, který se stal námětem mnoha literárních zpracování. Jitka byla dcerou bavorského markraběte, což později pomohlo legitimizovat Břetislavovu vládu. Získal přízvisko český Achilles pro své vojenské úspěchy.
Nejvýznamnějším Břetislavovým vojenským podnikem bylo tažení do Polska roku 1039. Využil období bezvládí po smrti Měška II. a obsadil Krakov, Hnězdno i většinu Slezska. Z Hnězdna odvezl ostatky svatého Vojtěcha a jeho bratra Radima-Gaudencia do Prahy, kde byly uloženy v katedrále svatého Víta. Tento akt měl obrovský symbolický význam – Praha získala relikvie vlastního světce, což posilovalo její postavení jako církevního centra.
Břetislavovy úspěchy v Polsku vyvolaly reakci císaře Jindřicha III. Černého, který se obával přílišného posílení Čech. Po neúspěšném císařském tažení roku 1040, kdy česká vojska ubránila zemi, došlo k dohodě. Břetislav se vzdal většiny polských zisků kromě Slezska, ale získal uznání své vlády a právo účastnit se říšských sněmů jako přední říšské kníže.
Břetislavova dekreta a správní reformy
Břetislav I. nebyl jen válečníkem – byl i schopným zákonodárcem a organizátorem. Jeho Břetislavova dekreta, tradičně datovaná k roku 1039, představují první známý pokus o kodifikaci českého práva. Dekreta obsahovala několik částí: ustanovení o nástupnictví podle seniority (nejstarší člen rodu), církevní předpisy (dodržování svátků, postů, celibát kněží), trestněprávní normy (tresty za vraždu, krádež, cizoložství) a správní nařízení (organizace hradské správy).
Seniorátní řád měl zajistit plynulé nástupnictví a zabránit sporům mezi členy dynastie. Nejstarší Přemyslovec měl automaticky nastoupit na knížecí stolec, mladší členové rodu dostávali úděly na Moravě. Tento systém však v praxi často selhával a vedl k dynastickým válkám, přesto představoval pokus o systematické řešení nástupnické otázky.
Břetislav také reorganizoval církevní správu. Obnovil kapitulu u svatého Víta, založil kapitulu na Staré Boleslavi u hrobu svatého Václava a podporoval zakládání klášterů. Benediktinský klášter v Břevnově, založený roku 993, za jeho vlády prožíval rozkvět. Sázavský klášter, založený roku 1032 poustevníkem Prokopem, se stal centrem slovanské liturgie a vzdělanosti.
Vztahy s říší a dynastické spory
Vztah k římskoněmecké říši zůstával složitý. České knížectví bylo formálně lénem říše, platilo tribut (120 hřiven stříbra a 30 hřiven zlata ročně) a knížata musela získat od císaře investituru. Přemyslovci však dokázali toto postavení využít ve svůj prospěch – získávali podporu proti domácím odpůrcům i zahraničním nepřátelům, účastnili se říšských sněmů jako první mezi říšskými knížaty a navazovali kontakty s evropskou šlechtou.
Druhá polovina 11. století byla obdobím vnitřních sporů mezi členy přemyslovské dynastie. Břetislavovi synové – Spytihněv II., Vratislav II., Konrád I. Brněnský, Jaromír-Gebhard olomoucký biskup a Otto I. Olomoucký – soupeřili o moc, což vedlo k rozdělení země na úděly. Morava byla rozdělena na tři knížectví – brněnské, olomoucké a znojemské, což přineslo decentralizaci moci, ale také rozvoj jednotlivých regionů.
Spytihněv II. (1055–1061) se pokusil omezit moc svých bratrů a centralizovat vládu. Vyhnal ze země německé kupce a omezil vliv říše, což vedlo ke krátkodobému konfliktu s císařem. Podporoval latinskou liturgii na úkor slovanské, což vyvolalo odpor části kléru. Jeho brzká smrt zabránila eskalaci vnitřních konfliktů.
Vratislav II. – první český král
Vratislav II. (1061–1092) dokázal nejen sjednotit zemi, ale dosáhl i významného diplomatického úspěchu. Jeho dlouhá vláda byla obdobím stability a prosperity. Podporoval císaře Jindřicha IV. v jeho boji s papežem během sporu o investituru. Účastnil se císařských tažení do Itálie a poskytl císaři vojenskou pomoc proti saskému vévodovi a protikráli Rudolfovi Švábskému.
Za tyto služby byl Vratislav odměněn – byl povýšen na českého krále roku 1085, korunovace proběhla 15. června 1086 v Praze na Vyšehradě. Královský titul byl sice jen osobní, nepřenosný na potomky, ale měl obrovský symbolický význam. Český panovník se stal králem rovnocenným s ostatními evropskými monarchy. Korunovaci provedl trevírský arcibiskup Egilbert.
Vratislav II. byl také významným stavitelem. Založil kapitulu na Vyšehradě, kde vybudoval monumentální baziliku svatého Petra a Pavla. Vyšehrad se stal jeho hlavní rezidencí a konkuroval Pražskému hradu. Podporoval rozvoj měst, řemesel a obchodu. Za jeho vlády se objevují první zmínky o trzích a tržních osadách, které se později vyvinuly v města.
Zlatý věk raného českého státu
Dvanácté století představuje období postupného vzestupu Přemyslovců mezi přední evropské dynastie. Po krátkém období nestability na přelomu století, kdy se na trůně rychle střídali Břetislav II. (1092–1100), Bořivoj II. (1100–1107, 1109–1110) a Svatopluk Olomoucký (1107–1109), nastoupil Vladislav I. (1109–1117, 1120–1125), který stabilizoval poměry.
Vladislav I. musel čelit ambicím svého bratra Bořivoje II. i moravských údělných knížat. Jeho vláda byla přerušena, když musel roku 1117 ustoupit Bořivojovu synovi Vladislavovi, ale roku 1120 se vrátil k moci. Prosadil princip, že o nástupnictví rozhoduje český sněm, což posílilo roli šlechty v politickém systému. Za jeho vlády došlo k dalšímu rozvoji hradské správy, byly založeny nové kostely a kláštery.
Jeho nástupce Soběslav I. (1125–1140) musel hned na počátku vlády čelit vážné krizi. Císař Lothar III. podporoval nároky moravského knížete Oty II. Černého a roku 1126 vpadl s vojskem do Čech. 18. února 1126 došlo k bitvě u Chlumce, kde Soběslav dosáhl rozhodujícího vítězství. V bitvě padlo mnoho říšských šlechticů a Ota Černý byl zajat. Toto vítězství upevnilo Soběslavovu pozici a donutilo císaře uznat jeho vládu.
Soběslav I. byl schopným organizátorem a stavitelem. Opevnil Pražský hrad kamennými hradbami a založil řadu kostelů. Podporoval kolonizaci pohraničních oblastí, kam zval osadníky z německých zemí. Tito kolonisté přinášeli nové zemědělské techniky, zakládali vesnice s pravidelným půdorysem a přispívali k hospodářskému rozvoji.
Po Soběslavově smrti nastalo období rychlých změn na trůně. Vladislav II. (1140–1172) nakonec dokázal stabilizovat zemi a dosáhnout významných zahraničněpolitických úspěchů. Aktivně se zapojil do evropské politiky po boku císaře Fridricha Barbarossy. Účastnil se jeho italských tažení, poskytoval mu vojenskou pomoc a stal se jeho věrným spojencem.
Vladislavova věrnost byla odměněna – 11. ledna 1158 byl na říšském sněmu v Řezně povýšen na českého krále. Titul byl opět osobní, nikoli dědičný. České knížectví se tak dočasně proměnilo v království, což mělo význam pro jeho mezinárodní postavení. Korunovace proběhla v Miláně během císařova italského tažení.
Hospodářský a ekonomický růst
Za Vladislavovy vlády došlo k významnému hospodářskému rozvoji. Pražský hrad se stal monumentálním centrem moci s románským palácem a rozšířenou bazilikou svatého Víta. Vznikaly nové kamenné kostely – rotunda svatého Kříže, kostel svatého Jana na Bojišti, klášter na Strahově (1142). Premonstráti, kteří přišli ze Steinfeldu, přinesli nové formy duchovního života a vzdělanosti. Za vlády Vladislava II. a jeho manželky Judity byl postaven první kamenný most přes Vltavu – Juditin most (1158–1172), předchůdce Karlova mostu.
Rozvíjela se městská centra. Praha se rozrostla na obou březích Vltavy, vzniklo Staré Město s románskými domy bohatých kupců. Obchodní cesty procházející českým územím spojovaly západní Evropu s Polskem, Uhrami a dále na východ. Týnský dvůr se stal centrem mezinárodního obchodu, kde měli své faktorie kupci z Řezna, Norimberka i vzdálenějších měst. České území vyváželo obilí, med, vosk, kůže, dováželo sůl, víno, luxusní látky a koření.
Mincovnictví zaznamenalo významný rozvoj. Denáry Vladislava II. patří k umělecky nejkvalitnějším českým ražbám. Objevují se detailní portréty panovníka, složité architektonické motivy, nápisy s titulem REX. Ve 12. století se v Čechách začaly razit také brakteáty – jednostranně ražené mince z tenkého stříbrného plechu, které umožňovaly ještě detailnější zobrazení.
Vladislavova abdikace roku 1172 ve prospěch syna Bedřicha však přinesla nové problémy. Královský titul nebyl uznán císařem pro Bedřicha a Češi se museli vrátit ke knížecímu titulu. Následovalo období dynastie sporů mezi Soběslavem II. (1173–1178), synem Soběslava I., a syny Vladislava II. – Bedřichem (1172–1173, 1178–1189) a Konrádem II. Otou (1182–1191).
Toto období vnitřních bojů paradoxně posílilo pozici šlechty, která si vynucovala privilegia výměnou za podporu jednotlivých pretendentů. Vznikaly první šlechtické rody s dědičnými úřady a majetky – Hrabišici, Drslavici, později Markvarticové a Ronovci. Formovala se stavovská monarchie, kde panovník musel respektovat práva šlechty.
Konec 12. století přinesl nástup Přemysla Otakara I. (1192–1193, 1197–1230). Jeho první vláda skončila rychle, když ho přemohl jeho bratr, pražský biskup Jindřich Břetislav. Po smrti Jindřicha Břetislava roku 1197 se Přemysl definitivně ujal vlády a zahájil období, které vedlo k trvalému povýšení Čech na království.
Přemysl Otakar I. dokázal využít složité mezinárodní situace. Spor o římskoněmecký trůn mezi Štaufy a Welfy po smrti císaře Jindřicha VI. (1197) mu umožnil lavírovat mezi Filipem Švábským a Otou IV. Brunšvickým. Střídavě podporoval oba kandidáty, čímž získával výhody pro české království. Tato politika vyžadovala diplomatickou obratnost, ale přinesla významné zisky.
Vrcholná éra – král Přemysl Otakar I. a jeho dědicové
Přemysl Otakar I. se ukázal jako mistr diplomatické hry. Když se zdálo, že Filip Švábský získává převahu, podporoval jej a získal od něj potvrzení královského titulu (1198). Po Filipově zavraždění (1208) přešel na stranu Oty IV., od kterého získal další privilegia. Když však Otu IV. exkomunikoval papež a proti němu vystoupil mladý Fridrich II. Štaufský, Přemysl včas změnil stranu.
Klíčovým momentem byla Zlatá bula sicilská z 26. září 1212, vydaná v Basileji císařem Fridrichem II. Štaufským. Tento dokument představuje základní zákon českého království až do moderní doby. Bula definitivně potvrdila dědičnost královského titulu pro české panovníky a jejich potomky, zaručila českému království značnou autonomii v rámci říše, uznala právo českého krále svobodně jmenovat biskupy a obsazovat církevní úřady, potvrdila hranice království a zavázala císaře, že nebude do Čech jmenovat žádné říšské úředníky.
Přemysl také řešil vnitřní uspořádání monarchie. Roku 1216 dosáhl od papeže Inocence III. potvrzení primogenitury – práva prvorozeného syna na nástupnictví. Tím definitivně ukončil éru seniorátu a dynastických sporů. Když jeho prvorozený syn Václav zemřel, zajistil nástupnictví pro druhorozeného Václava pozdějšího krále Václava I.
Ekonomická prosperita za Přemysla Otakara I. byla pozoruhodná. Podporoval zakládání měst, která získávala rozsáhlá privilegia. Vznikla královská města Uničov (1223), Znojmo (potvrzení privilegií), Opava a další. Města dostávala právo hradeb, vlastního soudnictví, trhů a osvobození od různých dávek. Městské obyvatelstvo se stalo novou ekonomickou silou, která podporovala královskou moc proti šlechtě.
Mongolové na obzoru
Přemyslův syn Václav I. (1230–1253) zdědil stabilní a prosperující království. Jeho vláda byla obdobím vnitřního klidu a dalšího hospodářského rozmachu. Václav pokračoval v otcově politice podpory měst a kolonizace. Za jeho vlády vznikla další královská města – Hradec Králové, Kouřim a další. Městská práva získalo také Brno roku 1243 a Jihlava, která se rozvíjela díky těžbě stříbra ve 40. letech 13. století.
Václav I. také musel čelit první velké vnější hrozbě – mongolské invazi. Po zničení Polska a Uher vpadla mongolská vojska na jaře 1241 na Moravu. Zpustošila oblast kolem Olomouce, Přerova a Brna, mnoho obyvatel bylo zabito nebo odvedeno do otroctví. Václav I. soustředil vojsko u Olomouce, opevnil města a hrady. Mongolové, oslabeni odporem a ztrátami, se nakonec stáhli. Zkušenost s mongolským nebezpečím vedla k systematickému budování kamenných hradů a městských opevnění.
Za Václava I. došlo k důležitým změnám ve správě země. Ve druhé polovině 13. století se završuje institucionalizace zemského soudu, kde zasedali zástupci šlechty a rozhodovali právní spory. Postupně vznikají zemské desky, které zaznamenávaly majetkové transakce šlechty. Formoval se systém krajské správy, v jejímž čele stáli královští úředníci.
Václav I. byl také mecenášem umění. Za jeho vlády vznikla řada významných staveb – podpora církevních staveb včetně románské baziliky svatého Víta (gotická přestavba přichází až za Karla IV.), cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě (založen 1259 Vokem z Rožmberka). Podporoval vzdělání – při katedrále fungovala škola, kde se vyučovala latina, teologie, právo a svobodná umění.
Král železný a zlatý
Jeho syn Přemysl Otakar II. (1253–1278) vstoupil do dějin jako nejslavnější český král, zvaný král železný a zlatý. Toto přízvisko vystihuje jak jeho vojenskou sílu (železný), tak bohatství, které nashromáždil (zlatý). Již jako moravský markrabě (od 1247) prokázal schopnosti vládce a vojevůdce. Účastnil se křížové výpravy do Prus (1254–1255), kde byl na jeho počest založen Königsberg (Královec).
Přemyslova expanzivní politika začala sňatkem s Markétou Babenberskou (1252), vdovou po rakouském vévodovi. Tím získal nárok na rakouské dědictví. Po smrti posledního Babenberka Fridricha II. Bojovného (1246) bylo Rakousko předmětem sporů mezi českým králem, uherským králem Bélou IV. a římskoněmeckým králem. Přemysl postupně získal kontrolu nad rakouským vévodstvím (1251), po vítězství v bitvě u Kressenbrunnu (1260) nad Uhry ovládl i štýrské vévodství.
V 60. letech 13. století pokračoval Přemysl v expanzi. Roku 1269 získal korutanské vévodství s Kraňskem, roku 1271 Furlansko a Istrii. Jeho panství se tak rozprostíralo od Krkonoš po Jadranské moře. Český král ovládal území větší než kterýkoliv jeho předchůdce či nástupce. Byl jedním z nejmocnějších panovníků Evropy, kontroloval důležité obchodní cesty mezi Itálií a severní Evropou.
Přemysl II. byl vážným kandidátem na titul římskoněmeckého císaře. Když zemřel Richard Cornwallský (1272), nabízel se jako ideální kandidát – mocný, bohatý, schopný. Kurfiřti však nakonec zvolili méně významného hraběte Rudolfa Habsburského (1273), právě proto, že se obávali Přemyslovy moci a dali přednost slabšímu kandidátovi. Přemysl odmítl uznat Rudolfovu volbu, což vedlo ke konfliktu.
Rudolf požadoval vydání říšských lén – Rakouska, Štýrska, Korutan. Přemysl odmítl a spoléhal na svou vojenskou sílu. První střetnutí roku 1276 skončilo Přemyslovým ústupem – musel se vzdát alpských zemí a podrobit se Rudolfovi. Ponížení však nemohl snést a připravoval odvetu. Konflikt vyvrcholil bitvou na Moravském poli 26. srpna 1278.
Bitva byla jedním z největších středověkých střetnutí – účastnilo se jí přes 60 000 bojovníků. Přemysl měl početní převahu, ale Rudolf získal podporu uherského krále. V rozhodující fázi bitvy, když se zdálo, že Češi vítězí, zasáhla uherská jízda. Přemysl odmítl uprchnout a padl v boji. Podle legend byl zabit v momentě, kdy sundal přilbu, aby se napil. Jeho tělo bylo okradeno a zohaveno, teprve po několika týdnech převezeno do Znojma.
Přemyslova smrt znamenala konec české expanze a ztrátu alpských zemí, které se staly základem budoucí habsburské monarchie. České království si však udrželo své postavení významné evropské mocnosti, Morava, Slezsko a Lužice zůstaly součástí koruny.
Přemysl Otakar II. nebyl jen válečníkem, byl také vynikajícím organizátorem a mecenášem. Založil přes 30 měst, včetně Českých Budějovic (1265), které vybudoval na zeleném drnu jako ukázku ideálního města. Klášter Zlatá Koruna založil roku 1263. Písek, Vysoké Mýto (1262), Polička (1265), Nové Město na Moravě, Uherské Hradiště, Nymburk (1275), Klatovy (kolem 1260), Beroun (druhá polovina 13. století) a mnohá další města vděčí za vznik jemu. Podporoval těžbu stříbra v Jihlavě a Kutné Hoře, což přinášelo obrovské příjmy.
Jeho dvůr byl centrem rytířské kultury. Působili zde minnesängři (němečtí rytířští básníci a zpěváci) jako Reinmar von Zweter, Sigeher, mistr Rumelant. Pořádaly se turnaje, dvorské slavnosti, přijímala se poselstva z celé Evropy. Praha se stala jedním z nejvýznamnějších měst střední Evropy s více než 30 000 obyvateli, což ji řadilo mezi největší města severu od Alp.
Konec dynastie a její odkaz
Po tragické smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli nastalo pro české království nejtěžší období v jeho dosavadní historii. Jeho syn Václav II. byl v době otcovy smrti sedmiletý, což vedlo k dlouhému období poručnické vlády. Vdova po Přemyslovi, Kunhuta Uherská, se pokusila zajistit synova práva, ale narazila na ambice domácí šlechty i zahraničních mocností.
Poručníkem mladého krále se stal braniborský markrabě Ota V. Dlouhý, který spravoval zemi v letech 1278–1283. Jeho vláda byla katastrofou – systematicky drancoval zemi, odvážel poklady, obsazoval hrady braniborskými posádkami. České země byly rozděleny mezi různé mocnosti – Rudolf Habsburský držel Moravu, Jindřich IV. Vratislavský ovládl většinu Slezska, Ota Dlouhý vládl v Čechách. Království bylo na pokraji rozpadu.
Situaci zachránila šlechta v čele se Závišem z Falkenštejna, který se stal milencem a později manželem královny matky Kunhuty. Záviš postupně omezil moc Oty Dlouhého a obnovil autoritu mladého krále. Jeho ambice však vyvolaly odpor části šlechty. Když se Václav II. ujal vlády (1283), musel se Záviše zbavit. Ten byl zajat a roku 1290 popraven na hradě Hluboká. Více se můžete dozvědět v našem článku Václav II. - Stříbrný král, který proměnil Čechy v evropskou velmoc.
Samostatná vláda Václava II. (1283–1305) představuje hospodářský a kulturní vrchol přemyslovského státu. Objev bohatých ložisek stříbra v Kutné Hoře kolem roku 1290 přinesl nebývalé bohatství. Kutná Hora se rychle stala druhým největším městem království, těžba stříbra dosahovala několika tun ročně.
Mince která si získala Evropu
Roku 1300 provedl Václav II. zásadní měnovou reformu. Zahájil ražbu pražského groše, stříbrné mince o váze 3,7 gramu s vysokým obsahem ryzího stříbra. Groš nesl na lícní straně korunu s nápisem WENCEZLAUS SECUNDUS DEI GRATIA REX BOEMIE, na rubní straně českého lva s nápisem GROSSI PRAGENSES. Pražský groš se stal vysoce kvalitní a stabilní měnou střední Evropy, byl přijímán od Flander po Litvu, od Uher po Balt.
Organizaci mincovnictví upravoval Ius regale montanorum (Královské horní právo), kodex sepsaný italským právníkem Gozziem z Orvieta. Tento zákoník upravoval těžbu, ražbu mincí, práva horníků a podnikatelů. Královská mincovna v Kutné Hoře, umístěná ve Vlašském dvoře, se stala jednou z největších mincoven v Evropě.
Bohatství z kutnohorského stříbra umožnilo Václavovi ambiciózní zahraniční politiku. Roku 1300 byl korunován polským králem po období bezvládí a vnitřních bojů po smrti Přemysla II. O rok později získal pro svého syna Václava (budoucího Václava III.) uherskou korunu. Vznikl tak projekt středoevropské monarchie spojující tři království – česká, polská a uherská koruna pod vládou Přemyslovců.
Václavův dvůr se stal centrem gotické kultury. Vznikaly monumentální stavby – katedrála svatého Bartoloměje v Plzni, později (od konce 14. století) vznikla svatobarborská katedrála v Kutné Hoře, rozšíření pražské katedrály. Na přelomu 13. a 14. století vzniká první česky psaná veršovaná kronika (tzv. Dalimilova kronika). Vznikla také latinská Zbraslavská kronika, dílo zbraslavských opatů Oty a Petra Žitavského, která podrobně líčí události přelomu 13. a 14. století.
Václav II. byl také legislátorem. Jeho zákoníky upravovaly městské právo, horní právo, zemské právo. Podporoval rozvoj právní kultury – na jeho dvoře působili italští a francouzští právníci.
Václav II. zemřel 21. června 1305 ve věku 34 let, pravděpodobně na tuberkulózu. Jeho syn Václav III. (1305–1306) zdědil rozsáhlou říši, ale neměl čas ani sílu ji udržet. Šestnáctiletý mladík musel čelit tlaku ze všech stran. V Uhrách proti němu vystoupil Karel Robert z Anjou, v Polsku Vladislav Lokýtek. Václav se musel vzdát uherské koruny a připravoval tažení do Polska.
4. srpna 1306 byl Václav III. zavražděn v Olomouci za nejasných okolností. Vrahem byl pravděpodobně neznámý rytíř, motivy zůstávají předmětem spekulací – mohlo jít o politickou vraždu objednanou jeho nepřáteli, nebo o osobní pomstu. Smrtí Václava III. vymřela přemyslovská dynastie po meči po více než čtyřech stoletích vlády.
Poslední Přemyslovnou po přeslici byla Eliška (1292–1330), dcera Václava II. a Guty Habsburské. Po smrti bratra se stala jednou z dědiček přemyslovského odkazu. Po období bojů o český trůn mezi Rudolfem Habsburským, Jindřichem Korutanským a Janem Lucemburským se Eliška roku 1310 provdala za Jana Lucemburského, čímž zajistila kontinuitu královské moci v Čechách.
Eliščin sňatek s Janem nebyl šťastný, ale měl zásadní dynastický význam. Jejich syn Václav, později Karel IV., spojil přemyslovskou krev s lucemburskou dynastií. Karel IV. se hlásil k přemyslovskému dědictví, nechal zhotovit svatováclavskou korunu, podporoval kult českých světců a považoval se za pokračovatele Přemyslovců. Tento příběh pokračuje v našem článku Karel IV. – příběh muže, který z Prahy udělal srdce Evropy.
Přemyslovci v kultuře a identitě
Duchovní a kulturní odkaz Přemyslovců zásadně formoval českou národní identitu. Svatý Václav se stal věčným patronem české země, jehož kult přežil všechny historické zlomy. Již v 10. století vznikly první legendy o jeho životě a mučednické smrti – Crescente fide, Gumpoldova legenda, První staroslověnská legenda. Ve 14. století sepsal Karel IV. vlastní životopis svatého Václava, čímž upevnil jeho pozici jako hlavního českého patrona.
Svatováclavská tradice prostupuje celými českými dějinami. Svatováclavská koruna, vyrobená z příkazu Karla IV. roku 1346, obsahuje relikvii – trn z Kristovy trnové koruny. Stala se nejposvátnějším symbolem českého státu. Koruna se používala při korunovacích do roku 1836 (Ferdinand V.), dnes je vystavována jen výjimečně při významných výročích.
Svatováclavský chorál Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha, nejstarší česká duchovní píseň, zněl v dobách slávy i národního ohrožení. Stal se neoficiální hymnou, kterou lid zpíval při husitských válkách, za třicetileté války, během národního obrození i při vzniku Československa 1918.
Svatá Ludmila představuje archetyp moudré vychovatelky a mučednice za víru. Její kult se rozvinul již v 10. století, kdy byly její ostatky přeneseny do baziliky svatého Jiří na Pražském hradě. Stala se patronkou matek, babiček a vychovatelek. Ve výtvarném umění bývá zobrazována s šátkem nebo závojem, kterým byla uškrcena.
Svatá Anežka Česká (1211–1282) reprezentuje jiný rozměr svatosti – dobrovolnou chudobu a službu potřebným. Jako králova dcera odmítla výhodné sňatky s císařem Fridrichem II. i anglickým králem Jindřichem III. Založila klášter klarisek a minoritů na Františku v Praze (1234), první svého druhu severně od Alp. Její špitál pro chudé byl průkopnickým sociálním zařízením.
Anežčina kanonizace 12. listopadu 1989, týden před sametovou revolucí, měla hluboký symbolický význam. Pověst říkala, že až bude Anežka svatořečena, nastanou pro český národ dobré časy. Její svatořečení se tak propojilo s pádem komunismu a obnovením svobody.
Přemyslovská dynastie zanechala monumentální architektonické dědictví. Rotunda svatého Víta, založená Václavem, se stala jádrem pozdější katedrály. Bazilika svatého Jiří, přestavěná po požáru 1142, je nejlépe zachovanou románskou stavbou v Čechách. Bazilika svatého Prokopa v Třebíči, bazilika v Tišnově, desítky románských kostelů po celé zemi připomínají přemyslovskou epochu.
Hradní architektura Přemyslovců položila základy české fortifikační tradice. Pražský hrad se z dřevěného hradiště proměnil v kamenný palácový komplex. Vyšehrad s monumentální bazilikou konkuroval Hradu. Hrady Křivoklát, Loket, Zvíkov, Bezděz, Landštejn, Přimda a desítky dalších tvořily obranný systém země.
V lidové tradici žijí Přemyslovci dodnes. Pověsti o Přemyslu Oráči a Libuši inspirovaly generace umělců. Rukopis královédvorský a zelenohorský, ačkoliv padělky z 19. století, dokládají touhu po velkém přemyslovském eposu. Alois Jirásek v Starých pověstech českých zpracoval legendy o Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Přemyslu a Libuši, Křesomyslovi a Horymírovi, dívčí válce.
Přemyslovská tématika inspirovala velikány českého umění. Bedřich Smetana složil operu Libuše (1872) jako slavnostní dílo pro otevření Národního divadla. Její proroctví o slávě českého národa se stalo symbolem národní identity. Antonín Dvořák vytvořil oratorium Svatá Ludmila (1886), monumentální dílo oslavující počátky křesťanství v Čechách.
Ve výtvarném umění zpracovali přemyslovské náměty Josef Mánes (lunety v Riegerových sadech), Mikoláš Aleš (Vlast – cyklus obrazů), František Ženíšek (výzdoba Národního divadla), Alfons Mucha (Slovanská epopej). Každá generace nacházela v Přemyslovcích inspiraci a poučení.
Moderní historická věda odkrývá nové aspekty přemyslovské epochy. Archeologické výzkumy přinášejí poznatky o životě, ekonomice, kultuře. Analýzy DNA ostatků Přemyslovců potvrzují příbuzenské vztahy. Numismatické nálezy dokládají ekonomickou sílu státu. Přemyslovci tak zůstávají živým tématem vědeckého bádání.
Přemyslovská stopa v numismatice
Numismatické dědictví Přemyslovců představuje jeden z nejcennějších souborů středověkého mincovnictví v Evropě. První české mince, denáry, začaly vznikat za vlády Boleslava I. kolem roku 965, čímž se české mincovnictví řadí k nejstarším ve střední Evropě. Tyto rané ražby nebyly jen platidlem – byly manifestací suverenity, prostředkem propagandy a uměleckým dílem zároveň.
Denárové období (10.–13. století) představuje zlatý věk raného českého mincovnictví. První české denáry vycházely z bavorských a saských vzorů, ale rychle získaly vlastní charakteristický styl. Váha denárů se pohybovala mezi 0,8–1,2 gramu, obsah stříbra postupně klesal z počátečních 900/1000 na 500/1000 ve 12. století. Denáry Boleslava I. nesly zpočátku jednoduché motivy – kříž, kaple, nápis BOLEZLAVS DUX.
Za vlády Boleslava II. se ikonografie denárů rozšířila. Objevuje se motiv ruky žehnající z oblaků (manus Dei), stylizované zobrazení knížete s kopím nebo mečem, architektonické motivy připomínající Pražský hrad nebo kostel svatého Víta. Nápisy se stávají složitějšími – BOLEZLAVS DVX INCLITVS, PRAGA CIVITAS. Některé denáry nesou jméno mincmistra, což dokládá význam této funkce. Neméně zajímavý je i příběh vzácného denáru tajemné kněžny Emmy.
Výjimečné místo zaujímají denáry knížete Jaromíra (1003, 1004–1012, 1033–1034) s nápisem IAROMIR DVX a zobrazením knížete držícího praporec. Tyto mince jsou extrémně vzácné a patří k nejcennějším českým ražbám. Jejich umělecké provedení dokládá vysokou úroveň pražské mincovny.
Od konce 11. století se na českých denárech pravidelně objevuje svatý Václav. Nejstarší známé vyobrazení pochází z denáru Vratislava II. s nápisem SCS VENCEZLAVS. Světec je zobrazován různě – jako bojovník s praporcem a štítem, jako kníže s korunou a žezlem, později s typickými atributy – přilbou s orlicí a praporcem s plaménky. Svatováclavská ikonografie se stala trvalou součástí českého mincovnictví až do 20. století.
Období brakteátů (12.–13. století) přineslo revoluci v technologii ražby. Brakteáty byly raženy z tenkého stříbrného plechu o tloušťce 0,1–0,2 mm pouze z jedné strany. Tato technika umožňovala mnohem detailnější a umělecky kvalitnější provedení. České brakteáty patří k nejkrásnějším v Evropě, zejména ražby Vladislava II., Přemysla Otakara I. a Václava I.
Brakteát Vladislava II. s trůnícím panovníkem mezi dvěma věžemi představuje vrchol románského umění v mincovnictví. Detailní zpracování králova oděvu, architektonických prvků a ornamentů dokládá mistrovství rytců razidel. Brakteáty Přemysla Otakara I. s lvem a orlicí symbolizují spojení Čech a Moravy.
Systém brakteátů byl spojen s renovatio monetae – pravidelnou výměnou mincí. Opakovaně byly staré mince staženy a vyměněny za nové v nevýhodném poměru, rozdíl si ponechal panovník jako zisk. Tento systém zajišťoval stálé příjmy, ale také kontrolu nad oběživem. Pro obchodníky byl nevýhodný, což vedlo k hledání alternativ.
Mincovní produkce Přemyslovců byla organizována v několika mincovnách. Hlavní mincovna sídlila na Pražském hradě v blízkosti knížecího paláce. Druhá významná mincovna fungovala na Vyšehradě od 11. století. V období rozmáchu za Přemysla Otakara II. pracovaly mincovny v Kutné Hoře, Jihlavě, Českých Budějovicích, Brně, Olomouci, Opavě.
Každá mincovna měla specifické značky umožňující identifikaci. Pražské ražby se vyznačovaly nejvyšší kvalitou, jihlavské mince nesly často značku JI nebo obraz havíře, kutnohorské ražby měly specifický styl písma. Studium těchto značek umožňuje numismatikům přesně určit původ a dataci mincí.
České denáry z našeho e-shopu
Revoluční změnu přinesla měnová reforma Václava II. roku 1300. Dosavadní denáry a brakteáty byly nahrazeny velkými stříbrnými mincemi – pražskými groši. Reforma byla pečlivě připravena italskými odborníky, které král pozval z Florencie. Vzorem byl francouzský gros tournois, ale český groš ho kvalitou překonal.
Pražský groš vážil 3,7–3,9 gramu a obsahoval přibližně 93% ryzího stříbra. Na aversu nesl královskou korunu s nápisem WENCEZLAVS SECVNDVS DEI GRATIA REX BOEMIE, na reversu dvouocasého českého lva s nápisem GROSSI PRAGENSES. Umělecké provedení bylo vynikající – koruna byla detailně propracovaná s liliemi a drahokamy, lev dynamický a anatomicky přesný.
Organizace ražby grošů byla centralizována ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře, který se stal jednou z největších mincoven střední Evropy. Pracovalo zde přes 100 zaměstnanců – pregéři (razili mince), střihači (připravovali střížky), prubéři (kontrolovali kvalitu), písaři a strážní. Denní produkce mohla dosahovat tisíců grošů. Více se dozvíte v našem článku Kutná Hora: Stříbrná pokladnice českých králů.
Pražský groš se rychle stal důležitou obchodní měnou. Byl přijímán v celé střední a východní Evropě, od Flander po Litvu, od Benátek po Skandinávii. Polští, slezští a braniborští panovníci razili napodobeniny českého groše. Ve 14. století se pražský groš stal vzorem pro polské groše, uherské groše, míšeňské groše. Česká měna tak ovlivnila měnové systémy celého regionu.
Kromě grošů se razily i menší nominály – parvy (malé denáry) v hodnotě 1/12 groše. Pro mezinárodní obchod se používaly zlaté mince cizí provenience, zejména uherské zlaté a florentské florény. Václav II. razil vlastní zlaté mince jen příležitostně jako donativní ražby pro významné osobnosti.
Technologie ražby dosáhla za Přemyslovců vysoké úrovně. Razidla vyráběli specializovaní rytci podle předloh kreslířů. Používala se kvalitní ocel, později kalená. Ražba probíhala ručně kladivem mezi dvěma razidly. Kontrola kvality byla přísná – každá mince procházela zkouškou váhy a ryzosti. Falšování mincí se trestalo zpravidla velmi přísně, často i smrtí.
Pro současné numismatiky představují přemyslovské mince vrchol sběratelského zájmu. Nejcennější jsou rané denáry 10. století, zejména ražby prvních křesťanských knížat. Kvalitní exempláře denárů Boleslava I. dosahují na aukcích vysokých cen. Vzácné varianty jako denár knížete Jaromíra patří k nejvzácnějším českým ražbám.
Brakteáty 12.–13. století jsou ceněny pro uměleckou kvalitu. Brakteát Vladislava II. s trůnícím králem patří k vrcholům románského umění. Nejžádanější jsou brakteáty s neobvyklými motivy – architektonické výjevy, bojové scény, heraldická zvířata. Ceny kvalitních exemplářů neustále rostou.
Pražské groše Václava II. jsou relativně dostupné v běžných variantách. Vzácné jsou první ročníky s drobnými variantami, přeražby a groše Václava III., kterých bylo vyraženo výrazně méně. Kvalitní exempláře grošů Václava III. patří k nejvzácnějším českým středověkým mincím.
Pražské groše z našeho e-shopu
Odkaz dynastie, která vytvořila národ
Když roku 1306 padl v Olomouci poslední mužský potomek slavné dynastie, uzavřela se více než čtyřsetletá epocha českých dějin. Přemyslovci zanechali zemi, která se z malého kmenového knížectví proměnila v respektované evropské království. Vytvořili stát, jehož kontinuita trvá dodnes, položili základy právního řádu, správního systému a kulturní identity, která přetrvala všechny historické zlomy.
Jejich politické dědictví je impozantní. Vybudovali stabilní státní útvar v srdci Evropy, který dokázal odolat tlaku mocných sousedů. Prosadili dědičný královský titul, zajistili církevní samostatnost založením biskupství, vytvořili efektivní správní systém. Územní rozsah království, které zanechali, v podstatě odpovídá dnešní České republice – Čechy, Morava, část Slezska.
Přemyslovci odešli, jejich odkaz zůstává. Ve svatováclavské koruně, v kamenných zdech románských kostelů, v pergamenech starých kronik – a především v mincích, které razili. Pro numismatiky jsou tyto ražby nejen sběratelskými objekty nejvyšší hodnoty, ale také národním pokladem, který je třeba chránit, zkoumat a předávat budoucím generacím. Jsou připomínkou, že náš český stát má hluboké kořeny a velkou historii, na kterou může být hrdý.
Miroslav Uďan